OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dům na vyhlídce - Šestá kapitola

10.03.2011 (12:00) • MessengerOfDeath • Povídky » Na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 1107×

Zahleděl se na krb a nebyl schopen uvažovat. Teď už nebylo pochyb. V domě musel být ještě někdo další. V krbu totiž vesele plápolal oheň a Matt si byl jistý, že on ten oheň nezapálil. A co víc. Uviděl v krbu všechny své věci, které nechal tak důvěřivě povalovat na staré pohovce.

„Je tady někdo? Tak sakra! Je tady někdo?!“ řval jako na lesy.

„Jen počkej hajzle! Až ty se mi dostaneš do ruky!“ To už si říkal spíš pro sebe. Odpovědí mu bylo jen ticho opuštěného domu. Jaké překvapení. Naštěstí už elektřina zase šla (což ho překvapilo, že i po těch letech to šlo zase nahodit) a tak dům vypadal méně strašidelně. Ale opravdu jen trošičku. Vlastně vůbec. Slabé světlo domu dodávalo ještě přízračnější atmosféru.

Ještě chvíli sledoval své osobní věci, které teď stravovaly nenasytné ohnivé jazyky a protože byla v domě pořád hrozná zima (v některých pokojích prakticky mrzlo, což nedokázal pochopit), tak ještě chvíli poseděl u krbu a nahříval se. Netušil kdo mu tohle mohl provést, ale zato docela jistě tušil co dotyčnému provede on až se mu dostane do rukou. Dost pochyboval, že by se vačice vrátila a chtěla se mu pomstít za to, že ji vyhnal.

Vzal si pohrabáč (co kdyby náhodou?) a vyrazil zkontrolovat zbytek domu. Ten byl docela velký, tak se spokojil jen s těmi místnostmi, u kterých se hodlal příštích několik dnů zdržovat. Celou dobu se však měl na pozoru. Co kdyby náhodou narazil na toho pošuka, co mu spálil věci? Raději na to moc nemyslel. Přesto svíral pohrabáč ještě pevněji než v hale, aniž by si toho všiml. Za třetími dveřmi v prvním patře objevil koupelnu. Vzpomněl si na část lékárníkova vyprávění týkajícího se zrovna téhle místnosti. Kromě rzi a snad staleté špíny tam nebylo po ničem jiném ani památky. Ani po krvi.

„Tak tohle si trošku přibarvil.“ Pousmál se v duchu. Zkusil otočit kohoutkem. Nejdřív se ozvalo jen chrčení trubek a z kohoutku začal syčet vzduch. Po několika vteřinách ale z kohoutku začala téct voda. Napřed začala stříkat odporná rezavá voda.

„Fuj.“ Ušklíbl se nad tou břečkou Matt. Po chvíli ale začal téct souvislý proud čisté vody.

„To je lepší.“ Pousmál se a opláchl si obličej. Ovšem pochyboval o její zdravotní nezávadnosti a tak ji raději nepil. Ale jak se ohnul k umyvadlu, opět mu bokem projela další vlna bolesti, která se začala ozývat už skoro při každém pohybu.

„Copak to nepřejde?“ postěžoval si potichu a těšil se na další porci jeho oblíbených léků proti bolesti. Pořád si nemohl zapamatovat jejich jméno, ale dokud mu pomáhaly, bylo mu to celkem jedno. Člověk by si myslel, že si na tu bolest už zvykne. Ale světe div se! Nezvykne! Koutkem oka v zrcadle opět zahlédl nějaký stín. Uchopil pohrabáč a rychle se otočil. Ale kromě odporně špinavé vany tam nic jiného neviděl.

„Páni. Vážně už mi asi začíná hrabat.“ Zakroutil hlavou. Potom si šel najít nějaký pokoj na přespání. Nakonec zakotvil tam, kde tehdejší masakr údajně započal. V ložnici rodičů. Nejdřív s odporem, potom s vděkem že nemusí trávit noc v tom, na jízdu pohodlném na spaní však nikoliv, autě, ulehl do manželské postele. Avšak s pravděpodobným vetřelcem v domě (Matt ale doufal, že už je v domě sám) si raději pečlivě zajistil dveře. Zamknul je, ale nemohl si být jistý, kolik ten zámek vydrží. Proto ještě podepřel kliku židlí. Okno už bylo dobře zatlučené z dřívějška.

„Asi by na tom mohlo být něco pravdy.“ Pomyslel si, ale pak o tom začal pochybovat. Přece kdyby zatloukal okna, musel by vzbudit celý dům, ne? Ale na takovéto úvahy byl příliš unavený.

I když se snažil usnout sebevíc (bez deky… “Díky neznámý příteli“, blesklo mu hlavou) nešlo mu to. Ačkoliv se na to snažil nemyslet, pořád myslel na vyděšeného prodavače, který mu doporučoval rychle se odsud ztratit, a uvěřitelný-neuvěřitelný příběh lékárníka. Nakonec (vlastně ani nevěděl jak) přece jen usnul. Ale uprostřed noci ho probudil nějaký hluk.

„Jasně. Zase vačice nebo nějaká jiná havěť,“ řekl si rozespale. Najednou však hrůzou rozšířil oči a doufal, že se mu to jen zdá. Rychle vyskočil z postele a rozsvítil světlo. Ani si nevzpomínal, že by zhasínal. Zůstal v šoku civět na postel. Zrak ho nešálil. Opravdu to viděl.

„Co to sakra…“ Těsně vedle místa, kde měl položenou hlavu, byla v čele postele zaražená sekera.

„Co to kruci… Kdo…? Kdy…? Sakra co to má bejt?“ Podařilo se mu nakonec složit celou větu. Za dveřmi na chodbě uslyšel pomalé kroky a pode dveřmi se mihl stín. Viděl jak na chodbě bliká světlo jako smyslů zbavené. Jako by byly všechny zářivky připraveny ještě si párkrát bliknout a pak nadobro zhasnout.

„Ale už toho mám dost!“ zasyčel naštvaně.

„Nejdřív krb. Teď sekera v posteli. Až se mi ten šmejd, co si se mnou hraje, dostane do ruky!“ Šel k posteli, vytáhnul sekeru z postele a vydal se ke dveřím. Chtěl otevřít ale vzpomněl si, že dveře zajistil, takže by se dovnitř nikdo neměl dostat. Zkontroloval okno, ale to bylo pořád dobře zatlučené. Tak šel pomalu ke dveřím. Sekeru však stále pevně svíral v ruce. Pode dveřmi se opět mihnul stín a světlo na chodbě nepřestávalo zuřivě blikat.

„Asi vadná zářivka,“ pomyslel si. Když zkusil dveře, zjistil že jsou pořád dobře zamčené. Zevnitř. A židle je také na svém místě. Nešlo mu to do hlavy. Že by nějaký tajný vchod? Nebo za sebou zvenku zamknul a ještě podepřel kliku židlí? V tomhle domě by se asi nedivil ničemu, ale tohle mu připadalo jako úplná hloupost. Bylo mu jedno jak se sem ten pošuk dostal. Teď mu dá co proto. Jak se dostal dovnitř, zasekl mu do postele sekeru a ještě za sebou zvenčí zajistil  dveře zevnitř? Ale hlavní otázka byla „Proč?!“ Proč by se někdo tak namáhal? Že by narušil teritorium nějakého šíleně šíleného šílence?

„Zloděj versus vyšinutý maniak. No. Tohle bude zajímavá noc,“ pomyslel si ironicky. Sevřel pevněji rukojeť sekery a pomalu odsunul židli stranou. Přestal a zaposlouchal se. Když nic neslyšel, odvážil se odemknout zámek. Nasucho polknul a opatrně otevřel dveře. Vykoukl na chodbu a když nic neslyšel ani neviděl, udělal první krok do neznáma. Dokonce i zářivka před chvílí přestala zběsile blikat a už jen mdle osvětlovala chodbu.

„Tak jo ty parchante. Vylez ven a vyříkáme si to,“ řekl si spíš pro sebe a ještě pevněji sevřel rukojeť sekery až mu zbělaly klouby na rukou.

„Vylez hajzle a já ti ukážu jak příjemnej  pocit je, když ti kolem hlavy letí sekera,“ řekl už pevnějším hlasem, ale pořád jen skoro neslyšně. V tom se ozvala ostrá rána z haly. Matt zaskočen tímto nečekaným zvukem, v jinak tichém domě, nadskočil. Pomalu se přiblížil ke schodům. V tom opět uslyšel ty kroky. Pomalé kroky směřující po schodech k němu nahoru. Najednou mu začaly vyprchávat i poslední zbytečky odvahy, ale přesto se držel.

„Tak pojď ty svině. Já ti ještě ukážu.“ Vlastní pevnost hlasu mu dodala další trošičku odvahy a kuráže. Byl připravený. Buďto tomu parchantovi, co si s ním hraje, natrhne triko teď nebo nikdy. V tom ucítil na své paži studené ruce. Uchopily ho hubené jako smrt bledé ruce, které vystřelily z pokoje po jeho pravici a zatáhly ho do pokoje.

Autor: MessengerOfDeath (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dům na vyhlídce - Šestá kapitola: