OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka - III.

06.10.2009 (20:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 941×

Polekaně jsem sebou škubnul a vylítnul do sedu. Byl jsem celý zpocený, bylo mi vedro. Rozhlížel jsem se všude kolem jako blázen, ale po chvíli jsem musel konstatovat že noční můra byla opravdu jenom noční můra. V mém pokoji byla ještě tma, do otevřeného okna foukal čerstvý vzduch a nebylo slyšet nic, jen tlukot mého srdce. Otřel jsem si pot z čela a zase si lehl do peřin. Pozoroval jsem na stropě fosforeskující hvězdičky, které jsem si sem přilepil už jako malý kluk. Uklidňovalo mě to.

Ležel jsem takhle ještě asi tři hodiny, vůbec jsem nemohl usnout. V posledních dnech se mi noční můry zdály čím dál častěji a tak už jsem se ani nesnažil dospat zbytek noci. Když jsem vstal, venku se zrovna rozednívalo. Hodiny ukazovaly šest hodin.

Jako každé ráno jsem zaplul do koupelny, abych se osprchoval ledovou vodou, jinak bych nebyl schopný přes den fungovat. Oblékl jsem se do žluté košile a džín, opláchl si obličej a s nechutí se na sebe podíval do zrcadla. Žádný krasavec, pomyslel jsem si. Krátké černé vlasy trčely neposlušně na  všechny strany, hnědočerné oči propalovaly svůj vlastní odraz v zrcadle. Ještě, že přes košili nebylo poznat, že na břiše nemám žádné svaly, zato na celkem namakané ruce jsem byl pyšný. Jenže nikdy nebudu jako Nielsen. Copak je Nicolette slepá? On je tak možná hora svalů, ale nic víc. Udělal bych ji šťastnou jako nikdy, kdyby nebyla tak… povrchní a namyšlená.

„Ahoj mami, snídaně je na stole,“ dal jsem matce pusu na tvář. Rozzářila se úsměvem.

„Chlapečku, tos nemusel,“ pohladila mě po rameni máma a posadila se ke stolu, kam jsem naservíroval vlastnoručně dělané palačinky s čokoládou.

„Táta ještě spí?“ pohlédl jsem na mámu a sám se pustil do své porce. Máma přikývla.

„No, v mém autě se něco porouchalo, asi ho budu muset dát spravit. Mohl bych si půjčit tvůj Mercedes, mami?“ zeptal jsem se nevinně.

„Víš co, Flinne? Jedu do města, odvezu tě.“ zakousla se do palačinky a zmizela v koupelně. Čekal jsem asi dvacet minut a mezitím jsem si překontroloval svůj batoh s věcmi, který budu na výletě potřebovat. Nejraději bych ale nikam nejel, rozhodně ne s třídou takových pitomců. Ale na druhou stranu, v tom kempu budeme muset hodně spolupracovat, jak řekla učitelka, tak by mě Nicolette mohla poznat blíž a poznala by, že nenávidím jenom ostatní, ale ji, to nikdy. Pokud ovšem nebude mít tu svojí gorilu věčně za zády.

„Jsem hotová, můžeme vyrazit?“ řekla máma a popadla klíčky od auta.

„Ano.“ přehodil jsem batoh přes záda a potichu za námi zabouchl dveře, abych neprobudil otce.

„Chovej se tam slušně, Flinne,“ řekla máma, když jsme zastavili před školou.

„Hm...“ zabručel jsem a vylezl z auta. „Díky za svezení, mami. Uvidíme se v pondělí. Neměj strach.“

„Mám tě ráda synku,“ dala mi ještě pusu a pak odjela. Zahlédl jsem asi pět lidí postávajících u autobusu. Neochotně jsem se k nim vydal, ale když jsem mezi nimi zahlédl Nicol bez toho opičáka, srdce se mi rozbušilo jako o život.

„Čau.“ sklopil jsem zrak, když jsem k ní přišel.

„Nazdar.“ otočila se na mě znuděně. Vypadala tak nádherně. Je tak krásná, řekni jí něco pitomče!

„Kde máš bodyguarda?“ začal jsem se smát a ona jen protočila oči v sloup a ani neodpověděla. Blbče. „Těšíš se na ten kemp, mohli bychom spolu být v chatce,“ nervózně jsem se na ni usmál. Začala mě úplně propichovat pohledem a měla udivený výraz, jak jsem si vůbec mohl dovolit něco takového jenom říct. „No, dám ti čas na rozmyšlenou.“ cítil jsem, jak se mi krev ve tváři vaří a radši jsem odešel o několik metrů dál od ní. Ty si takovej idiot, Flinne.

Asi za dvacet minut už se u autobusu nakupila většina třídy, a tak řidič konečně otevřel dveře, abychom si mohli jít sednout dovnitř. Můj batoh nebyl zas tak velký, tak jsem si ho nedával ani do zavazadlového prostoru a šel rovnou dovnitř. Zahlédl jsem, že ta rudovlasá, Jasmine, je už tady a tak nenechá mou Nicolette na chvíli samotnou, abych si s ní mohl popovídat. Rychle jsem spěchal do autobusu, protože jsem si všimnul že Nicol už byla vevnitř a díkybohu Nielsen ještě nedorazil. Zahlédl jsem ji vzadu u okna, samotnou.

„Nici, mohl bych si k tobě sednout?“ snažil jsem se působit mile.

„Odprejskni!“ otočila se na mě zhnuseně. Překvapeně jsem se na ni díval. Nebreč, nebreč, nebreč! Sklopil jsem hlavu, aby nebyly vidět lesknoucí se oči a šel si sednout co nejdál od ní- až úplně dopředu. A bylo mi jedno že budu hned vedle učitelky. Už mi bylo jedno úplně všechno. Promnul jsem si oči a snažil se dýchat pravidelně. Když jsem zvedl hlavu, zrovna do autobusu nastupoval ten… zmetek, pitomec, idiot- Mike Nielsen. Měl sem chuť se zvednout a omlátit mu hlavu o sklo oken, vrhnout se na něj a uškrtit ho. Měl všechno a vůbec si to nezasloužil.

„Flinne?“ uslyšel jsem za sebou dívčí hlas. Otočil jsem se k sedadlu za sebou. Usmívala se na mě Alysson svýma upřímnýma očima. „Je ti něco?“ starostlivě se na mě podívala. Asi jí dělá dobře předstírat, že ji zajímá jak se mám.

„Starej se o sebe, odbarvená!“ štěkl jsem a ona sebou polekaně cukla. Dál už si mě nikdo nevšímal a já byl za to upřímně vděčný. Nevnímal jsem, když pak učitelka začala něco kvákat, byl jsem v myšlenkách jinde. Kéž by se tenhle autobus vyboural a zabil mě, opakoval jsem si v duchu tak dlouho, dokud jsem neusnul.

Otevřel jsem oči, když jsem všude kolem sebe slyšel jekot. Zmateně jsem se rozhlížel a po pohledu z okna jsem si jen rukama zakryl hlavu a křičel s davem.

„Mami,“ zakvílel jsem když jsem přišel k vědomí. Ležel jsem kdesi v lese, který jsem nepoznával. Všude kolem mě byla mlha a nebylo nikde nic moc vidět. Byl jsem naprosto dezorientovaný, vůbec jsem si nedokázal spojit co se stalo. Věděl jsem jen, že jsem úplně sám. Zvedl jsem se na nohy a čekal jsem, že budu mít minimálně nějaké zlomeniny, ale necítil jsem žádnou bolest, jen se mi neskutečně točila hlava a chtělo se mi zvracet. Věděl jsem, že musím najít ostatní. Možná jsou mrtví. Zapotácel jsem se při představě Nicolette ležící v krvi.

Ale kam mám jít? Rozhlédl jsem se na všechny možné strany a vybral si jižní směr. Chvíli jsem opatrně šel a doufal, že někoho potkám. Ale když jsem zjistil, že se motám pořád dokola, začínala se mě zmocňovat hysterie, že tu umřu. Sedl jsem si na pařez a schoval hlavu do dlaní. Takhle jsem tam chvíli bezmocně seděl, ale pak jsem se odhodlaně zvedl, že to prostě nevzdám. Nebudu přece takový slaboch, za jakého mě Nicolette má!

„Hej!“ vykřikl jsem, když jsem cítil, jak mi něco leze pod kalhotami po noze. Začal jsem křičet, kopat nohama a snažil se to dostat ven. Když mi zpod nohavice vylezl na botu asi tak centimetrový pavouk, začal jsem křičet jako pominutý. Jsem arachnofobik a už jen při pohledu na pavučinu se mi dělalo zle. Běžel jsem jako blázen a bylo mi jedno kam, hlavně co nejdál od té havěti, které bude beztak plný les. Musel jsem se ale zastavit, když jsem ucítil něco těžkého na rameni. Se strachem jsem se ohlédl na svá záda. Začal jsem pískat, brečet. Osminohá chlupatá obluda lezoucí po mých zádech. A tohle nebyl rozhodně žádný pavouček, tohle byla minimálně tarantule. S křikem jsem ji ze sebe shodil a utíkal dál, když jsem ale viděl desítky takových tarantulí, některé menší, některé větší, jak lezou po stromech, po zemi a stále se ke mně přibližují, zařval jsem jako ještě nikdy. a utíkal, neohlížel jsem se jak blízko jsou, věděl jsem, že až mě dohoní, zakousnou se do mě kusadlama a zabijou mě.

„Pomoc!“ křičel jsem a brečel zároveň, ale nikdo se neozýval. Slyšel jsem jen zvuk cupitajících nožiček. Po chvíli jsem uviděl potok, který nešlo obejít. Tohle přeci v životě nepřeskočím! Když jsem se ale ohlédl za sebe na desítky, možná stovky obřích pavouků, ani na moment jsem se nezastavil, zavřel oči, vyskočil a doufal jsem, že ten dva metry široký potok přeskočím. Ta chvíle, kdy jsem letěl ve vzduchu se zdála nekonečná. Teď budu buď žít nebo zemřu. Když jsem ale ucítil pevnou půdu pod nohama, spadl mi ten největší kámen ze srdce. Otevřel jsem oči a ohlédl jsem se na druhou stranu potoka. Armáda pavouků se u vody zastavila a nemohla dál. Začal jsem skákat radostí.

„Jen tam naskákejte a utopte se, vy chlupatý mrchy!“ vysmíval jsem se těm obludám. Když jsem se otočil uviděl jsem před sebou velikou jeskyni. Běžel jsem přímo k ní, vždy, když jsem se ohlédl, hejno pavouků tam stále bylo, ale já už necítil strach. Věděl jsem, že teď už jsem od nich v bezpečí.

„Flinne! Ježiši Flinne, díkybohu!“ vynořila se zpoza keřů moje spolužačka Valerie. Vypadala vystrašeně a udýchaně.

„Val, musíme se schovat před těmi pavouky, možná jich tu je i víc!“ řekl jsem a ukázal směrem k potoku.

„O čem to mluvíš?“ podívala se tím směrem a dívala se na mě jako na blázna.

„Copak ty je nevidíš, je jich tam snad sto!“ otočil jsem se znovu, ale nemohl jsem uvěřit svým očím. Po obludách ani stopy. Jen zvuk mírumilovně tekoucího potoka. Pořád jsem mrkal očima, jako bych si přál, aby se tam znovu objevili.

„Flinne,“ přistoupila ke mně Valerie blíž. „Teče ti z hlavy krev. Asi máš otřes mozku a máš halucinace.“ říkala chápavě. Rukou jsem si zajel do vlasů. Byla celá od krve.

„Krev.“ pípl jsem na ni vyděšeně a skácel jsem se k zemi…

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka - III.: