OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 2.

15.05.2015 (10:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 665×

Pohlédl jsem na lístek s adresou. Zřejmě jsem stál před správným domem. Zazvonil jsem, ale nikdo se neozýval. Ťukání taky dvakrát nepomohlo.

„Hledáte slečnu Addisonovou?“ ozvalo se náhle odkudsi seshora, právě když jsem uvažoval nad tím, že se prostě skočím podívat dovnitř. Ustoupil jsem o pár kroků dozadu a zadíval se tím směrem. Z okna opodál se vykláněla nějaká starší dáma. Sousedka, nejspíš.

„Ano,“ přikývl jsem na její otázku, „nevíte, kde bych ji našel?“

„Myslím, že mířila k přístavu. Když půjdete tou cestou vpravo, měl byste to najít.“

„Tak děkuji, nashledanou.“

„Není zač.“

Otočil jsem se a vydal se do přístavu. Svůj cíl jsem uviděl vlastně hned, jak jsem tam vkročil. Stála pár metrů přede mnou a v ruce měla letáky a košík na drobné. To už zase pořádala nějakou sbírku?! No, tady ale asi nic moc nevybere, když v nejbližším okolí nikdo jiný není.

„Kruci, možná bych měla jít někam jinam,“ napojil jsem se na její myšlenky, „ta loď má zpoždění a už nejmíň hodinu tudy nikdo neprošel.“ To se hodilo…

„Zdravím, slečno,“ přišel jsem blíž a usmál se na ni tím nejmilejším úsměvem. Otočila se za mým hlasem, oplatila mi úsměv i pozdrav. Z jejích myšlenek jsem si ověřil, co jsem sám věděl. Vypadal jsem dobře. Sice jsem na sobě neměl oblek, ale v košili a černých kalhotách, co jsem si vzal do práce, jsem působil společensky a důvěryhodně až až. Pro ni nejspíš nejen to.

„Páni, sekne mu to. Ta modrá košile mu rozjasňuje oči. Nebo jeho modré oči rozjasňují košili? No jasně, vážně geniální myšlenka.“ S takovou mě nejspíš sama pustí blízko k sobě. Tak tohle bude hračka…

„Vybíráte peníze na nějakou sbírku?“ zeptal jsem se, jako by to snad nebylo jasné.

„Ano,“ přikývla hned, „nechtěl byste přispět?“ Usmál jsem se.

„Doufám, že si ty peníze ale nakonec nenecháte pro sebe. O takových praktikách už jsem slyšel.“

„Co vás to napadá,“ bránila se, „ani náhodou. Kdybyste mě znal, ani by vám to neproběhlo hlavou… Vy ale asi nejste zdejší, že ne?“

„Tmavovlasý, přitažlivý a s tímhle úsměvem… pamatovala bych si, kdybych ho už někdy zahlédla.“

„Ne, to nejsem,“ přisvědčil jsem, „dorazil jsem sem z Ameriky.“

„Ach tak…“

„Nemá vůbec přízvuk,“ pomyslela si zmateně. Byl jsem dost dlouho na všech možných místech na světě včetně Anglie, abych naučené jazyky dokázal používat bez patrného přízvuku. Podoby angličtiny na tohle navíc byly celkem snadné, takže jsem se ani nepotřeboval zvlášť aklimatizovat. Kruci, ani mi nedošlo, že by to mohlo být podezřelé.

„Odstěhoval jsem se teprve před rokem, dřív jsem žil v jednom městečku nedaleko odsud,“ zalhal jsem. Její tvář se rozjasnila.

„Ach… A co děláte tady?“ zajímala se, „moc turistů sem zrovna nejezdí.“

„Mám tady příbuzné.“

„Aha…“

Vytáhl jsem peněženku a věnoval jí další úsměv. „Když říkáte, že zajistíte, aby to došlo do správných rukou…“

Dělal jsem, že se probírám obsahem, a nakonec jsem ji se zklamaným výrazem zavřel.

„Mám u sebe jenom drobné.“

„To nevadí, každý příspěvek pomůže,“ ujišťovala mě.

„Ale větší pomůže víc,“ mrkl jsem na ni. „Nemáte tady někde banku nebo bankomat, kde bych si mohl něco vybrat?“ Překvapeně zamrkala.

„No… ovšem, jasně,“ vykoktala. „Tady rovně a…“ zavrtěla hlavou, „víte co, já vás tam radši dovedu, abyste to zbytečně nehledal.“

„To budete hodná, děkuji.“

Vložila letáky do košíku, který si zavěsila na zápěstí, a vyrazili jsme pryč. Šel jsem těsně vedle ní. Bylo mi jasné, že nemá nejmenší podezření. Myslela si, že jsem milý. Neměla důvod být ve střehu. Nenápadně jsem se rozhlédl, abych si ověřil, že v blízkosti stále není nikdo, kdo by můj útok mohl vidět. V nejbližším okolí nebyla ani noha. Ideální podmínky…

„Okamžitě od ní odstup!“ ozval se ale za námi náhle rozčilený hlas. Těsně předtím, než jsem zaútočil.

Oba jsme se otočili. Sotva metr od nás se objevila mladá žena. Blond vlasy jí vlály ve větru, jantarové oči vysílaly mým směrem blesky.

„Ani se jí nedotkneš,“ sykla.

Stačil mi jediný pohled do jejího nitra, aby mi došlo, s kým mám tu čest. Její aura zářila nezaměnitelnou jasně bílou barvou. Anděl. Stejně tak nejspíš ona z černoty uvnitř mě poznala, co jsem zač. Ta dívka byla zřejmě pod ochranou.

Vlastně to dávalo celkem smysl. Andělská strana nerozšiřovala svoje počty úpisy, byli závislí na přirozeném posilování svých řad lidmi, kteří za život vykonali dostatek dobra. Čím víc dobrých skutků by Brittany před smrtí zvládla, tím lepší schopnosti by měla a tím výš by stála. Určitě se jim nelíbilo, že jsem se její cestu chystal utnout už teď a udělat z ní obyčejného řadového andílka. Už jsem věděl, že na tuhle úroveň s přehledem dosáhla. A měla celkem dobře našlápnuto i dál, proto její přežití zřejmě nechtěli nechat náhodě. Usmál jsem se.

„A jak mi v tom zabráníš?“

„To uvidíš, démone.“ To slovo vyslovila jako nadávku. Soustředila svou energii do dlaně a vyběhla směrem ke mně. Uskočil jsem stranou, aby mě nezasáhla. Byla rychlá. Konečky prstů se stihla dotknout kůže na mém předloktí, což nebylo moc příjemné. Dostala mě dál od ní, přesně, jak chtěla. Brittany za jejími zády to všechno zmateně a vyděšeně sledovala. Bylo mi jasné, že se k ní přes ni nedostanu. Nevadí. Alespoň bude i o jednoho z našich úhlavních nepřátel méně…

Na tváři toho anděla v sukních se objevil široký úsměv, dle kterého zřejmě měla za to, že má navrch. Oplatil jsem jí ho – a přenesl se za ni. Zapomněla na jednu věc. Démoni nebojují čestně.

Přitiskl jsem svou dlaň na její záda a pustil do jejího těla vlastní energii. Vykřikla, pokusila se zmizet z mého dosahu, ale to už jsem jí obmotal druhou ruku kolem pasu a pevně si ji přitiskl k sobě. Kdyby se teď chtěla přenést, vzala by mě s sebou, takže by jí to nepomohlo. Vrtěla se a snažila se mi vysmeknout, ale neměla šanci. Tím méně, čím déle byla v mém sevření.

Její síla slábla, poklesla v kolenou. Chytil jsem ji pevněji, abych ji udržel, její vlasy mě zašimraly na tváři. Zavřel jsem oči a vychutnával si tu chvíli, která naplňovala podstatu mé temné existence. Možná bylo úplně jedno, čí smrt jsem měl na svědomí, ale z nějakého důvodu to v případě andělů způsobovalo větší rozkoš. Delší blaho. Extázi. A tenhle způsob útoku byl nejúčinnější a nejvíce nebezpečný. Jakékoliv jiné zranění se v našich tělech téměř okamžitě zahojilo právě díky energii v našich buňkách. Má ty její spálila, dočasně zabránila rychlé regeneraci. Z toho důvodu se nemohla vytvářet ani energie nová. Tu stávající jsem pak z jejího těla, očerněnou, aby mému neškodila, vtahoval do sebe. Přinášelo to nádherně opojný pocit, stále intenzivnější, čím více jsem tím jejímu tělu škodil a vedl ji k poslednímu výdechu.

„Uteč…“ šeptla směrem k Brittany, když jí bylo jasné, že z tohohle se nedostane. Že prohrála.

Dostal jsem z jejího těla poslední kapku, co ji ještě držela při životě, zaklonil jsem hlavu a slastně vydechl. Bezvládně dopadla na zem. Sklonil jsem se k ní a zamáčkl jí oči. Brittany ztěžka dýchala jen kousek ode mě, jasně jsem to vnímal. Chtěla poslechnout její radu, chtěla utéct, ale nohy ji zradily, nedokázaly se odlepit od země. Byla v šoku, vyděšená k smrti, neschopná pohybu ani v rámci pudu sebezáchovy. Stočil jsem oči jejím směrem a usmál se. Teprve nyní se vzpamatovala a vyběhla pryč, ale neměla šanci. Sotva o pár vteřin později ležela nehybně na zemi.

---

Ozvalo se šplouchnutí, jak tělo Brittany dopadlo do vody. Utopila se. Proč v tomhle městečku vyvolávat větší paniku, než bylo potřeba?

„Vida, takže ty jsi to nakonec přeci jen zvládl,“ ozval se za mými zády náhle Raulův hlas. Stiskl jsem ruce v pěst, otočil se a probodl ho nepřátelským pohledem.

„Tys to věděl, že ano?“ procedil jsem mezi zuby to, co mi došlo už před nějakou chvílí. Tohle totiž vysvětlovalo, proč se předtím v kanclu tak šklebil. „Věděl jsi, že je ta holka chráněná. A ani ses o tom nezmínil.“

„Asi jsem na to zapomněl…“ usmál se nevinně, ale tvářil se, jako by se mu zrovna povedl nějaký skvělý žertík. Měl jsem chuť mu jednu vrazit.

„Uvědomuješ si, že kdyby ona,“ kývl jsem hlavou směrem k padlému andělu opodál, „nebyla tak blbá, že na sebe nejdřív upozornila, než zaútočila, mohl jsem teď ležet na jejím místě?!“ Pokrčil rameny, jako by o nic nešlo.

„To by zas tak velká ztráta nebyla.“ Jasně. Jemu by to určitě nevadilo. „Proč myslíš, že na podobné, ne zase tolik důležité akce posíláme nejdřív takové, jako jsi ty? Tedy kromě toho, že to je jediná možnost, jak můžete být užiteční,“ ušklíbl se. „Případná ztráta nás tolik nezasáhne. A jestli se nedokážeš ubránit jednomu andílkovi, ať zaútočí nečekaně, nebo ne, tak si nic jiného stejně nezasloužíš.“

Zaklel jsem, rozesmál jsem ho tím.

„Být tebou, rychle to tu dodělám dřív, než přijde někdo od nich, aby tu holku přivítal do jejich řad. Nezaučují je nějací podružní andělé. Zvlášť po tom, co jsi tady předvedl, by tě nejspíš zabili dřív, než by sis toho stačil všimnout.“ Měl štěstí, že po těch slovech se okamžitě přenesl pryč, jinak bych se už asi vážně neudržel.

Pohled mi sklouzl na nehybné tělo anděla. O chvíli později se připojilo k tělu její chráněnky.

---

Otevřel jsem dveře kanceláře a zamířil ke svému stolu. Patrick sotva vzhlédl od rozdělané práce.

„To bylo víc než dvacet minut,“ upozornil mě. Taky jsem se nemusel vrátit vůbec.

Sedl jsem si, ale měl jsem chuť do něčeho praštit. Na práci jsem teď vážně neměl ani pomyšlení, takže jsem na papíry rozložené před sebou jen bez reakce zíral.

Idiot Raul. Naprostý a totální idiot. Já nebyl důležitý a bylo nás dost, ale… Do háje!

Znovu se mi vybavila nehybná tvář toho anděla. Tak málo stačilo k tomu, aby její osud potkal mě. Nečekal jsem ji tam. Díky nedostatku spánku jsem měl nejspíš i zpomalené reakce. Kdyby boj trval déle a nenechala se hned takhle chytit, kdyby neudělala začátečnickou chybu… No ovšem, a on se u toho jistě výborně bavil. Nejspíš to celou dobu odněkud sledoval. Asi ho dokonce mrzelo, že jsem mu neposkytl delší a lepší zábavu. Pitomec!

Tohle byl konec, druhá podoba smrti. Tentokrát opravdu konečný zánik veškeré existence. Způsob, jak zabít anděla. Nebo démona, kdyby stejný postup použila u mě. Už jsem jednou umřel, ještě jako člověk, nehodlal jsem si ten zážitek zopakovat.

V mysli mi náhle naprosto nečekaně vytanula ta vzpomínka stará několik staletí. Bylo mi třicet čtyři, když vypršel můj čas, daný při sepsání smlouvy. O moji smrt a tedy dohodnutý vstup mezi démony se postaral někdo, koho jsem už znovu neviděl. Nejspíš jeden z Raffaelových podřízených, jako jsem teď byl já sám. Probral jsem se o pár hodin později na vlhké lesní půdě, v novém těle, které vypadalo jako to staré, ale bylo tu pár rozdílů. Tohle tělo nestárlo. Hojilo se rychleji. Mělo větší sílu. Potřebovalo stejné věci, jako to lidské, ale jediné, co bylo opravdu nutné k životu, byla ona energie uvnitř. Duševní energie. Naše podstata, to jediné, co nám zbylo. Celé tohle nové tělo bylo vlastně jen ztělesněním duše. A energie uvnitř, ta, která nám zajišťovala hojení, schopnosti, věčnost, se sama od sebe doplňovala v podstatě stejným způsobem, jako normální energie života proudící v lidských žilách. Proto jsme i my jedli, spali. Pokud bychom něco z toho nedělali, nemělo by to na nás tak velký vliv jako na lidi, protože jen z toho důvodu naše energie nikdy nemohla klesnout pod únosnou hranici. Ale oslabovalo nás, když jsme tyhle potřeby ignorovali.

Ta energie uvnitř byla zásadní a jen zástupci druhé strany ji dokázali dostat z těla úplně všechnu. Když jsme o ni přišli, byl konec…

Nic z toho jsem ale tenkrát, při probuzení se do tohohle nového života, ještě nevěděl. Téměř nic o tom, jak to v tomhle světě funguje. Stejně jako kdokoliv jiný, a proto se nováčci vždy museli zaučit a seznámit se se základními pravidly. Jen chvíle pro volný nádech mezi dvěma odlišnými existencemi…

Ležel jsem zády na chladné zemi a pouhé lehké otočení hlavy stačilo na to, abych spatřil vlastní lidské tělo vedle sebe. S jednou bodnou ranou na místě srdce a dalšími čtyřmi různě po těle, kam ostří dopadlo dříve za účelem poskytnutí útočníkovi větší požitek z mojí o to déle trvající bolesti. Udělalo se mi špatně.

Když mě z toho místa vzali pryč, aby mě naučili, co bylo potřeba, vlastně se mi ale ulevilo. Byl to jen důkaz toho, že lidský život skončil. Navíc nezáleželo na tom, co bude dál. Nezáleželo na tom celou dobu.

Až na jednu věc. Neměl jsem co ztratit, tenkrát ani teď. A smrt se v podstatě dala brát jako vysvobození v obou případech. Jenže tentokrát by už nastala definitivní nicota. To byla přeci jen děsivá představa.

Představa, která dnes málem došla naplnění. Jen kvůli tomu… tomu…

Mrštil jsem papírem na stůl, stejně jsem se nedokázal soustředit. Tolik k domněnce, že se před prací odreaguju. Vstal jsem a zamířil ke dveřím, abych odtud vypadnul. Kamkoliv.

„Kam zase jdeš?!“ zbystřil Patrick. Neodpověděl jsem. „Williamsi!“ vykřikl a ozvalo se zavrzání židle, když prudce vstal.

Přiměl mě tím zastavit uprostřed dveří. Nikdy nepoužíval moje současné příjmení. Tentokrát jsem ho musel opravdu naštvat. Bylo to vidět i v jeho očích, když jsem se otočil zpátky k němu. Možná i on měl svůj limit, který jsem právě překročil.

„Ty víš, že mám hodně velkou trpělivost,“ řekl náhle pevným hlasem, „ale jestli čekáš, že si budeš lítat kdovíkde a já za tebe všechno udělám a ještě tě budu krýt, tak se pleteš. Máš tady práci. Jestli chceš, aby ti zůstala, tak se koukej vrátit.“ Myslel to vážně. Vůbec poprvé.

Vrhl jsem po něm nevraživý pohled, ale vydal jsem se zpátky ke stolu. Nezapomněl jsem ovšem nejdřív pořádně prásknout dveřmi.

Asi po půl minutě to nevydržel a znovu se ozval, s lehce omluvným podtónem. „Hele, jestli se něco stalo, tak…“

„Nechci o tom mluvit,“ odsekl jsem. Vzdychl.

„Danieli…“

„Jsem v pohodě, jasný?!“ Otočil jsem se ke svému počítači opodál, abych si ho už nemusel všímat. Zřejmě to pomohlo.

---

Hodiny pomalu ubíhaly a já měl čím dál víc všeho plné zuby. Konečně přišel čas na polední přestávku. Vstal jsem ze židle, zachytil jsem Patrickův tázavý pohled.

„Je pauza na oběd,“ upozornil jsem ho s úšklebkem, „nebo ti vadí snad i to, když odejdu teď?“ Zalétl očima k hodinám nad dveřmi a lehce se usmál.

„No jo… nějak jsem si nevšiml…“ Zvedl se, zastrčil židli, vyšel směrem ke mně. „Půjdu s tebou.“ Nejspíš si chtěl cestou promluvit o tom, co mě dneska tak rozčílilo.

„Zvládnu to sám, dík,“ odmítl jsem a vyšel ze dveří dřív, než mě stihl dohnat.

---

Potřeboval jsem kafe. Nutně. Nebo cokoliv, co by mi pomohlo přežít zbytek dne, ale… Pít před prací by asi zvlášť dneska nebyl moc dobrý nápad, už jsem Patricka provokoval dost.

Když jsem vešel do nedaleké kavárny, kam jsem chodil celkem často, zamířil jsem k jednomu ze stolů a chtěl si objednat. Jenže jsem tam nedošel.

„Promiňte, moc se omlouvám!“ vyhrkla žena, co do mě právě vrazila, dlaň přiloženou na rtech. Sklonil jsem hlavu, na mojí košili se rýsovala velká skvrna od kávy, za kterou byla zodpovědná. No to snad ne.

Zelenomodré oči blondýnky přede mnou na mě omluvně hleděly. Náhle krátce zamrkala a nepatrně se pousmála.

„Já… neznám vás odněkud?“ Pátravě si mě prohlédla a pak jí zřejmě něco došlo. „No ovšem. Vy jste ten, co jsem ho dneska ráno málem srazila ve dveřích.“ Měla pravdu. V první chvíli mi to nedošlo, ale bylo to tak.

„To počítáte, kolikrát jste se mě pokusila přizabít, nebo co?!“ vyjel jsem na ni. Zarazila se, i ten lehký provinilý úsměv jí zmizel z tváře.

„Co, prosím?“

„Slyšela jste dobře,“ ubezpečil jsem ji. Měl jsem náladu pod psa, nastřádanou za celý den, a rozhodně jsem neměl chuť chovat se mile. „To nejste schopná dávat pozor, kam jdete?! Je to tak těžký? Nebo máte zálibu v narážení do lidí?!“

„Já…“

„Co tady vůbec máte co chodit s nedopitým kafem? Jestli jste byla na odchodu, tak jste ho měla nechat na stole a ne tu s ním lítat a lít ho po ostatních!“

„Už jsem se omluvila, neudělala jsem to přece schválně!“ začala se po první chvíli zaražení bránit.

„Vaše omluva mi je hodně platná,“ odsekl jsem. Semkla rty, kdybych chtěl číst její myšlenky, určitě bych v tu chvíli zachytil velmi sprosté označení vyslané směrem k mojí osobě. Zrovna teď jsem o to vrtat se někomu v hlavě ale opravdu nestál, takže mi musel stačit její zamračený pohled.

„Fajn,“ procedila mezi zuby, odložila hrnek na stůl a vytáhla z kabelky peněženku. „Dám vám peníze na čistírnu, bude vám to stačit?!“

„No to je geniální nápad, až na to, že s tou skvrnou budu zbytek dne vypadat jako idiot.“ Ušklíbla se.

„Buďte v klidu, na to si očividně stačíte sám.“

„Dovolte?“

„Nedovolím, protože to vy jste mě tady začal úplně bezdůvodně urážet, jasný? Možná jsem se nedívala na cestu, ale nebyla jsem sama. Vrazili jsme do sebe navzájem.“

„Nevšiml jsem si, že byste měla na tričku nějakou skvrnu i vy.“

„Všechno v pohodě, Jessico?“ ozvala se náhle servírka o kus dál, evidentně oslovovala ženu přede mnou. Ta se k ní na chvíli otočila.

„Dobrý, Cleo, tohle si vyřídím sama,“ ujistila ji a pak se otočila zpět. „Hele, už jsem řekla, že je mi to líto. I když při vašem přístupu o tom začínám pochybovat,“ řekla a lehce rozhodila rukama. „Nejsem kouzelník, abych tu skvrnu nechala zázrakem zmizet. Mohl byste mi říct, co po mně vlastně chcete?“

Využil jsem situace. Chtěl jsem komukoliv do tváře vpálit urážku, alespoň jednou se dneska cítit jako vítěz. A ona byla blízko a perfektně mi nahrála. Nepatrně jsem nadzvedl koutek úst.

„Co bych vlastně mohl chtít po pitomý ženský, která je ke všemu evidentně slepá.“

Tahle poznámka ji naštvala. Zrudla a pohledem mě rozcupovala na milion kousíčků. Čekal jsem, že prostě uraženě odkráčí pryč, ale přepočítal jsem se. Kdybych se napojil na její myšlenky, hned bych poznal svůj omyl. Takhle jsem nestačil ani pořádně zareagovat a zůstal tam jen zaraženě stát, když popadla hrnek opodál a vylila mi zbytek jeho obsahu na hlavu. Pomalu, s úsměvem. Ještě že to kafe už bylo vychladlé. I když jsem měl takový pocit, že to ji zrovna dvakrát netrápilo.

Zamrkal jsem mezi kapkami, co mi stekly k očím, a pootevřel pusu, jenže mi nějak vzala slova. Upřímně, tohle jsem nečekal.

Postavila hrnek na stůl a vytáhla z peněženky bankovku, kterou mi vtiskla do dlaně. „Na čistírnu,“ vysvětlila, stále s tím sladkým úsměvem na rtech, a odešla pryč dřív, než jsem se stačil vzpamatovat. No to snad nemyslela vážně!

„Co zíráte?!“ obořil jsem se na lidi kolem, kteří mě sledovali a zřejmě se dobře bavili. Včetně té servírky, co se smála jako pominutá.

Nakvašeně jsem odtamtud odkráčel a moje nálada už opravdu padla na bod mrazu. Chtěl jsem tu ženskou, tu… Jessicu okamžitě najít a sdělit jí, že tohle přepískla. Mohl jsem si sice skočit domů pro jinou košili a osprchovat se, ale tady šlo o princip.

Jenže San Francisco je velké město, ztratila se v davu nebo už nastoupila do jedné z projíždějících tramvají. Tak jako tak měla nejspíš jediné štěstí. Nebyl jsem si jistý, jestli bych se v tomhle stavu udržel a neudělal něco, čeho by mohla litovat.

------------------------------------

Kdyby někdo chtěl znát moji představu :) Ale samozřejmě si je představujte, jak chcete ;)

Jess:

Daniel:

Raul:

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 2.: