OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 19. kapitola

21.06.2026 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 56×

Den pátý – Výměna rolí

„Jistě, proč by nemělo?“ opáčila jsem rádoby lhostejným tónem hlasu, přestože se uvnitř mě všechno zmítalo čirou radostí. Přišel za mnou a zajímal se, staral se o mě. Bohužel jsem si musela před malou chvíli prozřetelně uvědomit, že to mezi námi nemůžu nechat zajít nikam příliš daleko. Minimálně pro jednoho z nás by to neskončilo tím, co by od toho čekal a zanechalo by mu to další jizvy na již tak pošramocené duši. Bože, vždyť ono to dokonale sedí i na mě!

„Víš… nemohl jsem si nevšimnout, že…“ Tentokrát výjimečně pouze naznačoval, aby nemusel používat přesné a bolestně výmluvné termíny. Proti mé vůli jsem se před ním začala červenat, protože mi bylo poněkud trapně. Ještě že už byla tma, a tak nemohlo být vidět, že jsem rudá jak rajče až za ušima. Ano, snažila jsem se v Tomovi vzbudit žárlivost, když jsem okatě flirtovala s jiným mužem, jelikož mě neskonale vytáčelo, že se baví s mojí prostinkou asistentkou a zjevně si to užívá. Jako by snad na to neměl nárok… 

„Ne, ne…. Jen mi nějak není dobře, asi jsem to trochu přehnala s bublinkama. Myslim, že už pojedu radši na hotel,“ oznámila jsem mu unaveně a ačkoliv bych se ze všeho nejraději ztratila v jeho dokonale modrých očích, naopak jsem se jeho ustaranému pohledu opatrně vyhýbala.

„Aha, tak… nám zavolám taxíka a doprovodím tě. Pro jistotu.“ Znovu mě utvrdil v tom, jaký je to nefalšovaný gentleman. Cítila jsem, že se na mě zkoumavě dívá a snaží se mi z tváře vyčíst vše možné i nemožné, ale já se mu všelijak snažila to nerušené čtení v mém obličeji znesnadnit.

„Ale ne, to nemusíš. Vždyť ses tam tak dobře bavil, ne?“ vypadlo ze mě najednou, i přes to, že to byla asi jediná věc, kterou jsem si opravdu přála nahlas nezmiňovat. Namísto toho, abych si za tou důraznou narážkou stála a podpořila ji pevným očním kontaktem, což by mi asi za jiných okolností ani v nejmenším nevadilo, jsem na něj opět nedokázala ani na několik krátkých vteřin zpříma pohlédnout. Tom se ke mně přiblížil sotva o pár drobných kroků, ale i to mi způsobilo značnou srdeční arytmii a najednou jsem se opět nemohla pořádně nadechnout.

„Zdálo se mi, že i ty, než si najednou skoro utekla ven… El, vážně se nic nestalo?“ vyzval mě znovu polohlasem ale natolik obezřetně, abych se nebála k němu být upřímná. Kéž bych mohla.

„Vážně ne. Jen už chci dneska prostě do postele,“ ubezpečila jsem ho a pokusila se o lehkovážný úsměv, ale ještě než jsem si ho vůbec natlačila na rty, tak mi došlo, že z toho vzejde akorát směšný úšklebek. Tomovi to pochopitelně neušlo, jelikož mě stále bedlivě pozoroval. Přesto z něj nepřetržitě vycházel nevídaný klid a mír, zatímco mně se počínala zmocňovat provinilá panika. „Klidně se vrať zpátky, Tome. Danielle na tebe nejspíš čeká,“ Kruci, já si fakt nemůžu pomoct! Tom mi věnoval jeden shovívavý pohled, kdy se mu jeden koutek tenkých rtů vyhoupl o trošku výš. Zase jsem se chtě nechtě musela červenat. Bylo to všechno tak evidentní!

„Jestli dovolíš, raději bych tě doprovodil,“ prosazoval si i nadále svůj ochranitelský návrh, čímž mi trošku pošimral mé těžce zkoušené sebevědomí. Stejně se mi kupodivu celkem obstojně dařilo se tvářit jako bych o to nestála.

„To fakt nemusíš, jsem už přece velká holka,“ zamítla jsem podruhé a abych tomu dodala jistou váhu, rozhodla jsem se znovu prásknout do zaječích, ať už budu čekat na taxík jakkoli dlouho. „Dobrou noc,“ šeptla jsem na rozloučenou a trochu posmutněle se na něj naposledy pousmála.

„Eliso,“ oslovil mě měkce a když jsem ho míjela, pohotově mi jemně obmotal své dlouhé prsty okolo zápěstí, aby mě zastavil. Jenomže včera mi totéž místo nějakou dobu velmi nevybíravě drtil Marcus, což se mi teď i při Tomově motýlím dotyku dost bolestivě připomnělo, až jsem slabě zaúpěla bolestí.

„P-promiň, to jsem nechtěl,“ omlouval se mi pohotově a ihned mě pustil. Tvářil se přitom vyděšeně, co mi tím dotekem způsobil a že ho to hluboce mrzí.

„To ne ty,“ ubezpečila jsem ho bez zaváhání, jelikož jsem nemohla jen tak sledovat, jak ho to trápí.

„A kdo teda?“ vyzval mě poněkud horlivě a obočí se mu přísně stáhlo směrem k sobě. Já jsem na něj jenom mlčky zírala a instinktivně jsem si přitom mnula zápěstí, na kterém se do dnešního dne vybarvila slušná modřina, která hrála všemi barvami. Před akcí jsem se to snažila trochu zakrýt makeupem na tělo, ale na stisk to bylo pochopitelně stále hodně citlivé.

„El, prosím, mluv se mnou,“ požádal mě o něco pokorněji a v každičké nuanci jeho hlubokého hlasu jsem slyšela, že mu na tom opravdu záleží. Že mu záleží na mně… Ach, kruci…

„Včera si na mě před pokojem počkal můj expartner a… trochu jsme se nepohodli,“ přiznala jsem neochotně, ale na druhou stranu se mi docela ulevilo, když jsem se o to měla s kým podělit. Jeho doteď laskavé oči se najednou zatvrdily a ta mužná výrazná spodní čelist viditelně vystoupila, když vzteky zaťal zuby k sobě.

„Udělal ti ještě něco?!“ zahřměl znenadání, až mě tím trochu vyděsil.

„Ne, jenom tohle,“ kápla jsem božskou, jelikož nemělo smysl před ním ještě cokoliv tajit.

„Jenom tohle,“ zopakoval po mně zděšeně, když si vyslechl, že to podávám jako něco dočista normálního. Znovu jsem se před ním zastyděla, silněji než kdykoliv předtím. „Ublížil ti už někdy předtím?“ zeptal se nešťastně, když rychle zkontroloval, že okolo nás je stále volno a lidi postávají dostatečně daleko.

„Tome, nenuť mě se o něm bavit. Už je to za mnou,“ upozornila jsem ho poněkud zoufale, nad čímž si akorát rezignovaně povzdechl.

„Na ten hotel jedu s tebou, El, ať chceš nebo ne. Kdyby tam na tebe náhodou zase čekal,“ oznámil mi nekompromisně a tvářil se stejně tak. Popravdě mě ani nenapadlo, že by se Marcus vrátil a docela mě to zarazilo. Vlastně mi při té představě přeběhl solidní mráz po zádech. Znovu jsem ho vidět nechtěla, natož s ním mluvit.

„A co bys dělal? Popral se s ním?“ nadhodila jsem rádoby pobaveně, jenomže vzhledem k tomu, jaký měl Marcus s Tomem šílený problém, by to tak nejspíš nakonec dopadlo. Tahle ošklivá představa mě ovšem začala solidně strašit v hlavě, stejně jako možnost, že bych mohla znovu potkat Marcuse.

„Pár kurzů bojových umění za sebou náhodou už mám,“ podotkl významně a rozverně na mě mrkl, díky čemuž se mi ústa zvlnila do skoupého úsměvu.

„Tome,“ oslovila jsem ho takovým rezignujícím povzdechem, kdy by se tohle liché žertování mohlo docela snadno proměnit na nepříjemnou realitu. A to se mi nechtělo ani v nejmenším riskovat.

„Přiznávám, že jsem asi trochu vyšel ze cviku, ale… v tom případě bych měl jiný nápad. Zůstaň přes noc u mě,“ přednesl mi naprosto suverénně, jenže mě tím solidně zaskočil. Nejdřív jsem na něj mlčky zírala a němě mrkala, ale současně mi docházelo, že by to mohlo být perfektní řešení pro nás pro oba. Přesto se mi nechtělo mu to ihned nadšeně odsouhlasit. Posledně to pro mě navíc znamenalo potupné fiasko a pořád jsem to ještě úplně neskousla. Každopádně dneska jsem ho svádět rozhodně neplánovala. Ani náhodou!

„Hloupější záminku, jak mě dostat k sobě do bytu, už si vymyslet nemohl, že ne?“ utahovala jsem si z něj, jelikož mi už asi ani nic jiného nezbývalo, abych nemusela přemýšlet nad tím, jak mě před pár dny nevybíravě odmítl. Uvolněně se nad tím zasmál a pouze laxně pokrčil rameny.

„Taky jsem těch skleniček neměl zrovna málo,“ doznal se mi nepatrně provokativně, ale i tak jsem na vteřinu nezapochybovala, že by to mělo mít nějaký skrytý význam. Přesto se mi podbřišek zachvěl naivní nadějí a především pod zábleskem jedné mé divoké představy, která mou mysl trýznila několik předlouhých dní v jeho společnosti. Frustrovaně jsem si připomněla to své morální dilema, kdy jsem nejspíš úplně poprvé ve svém životě záměrně potlačovalo to, co chci já, abych upřednostnila dobro někoho jiného. A to všechno jenom díky němu, protože to byl tak skvělý chlap.

„Děkuju,“ vzmohla jsem se pouze na prosté díky, jelikož na mě zničehonic padla taková nesnesitelná únava, že ten návrh na nocleh u Toma jsem vřele uvítala. Přeci jenom se budu cítit bezpečněji, ne že ne.

 * * *

„Dáš si něco k pití?“ nabídl mi Tom, jakmile jsme dorazili do jeho staromládeneckého bytu. Bobbyho zřejmě opět hlídala Tomova sestra, protože dnes na něj neměl tolik času jako jindy.

„Jo, voda by bodla, prosím,“ požádala jsem ho vyčerpaně. Už jsem se totiž viděla pod tou měkkou peřinou, pod níž jsem spala minule. Během momentu přede mě postavil vodu z domácího automatu a sám pro sebe si taky nalil plnou skleničku, kterou do sebe záhy celou obrátil. To šampaňský asi fakt nezamávalo jen se mnou.

„El, můžu se tě na něco zeptat?“ nadhodil obezřetně, načež jsem se musela pousmát nad tou bezbřehou ironií.

„Odkdy se naše role otočily?“ rýpla jsem si do něj nejapně, nad čímž se pousmál zase on. Pak se na několik vteřin podíval někam za mě, než asi sebral dostatek kuráže na následující otázku. Nevědomky jsem zatajila dech.

„Bude to dotaz mimo záznam, “ podotkl plaše, čímž mi prostě naznačil, že se jedná o nějakou osobní otázku.

„Zkus mě,“ povzbudila jsem ho, přestože jsem z toho měla opravdu zvláštní, neblahý pocit. Určitě mě nečekala otázka na mý oblíbený zvířátko.

„Ten chlap dnes večer…“ odmlčel se, přičemž na jeho váhavém výrazu jsem snadno rozpoznala, že si sám není úplně jistý tím, jestli se chce na tenhle tenký led doopravdy pouštět. „… se kterým si tancovala,“

„Co je s ním?“ vpadla jsem mu do toho mírně podrážděně a založila jsem si ostentativně ruce před hrudníkem.

„Bylo to jen proto, abys upoutala mou pozornost? Vzbudila ve mně… žárlivost?“ vyslovil svoje ožehavé myšlenky, které jeho samotného uváděly do značných rozpaků, alespoň dle jeho rozpačité tváře. Natož pak mě, že?

„O co ti jde, Tome?“ vyhnula jsem se přímé odpovědi, zatímco jsem se na něj silně zamračila. Tohle se mi ani v nejmenším nelíbilo. Na tenkém ledě jsem se totiž znenadání ocitla já.

„Je to tak, že?“ vybídl mě, ať mu to vyloženě potvrdím, čímž mě akorát tak rozčílil. Nátlak jsem evidentně nezvládala a hned jsem přecházela do protiobrany. Starý zvyk ze vztahu s Marcusem, který je v těchto psychologických manipulacích hotovým mistrem.

„Co ode mě chceš slyšet?“ vyštěkla jsem popuzeně. „Že jsem na místo s ním chtěla raději tančit s tebou?“

„A chtěla?“ hlesl sotva slyšitelně, načež se na mě podíval konejšivým pohledem. Něco se ve mně díky tomu zlomilo a já ihned vychladla.

„Ovšemže! Těšila jsem se na to celý večer.“ Dala jsem mu přesně to, co ode mě očekával. Jenže to byla tak jako tak ryzí pravda. Nemínila jsem před ním už cokoliv předstírat, lhát mu anebo snad sobě. Za několik desítek hodin mám odletět zpátky do Států, tudíž mi již nezbýval téměř žádný prostor v sobě ještě něco zbytečně dusit. Především jsem o to nestála. „Naprosto chápu, že když teď okupuju skoro všechen tvůj čas, tak to pro tebe musí být hodně náročný, když jsi zvyklý fungovat dost dobře i sám, jenže já…“ rozpovídala jsem se horlivě, jenomže jsem si to dostatečně dopředu nepromyslela, a tak jsem se uprostřed monologu najednou zasekla. On ale mlčel a pozorně mi naslouchal, takže jsem neměla jinak na výběr, než to nějak smysluplně dokončit. Ztěžka jsem polkla a zapojila všechny svoje mozkové závity, aby ze sebe ještě něco alespoň vzdáleně racionálního vymáčkly.

„Je mi s tebou vážně dobře, Tome. A doopravdy se mi moc líbíš, jak už jsem ostatně říkala předtím,“ dokončila jsem sice něčím, co už jsem jednou vyřkla, ale teď to pro mě mělo zcela nový význam. A i na tónu mého hlasu to bylo poznat.

„Moment, El, jen… chvilku vydrž,“ poznamenal s úpěnlivou prosbou, načež se utrhl a někam kvapně odchvátal. Zůstala jsem tam dočista perplex stát a akorát jsem civěla do míst, kde ještě před chviličkou stál. Než jsem si stačila něco domyslet nebo mylně vyložit, útrobami jeho bytu se začaly nést zvuky klavíru v nějaké romantické etudě. Znělo mi to jako Claude Debussy. Zakrátko stál opět přede mnou a s otevřenou dlaní nataženou ke mně.

„Pokazil jsem to, a to mě opravdu mrzí. Můžeme si zatančit teď?“ Ozbrojil mě jednak svojí přímočarou omluvou, ale také tou výzvou k tanci. Znovu se mu povedlo mě totálně rozhodit. Promluvil za mě můj unešený úsměv, po němž jsem jednoduše ne říct nemohla. Nechala jsem vklouznout dlaň do té jeho, načež si mě k sobě celkem živým tahem přitiskl. Vzal mě sebevědomě kolem pasu a naše spojené ruce držel kolmo vzhůru. Sotva bych dovedla slovy vyjádřit, jak mi tenhle jeho krok zaimponoval. Každá moje buňka jako by byla pod proudem. Nemohla jsem se uvolnit, ani kdybych sebevíc chtěla. Byl proklatě blízko, tak nebezpečně blízko. Pro mě i pro sebe.

„Teď bych se ráda zeptala na něco já,“ probrala jsem se, když už mezi námi panovalo stejně tíživé jako jiskřivé ticho příliš dlouhou dobu. Houpali jsme se do rytmu podmanivé hudby, tiskli se jeden na druhého a mě začínalo být nesnesitelné horko. Musela jsem svou pozornost zaměřit nevyhnutelně jinam, než se pod ním rozteču jak zmrzlina.

„Do toho,“ vyhověl mi rozjitřeně, jakoby se na tu mou otázku snad i těšil.

„Co Danielle… nelíbí se ti?“ vypálila jsem ze sebe překotně. „Ona je z tebe totiž naprosto hotová,“ práskla jsem na ni, což ode mě nebylo nijak ohleduplné, ale Tom si toho musel snad všimnout. Když prokoukl tak lehce mě, ty její odevzdané a zamilované pohledy, které k němu pravidelně vysílala, mu prostě nemohly uniknout. Jakmile jsem to vyslovila, nepatrně se zadrhl v pohybu a trochu silněji mě stiskl. V ten okamžik jsem si velice intenzivně uvědomovala, že z jeho těla sálá takové teplo, že jeho srdce tluče o něco rychleji, přesně jako to moje, a taky že dýchá značně zrychleně a mělce. Nebyla jsem na tom o moc líp než on, což pro mě bylo úsměvný a taky úlevný zjištění.

„Mám pořád svoje zásady,“ připomněl mi duchapřítomně, nad čímž jsem si s notnou teatrálností ironicky odfrkla.

„Já vím, já vím… a proto tě už znovu nebudu svádět,“ osmělila jsem se znovu zabrousit až na samotnou hranu, kdy by to pro mě opět mohlo snadno skončit šíleným trapasem.

„Neříkala si, že jsme si prohodili role?“ osvěžil mi vzápětí paměť a vyznělo to přinejmenším laškovně.

„Jako že teď budeš svádět ty mě?“ přeptala jsem se s hraným údivem a částečně jsem se od něj odtáhla, abych se mu mohla přímo podívat do jeho pohledného obličeje. Nepovedlo se mi udržet svoje mimické svaly, které dovolily mým ústům se zvlnit do rozverného úsměvu. On mě přitom pozoroval s dychtivým očekáváním, které ve mně vyvolaly nepřiměřenou nervozitu, až se mi z toho veškeré vnitřnosti zhouply jako na houpačce.

„Proč ne?“ nadhodil veskrze nevinně, přestože v jeho modrých očích plály ďábelské ohníčky. Kdo je tenhle chlápek a co udělal s tamtím Hiddlestonem?!

„No protože v tom máš pravdu,“ uťala jsem naše dosavadní flirtování, které by se nejspíš co nevidět zvrtlo v něco jiného. Kruci, tak neskonale ráda bych to nechala zvrhnout v něco mnohem zábavnějšího a nemravnějšího, ale nešlo to. S nebývalým sebezapřením jsem se vyvlékla z jeho něžného sevření a úspěšně jsem přitom uhýbala zrakem před jeho zmateným výrazem, kdy jenom marně tápal nad tím, proč jsem takhle radikálně změnila názor během pár dní. „Navíc j-já… kruci, Tome. Nejsem na tom zrovna nejlíp. Připadám si totálně rozbitá po tom rozchodu s Marcusem. Heh, no… asi jsem byla rozbitá už dlouho předtím, ale… musím se dát ze všeho nejdřív dohromady. Moc toho ve mně nezbylo. M-možná vůbec nic… Víš, já… nechci nikomu ublížit, jasný? A rozhodně ne tobě. Tobě ne… Seš ten nejúžasnější a nejsprávnější chlap, jakýho jsem kdy potkala a nezasloužíš si od žádný ženský míň, než absolutně všechno. A to já v sobě teď určitě nemám. Ani jsem asi nikdy pro žádnýho svýho partnera neměla, jenže jsem si to neuvědomovala… až doteď. Nejsem pro tebe dost dobrá, chápeš? Krom svý prázdný schránky ti nemám co nabídnout, “ chrlila jsem ze sebe vodopády nijak nesouvisejících slov, plácala jsem páté přes deváté, ale dokonale to vystihovalo zmatek v mém rozbouřeném nitru.

Tom mi pouze nerušeně naslouchal a jeho hezký obličej připomínal starověkou kamennou masku. Když jsem konečně umlkla, Tom pořád zarytě mlčel a zřejmě nad mým bláznivým proslovem zadumaně přemítal. Čím víc vteřin uběhlo od toho, co v atmosféře dozněla má poslední slabika, tím větší tíseň se mě jímala. On stále mlčel a já měla čím dál neodbytnější dojem, že se brzy zblázním. Proč nic neříká? To k tomu nemá co říct?!

„Co kdyby mi pro teď stačila ta tvoje prázdná schránka?“ ozval se konečně a ačkoliv promluvil sotva slyšitelně, přesto jsem s sebou v tom dosavadním hrobovém tichu polekaně škubla. Víc mě ovšem šokoval obsah jeho otázky, než jaký tón nebo hlasitost přitom zvolil. K Tomovi mi to ani v nejmenším nesedělo. Jenže on už si prošel tolikerým hořkým zklamáním ve vztazích k ženskýmu pohlaví, že o nic jinýho než fyzický poměr zjevně neměl zájem.

„J-jenže… to zas pro mě bohužel není dost. I když nemám co nabídnout, tak si pořád zasloužím něco víc,“ namítla jsem rozechvěle, protože mi to přišlo nezměrně troufalé něco takového vyslovit nahlas. Jako bych na to neměla právo. Tom se na mě ale unešeně culil. Aniž by vydal jedinou hlásku, vztáhl ke mně ruce a něžně si mě k sobě přivinul. Chvilku mi trvalo, než jsem se v jeho náručí uvelebila, ale o to naléhavěji jsem se k němu potom tiskla. Bylo mi až do breku, jak hrozně dobře mi teď bylo. A přitom jsem se cítila totálně mizerně…

„Ach, Eliso,“ oslovil mě měkce, načež jsem si opřela čelo někde mezi jeho krk a klíční kost, přesně v té jamce bezchybně tvarované pro mou hlavu. Jako dva dílky puzzle… „Ty jsi zcela jistě dost dobrá pro vše, co si jenom usmyslíš. Akorát tomu musíš uvěřit,“ podělil se se mnou o nevyžádanou radu, která se mě lidsky dotkla.

„Potkala jsem se s opravdu velkým množstvím celebrit, ale nikdo mi neotevřel oči tak jako ty, Tome,“ uznala jsem poněkud pateticky, ale jak jsem se zařekla. Nehodlala jsem před ním cokoli zastírat. Chtěla jsem říkat to, co jsem si skutečně myslela a být výhradně autentická ve svých emocích. „Tenhle týden s tebou otevřel i mou mysl a… taky moje srdce,“ šeptala jsem někam směrem ke středu jeho hrudníku, kousek od jeho bušícího srdce, a plnými doušky jsem si užívala jeho útěšnou přítomnost, příjemnou vůni a to živočišné teplo, které mě nedovolilo se před ním znovu zatvrdit. V životě jsem nevyslovila tak nechutně klišovité fráze jako z nějakých stupidních filmů, ale prostě jsem to tak cítila.

„A to je pro mě víc než dost, El,“ zašeptal odevzdaně, čemuž jsem kdo ví proč nemohla uvěřit. Asi jsem se přehnaně obávala toho, co by se stalo, kdybych tomu uvěřila a dala tomu šanci.

„Zítra odlítám zpátky do Států,“ dovtípila jsem se nevesele, ačkoli jsem se tenhle večer modlila za to, už aby to bylo. Popravdě jsem tu ale toužila zůstat a přijít na to, kam by se tohle celé mohlo ubírat. Jestli by to mohlo vyjít. Mít tak dostatek času se o tom přesvědčit.

„Nemohla bys ten let aspoň o den odsunout? Chtěl bych ti něco ukázat, někam tě vzít,“ popíchl mě k tomu, abych vyhověla svému nevyřčenému přání. Jeden den, na tom už zase tolik nesejde, ne?

„Tak dobře, zkusím si přebookovat letenku,“ přitakala jsem po kratičké úvaze, poněvadž v téhle věčné bitvě mezi ustrašenou hlavou a roztouženým srdcem jsem nemínila nechat vyhrát tu racionální část. Ale nehodlala jsem dát příležitost ani svému stále nezkrocenému egu, které se nade mnou pořád snažilo převzít kontrolu. Tom mi šel celý týden vážně dokonalým příkladem. 

„Kdybych tě chtěl políbit, a že fakt hrozně moc chci,... necháš mě?“ šeptal mi kamsi k temeni hlavy, velmi jasně jsem vnímala jeho rozechvělý dech, až mi z toho naskočila husina. Přimkla jsem se k němu o něco blíž, zatímco jsem hlavou kroutila ze strany na stranu. „Ne?“ přeptal se rozpačitě.

„Kdybys ty začal, já už bych nedokázala přestat,“ přiznala jsem bez zaváhání, jelikož tímhle jsem si byla jistá tak jako máločím. Tom to samozřejmě beze všeho respektoval, holt už takový byl, za což jsem ho zbožňovala zas o trošku víc. A za to tiché zamítnutí jsem se od něj přesto dočkala alespoň sladkého políbení do vlasů. Kdybych mu téměř neležela v náruči, tak by se mi z toho právě dočista podlomila kolena. Bože můj, jsem v tom až po uši! 

 Čauky mňauky všem! Juchuu, Tomova vůle jakožto nedobytná tvrz očividně konečně definitivně padla. Týdenní projekt časopisu, pro nějž Elisa pracuje, končí, ale další kapitola těch dvou se právě rozbíhá... Každopádně na jejich společný víkend se můžete těšit. 

Opět nemůžu vynechat děkovačku všem stávajícím přeživším čtenářům, jejichž neutuchajícího zájmu a podpory si opravdu velmi vážím - děkuju Vám, lidi! <3

A do příště se mějte jak jinak než fanfárově, ju?

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 19. kapitola: