OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka-VIII.

18.10.2009 (18:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1132×

„Mmm,“ protáhla jsem se. Vzbudila jsem se dřív, než mi měl zvonit budík, protože jsem byla zvyklá na brzké vstávání. Musela jsem se budit časně, pokud jsem chtěla ve škole nějak vypadat. Bylo něco před šestou ráno. Usmála jsem se pro sebe.
„Už dneska,“ řekla jsme si nahlas a pomalu se zvedla do sedu. Konečně nastal ten den, na který jsem se těšila dobré dva měsíce. Doma jsme nikomu neřekla, jak moc mi na tom záleží, nikoho by to asi nezajímalo. Máma byla… no měla spoustu svých problémů a my s bratrem byli dost dospělí na to, abychom se o sebe starali sami.
Michael, můj bratr, byl o dva roky starší než já. Bylo mu dvacet a byl budižkničemu. Jediné, co jsem mu nemohla upřít, bylo, že se o mě staral celý můj život. Dával na mě pozor, krmil mě, učil se se mnou, když jsem nastoupila do školy. Býval ve škole jednička, měl vyznamenání a tak, ale pak začal dělat blbosti a nenechal si to ode mě vymluvit. Vždycky večer potají odešel a vracel se ráno, když já vstávala, aby si na dvě hodinky schrupnul. Nakonec skončil v mé třídě. Propadl. Byl jasnou ukázkou toho, jak člověk usne na vavřínech.
Oba rodiče velmi zklamal. Máma nebyla týden doma a táta začal pít. Táta… Vstala jsem a zaklapla budík ve vteřině, kdy začal zvonit. Odešla jsem do koupelny a napustila si vanu. Vlezla si dovnitř a vzpomínala dál. Vzpomínala na věci, které se nikdy nikdo nedozví….
Vždycky jsem své rodiče zbožňovala, jako asi každé dítě. Bylo mi jedno, že se o mě máma nestará tak, jak by měla a všechna péče spadla na Mikea ve chvíli, kdy toho byl schopen. Prostě to byli rodiče. Milovala jsem, když mě večer táta vzal na klín, pevně mě držel a vyprávěl mi, jaká budu, až vyrostu. Nebo mi četl pohádky. Vlastně bych řekla, že jsem ho i měla radši, než mámu. Občas jsem ho přemluvila, aby se mnou spal, když jsem se bála stínu na stěně nebo vrzající skříně.
Tu noc byla hrozná bouřka. Mě bylo sedm. Moc jsem se bála každého blesku, který rozsvítil celý můj pokoj a pak hromu, který zněl, jako kdyby byl pod mým oknem a otřásl celou mou postelí. Byla ve mně malá dušička, když jsem vylezla z postele a snažila se co nejrychleji dostat dolů do obývacího pokoje, kde se táta koukal na nějaký film. Proklouzla jsem do místnosti a zatahala ho za triko.
„Tati, já se bojím,“ zafňukala jsem.
„Čeho?“ měl zvláštní, zastřený hlas. Jako kdyby mu dělala problém artikulace.
„Té bouřky,“ zkroutila jsme obličejík, jak se mi chtělo plakat. Táta se zasmál a objal mě. Dal mi velkou pusu na čelo.
„Ta bouřka je venku, nic ti neudělá,“ uklidňoval mě.
„Půjdeš ke mně?“ škemrala jsem.
„Dobře. Utíkej nahoru a já přijdu, ano?“ pohladil mě po vlasech, a kdybych byla starší, asi bych si všimla toho zvláštního záblesku v jeho očích. Otočila jsem se a rozběhla se zase nahoru do svého pokoje. Zalezla jsem pod deku a klepala se strachy a zimou.  Čekala jsem a čekala, dokud se pomalu neotevřely dveře a dovnitř se nevkolíbal táta. Beze slova si sundal kalhoty a zůstal jen v trnkách a v tílku. Přece nebude spát v kalhotách, že? Namačkal se na moji maličkou postel a věděla jsem, že není jediný centimetr volný, jako každou noc. Budu zase rozlámaná, ale nevadilo mi to, hlavně že bude můj milovaný tatínek se mnou.
„Tobě je zima?“ zeptal se, když cítil, jak se třesu.
„Ano,“ odpověděla jsem popravdě.
„Pojď ke mně,“ zabručel. Nebylo to nepřátelské nebo otrávené, bylo to… zvláštní. V sedmi jsem to prostě nechápala. Přitulila jsem se k jeho velkému, horkému tělu. Pár vteřin jsme takhle zůstali, ale když jsem se přestala klepat a cítila tak jeho ruce, zjistila jsem, že mu putují po celém mém těle. Tak hodný, snažil se mě zahřát třením kůže o kůži.
„Tatínku, co to děláš?“ zeptala jsme se, když mi vyhrnul košilku a šátral po mé kůži na místech, která byla jen moje a maminky, když mě koupala.
„Neboj, bude se ti to líbit,“ bručel jako veliký medvěd a jeho smradlavý dech mi ovanul tvář. Cítila jsme z něj to pití, které tak rád pil a které mi vůbec nechutnalo. Ruku mi mezitím zabořil do klína a zajel mi do těla prstem. Nebylo mi to příjemné.
„Tatínku, nech toho,“ žadonila jsem, „to bolí!“ vyjekla jsem, když do mě zajel více prsty. Vážně to bolelo.
„Ještě jednou zařvi a zabiju tě!“ zavrčel výhružně a já se tak vyděsila, že jsem ze sebe nevypravila ani slovo, když ze mě ruku vyndal a pak si stáhl trenýrky.
„tatínku prosím,“ dokázala jsme ze sebe vypravit mezi vzlyky, než mi přikryl pusu. Pak se nade mě naklonil a já ucítila hroznou bolest, která mi asi rozervala celé tělo na dva kusy.
Když jsem se probudila, zjistila jsem, že jsme omdlela. Byl to jen sen, konejšila jsem se. Ta bolest ale byla moc reálná. Otočila jsem hlavu a vedle sebe viděla tátu.
„No konečně jsi vzhůru. Jdeme na to, abys z toho taky něco měla,“ mrknul na mě a už byl zase nade mnou a za pár okamžiků ve mně.  Ta bolest byla příšerná. Nedokázala jsem se ani pořádně nadechnout, abych si zavolala o pomoc. Jen jsme vzlykala a prosila ho, aby mě pustil a odehnal tu bolest.
Netrvalo to zase tak dlouho, ale mě to přišlo jako věčnost. Za chvilku se jeho tělo napnulo a on pořádně zavzdychal. Pak ze mě slezl a stoupl si k posteli. Já se stočila do klubíčka a plakala jsem. Natáhl si trenýrky a kalhoty uchopil do ruky.
„Jestli o tom někomu řekneš, zabiju tě,“ ukázal na mě prstem a odešel. Ráno jsem málem nevstala z postele, jak mě všechno bolelo. Když jsme s Mikem pálili mé krví potřísnění prostěradlo, nalhala jsme mu, že si náš pes poranil packu a skočil mi do postele. Nikdy se to nikdo nedozví.

„Áá,“ zaječela jsem, jak mi studená voda stékala po kůži. Přidala jsme teplou a zase se pohroužila do vzpomínek. Byla to asi nejhorší noc mého života a všechno to způsobil můj otec, kterého jsem tak milovala.  Nedokázala jsem ho nenávidět za to, co mi udělal, že ze mě udělal ženu v sedmi letech. Kolik bolesti mi způsobil. Byl to přece můj táta.
V průběhu let, kdy za mnou tajně chodil a dělal ty věci s mým tělem pořád dokola, jsem si začala namlouvat, že pokaždé, kdy mi způsobí bolest tou věcí, kterou měl mezi nohama, jsem se nějak provinila. I sebenepatrnější věci jsem na sebe sváděla, když jsem ležela, jako tehdy poprvé, v klubíčku na své posteli poté, co odešel, a přemýšlela o celém dni, který proběhl. Rozlitá sklenice, připálená snídaně, kterou vařil Mike, dopravní kolaps při cestě do tátovy práce… Všechno byla moje vina. Musela jsem to na sebe házet, pokud jsem chtěla zůstat duševně zdravá.
Jak jsem si slíbila, od prvního hororu tehdy v sedmi letech, že to nikomu neřeknu, a to jsem dodržela. Teď, v mých osmnácti, tedy jedenáct let poté, jsem to věděla jen já a táta. Mámě by to bylo nejspíš jedno a Mike… to je proste Mike. Vysmál by se mi do obličeje, že to mam za to, že jsem tak šeredná, nebo tak něco a odkráčel si. Ale co, já ani neměla potřebu to komukoliv říkat. Už jen pro to ponížení, jak by se mi vysmáli.
Ve čtrnácti, kdy jsem to poprvé dostala, jsem si musela hned pořídit antikoncepci. Už jsem moc dobře věděla, co to táta se mým tělem dělá, a věděla jsem, jaké by to mohlo mít následky a to jsem opravdu nechtěla. Občas jsem se nad sebou musela zasmát; kdo to kdy viděl, pořizovat si antikoncepci kvůli sexu s otcem? Nejspíš by mě zavřeli na nějakou kliniku pro úchyly, kdybych to někomu řekla.  Každý by si řekl: vždyť je už velká, tak proč se nebrání? Proč to někomu neřekne? Ale nikdo neznal mého tátu. Když ty věci nedělal, bylo s ním docela dobře, pokud zrovna nepil. Když mu ale někdo odporoval… To pak schytal takový výprask, že jsem jednou zažila, že musel Mike zůstat týden doma, než se mu zahojila všechna ta zranění, která mu táta způsobil. Kdo prostě neznal mě nebo jeho, nedokázal pochopit, proč jsme se rozhodla držet to v sobě.
Vylezla jsem z vany a pořádně se zabalila do osušky a šla zpátky do pokoje. Při oblékání jsem zavadila pohledem o budík. Bylo sedm hodin. To jsem byla ve vaně celou hodinu? Musím vzbudit Mika, usmyslela jsem si a oblečená vyšla z pokoje, přešla chodbu a zabušila na jeho dveře.
„Miku, vstávej!“ zaječela jsem přes dceře, aby mě opravdu slyšel. Mé uši postřehly zvuk mumlání a mě bylo jasné, že už je vzhůru. Odešla jsem tedy zpátky k sobě, abych dokončila, co jsem začala. Malovala jsem se a přes zeď slyšela zvuk tekoucí vody, jak se Michael sprchoval.
„Michaeli, vylez z té zatracené sprchy! Jestli vyplýtváš teplou vodu, tak tě seřežu tak, že se ani v zrcadle nepoznáš!“ zařval táta skoro u mých dveří, jak procházel patrem. Nadskočila jsem, což bylo při jeho řevu normální.  O moment později přestala téct voda, takže se Mike hrabal ven. Podívala jsem se na hodiny. Já už sice byla hotová, ale aby to stihl on… Zvedla jsem se a zase přešla k jeho pokoji. Tentokrát jsem ale neslyšně vklouzla dovnitř. Za pár okamžiků vešel do pokoje i Michael, kolem pasu měl osušku.
„Chceš, abych oslepla?“ přikryla jsem si oči. Nepotřebovala jsem, aby mu osuška spadla a já viděla i svého bratra nahého, to opravdu ne.
„Co děláš v mém pokoji, Rebecco?“ zeptal se mě jako bych byla otravný hmyz. Přešel ke skříni, jako kdybych tam nebyla. Doufala jsem, že se nehodlá přede mnou převlékat.
„Michaeli, co děláš sestře?“ ječela z obýváku matka.
„Nic, mami,“ zavolal zpátky.
„Přišla jsem tě zkontrolovat,“ vysvětlila jsem. Koukal na mě, asi si to srovnával v hlavě.
„Fajn, tak vypadni, chci se převléknout,“ štěknul na mě a hodil oblečení, které vydoloval ze skříně, na postel tak surově, jako kdybych to měla být já.
„Jestli nebudeš do půl hodiny hotový, řeknu to mámě,“ vyhrožovala jsem mu.
„No jo, prosím tě,“ zabručel a přešel ke dveřím, do kterých jsem se mezitím přemístila. Zabouchnul mi je před nosem, musela jsem ucuknout, aby mi tam nezůstala půlka obličeje.
„Hrubián,“ postěžovala jsem si pro sebe. Vrátila jsem se do pokoje a zkontrolovala se v zrcadle. Šaty, které jsem měla na sobě, jsem měla velmi ráda, jen s těmi vlasy to chtělo něco udělat. Chvíli jsem nad tím dumala a pak sáhla do přihrádky a stáhla je do dvou culíků. Hnědozelené oči mi svítily mezi dlouhými namalovanými řasami a černé linky jen zdůrazňovaly jejich velikost. Fajn, řekla jsem si pro sebe a šla dolů do kuchyně.
Tam jsem potkala Mika, jak už snídal. Měl na sobě jen obyčejné džíny a tričko, ale docela mu to slušelo. Věděl, jak zdůraznit své přednosti, svaly.
„Už zase ses rozhodla začít šlapat?“ zeptal se mě poté, co si mě prohlédl od shora dolů. V puse přežvykoval topinku, takže jsem mu sotva rozuměla.  Místo toho, abych reagovala a začala se hádat, jsem si jen sedla proti němu a vyplázla na něj jazyk. Provokace by mu mohla zkazit den víc, než moje nadávky.  Za trest jsem mu vzala jednu topinku a rychle se do ní zakousla, aby si ji nemohl vzít zpátky.
„Hej!“ ohradil se.
„Dejte pokoj, sleduju televizi,“ zaječela na nás máma. Jen jsem se na Mika usmála. Tenhle boj byl můj. Rychle dojedl topinku a odešel, aniž by se na mě podíval. Ten má tedy náladu. Prošel domem, rozloučil se s rodiči a šel do auta. Když odešel, pomalu jsem se došourala zpátky do pokoje a vzala si všechna svá zavazadla. Pod jejich tíhou jsem se pohybovala ještě pomaleji a když jsme konečně mířila ke dveřím, slyšela jsem klakson jeho auta.
„Už jdu,“ brblala jsem si pro sebe a otevřela dveře. Zavřela jsem za sebou dveře a zamířila k Mikeovi do auta.  Zavazadla jsem hodila dozadu a sedla si vedle něj.
„Nemusíš se hned rozčilovat,“ utrousila jsem.
„Ty mě vzbudíš asi o milion hodin dřív a nakonec na tebe musím spěchat já. To je tedy spravedlnost,“ bručel. Já ho vážně pořádně naštvala. Uchichtla jsme se, se zadostiučiněním jsem se zavrtala do sedačky a sledovala cestu.
Nevěděla jsem, že je tolik hodin, dokud jsme nepřijeli na parkoviště. Byla tam už spousta aut. Rychle jsem vyskočila, a aniž bych zjišťovala, co dělá můj bratr, jsem doběhla k autobusu. Konečně je to tu! Zavazadla jsem nechala v autě, a když jsem nastupovala, pohledem jsme vyhledala Mikea a sledovala, jak se belhá pod nákladem tolika kil.
„A to si říká sportovec,“ zabručela jsem pro sebe. Zaplula jsem do autobusu a sledovala, kdo všechno nakonec dorazil. Posadila jsem se k Jill, mé spolužačce. O chvíli později kolem nás prosvištěl Flinn Osbourne, který, jak jsem zjistila pouhým otočením, letěl za Nicolette Sparkleovou, přítelkyní mého bratra. Jen jsem se pro sebe usmála a otočila se po směru budoucí jízdy. Za pár vteřin kolem zase proletěl Flinn, teď už ale opačným směrem. Sedl si co nejvíce dopředu. A hned nato vešel dovnitř i můj bratr. Ani se na mě nepodíval a šel rovnou dozadu za Nicolette. Neslyšela jsem, co si mezi sebou povídali, ale sedl si za ní a její kamarádku Jasmine. Já se otočila k Jill a zapředla s ní hovor. Matně jsem si všimla, že nás třídní učitelka počítá a že můj bratr zase dělá blbosti.
O hodinu později, když jsme se už blížili k jezeru, ke kterému jsme měli namířeno, objevilo se něco nečekaného. Déšť.
„Ach ne,“ vzdychla jsme nahlas. Přece mi něco tak triviálního nezkazí výlet, to prostě nejde. Ale čím déle jsme jeli v dešti, jím méně jsem věřila, že přestane. Nepřestalo ani tehdy, když neviditelná ruka škubla naším autobusem a všichni se vyděsili. Ani tehdy, kdy autobus protrhl svodidla a my se řítili do propasti, kde určitě zahyneme.

První, co jsem vnímala, byla bolest. Byly to různé druhy bolesti. Až když jsem se probrala, zjistila jsem, že jedna bolest patří mě, mému potlučenému tělu, a druhá jako kdyby nevycházela ze mě, ale byla kolem mě. Bylo to zvláštní. Posadila jsme se a promnula si spánky. Byla jsem překvapená, že jsem ten pád přežila. Proboha, ale co Michael?
Vyškrábala jsem se na nohy a zuřivě se rozhlížela. Nikde jsem ho neviděla. Pak jsem místo bolesti ucítila ještě něco.  Strach a vztek. Jenže opět, strach sice vycházel ze mě, ale byl i cítit po okolí a to samé s tou zlostí. Proč já bych se měla zlobit? Musím najít Mika.
„Michaeli!“ zakřičela jsem. Chvíli jsem počkala, ale neslyšela jsem žádnou odezvu. Zkusila jsem to znovu, ale opět nic. „Musím tě najít, bráško,“ řekla jsem napůl sobě, napůl jemu, i když mě nemohl slyšet. Vydala jsem se rovně, ale když jsem se po nějaké době vrátila zpátky na stejné místo, z kterého jsem vycházela, zkusila jsem to opačně. Vyšla jsme z místa, které ke mně bylo zády. Zase jsem se ocitla v bodě A, ze kterého jsem vycházela.
Několikrát jsem měnila směr, ale pokaždé jsem se vrátila do bodu A.
„Jak je to možné?“ nechápala jsem, zatímco jsem hledala směr, kterým jsem určitě nešla. Jenže všechny ty keře a větvě a zeleň mi připadaly tak stejné, že jsem si nemohla být už ničím jistá. Nakonec jsem našla jednu cestičku, kterou jsem si nebyla jistá, jestli jsem už prošla. Přece nejsem v začarovaném lese, kde se všechno točí dokola, snažila jsem se uklidnit, když jsem procházela podle ostružiní, které vypadalo jako jedno, které jsem už potkala. Strach byl pořád silnější a já se bála, aby nepřerostl v paniku a já tu nezůstala někde ležet.
„Hej!“ zakřičela jsem, když jsem viděla mihnout se kolem nějaké postavy. Rozběhla jsem se s cílem dohonit je a poprosit je o pomoc při hledání Michaela. „Stůjte!“ křičela jsem dál. Asi si mě nevšimli. Běžela jsem za nimi, nebo jsem si to alespoň myslela. PO dlouhé chvíli, kdy mé plíce hrozily roztržením, jsem se konečně zastavila. Už jsem nevěnovala pozornost těm lidem, ale jeskyni, kde se schovávali mí spolužáci: Alysson, Flinn, William, Josh, Valerie, Nicolette a Lucy.
„Neviděli jste Mikea?“ vyjela jsem na ně místo pozdravu.
„Taky tě rád vidím,“ zabručel William. Nevšímala jsem si ho a dychtivě čekala na odpověď.
„Já ho neviděl,“ ozval se jako první Josh.
„Já taky ne.“
„Ani já.“
Sesunula jsem se na zem a dala se do pláče.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka-VIII.: