OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka-VII.

14.10.2009 (18:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1164×

Divoce jsme tancovali do rytmu písně, tělo na tělo a vášnivě jsme se při tom líbali. Jednou rukou jsem ho držela za zadek a v druhé jsem držela sklenku s nějakým alkoholem, ze které jsem pravidelně upíjela.

  „Nepřesuneme se jinam, kotě?“ zašeptal mi oplzle do ucha. Jen jsem kývla a sklenku s pitím vstrčila jakési holce která prošla kolem nás. Ještě že mě za sebou táhl za ruku, celý svět se mi motal a byl div, že jsem ještě dokázala našlapovat na nohy.

 „Je mi zle.“ opřela jsem se o zeď baru, ze kterého jsme právě vyšli a čekala jsem kdy se mi zvratky navalí do krku.

 „Pojď,“ přišel ke mně a pomohl mi sednout si za něj na motorku. „Kam míříme?“

 „Ke mně domů.“ odvětila jsem rychle a už jsem se nechala unášet rychlou jízdou přes půl města. Měla jsem co dělat, abych nevrhla, ale musela jsem se držet svého plánu. Teď se mu přeci nezhnusím.

 „Jsme tu správně?“ otočil se na mě, když se dle mých pokynů dostal až před můj dům.

 „Pšt!“ strčila jsem si pusu před pusu. On jen přikývl a trochu podiveně si mě začal prohlížet, když jsem začala šplhat na strom před domem.

 „Co to…?“

 „Ticho!“ šeptala jsem. „Dělej, notak polez za mnou!“ mávla jsem rukou k oknu mého pokoje. Konečně pochopil, že se do domu dostaneme nepozorovaně jenom přes tenhle strom, jehož větev  dosahovala až ke stříšce před oknem.

            Ulevilo se mi, když jsme oba v pořádku vlezli dovnitř a zavřeli za sebou okno. Byla úplná tma, ale to bylo jedno.

 „Teda, máš to tu pěkně luxusní, ty asi nebudeš z chudý rodiny, co?“ smál se když se rozhlížel po mém pokoji.

 „Ztichni!“ štěkla jsem a rychle jsem se na něj vrhla. Zpočátku byl trochu zaskočený, ale pak mi začal oplácet vášnivé líbání a strhnul ze mě všechno oblečení.

 „Jsi tak krásná!“ vzdychal vzrušeně, když si mě posadil na stůl a tvrdě do mě pronikal a líbal mě přitom na krku…

            Uslyšela jsem odporně nepříjemný zvuk. Ne! Jen to ne. Rukou jsem poslepu hledala noční stolek, abych ten zatracený budík shodila na zem a navždy ho umlčela.

 „Konečně ticho!“ ozvalo se vedle mě pod peřinou. Vykulila jsem oči a vyhrnula jsem přikrývku, abych viděla kdo vedle mě leží. Jakýsi krátkovlasý blonďák s bradkou. Není špatný.

 „Kdo si? Kde ses tu vzal?“ vypálila jsem na něj, ale bylo mi jasné, že jsem s ním určitě v noci spala.

 „Olivier. Ty si mě ze včera nepamatuješ?“ tvářil se překvapeně.

 „Matně.“ protřela jsem si oči a vstala jsem z postele. Nic jsem na sobě neměla, ale to mi nevadilo. Došla jsem ke své kabelce co se válela v křesle a vytáhla balíček cigaret. Sedla jsem si pořád ještě nahá do křesla a zapálila si.

 „Hele, Olivere,“ začala jsem mluvit aniž bych se na něj podívala. Ale svým periferním viděním jsem si všimla že mě hltá očima a peřina se v určitém místě začíná zvedat.

 „Jsem Olivier.“ usmál se.

 „Tak promiň, OLIVIERE,“ protočila jsem oči. „Už můžeš vypadnout.“

 Zvedl se, tak jsem myslela, že na sebe hodí svoje věci a odejde, ale on přišel ke mně. Pořád se mi díval do očí a pomalu si přede mě klekal. Teprve teď jsem si všimla jaké má zvláštní a přitom nádherné oči. Zelené jako tráva. Takhle sytě zelenou barvu jsem snad ještě neviděla. Hladil a líbal mě po stehně. Pak si mě silnými pažemi přitáhl tak, že jsem tak napůl seděla, napůl ležela. Byla jsem tak jeho jazyku přístupnější. Sledovala jsem strop, jednou rukou ho hladila ve vlasech a druhou popotahovala cigaretu. Když už jsem začala cítit, že k vrcholu slasti není daleko, vyměnili jsme si místa. Tentokrát na křesle seděl on a já obkročmo na něm. Vytrhl mi při tom mou cigaretu a při každém mém pohybu nahoru a dolu mi vydechoval kouř do obličeje, který jsem slastně vdechovala.

            „Uvidíme se ještě?“ zapínal si pásek u kalhot a hodil na mě prosebný pohled.

 „Ne.“ ozvalo se ode mě z koupelny. „Zabouchni za sebou dveře až odejdeš!“ zakřičela jsem ještě a vlezla jsem si do sprchy. Pustila jsem na sebe skoro ledovou vodu, abych se probudila. Dobře jsem udělala, ale hlava mě bolela tak i tak. Rychle jsem vyfoukala dlouhé medově blond vlasy, nalíčila jsem se a nakonec přes sebe přehodila černé přiléhavě šatky bez ramínek.

 „Nazdar.“ prošla jsem kolem snídající rodiny, popadla klíčky od auta a snažila se co nejrychleji z domu vypadnout.

 „Dámičko.“ zvedla se od stolu máma a zadržela mě ve dveřích.

 „Chlast z tebe táhne na míli daleko, před chvíli z tvýho pokoje vyšel nějakej kluk s rozepnutým zipem u kalhot. To ti přijde normální?!“ držela mě pevně za ruku.

 „Mami, nestresuj se. Šlapka bude šlapkou vždy.“ ozvala se od stolu má ‚dokonalá‘ sestra.

 „Polibte si.“ ukázala jsem na ně prostředníček, zabouchla za sebou dveře a konečně odjela směr škola.

            Přijela jsem akorát v čas. Zaparkovala jsem auto a došla k autobusu. Svůj batoh jsem strčila do zavazadlového prostoru, nechala jsem si jen svou kabelku s tím nejnutnějším. Narychlo jsem ještě vykouřila cigaretu a zašla dovnitř. Přemýšlela jsem kam si sednout. Asi k nějakému klukovi. Těžko bych celý  víkend vydržela bez sexu, takže jsem hledala svou budoucí potenciální oběť. S Flinnem jsem spala už ve 13, nebyl nic moc. Zamítá se. Michael! Počkat ten má holku. Na Wiliama nemám náladu. A hele, kdopak nám to sedí až uplně vzadu?

 „Ahoj Joshi.“ řekla jsem svůdně, když jsem k němu došla. Krasavec. „Můžu si k tobě přisednout?“ zamrkala jsem.

 „Jasně, Lucy.“ řekl mile Josh a já si přisedla.

 „Dáš si?“ vytáhla jsem z kabelky moje milované čokoládové bonbónky. Jeden jsem si svůdně strčila do pusy a usmála jsem se na něj.

 „Jasně.“ zářil jako sluníčko. Jakto, že jsem tohohle krasavce nesvedla už dřív? Je to tak snadné. Navíc je to úplný modýlek. Trochu delší hnědé vlasy, nádherný sladký obličej, strniště a čokoládové oči. O jeho dokonalé postavě ani nemluvě. Byly bychom dokonalý pár, nejkrásnější pár na škole…

 „Králem a královnou plesu se stávají Josh Winsome a Lucy Shrewová. Gratuluji!“ slyšela jsem ředitele školy ve své mysli. Autobus zrovna vyjížděl a já přemítala co teď.

 „Těšíš se?“ okouzlila jsem ho svým nejkrásnějším úsměvem a on mi ho oplatil.

 „Bude to bezva.“ pokýval hlavou.

 „Taky si myslím.“ přimhouřila jsem oči a z kabelky vytáhla líčení. Začala jsem si rty natírat průhledným leskem a přes zrcátko si všimla jak se na mě Josh zaujatě dívá a směje se.

 „Co?“ podivila jsem se.

 „Nic. Jen… jako bys to potřebovala.“ usmál se. Strčila jsem si vlasy za ucho a ještě chvíli jsme spolu flirtovali.

 „Mohli bychom spolu být na chatce, co říkáš?“ navrhnul pak a já nadšeně souhlasila. Prosouložíme celý víkend. Ach. Nejradši bych se na něj vrhla hned teď. Najednou jsem dostala zvrácený nápad. Rozhlédla jsem se okolo- všichni buďto pochrupovali, zaujatě si povídali, ale nikdo nám dvěma nevěnoval pozornost. A vzhledem k tomu, že Josh seděl u okna a já měla na klíně kabelku, nikdo nás nemohl vidět. Nebo spíš mně. Začala jsem ho rukou hladit po stehně a nenápadně jsem se k němu přivinula.

 „Nejradši bych tě tu teď celého zulíbala, víš to?“ pošeptala jsem mu do ucha a slyšela jsem jak začal vzrušeně rychle dýchat a zhluboka polykat, ale blaženě se usmíval.

 „Lucy, teď není vhodná…“ začal tiše koktat, ale nedořekl to, když jsem mu rukou zajela pod džíny. Ještě jsem se pro kontrolu rozhlédla, ale nikdo si toho ani nevšiml.

 „Přestaň.“ snažil se mou ruku odstrčit, ale já se nedala jen se stále šibalsky usmívala, po chvíli se ale přestal bránit a jen si to se zavřenýma očima užíval.

 „Líbí? Mám toho nechat?“ políbila jsem ho letmo na tvář a on jen zakroutil hlavou. Vyhrála jsem. Autobus sebou najednou škubnul a já vytáhla Joshovi ruku z kalhot. Oba jsme se rozhlíželi co se kolem nás děje. Náhle sebou autobus zase škubnul, zpřetrhal svodidla a někam jsme padali. Schoulila jsem se Joshovi do náručí a před očima mi probíhal celý můj život.

            „Lucy!“ uslyšela jsem mužský hlas, ale jako by byl kilometr daleko a stále se přibližoval. „Lucy, vzbuď se, prosím!“ třásl semnou kdosi.

 „Joshi?“ viděla jsem nad sebou rozmazané obrysy jeho obličeje.

 „Lucy,“ políbil mě na tvář. „Ty žiješ!“ jásal.

 „Kde to jsme?“ snažila jsem se posadit.

 „Někde v lese. Vůbec nevím kde jsme se tu po té nehodě vzali. Ale to je fuk. Musíme najít nějakou pomoc.“ chytil mě za ruku a chtěl mě vytáhnout na nohy.

 „Au! Joshi to bolelo!“ vyjekla jsem a držela si zápěstí.

 „Promiň.“ strčil ruku za záda. „Můžeš chodit?“ zeptal se. Udělala jsem pár kroků.

 „Nic mi není, jsem v pohodě.“ usmála jsem se. „Co ty?“

 „Taky tak.“ řekl. „Pojď, jdeme někoho hledat.“

 „Dobře,“ přikývla jsem a vydali jsme se přímo za nosem. Ale dlouho jsme se jen toulali a nevěděli ani kde to vlastně jsme. Měli jsme hlad a žízeň, bylo mi do breku.

 „Hele, támhle někdo běžel!“ ukázal Josh kamsi do dálky. Blížilo se to směrem k nám.

 „Ježiši, to je divoký prase!“ zakřičela jsem.

 „To teda ale fofruje.“ smál se Josh když kolem nás proběhlo jako splašený a zmizelo tak rychle jako se objevilo.

 „Třeba se leklo nějakých lidí, třeba tam někdo je!“ smála jsem se a ukazovala směrem odkud prase vybíhalo.

 „Máš pravdu.“ přikývl Josh a tak jsme se vydali tím směrem. A netrvalo dlouho a došly jsme k jakési skalce, od které se ozývaly lidské hlasy. Josh byl rychlejší než já a tak tam byl první.

„Sakra! To snad ne! Bloudím lesem a někdo mi ještě pozvrací boty!“ uslyšela jsem jeho naštvaný křik. Když jsem přišla blíž, poznala jsem pár lidí z naší třídy. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Flinn, Nicolette, William, Valerie, Alysson a my dva s Joshem.

„Co se k sakru stalo?!“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka-VII.: