OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka-X.

25.10.2009 (14:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1274×

  Stála jsem v zákulisí a modlila se. Byl to můj rituál. Snad pro štěstí? Někdo by to mohl brát jako výsměch Bohu, ale on ví, že já nejsem špatná.

 „A nakonec, naše večerní hvězda - Marilyn!“ slyšela jsem z mikrofonu šéfa, jak volá moje (umělecké) jméno. Marilyn. Moje ikona. Snad by ji neurazilo, k čemu jsem si propůjčila její jméno. Vyšla jsem z fialových závěsů s leopardím vzorem na podium svým svůdným a pomalým krokem. Muži začali pištět. Jako obvykle. Milovali má vystoupení. Nebo mě?

  Rozezněla se jazzová hudba a v baru to potemnělo. Reflektory zamířily přímo na mě, stejně jako zraky všech přítomných. Já se na ně dívat nechtěla, chtěla jsem jen anonymní tváře lidí, kteří čekají na to, co předvedu. Zavřela jsem oči. Umělé řasy mě polechtaly na tvářích a já se musela usmát. Mé tělo se pomalu začalo vlnit do rytmu pomalé hudby. Rukama jsem sjížděla po svém štíhlém a mrtvolně bledém těle. Měla jsem na sobě jen krajkový korzet, kalhotky s podvazky a černé síťované punčochy. Přesně jak jsem to měla ráda. Možná proto jsem byla tak oblíbená. Byla jsem jiná než ostatní děvčata, která tu tancovala kolem tyče v titěrných blyštivých kalhotkách. Ony si vydělávaly na drogy, povětšinou. Pro mě tohle byla životní láska. Tanec. Svůdný tanec. A taky způsob obživy, docela slušně to vynášelo.
  Mohla jsem si dovolit si pronajímat byt. Ale na rozhazování to nebylo. Hlavně mi vytáhl trn z paty fakt, že po svých osmnáctých narozeninách jsem mohla začít čerpat z peněz, které mi odkázal můj zesnulý otec. Zemřel asi před třemi lety. Na AISD. Proto nikdy neodpustím vlastní matce, že ho zavraždila, dalo by se říct. AIDS kdysi chytl od ní. Co také čekat od levné šlapky závislé na heroinu? Svou matku ze srdce nenávidím. Nikdy se o mě příliš nestarala. Věčnost jsme bydleli v malinké garsonce, někdy jsme ani neměly na jídlo. Kolikrát se máma nevracela domů i několik dní a já zůstávala zamčená doma sama. Táta ani nevěděl, že existuju. Až jednou, když máma potřebovala peníze, za ním šla a on se dozvěděl, že má dceru. Tehdy patnáctiletou. Když pár měsíců na to zemřel, a já zjistila že na AIDS, měla jsem strach že budu také nakažená, zvlášť po tom, co mi matka řekla, že i ona má tuhle nemoc. Nechala jsem si udělat několik testů a naštěstí vyšly všechny negativní, jakýmsi zázrakem. To mi dodalo sílu odejít od ní, utéct od toho pekla a začít konečně normálně žít.

  Las Vegas pro mě bylo ideální, veliké město, daleko od dětství a vzpomínek. V nedalekém městě, Pahrumpu, jsem začala chodit na střední školu, spala jsem na jakési pochybné ubytovně a vydělávala si různými brigádami. A nakonec jsem byla šťastná, když jsem objevila tohle místo. Někdo by se na striptérku z Las Vegas díval skrz prsty. Ale já na sebe nikdy nebyla víc pyšná než teď. Dokázala jsem to.

  Když jsem odhodila svůj korzet mezi ‚diváky‘, všichni se o něj mohli poprat. Rukou jsem si zakrývala bradavky a na všechny strany posílala vzdušné polibky. Hudba dozněla, naposledy jsem ukázala svůj svůdný pohled a odkráčela zase zpátky za leopardí závěs. V zákulisí, jak jsem tomu říkala, jsem měla svou vlastní místnost. Tam jsem se oblékla do svého civilního oblečení - černých lodiček a černých elegantních šatů nad kolena. Kolem krku jsem přehodila náhrdelník z bílých perel, který mi věnoval otec před smrtí. Přelakovala jsem černé vlasy natočené, jak se to nosilo ve 40. letech a úzké, ale smyslné rty přejela rudou rtěnkou. Chtěla jsem odcházet se vší noblesou, i když všude po baru chodily servírky nahoře bez a připadala jsem jim divná. Soudě podle jejich pohledu, kterým si mě měřily.

  Do svého bytu jsem šla ale pěšky, i když to bylo celkem daleko. Žádný luxus, ale lepší než ta ubytovna v Pahrumpu. Hned jsem sebou doma praštila na postel, ani jsem si nedělala hlavu s převlékáním nebo pyžamem a usnula.

  Hned ráno to také bylo poznat. Řasenku jsem měla rozmazanou snad po celém obličeji. A když jsem vylezla z ledové sprchy, jako by mě osvítilo. Vzpomněla jsem si na školní výlet, na který jedeme právě DNES. A já neměla sbalené nic, vůbec nic. A vlak do Pahrumpu mi jel už za hodinu. To jsem neměla šanci stihnout.

  Když jsem ale seděla spokojená v rozjetém vlaku a koukala se z okna, uznala jsem, že se to opravdu dá stihnout. Ale samozřejmě se to odrazilo na mém vzhledu. Vykašlala jsem se na svůj obvyklý styl - rtěnka, vlnité vlasy, lodičky a k tomu elegantní oblečení - a vyrazila nenamalovaná, jen s jednoduchým culíkem, který mi dosahoval až do půli zad. Ani jsem netušila, že jsou mé vlasy tak dlouhé, když nejsou kudrnaté. Na sobě jsem měla jen šedé tričko s dlouhým rukávem a černé kalhoty. Já a kalhoty? Já a tričko? Vsadím se, že mě nikdo nepozná.
  Ke škole jsem dorazila téměř na poslední chvíli, autobus už byl plný lidí a já si sedla na jedno z posledních míst a vydechla jsem si, že jsem všechno stihla. Hledat totiž jakési jezero kdesi u lesa by asi nebyl žádný med. Vůbec jsem nevnímala, co se kolem mě děje, zavřela oči a hned usnula. Nic neobvyklého po mých večerních vystoupeních, kolikrát se mi stalo, že jsem v hodině usnula. Teď jsem ani nepostřehla, kdy vůbec autobus vyrazil. Měla jsem krásný sen. Tančila jsem v něm, ale nebyl to striptýzový klub, byla jsem v divadle a upíralo na mě oči tisíce lidí. Měla jsem na sobě nádherný bílý kostým a zpívala s Marylin Monroe a….

  Náhle se můj sen přerušil a nahradil ho jiný. Byl ale odlišný od mých běžných snů. Byl ve žlutočerných barvách a viděla jsem v něm sama sebe. Viděla jsem se, jak sedím v autobuse a tvrdě spím. Nebyla jsem tam jen já, ale celá naše třída. Procházela jsem autobusem a strašně se divila, že mě nikdo nevidí. Procházela jsem kolem Flinna Osbournea, který s pokřivenou tváří spal, i kolem Alysson Wallanceové, která seděla vedle něj a také spala. Popocházela jsem dál a dál a všechny pozorovala. Náhle jsem uslyšela bubnování deště na střechu autobusu a otrávené bučení všech spolužáků. Když jsem došla až k zádi autobusu, vyvalila jsem oči na Lucy Shrewovou, která dělala dobře svému spolusedícímu - Joshovi. Krátce na to se autobus zachvěl a začínal se chvět s krátkými přestávkami stále víc. Všechno jako by se tisíckrát zpomalilo. Vnímala jsem všechno, co se dělo. Viděla jsem, jak autobus vrazil do svodidel, která se jako papír přetrhla. Autobus se řítil dolů z útesu, všichni kolem křičeli. A najednou - ve vteřině - zmizelo pár lidí ze třídy. Flinn, Josh, Lucy, Nicolette, Michael a dalších několik lidí. Jako by se vypařili. Zbytek lidí ze třídy, asi tak polovina, zůstala v autobuse a dál křičela. Podívala jsem se na místo, kde jsem ještě před chvílí spala. I já jsem zmizela, stejně jako ti ostatní…

  S křikem jsem si trhavě sedla a čekala, že se probudím v autobuse a budu se smát nad svým podivným snem. Ale místo, na kterém jsem se nacházela, autobus nepřipomínalo ani vzdáleně. Všude jsem viděla mlhu a nad sebou stromy. Ve vzduchu byla cítit voda. Pode mnou byla jen zemina a opadané jehličí. Kde to ksakru jsem? Vstala jsem a snažila se zorientovat, kde bych tak asi mohla být. Ale všude kolem mě byl jenom hustý les. Zachvátila mě panika. Umřela jsem?

 „Pomoc! Je tu někdo?!“ křičela jsem, ale slyšela jsem jen vlastní ozvěnu. Začala jsem brečet, což normálně nedělám. Nejdřív jsem se schoulila na zem, ale asi tak po hodině jsem pochopila, že tu jsem úplně sama. Pomalu jsem se šourala lesem, bála jsem se co, nebo koho, potkám. Vůbec jsem nevěděla, kam jdu, prostě jsem šla. A najednou jsem v dálce uviděla docela velikou skupinu lidí. Lidí, které jsem poznávala. S širokým úsměvem na tváři jsem se rozběhla jako blázen, přeskočila široký potok a přiběhla udýchaně až k nim.
 „Abygail,“ otočili se na mě všichni.

 „Já jsem tak šťastná, že vás vidím,“ setřela jsem si slzy. „Co se stalo?“ upřela jsem na ně zrak, ale oni se jen dívali jeden na druhého.

 „To nikdo neví,“ řekla Valerie, která seděla schoulená na jakémsi kameni. Až teď jsem si všimla, že stojíme u jakési jeskyně.

 „Vám nikomu nic není?“ divila jsem se, protože všichni vypadali nezraněně. Všichni se otočili na Adriana Hanighana a nikdo se neměl k odpovědi.

 „Musíme ti něco ukázat,“ chytla mě za ruku Rebecca Nielsenová a přivedla mě až k Adrianovi. Vůbec jsem nechápala, co se má teď dít. William mi vyhrnul rukáv a já si až teď všimla, že mám na ruce rozřízlou kůži, která celkem dost krvácela. Bylo to zvláštní, protože doteď jsem nic necítila. Adrian začal plakat a jeho slzy tekly přímo do mé rány. Ta se jako zázrakem začala zacelovat. Asi za deset vteřin to vypadalo, jako by tam žádná rána ani nebyla. Polekaně jsem sebou škubla a odskočila asi o metr dál.

 „Co si sakra zač?!“ křičela jsem vyděšeně. Jsem snad jediná, komu tohle nepřipadá normální? Mlčeli. Pohlédla jsem na Nicolette. Její krásné vlasy se během sekundy změnily na černé kudrnaté vlasy a pak se zase vrátily nazpět do původní podoby. Co je to z nich za zrůdy?!

 „Nejsou to zrůdy!“ zvedla se ze země Alysson a přísně na mě hleděla. Jak ví, na co myslím, proboha?

 „Jak víš na-“

 „Slyším všechny, co si myslí…,“ řekla. „a asi se z toho zblázním!“ tlačila si ukazováčky spánek.

 „Ta nehoda…“ přemýšlela jsem nahlas. „Něco se s vámi muselo stát při té nehodě,“ řekla jsem, ale v tu chvíli se do jeskyně přiřítili Michael a Jasmine…

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka-X.: