OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 10.

27.05.2015 (13:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 407×

„Víš, co by sis zasloužila?“ řekla mi Cleo ve dveřích místo pozdravu. Pak pár rychlými kroky přešla dovnitř. Když ho uviděla, všimla jsem si v jejích očích záblesku vyhaslé naděje, že se to doopravdy neděje. Přešla k němu a nejprve si ho celého prohlédla, poté mu nadzvedla tričko. S ní to zřejmě kupodivu nic neudělalo. Jasně, nejspíš jen já reagovala naprosto nevhodně vzhledem k situaci.

Dotkla se jeho kůže, krátce sykl. Zavrtěla hlavou. „Tak jo, tohle rozhodně není normální. O tom letmém přejetí po kůži snad ani nemohl vědět, i kdyby měl vážně zlomený žebra nebo tak něco. Aspoň myslím. Řekla bych, že má možná spálenou pokožku, dle toho, jak reaguje, protože to by mi jediný dávalo smysl, ale podívej se na něj – vůbec nic tam nemá! Teda když nepočítám tu modřinu na boku, ale tam jsem se ho koneckonců taky nedotýkala!“

„A znamená tahle citlivost to… krvácení uvnitř těla?“ zeptala jsem se. Řekla, že to není normální, ale to ještě nutně neznamenalo…

Vzdychla a shrnula mu tričko zpátky. „Já nejsem žádnej expert, Jess, kruci!“ začala. „Vím toho sotva o trochu víc než ty, a i to může být blbě. Nejsem na tohle ta správná osoba.“ Nejspíš čekala, že na to budu reagovat. Že konečně řeknu, že je to pitomost a někoho zavolám. Nemohla jsem. S tímhle názorem jsem souhlasila, ale zároveň jsem se dle něj nemohla řídit, takže jsem nevěděla, co bych měla říct. „Fajn, tak já zavolám sama,“ rozhodla se, když její předpokládaná reakce nepřišla, a vytáhla z kabelky mobil.

„Ne, to ne,“ zaprotestovala jsem a vzala jí ho z ruky. Podívala se na mě, jako by uvažovala, jestli jsem náhodou cestou domů nespadla na hlavu.

„Nemám ponětí, co by s ním mohlo být,“ připomněla a významně se na mě podívala. Doktor, doktor… stále dokola. Já to, sakra, věděla!

„On doktora nechtěl,“ řekla jsem na vysvětlení.

„Ách, pán chce umřít v domácí péči,“ pokývala hlavou.

„Nech toho!“ zděsila jsem se.

„Tak ty přestaň popírat veškerý rozum, který máš v hlavě. Nebo jsem si aspoň myslela, že máš,“ oplatila mi. Zavrtěla jsem hlavou, stočila oči jinam.

„Jestli je to zlé, tak…“ začala jsem nakonec. Umřít ho prostě nenechám. Ať jeho přání mělo znamenat cokoliv. „Ale nejdřív se na něj ještě podívej trochu víc. Třeba to nebude potřeba. Třeba to není ten případ,“ pokračovala jsem vzápětí. Povzdechla si, ale uprosila jsem ji.

„Můj závěr ale neznamená vůbec nic,“ připomněla. „Účty za soudní vypořádání mi laskavě neposílej…“ Látka opět opustila oblast jeho hrudi, další dotek – a nic. Zamračila se, nepatrně zesílila tlak. Stále se nic nedělo. „Tak jo, měním názor, tohle nejen že není normální, tohle je rozhodně hodně divný,“ řekla.

„Kdyby to bylo to krvácení… to by se jeho stav přeci zhoršoval,“ podotkla jsem s nadějí. „Když ho naopak ten dotek už nebolí, tak… to znamená, že v tomhle ohledu je v pořádku, ne?“

„Jo, jeho stav se zlepšil, ale uvědom si, jak se zlepšil. Během pár vteřin, sakra! To přece není možný!“ Zavrtěla hlavou. „Co je zač?“ Zamrkala jsem a pak, když mi došlo, jak tahle otázka zní, jsem se krátce zasmála. Nejspíš z přemíry napětí ve vzduchu nabral můj smích lehce hysterický nádech.

„Prosím tě, nepleť do toho hned nějaký nadpřirozeno,“ napomenula jsem ji, „třeba… se nám to jenom zdálo… že na ten dotek tak reagoval…“

„Oběma. Nezávisle na sobě. Několikrát,“ shrnula to s nadzvednutým obočím a dávala jasně najevo, jak nemožně to zní. Sice jsem pochybovala, že by tu svoji poznámku myslela vážně, zrovna ona, která se na víru v tyhle věci vždycky dívala kriticky, ale říkala zkrátka, že je to dost zvláštní. To byla sice pravda, ale já to teď nedokázala řešit. Zaplavila mě radost z toho, že nastal alespoň nějaký pokrok. Nehodlala jsem zkoumat, co za ním leží. Navíc se zdálo, že v ohrožení života nakonec opravdu není, takže se mi ulevilo. A na ostatním mi zkrátka nezáleželo.

Jelikož jí došlo, že teď už toho doktora nezavolám, rozhodla se mě nechat napospas mým šíleným plánům a odklidila se mi do ložnice, protože se, dle jejích slov, může na ten průšvih aspoň pořádně vyspat a trmácet se zpátky domů teda rozhodně nehodlá. Měla jsem tam sice postel pro dva, takže jsme pak musely spát spolu, ale ani jedné to nevadilo. Byly jsme přece sestry, nemělo smysl řešit takovou hloupost.

Já ještě spát nešla. Přešla jsem blíž k němu, lehkým dotekem si ověřila, že předchozí reakce už se neobjevují. Opatrně jsem přiložila bříška prstů na jeho kůži, a když se nic nedělo, jemně jsem po ní přejela celou dlaní. Nic… Spokojeně a úlevně jsem se pousmála a snažila se pro tentokrát nevnímat zrychlené údery vlastního srdce.

Skočila jsem do ložnice a vzala ze své půlky postele polštář, opatrně, abych nevzbudila Cleo, které se už mezitím podařilo usnout. Tak něžně, jak jsem jen dokázala, jsem mu nadzvedla hlavu a položila polštář pod ni. Měla jsem za to, že takhle se mu bude ležet o něco líp.

Když jsem se na něj opět pátravě zadívala, neubránila jsem se lehkému, nepatrnému pousmání. Pár pramínků vlasů se mu drobnými perličkami potu lepilo na čelo, řasy se mu neklidně třásly. I v tomhle stavu z něj ale vyzařovalo cosi… zvláštního. Něco, co jsem nedokázala dost dobře popsat, do čeho jsem se toužila hlouběji propadnout. Právě teď, kdy nemohl nic zakrývat, jako by mě nevědomky nechal nahlédnout do svého pravého já, odhalit to nejskrytější.

Vypadal tak… mírumilovně. Bezbranně. Odkázaný na cizí pomoc. Jeho odstup byl pryč. To všechno, co mi už nějakou chvíli přišlo jen jako maska, hráz před okolním světem. Hráz, která právě teď povolila, za níž se rýsovaly ty nejniternější části. To, co jsem snad za tím vším hluboko uvnitř tušila. To, co mě táhlo k sobě a uchvacovalo. Co jsem zahlédla v jeho očích, když jsem se ho před pár dny nečekaně dotkla, vnímala v jeho dechu, který v tu chvíli lehce zakolísal, než se přiměl tu masku opět nasadit. A ne, nechtěla jsem uvažovat nad možností, že si to všechno třeba jen namlouvám a ve skutečnosti je přesně takový, jako se snažil tvářit. Nemohla jsem věřit něčemu takovému.

Svým způsobem byla tahle chvíle zvláštně intimní. Možná víc než odhalení těla, vzájemné fyzické spojení. Protože to byla jeho duše, která tu ležela obnažená. Věděla jsem, že mě k sobě nepouštěl dobrovolně. Že by to nejspíš ani nikdy nepřipustil, kdyby byl při vědomí. Pokaždé, když jsem se o to pokusila, narazila jsem na tvrdé odmítnutí. Ano, věděla jsem, že je to jen iluze, ukradená chvíle, která nejspíš skončí v okamžiku, kdy opět otevře oči. Ale bylo mi to vlastně jedno… A hodlala jsem si nakrást co nejvíce.

Rozhodla jsem se mu setřít pot z čela a důkladněji očistit poranění, a až když jsem s tím začala, došlo mi, že můj výkon v téhle činnosti asi nebude dvakrát obstojný. Namísto toho, abych vlhkým ručníkem přejížděla po jeho tváři, jsem si ji většinu času jen dlouhé vteřiny důkladně prohlížela. Byla mistrovsky řezaná, s ostrými i jemnými rysy zároveň v perfektní harmonii. Zatímco jsem se jen nepatrně posouvala po jeho kůži, znovu jsem žasla nad tím, jaké pocity ve mně pohled na něj vyvolával, dokonce i teď, s modřinami na jeho kůži. Jako bych ho snad vždy viděla poprvé. Srdce pokaždé zaplavil zvláštní nepopsatelný pocit a v tuhle chvíli, když byl ke všemu tak blízko… Moje oči konečně zabloudily k jeho rtům. Byly suché a vyprahlé, horkost je slepila k sobě. To mě trochu probralo. Proč mě nenapadlo dřív, že bych mu taky mohla dát napít? Vážně jsem byla ošetřovatelka na baterky…

Vzala jsem z kuchyně skleničku a naplnila ji vodou. Pak jsem sáhla do šuplete pro lžičku s odhadem, že alespoň zezačátku to bude bezpečnější. Nerada bych ho ještě ke všemu utopila, že. Vrátila jsem se zpátky k němu, opatrně se posadila na kraj gauče vedle něj. Nabrala jsem na čajovou lžičku trochu vody, rty měl ale semknuté u sebe. Zkusila jsem je nejprve navlhčit. Jemně se pootevřely, jako by v tiché prosbě o víc. Polkl, téměř nasucho, těch pár kapek, které se mu mohlo dostat dovnitř, skoro nic nebylo. Nabrala jsem další dávku vody a nechala ji sklouznout do jeho úst. Jeho tělo lačně vpíjelo vláhu. Dala jsem mu ještě pár lžiček, pak jsem sklenku raději opět odložila na stolek opodál, prozatím. Přeci jen jsem si nebyla jistá, co to s ním udělá, když jsem nevěděla, co s ním je. Tohle množství by snad případně nemohlo příliš uškodit... Aspoň jsem v to doufala.

Po chvíli jsem se zvedla a přiměla se jít na chvíli zavřít oči, protože jsem to už opravdu potřebovala.

---

Uprostřed noci jsem se několikrát sama od sebe probudila a šla ho zkontrolovat. A ráno jsem se probrala brzy. Byla jsem vyčerpaná, ale potřeba vědět, že je v pořádku, byla zkrátka silnější.

Dýchal klidněji. Teplota postupně klesala. Ještě že tak. Úlevně jsem vydechla. Záhy jsem ale narazila na menší problém. Neměla jsem zrovna doma nic moc, z čeho by se dalo vytvořit něco k jídlu, takže jsem potřebovala nakoupit. Nehodlala jsem ho tu ale nechat samotného. Naštěstí jsem vlastně nemusela…

„Cleo,“ oslovila jsem svoji sestru a jemně jí zatřásla ramenem. Zamručela a převalila se na druhou stranu postele. Zkusila jsem to znovu, ale ona si jen přetáhla peřinu přes hlavu a odmítala otevřít oči. Vzdychla jsem. A pak mě něco napadlo.

„Já tě zabiju, ségra!“ vykřikla krátce poté, co jsem z ní strhla peřinu a hodila na ni ručník namočený v ledové vodě, abych ji probrala. Povedlo se. Přímo prudce vylítla do sedu, najednou naprosto vzhůru.

„Promiň,“ usmála jsem se omluvně, „musela jsem tě vzbudit a ty jsi zrovna nereagovala na normální způsoby.“ Podívala se na hodinky, zakňučela a frustrovaně si přehodila přes hlavu polštář.

„Jess, je sedm ráno a já šla včera spát až v… No, vlastně, šla jsem spát dneska. A to je ten problém,“ připomněla.

„Já vím, ale… musím skočit nakoupit, jestli chceme snídat. A potřebuju, aby se někdo postaral o Daniela, zatímco budu pryč.“ Zpoza polštáře vykouklo jedno její oko a to si mě teď prohlíželo, jako bych řekla, že tu přistáli mimozemšťani.

„Proč já,“ zaúpěla záhy.

„Protože jsi naprosto skvělá a úžasná,“ zkusila jsem si ji usmířit. Vyplázla na mě jazyk. „Nebo můžeš jít nakoupit ty, jestli chceš,“ navrhla jsem. Vzdychla a vyhrabala se z postele.

„Ještě ven se trmácet…“ zaslechla jsem její mumlání. Z toho a jejího zabrání křesla v obýváku jsem usoudila, že zůstane tady. Kdyby dneska neměl dopolední v kavárně někdo jiný, nejspíš by měla náladu ještě podstatně horší. I když v tom případě by mě nejspíš na tu diskotéku netahala, když by se musela vyspat.

„Můžu vás tady nechat?“ napadlo mě se zeptat, jakmile jsem přes sebe přehodila bundu a chystala se vyjít ven.

„To máš strach o něj, nebo o mě?“ reagovala.

„O oba,“ přiznala jsem s úšklebkem. Zavrtěla hlavou, protočila oči a významně mávla rukou směrem ke dveřím. Asi poprvé jsem doufala, že Daniel v nejbližší době nepřijde k sobě. Nerada bych, aby se tu pozabíjeli, než se vrátím.

---

Když se za mnou zavřely dveře, Cleo sebou trhla a rychle zamrkala. „Ty jsi usnula, že jo?“ došlo mi.

„Ne…“ popřela nejdřív, ale pak nad tím mávla rukou. „Fajn, tak jo, ale nemusíš to říkat, jako by to byla kdovíjaká katastrofa.“

„Až na to, že takhle jsem ho tu mohla nechat rovnou samotnýho,“ namítla jsem.

„To ty jsi mě probudila zrovna v tuhle hodinu,“ připomněla. „Navíc se nic nestalo. Vždyť je v pořádku. Žije, dýchá, akorát je pořád v bezvědomí, což ale není tak úplně na škodu, protože aspoň nemůže být otravnej.“ Povzdechla jsem si a zamířila do kuchyně, abych tam odložila tašku.

„Co si dáš k snídani?“ zavolala jsem na ni odtamtud.

„Nejmíň kaviár,“ oznámila mi, „za tohle si mě budeš muset hýčkat.“ Usmála jsem se a rozhodla se, že udělám zapečené tousty. Ty měla ráda. A já ostatně taky. „Dík,“ prohodila, když si ode mě vzala talíř. V tu chvíli mi došlo, že já asi budu muset jíst ve stoje. Gauč byl jaksi zabraný a… kromě křesla, na kterém seděla ona, už tu další místo k sezení nebylo. Aspoň ne pohodlné, namísto pouhého kousíčku na okraji zmíněného gauče, ze kterého jsem se taky mohla každou chvíli poroučet k zemi. Zašklebila se, když si všimla mého zaváhání a došlo jí, proč tomu tak bylo. „Na mě nekoukej, ty sis to tak zařídila,“ poznamenala. Rozhodla jsem se to neřešit a jít si sednout vedle na postel, ještě předtím ale moje oči zamířily k Danielovi. Položila jsem talíř na stolek přede mnou a lehce se dotkla jeho čela. Zdaleka nehicoval tolik jako dřív. Ale to mě uklidňovalo jen z části.

„Je normální, že se tak dlouho neprobírá?“ zeptala jsem se nervózně. Podezření na otřes mozku jsem si sice neměla jak potvrdit, ale tak jako tak se mi to nelíbilo.

„Upřímně, ne. Ale on není normální vůbec,“ okomentovala to. Káravě jsem se na ni podívala. Nic si z toho očividně nedělala. Jen pokrčila rameny s nevyřčenou poznámkou: Jestli nechceš, abych se z téhle šílené situace zbláznila, tak mě nech to brát s tímhle nadhledem. Vzdychla jsem. A raději to nekomentovala.

---

Zůstala jsem sama, Cleo musela do práce na odpolední směnu. Nervozita mě úplně ochromovala. Daniel byl v bezvědomí už spoustu hodin, ani jednou se neprobral, ani na chvíli. Nelíbilo se mi to, vůbec ne. Nevěděla jsem, co budu dělat, jestli to tak zůstane ještě dlouho.

Alespoň že jinak se jeho stav zlepšoval. Horečka klesala, jedna dobrá zpráva uprostřed všeho.

Najednou mě napadlo, že bych mohla taky dát někomu vědět, co s ním je. Nesháněl se už po něm někdo? Mohla bych zavolat aspoň do jeho práce, aby neměl malér… Musel mít snad někde u sebe doklady a mobil, ne? Jelikož nebylo moc míst, kam by si ty věci mohl dát, zkusila jsem se podívat do kapsy jeho džín. A povedlo se. Jeho mobil byl přímo tam.

Když jsem přišla na to, jak konkrétně se zapíná tenhle druh, okamžitě jsem viděla spoustu nepřijatých hovorů. Nejspíš měl vypnuté vyzvánění, že jsem doteď nic neslyšela. Všechny byly ze stejného čísla. S povzdechem jsem se rozhodla zavolat tam, abych dala vědět alespoň někomu, a v duchu si už nadávala, že mi to prolétlo hlavou až teď.

„No to je dost, že voláš, kde vězíš? Dávno máš být v práci,“ ozval se krátce po vytočení čísla mužský hlas. Na chvíli mě to zaskočilo, ale pak jsem si odkašlala a odhodlala se začít mluvit.

„Daniel teď nemůže k telefonu.“ Vlna zaskočení zřejmě projela pro změnu mužem na druhé straně, soudě podle chvíle ticha.

„Kdo volá?“ zeptal se pak.

„Jmenuju se Jessica Johnsonová,“ představila jsem se.

„Patrick Roberts, Danielův nadřízený,“ oplatil mi. „Můžu se zeptat, proč konkrétně je nedostupný?“

„Není mu dobře,“ vysvětlila jsem. Pochopitelně jsem ale nemohla říct všechno, protože kdoví, jak by reagoval. „Je nemocný, nejspíš pár dnů nebude moct přijít do práce…“

„Aha,“ ozval se zamyšleně. „A… ehm… vy jste jeho přítelkyně?“ vypadlo z něj pak. Ztuhla jsem.

„Cože?“

„Omlouvám se, vím, že mi do toho nic není, jen… mě to upřímně překvapilo,“ začal hned vysvětlovat, abych na něj náhodou nevyjela, co ho to má co zajímat. „Nikdy jsem ho neviděl s kýmkoliv blízkým, je pořád sám, straní se. Takže to, že se má o něj v tomhle případě vůbec kdo postarat, mě zkrátka zaskočilo.“

„Opravdu?“ vydechla jsem. Po tomhle oznámení jsem se dokonce úplně zapomněla bránit ohledně jeho špatného závěru. Stočila jsem oči k Danielovi a ucítila lehký dotek lítosti. To neměl vůbec nikoho? Něco takového jsem si nedokázala představit. Sama jsem nebyla dvakrát společenský typ, ale nevím, co bych bez svojí rodiny, blízkých a hlavně bez svojí sestry dělala. Nejspíš bych se dávno zbláznila. Úplně každý snad přeci potřebuje něčí dotyk, vlídné slovo, alespoň čas od času…

„Ano. Ale zdá se, že jsem se v tomhle ohledu přeci jen trochu mýlil,“ poznamenal a já měla pocit, že jsem v jeho hlase zaslechla potěšení z té skutečnosti. „Kdy myslíte, že bude schopný opět nastoupit do práce?“ zeptal se pak, přešel zpět k profesionálnímu tónu, ale jeho hlas si zachoval přátelskost.

„Ehm,“ udělala jsem, „to ještě nevím.“ Trochu mě zaskočilo, že mi to věřil. Že ho nechtěl k telefonu, nebo že ho nepodezříval, že se chce prostě jen na pár dnů ulít, když už si myslel, že jsme spolu.

„Dobře, tak… ho pozdravujte. Snad mu bude brzy líp.“

„Budu,“ ujistila jsem ho. Až když zavěsil, došlo mi, že jsem mu vlastně nestačila vysvětlit, že si to celé špatně vyložil. A kruci. Tedy, ne že by mi ta představa nebyla příjemná, ale… tohle se mi moc nepovedlo. Budu to pak muset Danielovi říct, aby to kdyžtak nějak urovnal, nebo o tom aspoň věděl. Snad se na mě kvůli tomu moc nenaštve.

Odložila jsem jeho mobil na stolek, v tu chvíli jsem zaslechla šepot. Jeho tichý šepot. Slovo, které v horečkách splývalo ze rtů, jsem konečně dokázala rozeznat.

„Lisabeth…“ Ženské jméno. Mohla jsem se jen domnívat, co přesně znamená, komu patří. Proč volá právě ji. Byla to jeho přítelkyně? Bývalá… Patrick by si nemyslel, že s ním chodím já, kdyby někoho měl. Sice byla pravda, že on o tom logicky nemusel nic vědět, ale… Daniel přece naznačoval, že se sám v lásce spálil…

Skousla jsem rty, zavrtěla hlavou. Možná jsem to tak jen chtěla. Aby žádnou přítelkyni neměl. Ať už ale byla kdokoliv, bylo to jedno. Musel k ní něco cítit bez ohledu na to, jestli byli spolu, nebo ne. Proč by na ni jinak myslel? Z nějakého důvodu mě to sevřelo u srdce.

Zdálo se mi, že dýchá trochu mělčeji, a tak jsem se naklonila blíž k němu, abych se ujistila, že nejde o nic vážného. Potřebovala jsem se opřít, moje ruka se na chvíli nedopatřením ocitla na jeho boku, jen na vteřinu. Nedívala jsem se, kam ji pokládám, ale na něj, proto jsem až na druhý pokus nahmatala okraj gauče.

Chvíli jsem ho jen beze slova sledovala, jeho dech byl stále neklidný. Naklonila jsem se ještě o trochu blíž, jen abych se mohla více ubezpečit, že se nic neděje. Pár pramínků vlasů mi sklouzlo přes rameno a dopadlo na jeho tvář, která byla tak neskutečně blízko… Nadzvedla jsem ruku, abych si je zastrčila za ucho. V tu chvíli jsem si všimla, že se snaží pozvednout tu svou. Kvůli tomu, jak byl zesláblý, téměř okamžitě opět začala klesat zpět podél jeho těla. Zachytila jsem ji, než dopadla, ani nevím proč. Dala jsem mu tím oporu a on tak mohl pokračovat v započatém pohybu.

Jeho dlaň se dotkla mojí tváře. Jemně, něžně. Těžký výdech se prodral přes mé rty. Bylo to naprosto nečekané a mnou projela vlna emocí, která mě svou silou málem smetla z povrchu zemského. Jeho teplo prostupovalo mou kůží, jeho dotek rozechvíval mé nitro a úžil můj dech. Z okolí se nejspíš vytratil kyslík… Netušila jsem, jak bych na něco takového měla reagovat. Nedokázala jsem reagovat… Jen jsem ho tiše sledovala, jeho lehce chvějící se víčka.

„Lisabeth…“ zopakoval šeptem. Srdce se mi při tom jediném slovu sevřelo. Samozřejmě, ten dotek nepatřil mně…

Pocit, který mnou probíhal, zhořkl, získal trpkou pachuť. V očích mě začaly pálit slzy, jemně jsem odtáhla jeho dlaň ze své kůže a vstala spolu s roztřeseným výdechem. V duchu jsem sama sobě nadávala do pitomců. Co jsem čekala?! A proč se mě to tak dotklo, vždyť o nic nešlo, do háje! O nic…

Setřela jsem z tváře slzu, která se probojovala ven. Jak mě to mohlo tak vykolejit? Stále jsem jednoduše nechápala, jak se mnou mohl tohle dělat. Zavrtěla jsem hlavou. A raději jsem se rozhodla na chvíli vypadnout z místnosti, abych se dokázala vzpamatovat.

Daniel

V ústech jsem měl sucho. Cítil jsem, jak se mi na kůži perlí pot. A cítil jsem... slabost. Ve všech ohledech toho slova. Blouznil jsem. Tohle muselo být způsobené vysokou horečkou, tím, co mi ten parchant způsobil. Přízrak vzdálený přes propast staletí ale vypadal tak skutečně... Tak hmotně...

Tak neskutečně nádherně...

„Lisabeth...“ Byla tu, přímo přede mnou. Tiše mě sledovala, její čokoládové oči vysílaly příjemné teplo do mého nitra. Až příliš příjemné…

Ten pohled… byl jako dřív. Před tím, než vše dospělo k zániku. Něžný, plachý, láskyplný. Bez výčitek, bez hořkosti, která následovala, když se vše pokazilo. Cítil jsem, jak na mě ta skutečnost působí. Dech se mi zadrhl v hrdle, ztěžka jsem polkl.

„Běž pryč…“ požádal jsem tiše, zoufale. „Nech mě být, prosím…“ Odmítavě zavrtěla hlavou. Bezmocně jsem vydechl. Přišla mě mučit? Využívala mojí slabosti… Smutně se pousmála.

„Jinak by to nešlo,“ šeptla. „Máš tvrdou hlavu, mermomocí jsi to všechno držel dál od sebe, nevnímal. To zlé, ale i to dobré. Jenže teď nemůžeš bojovat zároveň se slabostí těla i s tímhle. Teď mě budeš muset poslouchat…“

Ne…

„Jsi jen přelud, halucinace…“

„Na tom nezáleží,“ hlesla. „Jsem důsledkem tvé vlastní snahy přijít k sobě, hluboko uvnitř. Být znovu sám sebou… Začít opět žít, ne jen přežívat…“ Pátravě se na mě zadívala. „Proč se tolik bráníš tomu dovolit si… cítit?“ Vzdychl jsem. Proč?! Nebylo to snad jasné? V pocitech se skrývala jen bolest. Žal, trápení. Stejně jako ve všem, co jsem prožil. Měl jsem to nechat propuknout naplno? Dobrovolně se nechat strhnout tou smrští, která hrozila, že mě rozmetá na kousky?! Nechat to prosáknout do srdce, utopit se ve staletích zmaru, ran přímo doprostřed mého bytí, viny?! Už teď jsem díky pouhému záblesku té tíhy, která se stačila prodrat ven, mohl sotva dýchat…

„Jsi silný,“ namítla. „Zvládneš to…“

„Nechci,“ odporoval jsem. K čemu by to vůbec bylo?! Proč bych se tomu vůbec měl chtít vystavovat?!

„Třeba kvůli ní…“ Došlo mi, kam tím míří. Jessica… Jediná osoba, která se po staletích dokázala dostat přes moje bariéry. Co se mě dokázala dotknout, jakkoliv nepatrně, přímo uprostřed nitra. Usmála se. „Máš lásku na dosah, Marco…“ hlesla a mnou při vyslovení mého původního jména projel záchvěv všeho na míle vzdáleného, jako by to byl přímý most k minulosti. „Stačí natáhnout ruku… Radost, štěstí… Nemusíš dál žít ve stínech… Musíš to jenom přijmout. Vyrovnat se s minulostí a jít dál…“

Nechtěl jsem to poslouchat. Nechtěl jsem cítit bolest, kterou by to zároveň přineslo. Určitě... Všechno nosilo jen bolest… A ta drtivá tíha toho všeho, co jsem od sebe držel dál… Necítit, nepřipouštět si, to bylo bezpečnější. Nic se mě nedotklo, neranilo. Jediná možnost, jak přežít.

„Možnost, jak žít uprostřed nicoty a prázdna,“ opravila mě. Naklonila se blíž, její dlaň sklouzla po mém boku, než se opřela o měkký povrch pode mnou. Prameny vlasů jí sklouzly přes rameno, v očích se jí zatřpytil něžný odlesk. „Musíš přijmout i to zlé, abys dokázal cítit to nejlepší, co život nabízí,“ šeptla. „Přijmout bolest minulosti, vyrovnat se s ní… Začít znovu. Ty si nezasloužíš být nešťastný…“ Smutně přelétla mou tvář. „Minulost nikdo nezmění. Ale svoji budoucnost změnit můžeš… Láska sama o sobě přeci není zlá… Nech se jí opět prostoupit…“ Přisunula se o kousek blíž. Veškerou moji snahu o to ji nevnímat, nenechat se strhnout do propasti toho, o čem jsem věděl, že je jen výplodem mé fantazie a vzpomínek, naprosto odrovnávala každou vteřinou.

Byla tak blízko… Připomínka všeho toho krásného, co jsem za zkaleným koncem odmítal vidět, nádherných chvil před hořkým zklamáním. Její vlasy mě jemně zašimraly na tváři, srdce vynechalo úder.

„Musíš přijmout sílu lásky, abys ji dokázal znovu cítit k ní…“ šeptla. „Dovol mi ti s tím pomoct… Přestaň se bránit…“ Teplo v jejích očích, které ovíjelo srdce jemným, hebkým závojem. Vzpomínky na ty šťastné chvíle… První tanec, první dotek… Ztrácel jsem se, propadal se do minulosti. A nedokázal tomu zabránit.

Usmála se, sama navedla mou ochablou dlaň na svou tvář, když jsem k ní zamířil. Lehce pootevřela rty a její oči se beze slov zaklesly do těch mých. Nevinné, klidné hlubiny bez známek opovržení, odtažitosti, toho všeho, co je později při pohledu na mě naplňovalo. Bylo to, jako bych se přenesl o staletí zpátky. Tak neskutečně skutečné. Dotek mojí dlaně na její jemné alabastrově bledé kůži, která se zdála být téměř průhledná. Její křehké teplo prostupovalo mými buňkami a já se cítil jako tenkrát. Jako by všechno, co následovalo, bylo zapomenuto. Jako by se nic z toho vlastně nikdy nestalo...

„Lisabeth…“ šeptl jsem znovu a tentokrát jsem cítil, že prohrávám. Mít ji znovu před sebou, tak jako předtím... Nedokázal jsem dlouho odolávat. Pod pohledem jejích očí nikdy ne. Bylo to jako prokletí, kterým mě svazovala a kterým bych byl vždy ochotný se nechat znovu uhranout bez ohledu na mou snahu nechat minulost minulostí. Její kouzlo ani za tu věčnost neztratilo na síle.

Došlo mi, že je to ztělesnění lásky jako takové, co mě právě teď volá k sobě.

Marně jsem se vzpouzel, byl to další předem prohraný boj. Jen sen... Zkázonosný ve své přenádherné kráse. Jako stát na okraji propasti, když jsem jen chvíli předtím tak tak zabránil svému pádu dolů. Kdybych byl schopný vnímat, snad bych se zachoval jinak a nenechal to, co bylo tak dlouho skryté v hlubinách mého nitra, vystoupat na povrch, jen tak lehce, bez boje, v přízraku noci. Ale blouznil jsem. Nedokázal jsem vnímat nic než její uchvacující přítomnost. Obraz mrtvých vzpomínek uvedených zpět v život, hlásících se ke slovu. A já konečně podlehl…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 10.: