OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Epiléxei - 1. kapitola

21.08.2012 (18:00) • Sisi15 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 698×

Noc začíná. Dnes je úplněk. Jediná noc v měsíci kdy se vlkodlaci přeměňují.

Jmenuji se Liliana Johnsová. Před pár dny mi bylo devatenáct let. Patřím mezi pár vyvolených v mém kmeni. Rada starších nebyla moc nadšená, když si mě předci vybrali jako dalšího posla dobra. Žena má podle nich být v domácnosti a starat se o děti. V naší skupině je čtrnáct mužů a já. Vůdce je Lucas. Myslí si o sobě jak je úžasný když vede skupinu strážců. Zástupce Lucase je Kameron. Můj hodně dobrý přítel. Mimochodem nesnáší svoje jméno. Všichni mu říkají Ron. Ale jedině já mu můžu říkat „Ronnie“. Asi bych vám měla popsat, jak vypadám. Mám po pás dlouhé rovné lesklé karamelové vlasy a k tomu lehce opálenou kůži. Jak všichni strážci mám pěkně propracovanou postavu. Všichni v kmeni mají hnědé nebo černé oči, ale já mám jako jediná zelené oči protkané černými provázky. Někteří si myslí, že je to prokletí a jiní zase, že je to dar od bohů.

Muži mají mít podle pověstím, přízeň boha všech bohů Zeuse. Naopak ženy mají mít přízeň čtyř bohyň. Adrastei, Afrodity, Astraii a Athény. Každá žena má přízeň jiné bohyně nebo, když se jim poštěstí tak dvou nebo tří, ale nikdy se nestalo, že by měla žena přízeň všech čtyř bohyň. Dokud jsem se nenarodila já. Vlastně mi hodně lidí říká Moira. Nikdo ale neví, co to znamená. Moje babička zemřela, když mi bylo patnáct let. Poslední co řekla, bylo „Jsi Moira“ od té doby mi tak všichni říkají. Babička byla jedna z mála, které se poštěstilo přízni tří bohyň. Afrodity, Astraii a Athény. Podle legend se nikdy Adrastea k nikomu nepřiklonila. Muži mají schopnosti podle toho, jak moc se k nim Zeus přiklonil. Někteří nemají žádnou přízeň. Nikdy neměl nikdo Diovu plnou přízeň až na jednoho muže. Je prý nesmrtelný a má svůj vlastní lid nesmrtelných. Má být podle pověstí krásný a věčně mladý. Dokáže obyčejného člověka proměnit v nesmrtelného. Jsou prý dva způsoby. První, že z člověka udělá sobě rovného. Což ještě nikdy neudělal. Podle legend hledá ženu a tu pak promění jako sobě rovnou. A druhý způsob, kterým proměňuje silné lidi na nesmrtelné. Jsou mu pak zavázáni a slouží mu. Celá Evropa patří nesmrtelným. Každých sto let se s malou družinou nejvěrnějších vydává hledat svoji vyvolenou. Pokaždé na jiný kontinent. Na první pohled pozná člověka, který je hodný se stát jeho služebníkem. Vždy hledá rok. Nyní bude prozkoumávat Ameriku. A myslím to doslovně. Vážně celou. Takže přijde i k nám do vesnice. Kdybych mohla, schovala bych se, ale i tak by mě našel. Najde každou. Mám z toho trochu obavy. I když mě by si nemohl vybrat, jsem moc obyčejná a navíc strážce.

Je úplněk. Tudíž strážci musí jít chránit okolí vesnice před vlkodlaky. Jediné co máme, jsou luky, šípy a meče. Samozřejmě ze stříbra. V dnešní době je málo kmenů, které by byly bez elektřiny a luxusu. Naše vesnice, ale patří k menšině. Jsme hrdí na své předky. Usnadnění si života by znamenalo zneuctění předků.

Moje rodina patří mezi vyšší třídu lidí v kmenu. Těm co řídí vesnici, se říká rada starších. Rada se skládá z bývalých strážců. Můj otec patří mezi ně. Patří mezi pět nejvýše postavených. Dále tu máme moji maminku. Naučila mě spoustě věcí i přes to, že jsem strážce, umím všechny domácí práce a vařím úžasně to všechno díky ní. Můj starší bráška je Lucas i přes to jaký je a jak se chová, mám ho ráda. Poslední žijící člen mé rodiny je moje o dva roky mladší sestra. Jmenuje se Bianka. Je to naše rodinné ztřeštidlo. Pomotala ve vesnici hlavu už spoustě klukům. Za to já ne. Jsem sice hezká, ale nemám čas na takové věci. A navíc, který muž by chtěl mít za ženu strážce. Jsem odsouzena k životu o samotě a bez lásky. Ale nejmilovanější člen mé rodiny byla, je a bude babička. A bohužel je už mrtvá. To ona mi dala jméno Moira. I když mám raději svoje normální jméno. Ale to, že mi jej dala ona mě nutí si ho nechat. Z úcty a lásky k ní. To ona mi ukázala jak být ženou a zároveň strážcem. Díky ní jsem dnes tam, kde jsem. S rodinou, přáteli a celým kmenem. Kdyby se mě babička nezastala, když jsem se stala strážcem. Buď by mě zabili, nebo při tom lepším vykázali z vesnice.

Vstanu z postele, na které jsem dosud ležela. Obleču si uniformu a vezmu si zbraně. Je už skoro čas jít. Sejdu schody a jdu do kuchyně kde na mě, jako každý úplněk, čeká bráška. Už sedí u stolu a dojídá posilovače, aby byl silnější. Je to speciální směs předávána s generace na generaci. Já bych to nikdy nesnědla. Fuj takový blivajz.

Vyrážíme z domu. Máme sraz u hlavní řídící budovy. Všichni už tam na nás čekají. Dojdeme do tělocvičny, kde nám dají nové neponičené stříbrné zbraně za ty staré. Po rozdání pokynů vyrážíme za město. Máme rozdělené sektory. Já a Ronnie jdeme dneska do lesa. Je to nejrizikovější oblast. Tentokrát služba v lese padla na nás. Lukas mě ze začátku nechtěl pouštět do lesa. Nakonec svolil, ale až pod nátlakem rady.

Třeba budeme mít štěstí a nikoho nepotkáme. Z lesa se ozvalo vytí. Tak potkáme. Máme s Ronniem strategii. Sama jsem ji vymýšlela. Rozdělili jsme se. Budu dělat návnadu. Budou si myslet, že mají večeři zadarmo. Pak je ale zaskočíme úderem. Já zespod a Ronnie z vrchu. Zaujala jsem své místo. Přibližovali se ke mně rychlostí blesku. Za zády jsem si připravovala meč. Sice jsem lepší v lukostřelbě. Nejlepší v naší skupině. Také jediná, která bojuje na dálku. No jo chlapy jsou prostě fyzicky zdatnější. Vidím, jak na mě nejdříve jejich vůdce cení tesáky a nakonec se rozběhne mým směrem. Zbytek jeho smečky vyčkává v pozadí. Kde sakra ten Ronnie vězí?? Něco se mu určitě stalo! A mě teď zabijí. Doufám, že smrt je poklidný zážitek. Jaké to je propadat se do nekonečné černoty a už nikdy nespatřit světlo? Potkám na druhém břehu babičku a předky? Ráda bych ji potkala. Tolik se mi po ní stýská. Už je skoro u mě. Dva metry a vyndám meč. Okamžitě se postavím do obranné pozice. Chvilku je překvapený, ale nevyvedlo ho to z míry natolik, abych ho mohla zabít. Ale jak se říká, naděje umírá poslední. Napřáhnu se a strefím ho do břicha při jeho skoku. Zakousl se mi do ruky. Znovu se napřáhnu a zasáhnu ho. Chtěla jsem se strefit do srdce, ale těsně vedle. Začne svítat. Přemění se na člověka. Pustil mě a skácel se na zem. Třeštil na mě oči.

„Promiň.“ Zazní jeho ochraptělý hlas. Je hezký. Škoda, že do pár vteřin je mrtvý. Jeho oči vyhasly, stejně jako se přestal hýbat a kňučet. Rukou mi projede ostrá bolest. Vlkodlačí jed! Zbytek jeho smečky zmizel beze stopy.  Zamířím do lesa. Musím ho najít. Sakra Ronnie kde jsi? Tři hodiny bez výsledného bloudění po lese. Slyším šramot kousek od sebe. Nejdříve se leknu. Ale když rozeznám zvuk, uklidním se. Někdo mělce a zrychleně sípe. Okamžitě se vydám za zvukem.  Na zemi za stromem leží zdevastovaný muž. Nevidím mu do obličeje. Leží totiž na břichu. Opatrně za neustálého kňučení muže otočím na záda. Náhle mi svitne, že je to Ronnie. Rychle se snažím ho probrat. Po chvilce se mi to povedlo. Zmateně si mě prohlížel. Byl naprosto mimo. Pomohla jsem mu, se zvednout. I přesto že byl mimo, aspoň trochu šel s mojí pomocí. Pálí mě celá ruka. V těle mám vlkodlačí jed. Problém je ale v tom, že nevím jaké množství. Možná mě zabije. Zatím je tahle bolest proti té co zažiju nic. Začal jít trochu k sobě. Podpíráme se navzájem. Pomalu se belháme k vesnici. Přesněji k řídící budově. Tělo začíná reagovat s jedem. Ronnie je už při sobě i s četnými zraněnými jde a trošičku mě podpírá. Musíme se dostat do vesnice. Aspoň jeden z nás, ale problém je v tom, že ani jeden tady nenecháme toho druhého. Pomalu se mi před očima rýsuje vesnice. Ani se nenadějeme a stojíme před hlavní bránou vesnice. Ale nikdo jí nehlídá.

„To je divné. Vždycky tady někdo je!“ plete se mi jazyk, ale i tak vyřknu své obavy. Řídící budova je kousek tak k ní dojdeme. Jsou tam všichni z vesnice. Lukas běsní. To zas bude.

„Potřebujeme pomoc.“ Zachroptí do hrobového ticha Ronnie. Okamžitě si nás všichni všimnou. Lukas si mě vražedně měří pohledem. Vykročí k nám ukazujíc na mě prstem.

„Všechno je to tvoje vina!! Zase si něco úžasnýho vymyslela a Ron dopadl takhle!!!“ Jeho hlas nabýval na zuřivosti.

„Ona za to nemůže. Měli jsme strategii. Byla návnada. Měla útočit zespodu a já z vrchu, ale napadl mě jaguár. Byla na to sama. Jak si vlastně vyvázla?“ Všichni mě probodávali netrpělivým pohledem.

„Když jsi nikde nebyl tak jsem nejdříve zpanikařila, ale pak jsem se mu postavila a zabila…“ Dále už byla jen tma.

Autor: Sisi15, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Epiléxei - 1. kapitola: