OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka-V.

11.10.2009 (14:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 826×

Stála jsem přede dveřmi a stále se rozmýšlela. Mám? Nemám? Ale co, vždyť o nic nejde. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř.

 „Dobrý den.“ řekla jsem nesměle, což na mě bylo celkem nezvyklé.

 „Přejete si, slečno?“ zeptala se mě postarší dáma s úsměvem.

 „A-Ano…“ koktala jsem. „Potřebovala bych těhotenský test.“ Prodavačka si mě přeměřila pohledem. Zjevně puritánka, hádám. Možná vypadám mladě, ale plnoletá jsem. Chtěla se mě na něco zeptat, už se začala nadechovat ale já ji s úsměvem přerušila. „Dejte mi ten nejspolehlivější, který tu máte,“ řekla jsem „Ať stojí co stojí.“ dodala jsem. Prodavačka se natáhla do jednoho regálu a podala mi růžovou krabičku.

 „Tři dolary“ řekla. Na chvíli jsem se zamyslela.

 „Mohla bych dostat ještě jeden? Od nějakého jiného výrobce, to je jedno.“ řekla jsem. Prodavačka se zatvářila kysele a podala mi další.

 „Osm dolarů.“ nacvakla do pokladny a já jí podala peníze. Rychle jsem strčila obě krabičky do kabelky, a pádila jsem honem rychle pryč. Nasedla jsem do svého stříbrného chevroletu a chtěla jet domů. Ruce se mi ale klepaly tak, že jsem nebyla schopná pohnout klíčky v zapalování. Vůbec jsem se v tomhle chování nepoznávala. Vůbec nebylo v plánu něco takového a hlavně jsem vůbec netušila co v takové situaci mám dělat.

 „Valeri, něco tě trápí?“ zůstal stát v otevřených dveřích můj druhý nejstarší bratr Alex. Seděla jsem na posteli, hlavu v dlaních a plakala. Jen jsem tiše přikývla. Alex zavřel dveře a přisedl si ke mně. Rukou mě objal kolem ramen a snažil se mě konejšit. „Můžeš mi říct co se děje?“ pohlédl mi do očí. Ty jeho měly stejně světle modrou barvu jako ty moje. Skoro až nepřirozeně modrou. Vlasy stejně husté a černé, s tím rozdílem že on je měl krátce ostříhané, ty moje dopadaly až k ramenům.

 „Nechci o tom zatím říkat rodičům,“ hlasitě jsem se vysmrkala. „No vlastně zatím to nemůžu říct nikomu.“

 „Mně přeci můžeš věřit.“ pohladil mě po vlasech. Čím to že na mě měl takový uklidňující vliv. Byl o sedm let starší, bylo mu pětadvacet, ale rozuměla jsem si ze všech svých 7 bratrů nejvíce právě s ním.

 „Před měsícem jsem se rozešla s Dannym,“ odmlčela jsem se.

 „To vím, no a? Otravuje tě snad? Mám tu rozbít…?!“

 „Ne… nech mě domluvit. Už dva týdny mi není dobře. Zpozdily se mi měsíčky. No a tak jsem si včera koupila těhotenský test,“ setřela jsem slzu z tváře. „Vlastně jsem si koupila dva.“ usmála jsem se. Alex mě jen napjatě poslouchal. „A oba vyšli pozitivně.“ pohlédla jsem na jeho šokovanou tvář. Nevylezlo z něj jediné slovo. „Chtěla jsem mít jistotu a tak jsem ještě zašla do nemocnice. Tam mi to jenom potvrdili.“ dala jsem ruce v kříž a čekala co mi teď řekne.

 „Co chceš dělat?“ zeptal se asi po minutě ticha. Pokrčila jsem rameny.

 „Nemůžu si to nechat, to je ti doufám jasný,“ řekla jsem rozhodným hlasem. „Zklamala bych naše, navíc bych musela nechat školy a o otci toho… dítěte…ani nemluvě.“ podpořila jsem argumenty svoje zoufalství. „Ani nejsem na mateřství připravená, je mi osmnáct.“

 „Kolik je tomu měsíců?“ upřel pohled na mé břicho.

 „Ani ne dva. Nejvyšší čas to dát pryč. Hned jak přijedu z toho výletu se objednám na kliniku. Aby ten problém vyřešili.“ řekla jsem chladně.

„Nechceš si to ještě rozmyslet? Já sám mám malé dítě a o to víc nechápu jak ho můžeš nechtít. Naše malá Sandra tě zbožňuje a ty ji, tak v čem je problém?“ měl stejně nechápavý tón jako jeho výraz.

 „Ty si ženatý, máš skvělou manželku, skvělou práci. A hlavně to dítě není přímo moje. Dokážeš to pochopit?“ upřela jsem na něj zrak, ale tentokrát jsme zjevně nebyli nalazeni na stejnou vlnu. „Neměla jsem ti to říkat.“ zvedla jsem se a pochodovala po místnosti.

 „Ne, já jsem rád, že jsi mi to řekla. Vždyť víš, že tě všichni podpoříme, ať se rozhodneš jakkoliv.“ vstal a objal mě, ale já ho odstrčila.

 „Všichni? Předpokládám že to zůstane jenom mezi námi. Navždycky,“ nasadila jsem výhružný tón i když jsem vlastně ničím vyhrožovat nemohla.

 „Dobře. Nikomu o tom nepovím. Ale slib mi,“ položil mi ruce na ramena, „že si to ještě rozmyslíš.“

 „Nechám si to projít hlavou,“ kývla jsem. „Teď mě prosím nech, potřebuji si sbalit pár věcí na ten výlet.“ usmála jsem se na něj prosebně.

 „Nechceš raději zůstat doma?“ divil se.

 „Ne. Čerstvý vzduch mi jen prospěje. NÁM prospěje.“ zdůraznila jsem, abych ho tak uklidnila a on konečně odešel.

 „No jedu už domů, až se vrátíš z toho výletu, budu rád když se za námi zastavíš. Měj se Val.“ řekl a odešel. Konečně. Utíkala jsem do koupelny, naklonila se před mísu a začala zvracet a brečet zároveň. Možná jsem tam ležela a brečela celou noc, to nevím. Vím jen, že jsem se druhý den ráno probudila naprosto rozlámaná. Bylo ale ještě celkem brzy.

            Pach zvratků se linul po celé koupelně a tak jsem otevřela okno, aby se to tu alespoň trochu vyvětralo. Naložila jsem se do horké vany plné pěny a asi hodinu relaxovala. A pak jsem zaběhla do svého každodenního rituálu. Vzala jsem si černé jednoduché šaty, žehličkou si narovnala zvlněné vlasy, nanesla řasenku na své krátké řasy, které bez ní vypadaly v poměru k velkým očím divně, nanesla rudou rtěnku na malou ale plně tvarovanou pusu a nanesla trochu tvářenky na svůj sice kulatý obličej, ale zato moje lícní kosti byly tak výrazné, že bych snad nikdy nikoho sobě podobného nenašla. A časy, kdy jsem se snažila zamaskovat svou pihu nad horním rtem, už jsou pryč. Teď jsem na ni pyšná, protože to jsem prostě já.

            Najednou jsem měla skvělou náladu a tak jsem šla udělat snídani pro celou rodinu. A že to normálně nedělám- zkuste si nakrmit pět chlapů, šest i s tátou. Ještě že Alex a Austin bydlí už každý ve svém. Když jsem tak dělala tu omeletu, musela jsem se smát nad myšlenkou, že jako jediná z Rodiny nemám začínající křestní jméno na A. Táta je Andrew, máma Anitta, mí bratři se jmenují Austin, Alex, Adrian, Antony, Artur, Adam a nakonec Albert. A já jsem z nich nejmladší. Naši si vždy přáli holku, ale hodně dlouho jim nebylo přáno. A když to konečně přišlo, stala jsem se miláčkem rodiny a ‚vymodleným dítětem‘. Zpočátku jsem měla strach, aby mí bratři nežárlili nebo ke mně necítili zášť, ale to se nikdy nestalo. Jestli je něco, na co sem ve svém životě opravdu pyšná, pak je to moje rodina. Ta nejúžasnější na světě.

            Zrovna jsem jedla svoji porci, když jsem uslyšela z pěti pokojů v jednu chvíli zvonit budíky. Z nějakého bylo slyšet sprosté nadávání, v nějakém z pokojů se nejspíš snažil jeden z mých bratrů zabít budík, dle ran co se ozývaly. Za chvíli všichni rozespalí bratři vylezli z pokojů a usedli ke stolu, kde ležela ještě teplá snídaně.

  „Nechte si chutnat.“ usmála jsem se a sama šla opláchnout svůj talíř. Všichni si strčili hladově sousto do pusy jako jeden, a všichni skoro ve stejnou chvíli to sousto vyplivli a začali se šklebit.

 „Co se děje?“ tvářila jsem se vyděšeně.

 „Tos dělala ty?!“ šklebil se Antony a já přikývla jako bych čekala na ortel.

 „Je s tím jídlem snad něco v nepořádku?“

 „Je slaný až fuj. Jak si to mohla sníst?“ řekl Adam, zvedl se a vyhodil svou porci do koše. Pitomý těhotenský chutě! zanadávala jsem si v duchu. Ale to jídlo mi přitom tak chutnalo.

„Jedu do školy. Celé tři dny ode mě budete mít pokoj. Mějte se tu krásně, pánové.“ dala jsem každému pusu na tvář, vzala si svůj batoh jen s pár nutnými věcmi, které budu potřebovat, nasadila jsem si sluneční brýle a jela ve svém Chevroletu směr škola.

            Když jsem přijela ke škole, všimla jsem si hloučku lidí stojících u autobusu, ale neměla jsem teď nejmenší náladu se s někým z nich bavit a tak jsem radši zůstala ještě chvíli sedět v autě. Vytáhla jsem si balíček cigaret a chtěla si jednu zapálit. Chvíli jsem si ji zaujatě prohlížela. Proč bych si neměla zapálit, když to dítě dám stejně pryč? Nebude to snad jedno? Ale jakýsi mateřský instinkt mě donutil cigaretu zastrčit zpátky do krabičky.

            Vylezla jsem z auta, až když jsem si byla jistá že všichni nastoupili a já mohla jít jako poslední. Volní místa byla samozřejmě u lidí, s kterými nechtěl nikdo sedět. Ale mně to bylo jedno, sedla jsem si k Marisse, tiché brýlaté holce sice bez přátel, ale zato byla naprosto bezkonfliktní a měla jsem jistotu, že mi přinejmenším po zbytek cesty dá pokoj. Jen co si nás učitelka přepočítala (a ne jednou), autobus konečně vyrazil. Na malou chvíli jsem si představila samu sebe chovající malé dítě v náručí. Usmívala jsem se nad tou představou, ale pak jsem ji honem rychle zahnala. Už mi to leze na mozek, čím dřív to bude pryč, tím dříve budu mít zpátky svůj obvyklý život. Ale budu ho opravdu mít?

            Po nějaké době začalo pršet. No skvělé, prší snad jednou za sto let a musí to být zrovna teď? Pomyslela jsem na své vlasy, které se pod mokrou vodou zase zvlní. Povzdychla jsem si. Najednou jsem ucítila cuknutí autobusu a podivné praskání. Pohlédla jsem z okna a když jsem viděla jak autobus klouže ze silnice, trhá svodidla a řítí se přímo do propasti, začala jsem hystericky křičet a nebyla jsem sama. Chytila jsem se za břicho a pak ucítila jenom tvrdý náraz.

            Probudilo mě něco příjemně chladného na mém těle. Doufala jsem že to bude jen vítr z oken a já se probudím ve svém pokoji v měkkých peřinách. Otevřela jsem oči. Téměř celé tělo jsem měla ve vodě, jen hlava a ruce ležely na vrstvě hlíny. HLÍNY?! Kde to jsem. Rychle jsem se zvedla, ale neviděla jsem nic než rozmazané obrysy. Slyšela jsem jenom tekoucí vodu. Spadla jsem na zem, po pár neomalených krocích a rozhodla se chvíli počkat, protože můj obraz se začal rozostřovat. Stromy, potůček, kamení, pařezy…. Kde to jsem? V nějakém lese, ale kde jsem se tu vzala?

 „Ne…“ zakvílela jsem, když jsem si vzpomněla na poslední vteřiny, které jsem si pamatovala. Padající autobus plný ječících lidí. Kde jsou ostatní, kde je ten autobus? Musí to být někde kousek. Chtěla jsem se rozběhnou po okolí, ale když jsem došlápla na pravou nohu, zakřičela jsem bolestí. Koleno jako by snad bylo napadrť. Na jedné noze jsem doskákala k jakési větvi, kterou jsem viděla ležet pár metrů ode mě. Sehnula jsem se k ní a pak se o ni opřela. To bylo mnohem lepší, ale na nějaký rychlý a mrštný pohyb jsem mohla zapomenout. Asi hodinu jsem se takhle belhala, když už jsem si chtěla dát přestávku, sundat batoh, který jsem měla stále ještě na zádech a napít se, jsem najednou cítila jak mě někdo nebo něco pozoruje. Když jsem se otočila, zíralo na mě černé, chlupaté prase. Prasátka jsem měla ráda, na farmě jich máme spousty, ale tohle? Bylo obrovské a vypadalo že mě chce zabít.

 „Buď hodné prasátko.“ couvala jsem pomalu, ale prase jen rozzuřeně chrochtlo a rozběhlo se přímo proti mně. Celý můj život mi proběhl před očima v těch pár vteřinách kdy se ke mně blížilo, ale já si pak v duchu zařvala Já ještě nechci umřít!

            Prase se najednou zastavilo asi krok ode mě a začalo kvílet. Tak strašný zvuk jako bolestné pištění tohohle tvora jsem snad nikdy neslyšela. Vyděšeně jsem ho pozorovala a když jsem si ho prohlédla blíž, mělo kolem celého těla něco žlutého, co dostávalo oranžový nádech a pomalu rudlo. Prase se klepalo bolestí a mě vyhrkly slzy nad jeho utrpením. V tu chvíli se prase klepat přestalo, světlo kolem něj zase zežloutlo, honem se vyhrabalo na čtyři, naposledy se na mě ještě vyděšeně podívalo jako na vraha a uteklo daleko mezi stromy. Co to mělo znamenat?

            Po asi deseti minutách šoku a prázdném civění do prázdna jsem si řekla, že musím jít dál, ať už se stalo co se stalo. Úplně jsem zapomněla na svou žízeň, kterou jsem ještě před pár minutami pociťovala a šla stále dál směrem, o kterém jsem si nebyla ani trochu jistá kam mě zavede. Náhle jsem ale uslyšela zdálky křik. Mužský křik. Ať už se děje cokoliv, musela jsem toho člověka najít. Křik se zdál stále blíže, a tak jsem se snažila poskakovat alespoň o něco rychleji. Najednou jsem před sebou uviděla skalku, kterou jsem obešla. Zjistila jsem, že ta skalka je vlastně jeskyně.

  „Flinne! Ježiši Flinne, díkybohu!“ zajásala jsem, když jsem uviděla Flinna, svého spolužáka.

„Val, musíme se schovat před těmi pavouky, možná jich tu je i víc!“ křičel hystericky a prstem ukazoval směrem k potoku pár desítek metrů od jeskyně. Když jsem se tím směrem podívala, nenašla jsem tam nic podezřelého.

 „O čem to mluvíš?“

 „Copak ty je nevidíš, je jich tam snad sto!“ otočil se, ale když i on uviděl že nikde žádní pavouci nejsou, vypadal šokovaně.

 „Flinne,“ přistoupila jsem k němu blíž. „Teče ti z hlavy krev. Asi máš otřes mozku a máš halucinace,“ řekla jsem, když jsem zpozorovala potok krve tekoucí z jeho hlavy.

„Krev.“ pípl, když si sáhl na zkrvavenou hlavu, a vyděšeně se na mě podíval. Hned potom omdlel. No to mi ještě scházelo! Co teď sním? To je mi teda pomoc!

 Sundala jsem mu z ramene malý batoh a položila mu ho pod hlavu. Nechala jsem ho tam chvíli ležet a zatím jsem se dobelhala k potoku kde jsem namočila utržený kus z jeho trička, abych mu ho přiložila na krvácející hlavu.

„Flinne, nenechávej mě v tom.“ plakala jsem, zatímco jsem si sedla na okraj jeskyně a položila si jeho hlavu na stehna a snažila se zastavit krvácení. Nikdy bych neřekla, že si budu přát, aby mě Flinn neopouštěl, ale byl nejspíš jediný člověk tady v dosahu v tomhle příšerném lese, ze kterého musím hodně rychle vypadnout.

  „Wiliame! Nicolette!“ zakřičela jsem radostí, když jsem uviděla v dálce jednoho ze svých spolužáků s Nicol v náručí. „Jak ráda vás vidím.“ oddychla jsem si. Wiliam položil Nicol na velký kámen.

 „Val, co se stalo? Probudil jsem se sám v lese, pak jsem narazil na Nicolette a nějak jsme se dostali až sem. Kde jsou ostatní? Kde je autobus?“ vychrlil na mě Wiliam asi milion otázek. Zmocnila se mě opět panika. Ptá se přesně to, co bych chtěla vědět i já sama.

 „Já nevím, Wiliame.“ kroutila jsem hlavou. Nicolette zatím mžourala očima, vypadala jako kdyby byla omámená nějakýma práškama.

 „Co mu je?“ podíval se na Flinna v mém klíně.

 „Nevím.“ zase jsem bezmocně kroutila hlavou.

 „Nicolette, jak jsi na tom?“ křikla jsem na ni, ona se na mě podívala nepřítomným pohledem a její oči najednou jako by přeskočily ze zelené na modrou barvu a zase nazpátek. Pak se otočila a vyzvracela se.

„Sakra! To snad ne! Bloudím lesem a někdo mi ještě pozvrací boty!“ uslyšela jsem naštvaný mužský křik….

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka-V.: