Duše v temnotách - 27. • OurStories.cz ~ naše povídky

Útěk před minulostí nepomůže. Nastává nejtemnější část celého příběhu.

10.07.2015 (13:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 391×

„Prosím, ne!“ prodral se výkřik z hrdla ženy přede mnou, ale slova nedopadla na úrodnou půdu. Její smrt byla rychlá, čistá. A ta, která ji měla chránit, to celé bezmocně sledovala, zatímco ležela na zemi, oslabená. Protože z její likvidace mě vyrušil právě úprk její chráněnky. Teď ale bylo po problému. Tedy… téměř. Můj cíl byl mrtvý a stačilo se jen zbavit tohohle andílka.

Sklonil jsem se k ní a bez váhání přiložil dlaň k její hrudi. Zbývající energie se přesunula do mého těla, unikl mi výdech plný uspokojení. Tohle bylo ono. To, co jsem potřeboval. To, co mě povznášelo do nejhlubších pekel, naplňovalo mou existenci… Stejně jako zabíjení lidí. Jen ještě tisíckrát větší silou…

Zamrkal jsem, když jsem ale náhle začal vnímat, jak neskutečně špatné to je. Do háje!

Prudce jsem vstal a s těžkým výdechem jsem se rozhlédl kolem sebe, po temné uličce v jakémsi městě. Ne, tohle nebylo skutečné. Ne teď. Před lety ano, ale teď ne. Osmnácté století… Přesný rok jsem si nepamatoval, ani místo, ale tohle jsem odhadl z pouhého okolí. Stočil jsem oči pryč od svých obětí a pevně stiskl víčka k sobě. Abych se na to nemusel dívat. Co tohle mělo znamenat? Muselo se mi to jen zdát. Jen další sen, jen o tolik živější... Zatraceně, prober se!

Za zavřenými víčky jsem si uvědomil jakési světlo přicházející z místa o kousek dál. Otevřel jsem oči, nepatrně se zamračil. Stál tam dům. Obyčejný dům s otevřenými dveřmi, ze kterých vycházelo světlo tak jasné, že až nepříjemně pálilo. A lákalo mě k sobě, neskutečnou silou. Zaclonil jsem si oči dlaní a pomalu vykročil směrem k němu. Jakmile jsem dveřmi prošel, ocitl jsem se v jakési zvláštní místnosti. Větší než celý dům dohromady, ani jsem neviděl stěny. Nábytek, okna. Dokonce ani strop tu nebyl. Možná to vlastně ani nebyla místnost… Byla tam tma. Jen čerň všude kolem. Ale jedné věci jsem si všiml. Nebo spíše někoho. Postavy stojící o kousek dál, zády ke mně. Nepatrně jsem zakolísal.

„Halo?“ ozval jsem se nakonec a opatrně vyšel dopředu. Byl jsem sotva pár kroků od muže přede mnou, když se náhle otočil – a já ztěžka vydechl a šokovaně vytřeštil oči. Pokřiveně se pousmál, nepatrně naklonil hlavu na stranu, zatímco si mě prohlížel, se zvláštní směsicí očekávání, jak dlouho mi bude trvat se vzpamatovat, úlisnosti a posměchu.

„Co to…“ dostal jsem ze sebe po chvíli zaskočeně. Nepatrně jsem sebou trhl, když se odlepil z místa a sám zamířil blíž ke mně. Dělily nás už jen asi tři kroky. Celou tu dobu se mnou udržoval oční kontakt. A já se díval do jeho očí. Do mých očí. Ten muž stojící přede mnou jsem byl já! Jak to, sakra…

„Už ti přeci došlo, že je tohle jen sen,“ poznamenal. „Ve snu se dějí všelijaké věci…“ Krátce se uchechtl nad mými rozpaky. „Co tě tak překvapuje? Myslel sis snad, že na sebe tímhle prostřednictvím může upozorňovat jen tvoje slabošské dobré já?“ řekl a ke konci se s odporem zašklebil. Ztěžka jsem vydechl. „Správně,“ přikývl na moje nevyřčené myšlenky. „Jsem ta část tebe, která přebírá vládu. Která je tebou samým o tolik víc než ten ubožák, co stojí přede mnou. A upřímně mě nebaví být třeba i jen jedinou další vteřinu odstrčen stranou, když to já tady velím.“

Hloupost.

„Myslíš?“ nadzvedl obočí. „Chceš mi snad tvrdit, že sis nevšiml té touhy po naplnění prázdnoty uvnitř tebe? Jsi odstavený už příliš dlouho. Příliš dlouho bez možnosti pocítit ten oheň v žilách. Oheň, bez kterého nemůžeš žít, pokud ti to ještě nedošlo. Ale ty to víš. Až příliš dobře. A pomalu z toho začínáš šílet. Přestáváš stát nohama pevně na zemi, proto jsem tady. Abych ti připomněl, co se snažíš nevnímat. To já mám tady hlavní slovo, ať se ti to líbí, nebo ne. Protože nemůžeš utéct od toho, co jsi. Nemůžeš se stát někým jiným, ať se snažíš sebevíc. Zapomněl jsi, co jsi zač, ale teď tě to ubíjí. Protože hluboko uvnitř znáš tu pravdu…“ Prudce jsem zavrtěl hlavou. Ne, tohle jsem odmítal poslouchat. Tohle jsem byl já. Opravdu já. Ne ta stvůra, které bylo úplně všechno jedno. A nehodlal jsem dovolit, abych se sám sobě opět ztratil.

Otočil jsem se, abych odtud vypadl, dech se mi zadrhl v hrdle, když náhle stál znovu přede mnou. „Lidskost,“ poznamenal s odporem, „víš, co to vlastně znamená? Mimo jiné i tohle. Možnost podlehnout. Klesnout na kolena kvůli daleko silnější síle, která zlomí ducha a udělá z tebe něco, čím jsi nikdy nechtěl být. Myslíš, že je lidskost síla? Ne, mýlíš se, je to jen jiný výraz pro slabost. Právě díky té slabé nedokonalé lidskosti máš tendenci podlehnout vlastním stínům, díky ní se na světě dějí ty nejděsivější věci.“

„Myslíš jako na rozdíl od toho, když necitelný démonský parchant zabije někoho bez mrknutí oka a záchvěvu lítosti?“ procedil jsem mezi zuby.

„Na rozdíl od těch lidí, kteří dělají to samé, pro to máme opodstatnění,“ okomentoval to a jízlivě se pousmál. Zavrtěl jsem hlavou a opět se otočil, abych odtud prostě konečně vypadl. Znovu se objevil přímo přede mnou, během mrknutí oka.

„Nech mě na pokoji,“ sykl jsem.

„Ale,“ uchechtl se, „myslíš, že by ses mě dávno nezbavil, kdyby to šlo? S tou tvou „začneme nový život uprostřed předstírání, že nic z uplynulých staletí se nikdy nestalo“ taktikou?“ Nespokojeně zamlaskal, zatímco zavrtěl hlavou a zamával mi přitom před obličejem prstem. „Vsadím se, že nakonec budeš ještě prosit, aby naopak všechno kromě mě zmizelo,“ ušklíbl se samolibě. „Víš, proč jsi celou dobu, celá staletí, držel tohle své druhé já, to, co bys zřejmě nazval pozůstatky lidskosti, stranou? Protože jsi měl rozum. A věděl jsi, že dávno nejsi člověk, že na tohle nemáš právo. Věděl jsi, podvědomě, že zabíjení, maření cizích životů, je to, co v téhle existenci nutně musíš mít. Že bránit se tomu je jako odmítat dýchat. Chápeš, proč jsi tu část sebe, která jen jako nepotřebný škodlivý parazit odmítla zmizet, držel tak daleko od sebe? Protože pokaždé, když děláš to, co tak nutně potřebuješ, ji to mučí, ničí, trhá na kusy. Jenže nedokáže křičet, když je odsunuta stranou, svázaná a s roubíkem v ústech…“ Opět se lehce zašklebil. „A udělal bys nejlépe, kdybys tu bolest k sobě nepouštěl a nechal tu část sebe sama hnít, nechal ji prostě trpět v zoufalství z nemožnosti se ozvat a jen muset tiše snášet to, co ji tak bolestivě drásá… Protože tomuhle se nevyhneš, ať si to snažíš nalhávat sebevíc.“ Polkl jsem. Ne. Ne, to by nic nevyřešilo, nevyléčilo, ta bolest by nezmizela, jen bych ji necítil.

„A o to jde!“ zvolal a rozhodil rukama, střelil ke mně posměšným pohledem. „Když jsi postavený před předem prohranou bitvu, nemá přece cenu se dál týrat. Nedospěl jsi k tomuhle závěru už jednou?“ To byla pravda. Tenkrát, ještě jako člověk… podlehl jsem, protože jsem stejně neviděl východisko. Ale tohle nebyla ta samá situace. Nehodlal jsem dopustit, abych kvůli vlastní slabosti přišel o všechno, co jsem měl… Podruhé ne.

„To se stane tak jako tak,“ upozornil mě. „A čím déle tomu budeš vzdorovat, tím to bude jen horší. Protože ty se neovládneš. Teď, nebo později. A pokud v tu chvíli budeš… při vědomí, ta bolest z vlastních činů tě smete. Víš přece, o kolik jednodušší to je, když to své „správné“ vidění světa utlumíš. Stejně jako pocit viny za už způsobené činy, který si ani teď stále ještě nepřipouštíš naplno… Ale s tím bych ti mohl koneckonců pomoct.“

Před očima se mi náhle začaly míhat obrazy, jeden za druhým. V rychlosti, ale o to ničivěji. Výkřiky, prosby, strach, zoufalství, skelné oči bez života. Zarývaly se do mě jako střepy.

„Prosím! Ne!“

„Moje rodina… kdo se postará o moji rodinu?!“

„Neubližujte mu!“

„Pomoc!“

„NE!“

Desítky, stovky životů, desítky, stovky výkřiků skrze bolestně stažené hrdlo, které pro mě ale tenkrát nic neznamenaly. Tíha celých staletí viny na mě padla naráz, plnou silou.

Zmučeně jsem zařval, zlomil se v pase a posléze klesl na kolena k zemi. Chytil jsem se za hlavu, skousl zuby a snažil se potlačit třes, který mnou právě projížděl. Ničila mě vlastní krutost, bezcitnost.

„Jak dlouho tohle ještě dokážeš snášet?“ uslyšel jsem blízko sebe vlastní hlas, „kolikrát ti budu muset ukazovat to všechno? Aby ti bylo ze sebe samého špatně, z toho, jak automatické pro tebe braní životů bylo? Abys to konečně vzdal a přijal, co jsi zač?!“ Ztěžka jsem dýchal, sotva jsem do sebe dostal každou jednotlivou dávku vzduchu. Hlava mi třeštila, v očích mě pálily slzy. Ale držel jsem se pohromadě, z plných sil. I když ten nápor byl zkrátka příliš…

Náhle to ustalo, tvář poslední oběti se vytratila do neznáma, přestože ten seznam ještě zdaleka nekončil. Zalapal jsem po dechu, zhroutil se k zemi. Sípavé nádechy se prodíraly skrze mé rty.

„Hm,“ udělal a lehkým kopnutím mě přetočil tváří k sobě. „Na to, jak slabý jsi, vzdoruješ obdivuhodně dobře.“ Bolestně jsem se zašklebil. Pátravě si mě prohlédl a pak se usmál, zlověstně. „Možná ale jen potřebuješ pořádně popostrčit… Ukázat i to úplně nejhorší.“ Nechápavě jsem zamrkal, ale jeho tón a záblesk v očích se mi vůbec nelíbil. Nepatrně mávl rukou a ukázal na dveře… Zamčené dveře po jeho levici, které se tam snad objevily až teď, protože jsem si jich dříve nevšiml. Na tom ale nezáleželo. Důležité bylo, co leželo za nimi. Tušil jsem to. Věděl jsem to… Věděl jsem, jaká bolest se tam skrývá, pokud by měla propuknout naplno…

„NE!“ vykřikl jsem a ztěžka se zvedl, vyrazil směrem k němu. Ale to už otáčel klíčkem a otevíral je. Objevil se záblesk světla – a já se náhle ocitl zpátky. V tu noc. V tu osudnou chvíli…

„Marco?“ vydechla Cristina a její oči na mě vyplašeně hleděly. Váhavá úleva vystřídala prvotní zděšení, když mě ve tmě pokoje poznala, ale stále ztěžka dýchala a opatrně mě sledovala. Se zvláštním odleskem čehosi jako starosti o mě, uprostřed dalších pocitů.

Stál jsem ve dveřích. Spíš jsem se kymácel ze strany na stranu, opřený o jejich rám. Odhadla to správně, ne, nebylo mi dobře. Bylo mi neskutečně zle. Zvedal se mi žaludek, přemíra alkoholu udělala své. Kvůli tomu jsem vůbec díky svým nyní nemotorným reakcím a zmatení ohledně čehokoliv kolem mě včetně směru chůze došel sem, namísto do svého pokoje. Můj fyzický stav byl ale oproti tomu duševnímu stále ještě naprosto báječný. A to vzhledem k tomu, jak na tom bylo moje tělo, dost vypovídalo.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se po chvíli a její drobné nožky dopadly na podlahu, když vylezla z postele. I když jí srdíčko bilo jako o závod, chtěla mi pomoct… Nikdo mi nemohl pomoct… Lisabeth…

„Marco?“ zkusila to znovu a vyplašeně ucukla, když jsem otevřel oči a podíval se směrem k ní. Bože, všechno se se mnou točilo… „Měli jsme o tebe strach…“ špitla. Bolestný úšklebek přejel po mých rtech. Ruce se mi začaly třást. Stejně jako celý zbytek těla. To ji přesvědčilo k tomu, aby konečně ušla těch pár posledních kroků vzdálenosti, která nás dělila. Ucítil jsem na kůži její konejšivý dotek. Záchvěv tepla v těch nejkrutějších mrazech. Záchvěv, který ji samotnou měl spálit na popel…

Pár vteřin. Pár vteřin výpadku, kdy jsem přestal už zcela vnímat cokoliv ve svém okolí. To stačilo. To bylo víc než dostatečné…

Ztěžka jsem vydechl, marně jsem se snažil popadnout dech, když jsem spatřil výsledný obraz zkázy před sebou. To ne… Panebože, to ne!

Klesl jsem na kolena, sklonil se nad ni tak rychle, jak to jen šlo, a naprosto ignoroval třeštění hlavy, které to ve mně vyvolalo. Zatřásl jsem s ní, jemně, ale důkladně. Zoufale. Jenže nedýchala. A její oči byly netečné, prázdné. Ta skutečnost se mi zaryla do nitra jako ostré nože.

Ne, ne, ne… Prosím, ne!

„Cristina!“ vyhrkl jsem a znělo to jako výkřik raněného zvířete. Hořké slzy začaly smáčet její nehybné rty, pramínky vlasů, které jí spadaly do obličeje a které jsem jemně odhrnul stranou, zatímco jsem dlaněmi dál přejížděl po její tváři, jako bych tu skutečnost jednoduše odmítal pochopit.

Nedýchala… Nežila… Bylo to tak bolestně jasné. Ale tak nemožné to přijmout. Protože to příliš tížilo na to, aby se to dalo snést...

Vzlykl jsem, přitiskl tvář k jejímu nehybnému tělíčku. Co jsem byl sakra zač?! Proč právě ona?! Co jsem to provedl?! Marně jsem se snažil sebrat, vzpamatovat. Jako by to šlo! Ale teď právě bylo konečně jasné, co jsem musel udělat. Co jsem měl udělat už dávno a v tom případě by se tohle nestalo! Musel jsem pryč. Hned teď. Prostě zmizet! Nemohl jsem komukoliv nic vysvětlovat. Nedokázal bych se nikomu z mé rodiny podívat do očí. Nepochopili by to. Zatraceně, bude lepší, když se prostě ztratím a už mě nikdy neuvidí!

Zbaběle jsem prchal… pozdě, ale napořád. A musel jsem rychle. Dřív, než někdo zjistí, co se stalo. I když jsem se za to milionkrát proklínal…

Ani nevím jak, ale podařilo se mi zmizet dřív, než jsem se s někým potkal, i když jsem hádal, že při tom všem se musel alespoň někdo vzbudit. A taky že ano. Sotva chvíli poté, co jsem vyšel ven z domu, se zevnitř ozval srdceryvný výkřik naší matky. Tak hlasitý, že dokonce i skrze zdi byl slyšet až příliš jasně. Zabránil mi v nádechu, stiskl jsem víčka k sobě. A pak jsem vyběhl. Prostě jsem běžel, tak rychle, jak jsem jen mohl.

Už o pár ulic dál jsem ale nezvládl pokračovat. Neviděl jsem přes slzy. Sotva jsem popadal dech skrze stažené hrdlo. Opřel jsem se zády o zeď a veškerou svou sílu soustředil na to, abych se udržel pohromadě. Kolena mi poklesla, svezl jsem se k zemi. Slzy se řinuly z očí nezadržitelnou rychlostí, celé mé tělo se otřásalo vzlyky.

Matka dnes přišla o dvě děti. Jenže jedno z nich byla jen nepotřebná, znetvořená zrůda, bez které bude stejně všem kolem líp. Jak jsem se nenáviděl! Víc už to snad ani nešlo! Jak jsem mohl takhle riskovat?! Nezodpovědný, sebestředný, sobecký pitomec! Proč právě ona za to musela zaplatit?!

„Ma che mi combiny?!“ vyčetl jsem sám sobě. („Co sis to myslel?!“) Zavrtěl jsem hlavou, tvář skryl do dlaní. „Cristina…“ šeptl jsem zlomeně. Prosím, odpusť…

---

Otevřel jsem oči, prudce se vyzdvihl do sedu a marně se snažil popadnout dech. Nebyl tu kyslík… Z okolí zmizel snad veškerý vzduch.

„Danieli?“ ozvalo se vedle mě, nejprve zmateně, při druhém zopakování toho jména se v hlase ozvala vyděšená starost. „Co je s tebou?!“ Zavrtěl jsem hlavou, snad při stém hlubokém nádechu se mi konečně podařilo do sebe opravdu dostat trochu vzduchu. V očích mě pálily slzy, cítil jsem jejich horko na tvářích. Celým mým tělem probíhal třes. „Danieli… Danieli!“ opakoval ten hlas. „Mluv se mnou, co se děje?!“ Nedokázal jsem odpovědět. Nedokázal jsem… nic…

Ozvalo se zaklení, pak moji tvář někdo sedící přede mnou opatrně zachytil do dlaní a nadzvedl, aby mě donutil se podívat tím směrem. „Jsem tady,“ vydechla Jessica měkce, ale důrazně zároveň. „Ať jde o cokoliv, nic to není. Jsi u mě doma. Všechno je v pořádku…“ opakovala konejšivě, hleděla mi do očí, zatímco bříšky prstů jen nepatrně přejížděla po mé kůži. S každým tím letmým pohybem jako by se klid rozprostíral do mého nitra, dech se vracel k normálu, i když zoufale pomalu.

„Jsem tady…“ zopakovala šeptem. Polkl jsem. Zavřel jsem oči, třes pomalu odezněl. Přitáhla si mě k sobě, do náručí. Nechal jsem ji. Objala mě a prostě mě držela, beze slova… To bylo to jediné, co jsem právě v tuhle chvíli potřeboval…

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Video je mé a jedno z nejstarších - omlouvám se za kvalitu.