OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 15. kapitola

04.05.2026 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 71×

Den čtvrtý – Pohlazení od šelmičky

Jako druhý bod programu dnešního dne byl oficiální křest. Ten nás zavedl na severní okraj Regent´s Parku, kde se rozprostírala londýnská ZOO. Během cesty jsem z Toma vytáhla, že tam každý měsíc posílá určitou částku, jednak na podporu zoologické zahrady, a pak také každoročně pro svá osobně adoptovaná zvířata, mezi kterými mi vyjmenoval například mangustu, outloně, plameňáka, včelojeda, fenka nebo kaloně. Člověk by čekal, že si adoptoval třeba lva, tygra, slona nebo jiný majestátní zvířata, ale on naopak finančně vypomáhal takovým zvířatům, o který by zdánlivě nemusel být takový zájem. Ne že by mě to překvapilo, Tom je prostě a jednoduše formát. 

Proto Toma pozvali a požádali, aby pokřtil nedávno narozená mláďata levharta sněžného, jejichž jména si vybrali návštěvníci webových stránek zahrady sami, a nakonec zvolili jména Snížek, Vločka a Závěj. Jak originální, že? Nejprve ředitel ZOO Toma velkolepě přivítal, i před dalšími hosty a návštěvníky, děkoval mu téměř do nebes a vyzdvihoval jeho přínos pro zdejší exotickou faunu. Poté přešli k samotnému aktu křtění, kdy Tom popřál těm třem chlupatým střelám do života to nejlepší, to samé i zahradě, a vše to zabalil do spousty květnatých vět tak, jak by to člověk od herce čekal. Možná proto ho na ten křest pozvali.

Po křtu následovalo hromadné focení, i s těmi malými levhartíky. Matku levhartici drželi zavřenou vedle ve vnitřním příbytku, které se to zrovna dvakrát nelíbilo, a tak se občas ozývaly její hlučné protesty. Focení probíhalo nejenom pro účely a reklamu zoologické zahrady, ale také pro přítomné novináře, které na tuhle událost taktéž přizvali. A v neposlední řadě Toma čekalo focení s návštěvníky, kteří si také hojně žádali o jeho podpisy.

„Víš, jak se říká, že člověk, který nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi?“ navázala jsem rozhovor s Danielle, která si dělala poznámky a zapisovala si všelijaké postřehy, nemluvě o pořizování fotografií. Sice jsem se zpočátku dušovala, že si vše udělám sama, ale koneckonců mi to přišlo celkem vhod, že za mě tuhle elementární práci dělala ona. Já dám pak akorát veškeré podklady dohromady do článku. A to se koneckonců vyplatí, ne?

„Hm, no ano. Tom očividně má rád zvířata a stejně tak i lidi,“ vztáhla téma okamžitě k našemu společnému objektu zájmu, který svými skutky tuto teorii neomylně potvrzoval.

„Takže podle tebe to platí,“ konstatovala jsem, zatímco jsem se dívala na to, jak si s těmi chundelatými koulemi s nadšením hrál. Vlastně to byla taková přerostlá koťata na která platilo to samé jako na obyčejné kočky domácí, které se ovšem dalo velmi často označit za pěkně zákeřné potvory.

„Podle mě na tom něco bude. I když já asi neznám nikoho, kdo by vyloženě neměl rád zvířata, protože… s nimi je život přece o dost lepší, ne?“ poskytla mi svůj náhled na věc a sama se pošetile culila při výhledu na Toma, který dováděl s těmi malými šelmičkami. Zdánlivě to vypadalo nevinně, ale ty kočky už teď měly zaručeně dost ostré drápky i zuby a nejspíš šlo jen o otázku času, než Tom zjistí, jak moc. „Myslíš, že bych si mohla jít ta koťata taky pohladit?“

„Jasně, proč ne? Jen běž,“ vybídla jsem ji laxně, ať se klidně zapojí.

„Pojď taky, ne? To si přece nemůžeš nechat ujít!“ navrhla mi horlivě, když se toho nápadu pohotově chytila a vypadala tím naprosto nadšena. Zato já jsem byla zděšena, jelikož jsem těm malým zabijákům ani trochu nevěřila.

„Ale jo, můžu,“ opáčila jsem poměrně úsečně a přísně jsem se na ni podívala, aby se mě nesnažila jakkoliv dál přemlouvat, jelikož já do té pověstné jámy lvové nehodlala vkročit. Ještě pořád jsem měla slušný trauma z toho, jak na mě první den vystartoval ten Tomův čtyřnohý sabotér.

„Ale no tak? Kolikrát v životě se ti naskytne příležitost se pomazlit s irbisem? To přece nemůžeš nevyužít,“ argumentovala tak, aby mě nalákala, což na mě tedy nikdy dostatečně nefungovalo.

„Ale jo, můžu,“ zopakovala jsem znovu, mnohem nekompromisněji.

„Máš z nich strach?“ osočila mě, mírně provokativně s povytaženým obočím, přičemž se ale pobaveně zubila. Dneska měla nějakou dobrou náladu a už od rána nešetřila úsměvy, tudíž mě nenapadlo nic jiného, než jí ho ihned smazat z úst a zavřít jí pusu tím, že ji neprodleně vyvedu z omylu. Nehodlala jsem připustit, aby se domnívala, že by nade mnou mohla mít jakkoliv navrch. Asistentka určitě ne.

„Tak jdeme, ne?“ pobídla jsem ji a vzala ji za loket, aby to působilo, že jsem nutila spíš já ji než ona mě. Takhle jsem ji přitáhla až k Tomovi, který si stále hrál s koťaty a sekundovaly mu u toho jejich dvě ošetřovatelky, které zároveň plnily funkci jakéhosi dohledu. Přece jenom to byly šelmy, které se stále ještě učily tomu, jak jimi být.

„Zdravím, omlouvám se, že vás rušíme, ale… nemohly bychom se přidat?“ zeptala jsem se na rovinu, jelikož jsem nikdy nefandila tomu chodit kolem horké kaše, protože to bylo absolutně neefektivní. A stálo to moc času.

„Ale jistě,“ vyhověla mi po krátkém zaváhání jedna z ošetřovatelek s vstřícným úsměvem, a tak jsem gestem i pohledem vyzvala Danielle, aby neotálela a chopila se oné šance, o které tak básnila. S nadšením zaklekla k zemi a přilákala k sobě jednoho ze zvědavých mláďat, které k ní přišlo na průzkum.

„Ty si je nepohladíš?“ otázala se Danielle vzápětí, když jsem nad nimi nenápadně postávala a víceméně předstírala, že tam nejsem. Bohužel mi to díky ní nevyšlo. Jen sem na ni vrhla trochu upjatý úsměv, načež jsem se sehnula dolů a natáhla se k jednomu z koťat, kterého má ruka zjevně zaujala. Nejspíš to bylo díky těm několika blyštivým prstenům, které jsem nosila a po nichž ta malá potvora okamžitě šla.

„N-nekousne mě, že ne?“ vypadlo ze mě jaksi ustrašeně, když jsem ihned stáhla ruku zase zpátky k tělu.

„Když si budete dávat pozor, tak ne,“ podotkla ta druhá ošetřovatelka s takovým pobaveným tónem, který pravděpodobně patřil mé naivitě, že jsem se na něco takového vůbec ptala.

„Nemusíš se jich bát, El,“ utěšoval mě Tom, který vlastně už dobře věděl, o čem mluví.

„Chtějí si jen hrát,“ oznámila mi Danielle rozjařeně, když společně s jedním kotětem dováděly s míčkem. A tak jsem to znovu zkusila, čehož se ta chlupatá koule ihned chytila a packami se pokoušela chytit jeden z mých prstů.

„Zkus si ho pohladit,“ poradil mi Tom, který se toho kotěte, jménem Závěj, dotkl jako první. „Stojí to za to,“ dodal s širokým úsměvem, když zabořil svoje dlouhé, štíhlé prsty do toho nadýchaného, šedého kožichu. Trochu nedůvěřivě jsem na něj pohlédla, ale on to vyřešil jednoduše za mě, když mě jemně chytil za dlaň a pomohl mi tak překonat ten můj strach. Jakmile jsem si sáhla na tu neuvěřitelně heboučkou srst, bylo to něco úžasného. Tím údivem mi poklesla brada a pak jsem se jenom bezděčně zeširoka usmála.

„Ta je úplně jako plyšák!“ zhodnotila jsem užasle a nefalšovaně jsem si užívala ten dotyk, který byl umocněn ještě tím, že se mě stále dotýkal i Tom, který se na mě podobně fascinovaně usmíval. „Páni, to je něco. Na dotek snad ještě příjemnější než kašmír,“ připodobnila jsem nevěřícně, zatímco jsem očima těkala sem a tam, z Toma na kotě a naopak. A občas i na jeho ruku, která mě pořád držela. Díky tomu se dovtípil, že mě držel již příliš dlouho, takže mě poněkud ukvapeně pustil a svou pozornost zaměřil čistě na jedno z koťat a já se naopak zaměřila na Závěj, kterou moje škádlení celkem bavilo.

Dorážela na mě svými zuby i drápy, ale svým způsobem nevinně a ostýchavě, když teprve hledala způsoby, jak na to. Ta sympatická ošetřovatelka mi přihrála barevný míček, abych ho zkusila mezi námi zapojit do hry, což jsem hned provedla a Závěj se na tu vějičku chytila. Dokonce tak moc, že pojednou prudce vystartovala po míčku schovaném v mé sbalené pěsti, až se nečekaně zasekla drápky do mé hedvábné halenky a trochu i do kůže. Úlekem jsem nahlas vyjekla, načež jsem reflexivně trhla rukou k sobě a kotě zase naopak směrem k sobě. Ale né, do hajzlu…

„Krucinál! Pusť mě, ty potvoro!“ vyštěkla jsem rozzlobeně, načež jsem ze sebe horečně setřásla ty velké, chlupaté tlapky, které se naštěstí dávno odsekly. Možná to trochu urychlil ten můj zlostný, direktivní tón hlasu, na který zareagovalo nejen kotě, ale taky všichni okolo. Kotě ode mě vyděšeně uteklo pryč za jedním ze svých sourozenců. „No do háje! A je zničená… To byla moje oblíbená halenka!“ upustila jsem páru stále ještě v nějakých slušných mezích, ačkoliv se mi na jazyk draly daleko horší výrazy, zatímco jsem se postavila pohotově na nohy, abych mezi sebou i těmi krvelačnými bestiemi vytvořila větší rozestup.

„To nás vážně moc mrzí, slečno,“ zhodnotila jedna z ošetřovatelek a kajícně na mě pohlédla. Pro mě to ale bylo jako kdyby mi před nosem máchla rudým šátkem.

„Máte ponětí, kolik stojí taková halenka od Prady?!“ vyjela jsem po ní ostře a hněvivě jsem se do ní zabodla očima.

„To… bohužel nemám, slečno, ale byla to nešťastná nehoda. To kotě vám tu halenku nezničilo schválně,“ vysvětlovala mi věcně, aby mi připomněla ten nepopiratelný fakt.

„V pořádku, Eliso?“ ptal se mě Tom značně rozpačitě, když se během mžiku taktéž postavil nahoru a se starostlivou vráskou na čele se ke mně otočil. Teprve teď jsem si uvědomila, že tomu celému přihlížel a že jsem nejspíš svou reakci solidně vyhrotila. Ihned jsem zařadila pomyslnou zpátečku.

„Ale jo, jsem. Jen jsem se hrozně lekla… A ta halenka byla dárek od… to je jedno,“ snažila jsem se to trochu zahrát do outu, ale vzhledem k tomu, že se na mě pořád díval jaksi znepokojeně, raději jsem zmlkla. Ostatní jsem úplně ignorovala, protože Tomův názor byl asi ten jediný, který pro mě byl jakkoli relevantní.

„Nejste zraněná?“ ozvala se opět jedna z ošetřovatelek, čímž mě přiměla se podívat na svoje zápěstí s roztrženým rukávem. Drobná rudá stopa po drápech na nich zůstala, ale nic tragického.

„Jen škrábanec,“ zhodnotila jsem stručně a mávla nad tím rukou. Už jsem to nechtěla řešit dál. Ne po tom svým menším úletu.

„Pak by bylo lepší to vydezinfikovat, slečno,“ doporučila mi opatrně, nejspíš abych na ni opět nespustila.

„To není nutný,“ zamítla jsem rezolutně a jako malé děcko jsem schovala ruku za záda. Nejraději bych se teď propadla někam k protinožcům.

„El, možná by sis to vážně měla nechat ošetřit,“ doporučil mi taktéž Tom.

„Jsem v pohodě, fakt,“ zamítla jsem znovu a trochu podrážděně jsem zavrtěla hlavou, aby to nechal konečně být. Pak jsem se odporoučela o něco dál, abych tím dala dostatečně najevo, že jsem definitivně skončila s touhle debatou. Tom zvolna odhodil míček směrem k hrajícím si koťatům, načež se postavil do své plné výšky a následně ke mně přišel.

„Jednou z toho bude docela zábavná historka, uvidíš,“ pokoušel se celou tu trapnou situaci s co nejsmířlivějším způsobem nadlehčit a když k tomu přidal ještě povzbudivý úsměv, nezbylo mi nic jiného, než mu to souhlasně odkývat.

„Jednou asi jo,“ připustila jsem, ale současně jsem v hlavě potlačovala svůj vnitřní skeptický hlas, který to ironicky glosoval s tím, že na tom pro mě nic zábavného nebude ani za deset let.

„Pak si jen třeba zkus dát ty dva zážitky na pomyslné misky vah a zvážit, co je cennější… Jestli to, že jsi měla tu možnost si pohrát s malým irbisem, což už nemusíš nikdy zažít, anebo jestli se zaměříš na něco jednak negativního a něco, co se ti pravděpodobně v životě stane ještě několikrát,“ argumentoval poklidně a naprosto neprůstřelně. Bože, proč musí být pořád tak hrozně rozumnej?!

„Máš samozřejmě pravdu… Jen se občas prostě trochu nechám unýst, to je celý,“ uznala jsem nejen proto, abych se mu zavděčila, ale proto, že jsem skutečně pociťovala, že je tenhle jeho postoj k životu zaručeně zdravější. Stavět skutky nad statky, tak je to správný…

„Většinou se na to stačí podívat jen s nadhledem… nebo odstupem času,“ podotkl trefně a paradoxně sklopil bradu o něco níž. Ne vyloženě poraženecky či jakkoliv sklíčeně, ale spíš nostalgicky, kdy na tenhle fakt zřejmě přišel díky vlastním zkušenostem. Já si ho tedy absolutně nedovedla představit jako někoho, kdo by jednal, byť i kdysi hodně dávno, neuváženě, spontánně, ani hrubě, přezíravě anebo snad domýšlivě. Tom působil jako perfektní ztělesnění asertivního člověka, který je k druhým laskavý a pokorný. Možná neuvážený mládí, hm?

„To už je ale většinou pozdě,“ hlesla jsem sklesle, ale to zejména z toho důvodu, že jsem nedokázala pocítit téměř žádnou lítost vůči těm dvěma ošetřovatelkám, které jsem před chvíli tak nevybíravě sepsula na dvě doby. Což bych měla, ale bohužel. K takovýmu procitnutí jsem zatím nedospěla. Alespoň mi ale začínalo docházet, že je se mnou evidentně něco trochu špatně a že by nejspíš bylo fajn něco trochu změnit…

„Na některé věci není nikdy pozdě,“ odporoval mi s takovým útěšným tónem, abych na sebe nebyla příliš tvrdá.

„Na tom bezesporu taky něco bude, ačkoliv… na to sám někdy evidentně zapomínáš,“ využila jsem duchapřítomně jeho vlastní moudro, kterým jsem neomylně zaútočila naopak na jeho menší nedostatek. On se toho bez pochyby vzápětí dovtípil, jelikož se mu viditelně napjala spodní čelist a také se mu poměrně ztěžka zhoupl ohryzek. Pak nad tím ale jen zavrtěl hlavou a odvrátil zrak stranou, načež nás v další vteřině vyrušila rozesmátá Danielle, která měla cosi neodkladného na srdci. Načasování občas neměla zase úplně tak marné…

* * *

„Máš teď v programu asi dvouhodinový okno, než budeš muset na natáčení tý kuchařský show, tak… jak se ho chystáš využít? Dáš si doma dvacet? Půjdeš si zaběhat?“ nadhodila jsem zvídavě, nejen kvůli své náplni práci, když jsme seděli v jeho autě, včetně Danielle. Ta ale zarytě civěla na displej svého chytrého telefonu a něco vyřizovala.

„Vyzvednu Bobbyho u sestry a zajdu s ním na procházku. Nechal jsem ho Sarah na starost celkem dlouho, určitě už z něj roste, i když by to nahlas nikdy neřekla,“ zamyslel se nad tím pobaveně a slabě se nad tím usmíval.

„Synovec je určitě rád, že má domácího mazlíka, i když na dobu určitou,“ osvěžila jsem mu paměť, když tohle sám zmiňoval při jednom z našich předešlých rozhovorů. To mi odkvitoval pokynutím hlavy a zadíval se z okýnka ven. „Ale tobě se po něm už asi stejská, co?“ popíchla jsem ho škádlivě, ale abych to ještě trochu zlehčila.

„Když jsem ve městě, tak se mu snažím věnovat co nejvíc. A bez něj je to doma prostě zvláštní,“ uznal nepokrytě, čímž mě pouze a jen utvrdil v tom, že mu ze všeho nejvíc chyběla ženská. Zvířata si pořizujeme především proto, abychom se necítili osamělí, no ne? A taky poznali, jak vypadá skutečná, bezpodmínečná láska.

„Jak často cestuješ?“ vyptávala jsem se dál, zejména proto, aby v kabině auta nebylo protivné ticho.

„Snažím se pracovní povinnosti soustředit poslední roky hlavně na Anglii, ale přichází mi spousta nabídek ze Států a taky být součástí MCU s sebou nese určité povinnosti,“ oznámil mi a znovu se mi přitom vybavil ten jeho kostým Lokiho, ze kterého jsem byla dnes dopoledne úplně vedle. Ujetý, já vím, ale nic s tím nenadělám. Asi mám evidentně skrytý fetiš na týpky v kostýmech.

„Něco jako ,S velkou mocí přichází velká zodpovědnost,“ přednesla jsem o něco hlubším teatrálním hlasem tenhle notoricky známý komiksový citát, který neunikl ani mně, čímž jsem tomu chtěla dodat na melodramatičnosti, což ho krátce rozesmálo.

„Pořídit si zvíře určitě je velká zodpovědnost, protože je na člověku v podstatě závislé. Ať kvůli základním fyziologickým potřebám, tak u některých zvířat i těm emocionálním,“ zdůraznil z čehož jsem logicky vyrozuměla, že svou roli majitele bere se vší vážností.

„Pořídit si partnerku by možná bylo o něco méně náročné,“ neodpustila jsem si další okatou narážku, přičemž jsem se na něj dlouze zadívala, a on mi ten pohled opětoval s patrně přimhouřenými víčky.

„Tu jen tak odložit k sestře nemůžu,“ vrátil mi to v žertu, kterému se nedalo jinak než halasně nezasmát. Uhodil hřebíček na hlavičku a já se v tom nemínila už nadále vrtat, abych ho zbytečně neprovokovala a obzvlášť před vedle sedícím, tichým svědkem. Nabízela se i jiná témata, o která jsme během té chvilky v autě zavadili.

„Ty děcka byly dneska hodně nadšený, že si za nima přišel jako Loki. Čím to podle tebe je, že ta postava sklízí takový úspěch? Přece jen to je záporák, ne?“ Vrátila jsem se k dnešnímu dopoledni, které i ve mně zanechalo nemalé dojmy. Tom se nad tím jenom ironicky pousmál.

„Komiksy se všeobecně hodně vracejí do módy. On je to dost zajímavý svět, kde nic není nemožné, takže se vůbec nedivím tomu, že to fanoušky tolik baví. A tyhle filmy jsou navíc opravdu zábavné, plné humoru, na který dnes lidi slyší. No a Loki je jedna z hlavních postav, která se pravidelně vrací a film od filmu se vyvíjí od toho záporáka až po někoho, kdo má i svoje světlé chvilky. Podle mě diváci milují, když můžou přihlížet tomu, jak se z nenapravitelného případu mění ten charakter v lepší osobnost,“ rozpovídal se obsáhle, když se jednalo o jednu z jeho nejikoničtějších rolí, které doposud ve své kariéře ztvárnil. Ve svým článku jsem o Lokim nesměla vynechat nějakou zmínku nebo mu raději věnovat rovnou celý odstavec.

„Čím to podle tebe je?“ vyzvala jsem ho, ať tu svou teorii ještě víc rozvede.

„Nevím jistě, ale řekl bych, že to lidem dává určitou naději. Že se lidi doopravdy můžou změnit, ale jen když oni sami doopravdy chtějí. Nikdo jiný je k tomu donutit nemůže, i kdyby jim k tomu dali tisíc příležitostí. I ti nejztracenější z nás můžou najít správnou cestu,“ podělil se o svůj názor na kterém bylo cosi konejšivého.

„Pokud vím, tý tvojí postavě se to moc nevyplatilo,“ konstatovala jsem ve zmínce o jeho smrti v jednom z posledních marvelovských filmů.

„Bohužel někteří mají svůj osud zpečetěný i navzdory své osobnostní proměně,“ namítl s úsměškem, protože si na druhou stranu stejně nemohl stěžovat, jelikož jeho komiksová postava získala rovnou celý seriál pro sebe. „Ale i tak se k Lokimu vracím průběžně deset let, to už je spousta času.“ Za tu dobu si musel vydělat nehorázný balík peněz.

„Prý ses původně ucházel o roli Thora?“ vypadlo ze mě najednou a velice těžko jsem potlačovala smích, když mi v hlavě vyskočila ta fantaskní vidina Hemsworthova těla, včetně blond hára, s Tomovým ostře rýsovaným obličejem.

„Jo, no… Nějakým způsobem mě ta postava Boha hromu zaujala, je na něm něco majestátního… Ale bohužel jsem proporčně úplně nesplňoval režisérovy představy, protože i kdybych zvedal těžký váhy, tak v životě takové svaly jako Chris prostě nenaberu, takže mi Ken nabídl roli jeho nevlastního bratra, i když v tom originálním komiksu, jak jsem si v průzkumu zjistil, byl Loki podobně vyrýsovaný kulturista jako Thor… Každopádně mi tahle role skvěle sedla. Hrát Boha lsti mě vážně baví, protože je tak nepředvídatelný, prohnaný a podlý. S Lokim se rozhodně nikdy nikdo nenudí,“ pochvaloval si, jak je nakonec za jinou rolí, o kterou původně ani nestál, maximálně vděčný a že ho její ztvárnění naplňuje.

„Taky bych řekla, že ti role Lokiho sedla, protože je jedna z nejoblíbenějších, jak jsem si zase zjistila já,“ potvrdila jsem mu s potutelným úsměvem a zase jsem ho měla před očima v tom kostýmu. A co hůř, vzpomněla jsem si na tu Benedictovu historku. „Dodal si tý postavě takový jedinečný charisma, kterým sis podmanil spoustu fanoušků. Na tenhle typ filmů fakticky nejsem, ale ty s tebou mě náhodou docela bavily. Jak říkáš, s Lokim se nikdo nenudí,“ zopakovala jsem po něm poté, co jsem vynesla až do nebes jeho filmový výkon v komiksovém prostředí.

„Nebavily tě spíš ty Chrisovy bicepsy? Ty si totiž fanynky taky dost často chválí,“ přeptal se kontrolně, když to uhrál na vtipnou notu a u mě to perfektně zafungovalo.

„Původně jsem tenhle týden měla strávit v LA s Chrisem, ale musel to nečekaně zrušit a já skončila tady, za což jsem vlastně ráda, protože jsem mohla poznat život a povahu dalšího anglického gentlemana. Za mě teda lepší jak lekce surfu,“ porovnala jsem bez jakýchkoliv zábran, i přestože tomu naslouchala Danielle, která momentálně vzhlédla od displeje, a naprosto přihlouple jsem se u toho culila. Tom několikrát zmateně mrkal a neúspěšně skrýval potěšení nad tím, co jsem mu právě sdělila. Střelila jsem zrakem ke své asistence, která vypadala nemálo konsternovaně. „A čtenářky to určitě tolik nenaštve jako surfování s Hemsworthem,“ dodala jsem vzápětí, abych to nějak nadlehčila, což se mi dle jejich úšklebků povedlo.

„Nepochybně,“ dal mi za pravdu Tom a opravdu mi byl sympatický v tom, jak se nebral zase tolik vážně. Až na ten rupnutý šef u kostýmu Lokiho, na to byl jaksi háklivý. No… nedivím se.

„Udělala sis nějaký poznámky, doufám.“ Zaměřila jsem se na Elle, která se v tu ránu zatvářila přistiženě.

„A-ano,“ pípla sotva slyšitelně, stydlivka. 

„Bezva,“ hlesla jsem v náznaku pochvaly za její práci, kterou v posledních dnech odváděla za mě. „Buď, prosím tě, připravená na tu kulinářskou show, sejdeme se rovnou ve studiu a mezitím máš volno. Díky ti za asistenci, El,“ srozuměla jsem ji s naším následujícím programem, což mi poslušně odkývala. „Jistě, budu tam,“ slíbila neochvějně.

„A teda… my s Tomem předtím půjdeme na zdravotní procházku?“ ujistila jsem se, jestli ten jeho plán platí. Střelil ke mně bystrým pohledem a letmo se usmál.

„Ještě bych se chtěl stavit v knihkupectví.“ Vzpomněl si najednou, co by během té pauzy chtěl taktéž stihnout.

„Sháníš nový kousek do svý domácí knihovny?“ chytila jsem se toho ihned, když jsem si vybavila jeho opravdu nadstandardně velkou knihovnu v bytě. Každým coulem to byl náruživý čtenář. Sakra, já chci ale hlavně zjistit, jestli je to i náruživý milenec! Hm, ale podle toho, jaký má ke vztahům aktuálně přístup, tak bych si tipla, že bude rozhodně velmi, velmi náruživý.

„Přesně tak… Přišel mi italský výtisk Dialogorum Libri od Senecy, tak bych si ho rád vyzvedl,“ rozvedl svou původní zmínku, čímž mě skutečně zaujal. Prvotně jsem se ale zamyslela nad tím, jestli a co mi vůbec říká jméno Seneca. Na škole to jméno v literatuře určitě už slyšela.

„Seneca? Nebyl to nějaký… starověký doktor nebo tak něco?“ zkusila jsem svoje štěstí, což mi ale drobným zavrtěním hlavy vyvrátil, na což jsem zklamaně protáhla ústa dolů. Nikdy jsem nebyla zrovna příkladná studentka a tohle ani nebylo téma, které by mě kdy nějak zvlášť zajímalo. Momentálně jenom kvůli Tomovi a svému povolání.

„Stoický filosof,“ opravil mě prostě, nad čímž jsme se slabě pousmála, jelikož jsem neomylně věděla, že tuhle informaci v hlavě udržím stejně tak nanejvýš do konce dne. Možná pobytu.

„O tom mi musíš říct víc, Tome. Tahle tvoje stránka mě zajímá,“ pobídla jsem ho dychtivě a zkrátila nám tak zbytek cesty autem do cílové stanice Tomovým vyprávěním o svém oblíbeném čtivu. Mlčky jsme to s Danielle shledaly za další vhodný materiál do našeho článku, který měl hollywoodské celebrity čtenářům představit také z jiné stránky, než kterou běžně vídávali. A já osobně ho chtěla poznat ještě z úplně jiné stránky, která mě zajímala ze všech nejvíc… 

 Čauky mňauky všem! Dneska si odpustím všechny ty řečičky okolo a rovnou s pokorou a vděkem poděkuju každému, kdo má s tímto mým výtvorem svatou trpělivost a pořád to čte! Jste prostě obdivuhodní, trpěliví a prostě báječní - děkuju, děkuju, děkuju! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 15. kapitola: