OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dr. Mephisto Pheles - Kapitola II.

22.12.2012 (14:00) • Medusa • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 474×

Je noc, kamera bloumá po parku. Obraz má nádech jemně dozlatova a pro začátek nevíme, co tahle změna znamená. Nepřivádí nás to však do rozpaků.

Následujeme úzkou, kameny dlážděnou cestičku a při tom potichounku zní smyčcová hudba. Sledujeme lampy, které lemují cestu. Jsou staré a rozhodně nepatří do dnešní doby. Je patrné, že je venku příjemné pozdně letní počasí a my už skoro dýcháme ten čerstvý vzduch.

Zpozorujeme pár dvou mladých lidí na lavičce. Po chvilce se kamera na nich zastaví a my si je můžeme prohlédnou. Oba jsou velmi pohlední a nemůže jim být více než dvacet, možná spíše osmnáct.

Hoch má na sobě dlouhý hnědý kabát až do půl lýtek, košili neurčité barvy, vestu a dobře vybranou kravatu. Na klíně má položenou čepici a oběma rukama jemně třímá ruku dívky. Jeho oči se skrývají ve stínu a navíc je zakrývají dlouhé vlnité zlaté vlasy, které má hoch rozhozené po celých zádech a ramenou. Neupravené, ale okouzlující svou přirozenou ležérností.

Slečna sedí trochu nesměle, možná jí je i trochu zima. Není namalovaná a přesto je tak překrásná. Nemůžeme odtrhnout zrak od jejích očí. Jsou hnědé, skoro až černé, a lemují je dlouhé řasy.

Mluví spolu. Mluví velmi potichu. Vlastně jim není ani rozumět. Vidíme, jak se jim hýbou rty.

Pak se hoch ohlédne na všechny strany. Chytá dívčinu ruku mnohem pevněji než předtím.

„Nikdo tu není, už se nemusíš bát,“ říká hoch a nesměle se dívá na svoje ruce a ruku slečny v těch jeho. Jeho ruce jsou oproti těm dívčím veliké a hrubé, ale přesto působí něžně.

„Já vím, že bych tě měl nejdřív požádat o ruku, ale víš, že mně to nikdy nedovolí. Otec je maniak a… Jsi krásná.“ Hoch si odhrnul vlasy z obličeje. Má docela ostré rysy a ruměnce na tvářích. Oči má průzračně modré a dívá se jimi přímo na slečnu, která se teď trochu červená.

Bez žádného váhání ji hoch za uchem vjíždí do vlasů a v zápětí ji líbá. Má zavřené oči a po pravé tváři mu stéká slza průhledná jako křišťál. Pozorujeme ji na jeho hladké tváři bez vrásek.

Problikne lampa, ale hoch si toho nevšímá. Objímá slečnu a pláče.

„Musíme se vrátit a přinést mu to,“ promluvil nakonec rázně hoch.

„Mephisto, utečeme,“ prosí urputně slečna a otírá si tvář umáčenou od hochových slz.

„Co to říkáš, to nemůžu! Nemůžeme opustit otce. Vždyť by nás zabil,“ říká polohlasně Mephisto a pořád se rozhlíží okolo.

Lampa opět problikne a to Mephista znervózní.

„Jdeme, pojď.“

Oba se zvedají z lavičky a svižným krokem vycházejí. Hoch trochu napřed, slečna ještě musí vzít malý balíček, co leží pod lavičkou. Spěchají zpátky po stejné, kameny dlážděné cestičce.

Kamera se najednou zastavuje a otáčí se za dvojicí. Ta za chvíli mizí v temnotě. Proto se vracíme po cestě k lampě. Frenetický blikot je nepříjemný a kmitání pořád zrychluje. Žárovka zazáří mnohem víc a najednou zhasne.

Je tma.

Obraz se najednou trochu změní. Je rozmazanější a všechno vidíme z výšky.

Mephisto má na sobě bílý plášť a stojí vedle postaršího muže též v plášti. Slečna z parku sedí za psacím stolem a srovnává archy papírů.

Všechno se odehrává najednou strašně rychle. V místnosti je šero a šedo.

Obraz zničehonic problikne. Vidíme Mephista se slečnou, jak se líbají v tmavém koutě nějaké uličky. Kolem nich není nic slyšet, ale oba se všude otáčí.

Zase jsme v laboratoři, Mephisto kreslí na obrovský papír nějakou aparaturu, která je k nám zatím neznámým účelům.

Opět vidíme dvojici, jak se objímají za rohem v temné uličce.

Vracíme se do laboratoře.

Jsme venku s dvojicí.

Všechno je najednou zmatené.

Zastavuje se to až teď. Mephisto leží na operačním stole, je připoután silnými koženými popruhy. Zmítá se a křičí. Všechno je však naprosto potichu a my ho neslyšíme. Po spáncích mu stéká pot a slzy, ruce už má rozedřené do krve od hrubých okrajů popruhů.

„Ty hajzle, pusť mě odsud. Nikdo se tě o to neprosil. Dělej si svoje pokusy na krysách,“ křičí Mephisto po postarším muži, který sedí hned vedle v otáčecím křesle, nohu přes nohu, a pokřiveně se usmívá.

„Ale tohle není pokus, synku, tohle je tvůj narozeninový dárek.“
„Já o žádný dárky od tebe nestojím, nechci už s tebou mít nic společnýho, ale jestli to tak musí být, pusť aspoň ji, ať to nevidí,“ žadonil Mephisto, vlasy má úplně promáčené, jak pláče. „Slyšíš mě? Otče!“

„Ahá, tak takhle to je, já jsem si říkal, kam se po nocích ztrácíte, no a teď je mi to konečně jasné. V tom případě by to vidět měla, ne?“

„Karolíno, uteč, dokud můžeš,“ prosí Mephisto slečnu, která sedí za stolem.

„Ale to už nepůjde. Podívej se pořádně.“

Mephisto se otáčí za slečnou a všímá si té zvláštní věci, která se na ní změnila. Její krásné černé oči jsou mdlé a kalné. Chybí v nich život.

„Ty jsi ji zdrogoval? Ty… Proklínám tě!“

„Hm, to mi ani tak nevadí. Můžeme začít, slečno asistentko?“ Otec se ohlíží po slečně.

„Ano, pane,“ říká mrtvým hlasem slečna, vstává od svého stolku a přechází k Mephistovi.

„Ne, to ne. Karolíno!“ křičí Mephisto a zmítá se v poutech, na čele mu vyvstává žíla.

Už je ale pozdě a Mephisto vzdává veškerou snahu se vyprostit. Spáry jeho otce jsou silnější, než je on. Rezignovaně leží na operačním lůžku. Zavírá oči, otevírá ústa a zhluboka dýchá.

Jeho otec začíná připravovat podivný přístroj. Je to spíše veliká aparatura a vaří se v ní hustá tekutina, která vypadá jako rozteklý, na fialovo obarvený průhledný rosol. Line se z něj hustá pára a nám to nepřipomíná nic než opravdu nechutnou a nebezpečnou věc.

„Prvně tvojí krev. Ťuťu, neboj se, ukaž prstíček. A teď krev někoho, koho tolik miluješ. Slečno Karolíno? Můžete na chvilinku?“

Otec se potutelně směje a připravuje si břitvu, která se leskne a asi byla připravena jen pro tuto událost.

Mephisto to zaslechne a v tom okamžení zalomcuje celým stolem, ale uvědomuje si, že se tím nic nezmění, protože jeho síla na kožené popruhy nestačí a jen si dělá na rukou bolestivé šrámy.

„Ne, Karolíno,“ úzkostně šeptá Mephisto, ale Karolína ho neposlouchá. „Ne, nechoď k němu.“

Mephisto se dává do usedavého pláče a zalyká se vlastními slzami.

„Počkejte tady ještě chvilku, slečno,“ povídá otec a přechází k Mephistovi. „Vzmuž se, chlape, bude se ti to líbit“

„Ne, nech nás bejt. Copak ti nestačí, že jsi nám už tak zničil život?“

„Ale já vám ho dávám. A teď se necukej, trochu to píchne.“

Otec bere do ruky dlouhou kanylu a nejprve ji jedním koncem připojuje k aparatuře, poté zkontroluje jehlu a opálí ji. Do detailu vidíme, jak ji plamen olizuje ze všech stran. Připraví si ještě kus lepící pásky.

„Tak, můžeme.“

Otec si znovu stoupá k Mephistovi a přidržuje mu pravou ruku. Nahmatává žílu a napichuje ji dlouhou jehlou profesionálním hmatem. Mephisto zaúpí a tiskne si nehty do dlaně. Po zápěstí mu tečou kapičky krve.

„A teď vy, Karolíno. Pojďte za mnou a dejte mi tu svou krásnou ladnou ručku.“

Karolína mu bezvládnou ruku podává a otec bere opět do ruky břitvu.

„Ne,“ šeptá Mephisto a dívá se směrem za Karolínou.

„Ale to už je nevyhnutelné, chápeš? Dělám na tom celý život, abych ti to mohl dát.“

V tom okamžiku už má Kateřina tenký řez na zápěstí a její krev stéká velkým proudem po prstech do nádoby s odpornou fialovou tekutinou.

Po chviličce padá slečna v mdlobách k zemi, Mephisto odvrací tvář a je potichu.

Zadíváme se na otce, který už se radostí nemůže dočkat, a má ruku na obří páce s malým bleskem na boku.

„Můžeme začít.“ Stlačuje dolů páku a v místnosti zhasíná světlo. Slyšíme temnou hudbu cellistů a po chvilce se ozývá křik, trvá tak dlouho, že si říkáme, že Mephisto musí brzo umřít. Hlas, vycházející z jeho hrdla, se postupem času zastírá a nakonec už Mephisto nekřičí.

V rohu místnosti zajiskří jistič a rozsvítí se červená žárovka. Otec leží na zemi, ztěžka oddychuje. Slečna leží bezvládně vedle něho. Mephisto se zázrakem ještě ve tmě dostal z popruhů a sedí na okraji stolu. Oči má vyvalené a pokyvuje se dopředu dozadu.

„Tak, synku. Teď už jsi nesmrtelný.“ Otec zakašle.

„Já se tě o to neprosil,“ říká Mephisto a prohlíží si svoje ruce. Jsou stejné, ale přece jiné. Vytrhne si jehlu ze žíly a na chvíli ji stlačí.

Mephisto vstává a přechází na místo, kde leží jeho milovaná Karolína. Padá na kolena a bere ji opatrně do náručí. Líbá ji na tvář a pláče.

„Jednou se znovu setkáme, ano? Slyšíš? Já se tě jen tak nevzdám. Budu tě milovat navždy.“

Mephisto se zvedá od slečny a jde k otci. Nenávistně ho chytá za vlasy na temeni a říká s očima plnýma slz a vzteku: „Tohle jsi neměl. Nesnáším tě.“

Bere do ruky otcovu břitvu, nelítostně ji protáhne pod otcovým krkem a pouští ho na zem. Odchází od otce a pouští plynový kahan. V rohu si všímáme stále jiskřícího zdroje elektřiny.

Mephisto už se neotáčí a v potrhané košili odchází z podivné laboratoře. Kamera sleduje jeho záda a pronásleduje ho nahoru do schodů. Bere do ruky plášť, veliký svazek klíčů, kufřík a čepici. Ještě jednou si přivoní k šále své slečny. Otřepe se a jeho vlasy se zavlní s ním. Nasazuje si čepici a odchází z domu. Nechvátá. Pomalu odchází potemnělou ulicí. Když už je dost daleko, dům vybuchuje a během chvíle se u něj sbíhá několik mužů a snaží se oheň zklidnit.

Najednou vidíme Mephista v úplně jiném oblečení, jak leží opřený o strom ve sněhu. Má na sobě jen opálený bílý plášť a plátěné kalhoty.

Všímáme si, že pláče, i přestože je zřejmé, že spí.

Najednou otvírá oči a prudce se zvedá a kašle. Je promrzlý a klepe se.

Kamera se od něho zvedá a zabírá stromy kolem dokola. Kamera se s nimi točí a zabírá je pořád z větší výšky. Dostává se nad les a pořád výš. Náhle se otáčí k nebi a my vidíme plynoucí mraky.

Ozve se hlasitý výkřik a kolem nás proletí hejno ptáků.

Autor: Medusa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dr. Mephisto Pheles - Kapitola II.: