OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 11. kapitola

22.02.2026 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 62×

Den třetí – Rozhovor v rádiu a oběd s elegánem

Zavrtěla jsem se v pohodlném čalouněném křesílku, zatímco jsem pozorně sledovala Toma ve vedlejší místnosti přes skleněnou tabuli. Nacházeli jsme se ve studiu, kde s ním dnes v dopoledním vysílání probíhal live rozhovor. Vedle mě seděla Danielle a naslouchala mu s plným soustředěním stejně jako já. Tom byl jako obvykle šarmantní, pohotový a důvtipný. Na sobě měl tentokrát skvěle padnoucí rifle a jednoduchý tmavě modrý svetr, který mu seděl k jeho azurově modrým očím. Sice jsem se snažila přítomně naslouchat jejich rozhovoru, který se aktuálně týkal divadelního představení, jehož obnovení premiéry proběhne už tenhle pátek, takže u toho nebudu chybět, ale stejně jsem ten dialog pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým hned ven. Nemohla jsem se na něj totiž vynadívat. Co jsem ho políbila, tak jako by se ve mně probudilo mé mnohem mladší a nevídaně stupidnější já. Proto jsem byla vcelku vděčná za svou asistentku, která si pilně zaznamenávala veškeré podnětné postřehy, které by se daly použít v článku. Alespoň někdy mi připadala její přítomnost celkem přínosná. 

„Poslyš, Danielle,“ zapředla jsem s ní rozhovor, když jsem se odtrhla očima od Toma, jelikož se zrovna tak zběžně podíval mým směrem, ale přistihl mě přitom, jak na něj doslova nestydatě zírám.

„Hm?“ houkla Elle, když jsem po několik vteřin mlčela, zatímco jsem se pokoušela nezčervenat jako přezrálý rajče. Moje racionální část si zřetelně uvědomovala, jak trapně se chovám, ale nějak jsem si nemohla pomoct. Tom nebyl úplně typický představitel těch přehnaně namistrovaných alfa samců, které jsem poměrně často potkávala, ale navzdory tomu v sobě měl cosi imponujícího, co mě k němu přitahovalo čím dál víc. Sice jsem si chtěla namluvit, že jsem úplně nad věcí, ale kdesi hluboko uvnitř jsem jsem věděla, že v tom čemsi začínám být solidně zapletená.

„Je fajn, že seš tady a… pracuješ,“ vykoktala jsem ze sebe trochu zaskočeně, když mi hlava přivodila menší blackout poté, co se naše pohledy s Tomem střetly. Všimla jsem si, že se ze všech sil snažil dělat, jako že vůbec o nic nejde, ale zjevně i na něj měl ten náš polibek určitý vliv. Už od rána mezi námi panovalo mírně rozpačité jednání, jak mezi námi narůstalo určité napětí, kterému jsem co nejdřív hodlala učinit přítrž. Tak nejlépe se ho úplně zbavíme, ne?

„No, jistě… je to moje práce,“ řekla trochu nejistě a tázavě na mě pohlédla, jestli je to vše, nebo mám ještě něco.

„Jasně, ale jen… Víš, jak to myslím. Každopádně… Poslyš, Elle, jde o to, o čem jsme se včera spolu bavily, ohledně Toma,“ prokousala jsem se k tomu hlavnímu téma, které jsem se s ní chystala probrat. Danielle se drobně podmračila a automaticky se zadívala na Toma, který pořád hovořil o tom představení.

„Ano?“ pobídla mě, ať pokračuju.

„Víš, já se někdy snažím přemýšlet tak nějak… nekonvenčně, inovativně, kreativně… Patří to k mojí práci, i díky tomu jsem tam, kde jsem, ale… včera už jsem značně přestřelila. Beru to zpět, byla to fakt totální kravina,“ uznala jsem otevřeně a ačkoliv jsem mluvila nekonkrétně, poněvadž se tu pohybovalo dost lidí a nepotřebovala jsem, aby někdo slyšel, co probíráme. Elle pochopitelně věděla, o čem mluvím, ale asi nerozuměla tomu, proč jsem tak náhle změnila názor.

„Proč?“ Chtěla znát důvod té nenadálé změny.

„Jestli se ti líbí, tak bys do toho měla jít ty sama. Nebudu se do toho míchat,“ objasnila jsem jí, ale jinak jsem zůstávala u svého původního plánu. Jenom jsem z toho nechtěla dělat další nějaký projekt.

„A tobě se Tom nelíbí?“ vyrukovala na mě obratem a pozvedla obočí podezřívavě o něco výš.

„Co? N-ne… Teda jo, jasně, vždyť se na něj podívej… Komu by se nelíbil, že jo, ale… Hm, víš, dali jsme se zase dohromady s mým ex, takže určitě chápeš, že něco takovýho už nepřipadá v úvahu,“ plácla jsem první věc, která by mohla dostatečně podmínit ten můj obrat ze dne na den. Akorát jsem si to tím zavařila a dostala se tím do nepříliš přívětivé situace, která by se mi mohla snadno vymknout z rukou. Tom se nesmí dozvědět o Marcusovi a rozhodně ne to, co jsem nabulíkovala Danielle, ačkoliv to stejně není pravda. No jo, lhát se nemá, že? Ještě že se u lhaní nepráší od huby, protože pak bych byla totálně nahraná. Ještě že je to taková naivní trubka…

„Tak to jsou dobré zprávy, že?“ opáčila s takovým strnulým úsměvem, který si do tváře natlačila asi schválně. Tahle holka se chovala den ode dne čím dál divněji.

„To se teprve uvidí…“ zabručela jsem si pod nos a v krátkosti jsem si představila, jaké to bude, až se vrátím zpátky do New Yorku a setkám se s Marcusem. Netěšila jsem se na to ani v nejmenším. Obzvlášť po tom včerejším rozhovoru, který nedopadl nijak valně. Nežrala jsem mu ty jeho výhrůžky, že by mě vyhodil z časopisu pryč, ale rozhodně jsem ho já těmi svými musela nebývale namíchnout.

„Takže to jsi ho chtěla využít jen jako… povyražení?“ obrátila se na mě s dalším ze svých všetečných dotazů a nezdála se tím být jakkoliv pohoršená, spíš hledala nějaké racionální porozumění.

„Ne, Elle, chtěla jsem ho využít jako…“ zasekla jsem se uprostřed věty, poněvadž mi ten jeden konkrétní výraz vůbec nešel přes ústa, která se mi u toho současně velice výmluvně zkřivila. „Nechtěla jsem ho vůbec nijak využít! Jen jsem ti chtěla ukázat, že není tak těžký sbalit chlapa. Ať je to celebrita nebo třeba kuchař,“ uvedla jsem na pravou míru, abych si u ní trochu vylepšila dojem.

„Bude lepší, když to zůstane tak, jak to je,“ uzavřela tuhle naši debatu, s čímž jsem nemohla nesouhlasit. Nicméně jsem se pořád domnívala, že by jí ta lekce, kterou jsem zamýšlela, nutně prospěla. Jestli se mi to s Tomem podaří dotáhnout až do konce, tak s tím nebude sebemenší problém.

„Seš v pořádku, Danielle? Vypadáš tak nějak… unaveně,“ zkusila jsem zabrousit jinam a s nehraným zájmem jsem si ji soucitně prohlížela.

„Ale ano… Jen mi onemocněla babička a nemá úplně nejlepší prognózy, tak je to teď vcelku náročné,“ svěřila se mi, čímž se opravdu mnohé vysvětlovalo. Danielle byla přesně ten typ, který všechno zrcadlí ven, takže se na ní dalo jednoduše poznat, že se něco děje.

„Aha, tak to mě mrzí. Snad jí bude brzy o něco líp,“ řekla jsem, co by se říct správně mělo, ale nijak zásadně jsem to s ní neprožívala. Byl to klasický koloběh života, občas dost krutý, ale nikdo s tím beztak nic neuděláme… Ona si pouze bezradně povzdychla a svěsila hlavu o něco níž. „Možná bys měla nad nějakým povyražením přemýšlet ty, Elle,“ doporučila jsem jí po adekvátně vhodné době, ale přesto na mě vzhlédla jako bych právě vyslovila něco naprosto fantaskního. Ta byla tak hrozně prudérní, až to bolelo.

„To je to poslední, na co bych teď asi myslela,“ sestřelila můj nápad rezolutně a působila jaksi pohoršeně.

„To je asi chyba, protože pak bys nejspíš nemyslela na nic jinýho,“ navázala jsem přímo na její výrok, načež silou vůle zabránila tomu, aby se jí protočily panenky. Její slušné vychování jí v tom zabránilo.

„Můžeme už nechat můj milostný život být, prosím?“ Došla jí nakonec trpělivost po těch všech mých narážkách, provokacích nebo nevyžádaných radách.

„Tvůj milostný co?“ Holt jsem téhle nahrávky musela využít, ale na to už si hlasitě frustrovaně vydechla, netrpělivě si poposedla a vrátila se k naslouchání rozhovoru Toma a toho moderátora. Já ji napodobila, ale spíš jsem si opět užívala ten nerušený výhled na něj a dumala jsem nad tím, jak tady z toho všeho nějak elegantně vybruslím. Po rozhovoru se Danielle odporoučela pryč, na londýnskou základnu našeho časopisu, čímž nám s Tomem opět poskytla prostor a soukromí. Pojala jsem podezření, že takhle mizela záměrně, abych náhodou nevyužila jedinou příležitost ji před ním jakkoliv popichovat. Tom už se nad tím ani nepozastavil.

„Plodný rozhovor,“ poznamenala jsem uznale, když jsem mu podávala lahev obyčejné neperlivé vody, kterou mu sice podali i ve studiu, ale tam jenom tak skoupě usrkával, jen aby mu nevyschlo v hrdle.

„Dostával jsem dobré otázky,“ zhodnotil uvážlivě a lehce se mu vyhoupl levý koutek ve skoupém úsměvu.

„Ty dovedeš odpovědět i na podprůměrný otázky víc než uspokojivě,“ pokračovala jsem se striktně věcným tónem, kdy jsem ze sebe nechávala promlouvat mé profesionální já. Moje neprofesionální já jsem hodlala nechat projevit až večer… A to řádně. „Například ten můj dotazník, že,“ udala jsem neprůstřelný příklad, nad kterým se ale pousmál daleko zřetelněji.

„Nad tím jsem se ale bavil,“ uvedl na pravou míru, že v něm můj dotazník zanechal jakýsi pozitivní zážitek.

„To já taky,“ přisadila jsem si obratem, jelikož ten večer byl skutečně příjemný. Večeře byla výborná, bavili jsme se dobře a společně si ho užili. Již tam ve mně počínaly klíčit tyhle pocity, které stále každým dnem sílily. Co každý den, ale každou hodinu!

„Co dál? Půjdeme se někam najíst? Tentokrát zvu zase já,“ předeslala jsem včas a rezolutně, kdyby ho náhodou napadlo, že si bude hrát na pana Velkorysého.

„Já ti o tom asi neříkal, ale na neformální oběd jsem domluvený s Benedictem. Myslel jsem, že s Danielle budeme čtyři, ale ona zase zmizela, takže… Jak budeš chtít. Jestli se odvážíš sedět u stolu se mnou a Benem,“ varoval mě taktéž předem a tvářil se poněkud skepticky, čímž mě naopak o to víc navnadil k tomu na ten oběd s nimi zajít.

„Myslím, že to zvládnu. Jsem zvyklá vážně na ledacos a… i to je součást mý práce. Bude to náhodou fajn poznat tvýho dobrýho kamaráda. Na tom focení to bylo jen letecky, ale vypadá, že s ním bude fakt zábava,“ podělila jsem se s ním o svůj dojem, který na mě Benedict zakrátko udělal, jak z Tomova vyprávění, tak ze včerejšího osobního setkání s ním. Tom se nad tím ironicky ušklíbl, ale beze slov to odkýval, čímž mi dal za pravdu. Však mám Toma poznat nejen z jeho pracovní stránky, ale především z tý osobní. To naše čtenáře, nebo spíš čtenářky, určitě zajímá víc.

* * *

„Nene, tak to si děláš srandu!“ vyjekla jsem nevěřícně, zatímco jsem se ovládala ze všech sil, abych se nezačala smíchy válet po stole a mlátit rukama do jeho desky. „To se… nemohlo stát!“ nevěřila jsem a oči mi solidně slzely.

„Ale jo, stalo… Bohužel jsme to všichni viděli na vlastní oči,“ řekl Benedict takovým nešťastným tónem hlasu, který mě rozesmál o to víc. Tom seděl vedle mlčky a jen kroutil hlavou nad tím, že Benedict vytáhl asi tu nejtrapnější historku, kterou vůbec mohl. Sice se nad tím usmíval, ale to asi proto, že mu holt nic jiného ani nezbývalo.

„Od té doby zodpovědně nosí na natáčení spodní prádlo. Pro jistotu i náhradní,“ prásknul na něj a spiklenecky na něj mrknul, ale Tom si pouze bezděčně povzdechl, jak zjevně neměl sebemenší zájem na to jakkoliv reagovat. Hádala jsem, že to Benedict vyprávěl tak často, že si vůči tomu nejspíš vybudoval dostatečný odstup a nejspíš za to již necítil ani špetku studu. Já se mezitím řehtala jako blázen, jelikož jsem nemohla z hlavy vyhnat tu bizarní představu. Možná kdyby Ben tušil, že mezi námi s Tomem probíhalo něco trochu navíc, nežli jen pracovní kooperace, asi by si tuhle potupnou story odpustil…

„To se… a-asi nedi… vííím,“ vyla jsem smíchy a už mě zlehka počínalo bolet břicho. S Benem byla opravdu nesmírná zábava. Dokonale nás tu bavil již dobrou půl druhou hodinu, ačkoliv… dost často jen mě, na Tomův účet. Jakmile zjistil, proč mu dělám po tenhle týden věrnou společnosti, neváhal toho využít. Nebo spíš zneužít v Tomův neprospěch. Já si o něm ale zas udělala úplně jiný obrázek a pravdou bylo, že jedině k Tomově výhodě…

„Že? Kdo by nechtěl být připravený na každou možnou situaci,“ utahoval si z něj zcela nepokrytě a Tom se nad tím pouze kysele ušklíbl.

„Těžko říct… na co chtěl být právě… připravený,“ opáčila jsem pohotově mezi návaly smíchu, když jsem se nechala strhnout tou Benedictovou vlnou provokace mířenou proti svému nejlepšímu příteli. Ben se mé glose nepokrytě zasmál a nadechoval se k dalšímu důvtipnému dovětku.

„To by nám řekla jedině Kat, protože na ni pravděpodobně tenkrát dost zapůsobil,“ strefil se do něj Ben znovu, ale tím, že do toho zapojil jeho tehdejší přítelkyni, bylo na Tomovi poznat, že mu to úplně nesedlo.

„Zase tolik ne, protože to mezi námi skončilo po pár schůzkách,“ okomentoval to jaksi hořce, ale nenuceně pokrčil rameny v lhostejném gestu. Přece to již byla dávná historie, ale nějakým způsobem ji Tom asi ještě úplně nepřekousl. Anebo se nerad bavil o svých zkrachovalých vztazích… nebo se k nim jakkoliv vracel.

„Takovéhle věci říkat před dámou přece nemůžeš, Tommy,“ okřikl ho Ben káravě, ale stále v tom duchu bratrského pošťuchování, protože přesně takhle na mě působili. Znali se léta a měli mnoho společných zážitků, taky o sobě evidentně mnoho věděli, přestože Tom nebyl ani zdaleka tolik sdílný jako Ben, ale rozuměla jsem tomu, že mi pouze poskytuje materiál pro můj článek do časopisu. Jenomže tu největší perličku tam stejně dát nemůžu. Jako že Tomovi při natáčení nějaké pohybově náročnější scény praskly kaťata ve švu, ze kterých mu omylem vypadlo vše, co v nich měl ukryto, jelikož zrovna jako naschvál neměl spodní prádlo, poněvadž se předtím nešikovně polil, tak to jsem nikde zveřejnit bohužel opravdu nemohla. Věčná škoda… Ale z mojí paměti tohle jaktěživ nezmizí!

„Neříkal si, že spěcháš na schůzku se svým manažerem?“ připomněl mu Tom významně, což měl být asi tajný kód pro to, aby konečně sklapnul.

„No jo, jistě. Díky za připomenutí… Když ten čas tak rychle ubíhá, když se člověk dobře baví,“ posteskl si, ale v židli se narovnal do pozoru, jak se pomalu již chystal k odchodu. Stále se přitom tak nonšalantně strefoval do Toma, ale dělal to takovým šetrným způsobem, na který si zřejmě Tom dávno přivykl. Benovu průpovídku jsem souhlasně odkývala a mile jsem se na něj usmívala. „Bylo to moc fajn. Rád jsem tě poznal, Eliso. Doufám, že budeš mít na Toma dobrý vliv, aby si zvyknul na dámskou společnost a konečně si našel nějakou slušnou ženskou. Ať se z něj nestane starý mládenec, byla by ho škoda,“ popichoval ho, přestože komunikoval se mnou a zeširoka se na mě usmíval, zatímco se zvedl a zapnul si knoflíček od saka. Elegán každým coulem…

„To teda jo, bylo to vážně fajn… Taky jsem tě ráda poznala, Bene,“ reagovala jsem pouze na to relevantní, jelikož jsem víc Tomovi nechtěla přidávat a především jsem si to u něj nehodlala zbytečně pokazit. Pak jsme si s Benem vřele podali ruce a když se obrátil k Tomovi, ten taktéž vstal, aby se spolu mohli rozloučit krátkým, chlapáckým objetím. Jako dva bráchové, což zaznělo také ze samotných Benových úst, že je Tom jako jeho mladší bratr.

„Dneska to jde na tebe, Bene,“ oznámil mu Tom jako hotovou věc a asi taky jako kompenzaci za tu hodinku a půl vstřebávání Benových občas nemístných žertíků. Nicméně mu Tom velmi často sekundoval a podobně duchaplně mu odpovídal, takže si úplně neměli co vyčítat. Byli spolu na jedný vlně, to se nedalo popřít…

„Samozřejmě, když jsme se tu doteď bavili na tvůj účet,“ vyhověl mu bez nějakých okolků a při zmínce na to, že si z něj utahoval, ho ještě poplácal po rameni.

„Tak zase za rok, protože tě dřív vidět asi ani nechci,“ zabručel Tom, ale sotva si zvládl ponechat vážný výraz.

„Ale no tak, to bych ti určitě chyběl,“ varoval ho a culil se od ducha k uchu. Během oběda jsem postřehla, že se vídají spíše sporadicky, několikrát do roka, jelikož kvůli jejich vysokému pracovnímu nasazení spojeného s mnohým cestováním, to prostě častěji nešlo.

„Nad tím bych si dovolil zapochybovat,“ procedil Tom ironicky, ale velmi podobně se uculoval jako Ben.

„Rád jsem tě viděl, Tome, fakt… Ať se ti daří,“ zvážněl o něco, jakmile zkontroloval hodinky na zápěstí a ty ho vybídly k urychlenému rozloučení.

„Já tebe taky, Bene. Díky, i tobě. A pozdravuj ode mě Sophii a Hala s Chrisem,“ loučil se ihned Tom a zdál se ještě méně nadšený tím, že Ben odcházel, než když se do něj doteď strefoval. Ben působil jako ohromný sympaťák, uměl rozproudit konverzaci a člověk se s ním jednoduše nenudil. Doteď jsem ho osobně vnímala jako těžce neatraktivního muže, jelikož jeho zvláštní rysy v obličeji na mě působily téměř až odpudivě, ale povahově svůj vzhled dalece, dalece předčil.

„Díky, budu,“ odsouhlasil mu vřele, že Tomovy pozdravy zodpovědně vyřídí. „A ty už ho tu nějak rozveselíš, viď, El?“ Obrátil se opět na mě, když jednoduše nevydržel nevtipkovat déle než pár minut, a asi mu především neušlo, že Toma ten úsměv poněkud přešel.

„Vynasnažím se,“ slíbila jsem mu a při pomyšlení na to, jak se o to chystám pokusit, jsem se sama pro sebe ušklíbla. Poté se Ben odporoučel rovnou k baru, kde za nás za všechny zaplatil útratu a s máváním opustil útulné prostory jedné z dalších úžasných restaurací, které mi Tom ukázal. Zůstali jsme tam sedět spolu a ještě jsme před s sebou měli na dopití každý drink a trochu času před tím, než se Tom bude muset dostavit k rozhovoru pro jiný konkurenční časopis.

„S Benem je fakt sranda, že?“ navázala jsem novou konverzaci přímo s ním, když zrovna sahal pro svou sklenku.

„Docela ano,“ zopakoval mírně kousavě, ale nikoliv na moje konto. „Myslíš, že bys na pár věcí, co ti tu navykládal, mohla zapomenout?“ otázal se mě s takovou úpěnlivou prosbou a zkusil to na mě s psíma očima, kterým se nedalo odolat. Přesto mi jeho žádost osvěžila předešlé setkání, které mě nebývale pobavilo.

„Promiň, to se asi nedá,“ zklamala jsem ho svou odpovědí a znovu jsem se nepokrytě rozesmála. „Ale… nemusíme o tom už mluvit,“ přidala jsem, jakmile jsem se uklidnila, abych mu dala najevo svou ochotu. To odkvitoval krátkým přikývnutím a letmým úsměvem.

„To bych ocenil,“ hlesl krátce.

„Zatím se tady s tebou teda nenudím,“ vysmekla jsem mu kompliment a úsměv jsem mu oplatila.

„Po tomhle si nejsem jistý, jak si to mám správně vyložit,“ okomentoval to s mírně svraštělým obočím, když nad tou mou lichotkou zaznamenal jisté pochybnosti.

„Rozhodně pozitivně… Těhle týdnů s celebritama mám za sebou už hodně, ale tenhle si obzvlášť užívám,“ nešetřila jsem s chválou a zpříma jsem se na něj zadívala s patřičně výmluvným pohledem, který mu měl snadno napovědět, na co tím narážím. Po sotva pár vteřinách jsem se zadívala jinam, načež jsem se napila svého martini.

„Ani já úplně nelituju toho, že jsem tu nabídku od vašeho časopisu přijal,“ opáčil rozvážně a nepatrně naklonil hlavu na stranu. „Je to příjemné mít někoho stále vedle sebe… Sdílet s ním ty obyčejné a neobyčejné zážitky za ten celý den, oproti té obvyklé samotě, na kterou jsem zvyklý… I když má člověk kolem sebe pořád spoustu lidí, je to jiné...“ rozpovídal se otevřeně a já mu jenom soustředěně naslouchala, přičemž mě jeho slova úžasně hřála na prsou. Nebylo to jenom o mým egu, ale o skutečným a čirým potěšení, který jsem z toho pociťovala…

„Jen aby sis na to vážně nezvykl,“ vrátila jsem se k Benově průpovídce, s jistým povznesením a žertem, ale on se kupodivu zachmuřil o trošku víc.

„To bych právě nerad, když koncem týdne zase odlétáš zpátky do Států,“ srozuměl mě na rovinu, čímž mi mezi řádky sdělil, abych mu dál nijak nemotala hlavu, jelikož v tom neviděl žádný význam. Tom to mezi náma evidentně bral stále více rozumově, takže jsem musela především zaútočit na jeho pocity. A ze všeho nejvíc na jeho smysly.

„To je ještě daleko… A mezitím nás toho čeká spoustu,“ ponechávala jsem si ten eufemistický postoj, poněvadž jsem nepochybovala o tom, že do konce týdne ho přiměju mi podlehnout a zanevřít na svoje pravidla a zásady. Změnit názor na to pochopitelně nemusí, protože já odsud zmizím tak jako tak, ale předtím můžu trochu otřást tím jeho pevně nalinkovým světem a zanechat v něm tak nesmazatelnou stopu.

„Jako třeba za necelou hodinu a půl rozhovor a focení pro InStyle,“ nadhodil věcně, když si také on zkontroloval své značkové hodinky, a tím mi chtěl pro změnu naznačit, že budeme muset zvednout kotvy.

„Jaký to bude focení? Zase něco do půl těla?“ vylítlo ze mě, jak jsem byla asi stále v tom Benově módu žertování.

„Pokud vím, tak ne,“ zchladil mou zvídavost stručně, takže jsem jen posmutněle protáhla rty směrem dolů.

„Škoda…“ hlesla jsem, nad čímž se sám pobaveně ušklíbl, protože nejspíš také zůstával v podobném nastavení jako v přítomnosti Benedicta. „Včera se mi to focení líbilo,“ přisadila jsem si odvážně a znovu jsem loupla neotřelým pohledem po Tomovi, kterému se přes rty přehnal spokojený úsměv s blyštivým chrupem. Nějak takhle se musí na pana Netykavku.

 Čauky všem! Po pár dlouhých měsících, které paradoxně dost rychle utekly, ale to tak s časem už prostě bývá - jsem zase zpět! Je mi líto, ale bohužel se omluvě, jak je mi to moc líto, že mi to s touto povídkou fakt těžce nejde a odnášíte to především Vy čtenáři, nevyhnu, ale nebudu to ani zbytečně nějak rozebírat. Tady se sice nic nedělo, ale mezitím jsem konečně dopsala poslední kapitolu a snad se mi povedlo znovu do toho nějak dostat, protože mi to tady vážně chybělo, ačkoli je mnohem pohodlnější většinu večerů trávit sledováním seriálů, než být nějak produktivní.

Načasování s nedávnou druhou sérií Nočního recepčního je čistě náhodná a ještě jsem ji neviděla, ale motivace to rozhodně byla. Tak snad se najde někdo, komu můj návrat, společně s gentlemanem Tomem a potvůrkou Elisou udělá radost, protože příběh se znovu rozjíždí. A upřímně doufám, že jste se mezitím měli a máte všichni skvěle, prožili jste pohodový svátky vánoční a jestli to není hodně pitomé takhle v únoru, ale i tak bych Vám chtěla do tohoto dalšího roku, už 2026, popřát jen a jen to nejlepší! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 11. kapitola: