OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 28.

06.04.2016 (09:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 481×

Daniel

Pomalu, opatrně jsem nadzvedl víčka a zamrkal. Když jsem začal očima přelétat po místnosti, téměř okamžitě jsem si uvědomil Jessičinu přítomnost. Seděla na židli vedle gauče a spala. Zřejmě tady byla dlouho… Nejdřív mě to vědomí přimělo k pousmání, ale pak jsem se nepatrně zamračil a dostal chuť jí vynadat. Vždyť takhle si užene přinejmenším bolení zad.

„Jess,“ šeptl jsem, když jsem se namáhavě posadil, a jemně jí prsty přelétl po tváři, abych ji přiměl se probudit. Nepatrně se zavrtěla, povzdechla si a pak rozespale otevřela oči.

„Danieli…“ hlesla a usmála se, než si trochu poposedla do příjemnější pozice. „Už jsi vzhůru…“

„Jo, jsem,“ přikývl jsem, „a nestačím se divit. Co to tu vyvádíš?“ napomenul jsem ji jemně a ona se přistiženě pousmála.

„Jen jsem tu prostě chtěla být, až se probereš,“ pokrčila rameny. „Neboj, nebyla jsem tu celý ten týden. Jen jsem tak nějak odhadla, že bys už mohl přijít k sobě...“

„Vážně?“ nadzvedl jsem obočí. „Mám si to zkontrolovat?“

„Můžeš?“ zeptala se zaujatě. Nepatrně jsem se zamračil. Když jsem se tenkrát probudil u ní, trvalo mi, než se mi všechna síla a schopnosti, včetně čtení myšlenek, vrátily. Nedivil jsem se tím pádem, že ji teď neslyším. Ale ona vypadala, jako by s tím vůbec nepočítala. Naopak, jako by předpokládala, že to nepůjde.

„Karen říkala, že… že to nejspíš bude jeden z následků,“ začala nejistě. „Když Raffael uzamkl tvé dobré já, nebyl jsi schopný vnímat ani záblesk běžných lidských emocí. Tím pádem, když uzamkla naopak tu démonskou část, nejspíš se to taky projeví. Tím, že…“ Olízla si rty, zhluboka se nadechla, aby začala znovu. „Znamená to odstavení všech schopností. Jako když energií vyslanou na správné místo někdo zabrání přenosu. Jen ne dočasně, ale napořád. A nejspíš co se týče všeho, co jsi mohl kontrolovat. Žádné čtení myšlenek, přenos… Když se nad tím zamyslíš, dává to smysl. Vědomé používání čehokoliv, co s touhle podobou tvojí existence souvisí, by jinak mohlo zase něco nežádoucího povzbudit…“ Překvapeně jsem vydechl. A ano, to dávalo smysl, rozhodně. Včetně toho varování, které jsem si pamatoval: Už nikdy se nebudeš cítit úplný…

Po všech těch staletích byla už jen ta představa nezvyk. Doteď jsem si pamatoval, jak nejistý jsem byl, když jsem po probuzení u ní zjistil, že jí nevidím do hlavy.

Stejně jako teď.

Byl to… zvláštně tíživý pocit neklidu. A já se cítil oslabený, nejistý, obnažený. Zranitelný. Když jsem o tom přemýšlel... jako člověk. Jo, takže v tom případě bylo vážně smysluplné si stěžovat. Tohle jsem přece chtěl, ne? Cítit se zase jako člověk a to všechno nechat za sebou. To mi přece chybělo. Jenže… těžko se to vysvětlovalo. Používat výhody svých schopností, přenosu kamkoliv, kdykoliv jsem chtěl, čtení myšlenek, jejích myšlenek… bylo to tak přirozené, jako dýchat. A tentokrát neměla po pár hodinách přijít úleva spolu se schopnostmi, které se mi vrátí. Jo, aspoň na neschopnost přenosu už jsem si horko těžko zvykal několik dní předtím, ale… to jsem věděl, že to někde uvnitř mě stále je. Nebylo to takové. Tohle… dalo se to přirovnat ke ztrátě jedné z končetin.

I s tím se ale koneckonců dá naučit žít…

Jessica mě starostlivě pozorovala. „Jak se cítíš?“ zeptala se, když jsem chvíli mlčel.

Jako bych měl vprostřed hrudi malou černou díru. Ale na tom nesešlo. Jen z toho důvodu jsem konečně dosáhl všeho, co opravdu bylo důležité. Přiměl jsem se k úsměvu.

„Úžasně,“ vydechl jsem pak. Tak vzdálený od toho, čím jsem byl. A zároveň víc sám sebou, než kdykoliv předtím. Oplatila mi úsměv, než krátce skousla rty.

„Já… chtěla jsem se tě zeptat…“ odmlčela se, aby se mi zadívala přímo do očí. „Jak jsi to udělal?“ šeptla pak. „V jednu chvíli to vypadalo opravdu bledě a… a tys pak nějak nabral sílu a vyhrál jsi. Jak jsi to dokázal?“

Škubl jsem koutkem rtů. „To Eileen,“ vydechl jsem pak.

Překvapeně zamrkala. „Eileen?“ zopakovala.

Přikývl jsem. „Nějak se dokázala napojit na moji mysl. Vycítil jsem její starost a došlo mi, že kvůli ní to nesmím vzdát...“

Jess se něžně pousmála a jemně si pohladila bříško. „Je inteligentní po tátovi,“ zhodnotila s něhou v hlase. Vlastně jsem měl za to, že se to stalo jen neúmyslně, instinktivně. V ještě stále tak raném stádiu vývoje snad nemohla uvažovat na takové úrovni. I když, kdoví… Už od začátku neměla být obyčejná. A Lucas přece taky dokázal dost překvapit…

Nejistě se na mě zadívala, jako by měla něco na jazyku. Neměl jsem ponětí, o co jde. Bylo to hrozně frustující.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se.

Nepatrně zavrtěla hlavou. „Nejdřív si odpočiň a dej se do kupy…“

„Jess,“ nesouhlasně jsem nakrčil obočí, „nemusím číst myšlenky, abych poznal, že chceš něco říct.“

Zaváhala, ale pak s povzdechem přikývla. „Jo, já... máš pravdu. Potřebuju si s tebou o něčem promluvit, jen… nějak moc nevím, jak začít…“ Nervózně si zastrčila pramínek vlasů za ucho. Trpělivě jsem čekal, než pokračovala. „Danieli, já… Co si vlastně teď myslíš… o nás dvou?“ Zadívala se na mě, čekala na odpověď. A mě ta otázka naprosto zaskočila. Ale nejspíš to bylo potřeba říct nahlas.

„Že to dopadlo dost katastrofálně,“ přiznal jsem neochotně. Jak by nemohlo. „Od začátku bylo jasné, že pro tebe nejsem dobrý. Spíš naopak. A zvlášť po tom všem, čím sis kvůli mně prošla… Nedivím se, že to všechno změnilo. A ani tě nijak neviním, že…“ I přes mou snahu se mi zadrhl dech. „Že už mě nemiluješ…“

Chvíli se na mě jen beze slova dívala. A neměla ponětí, jak rád bych teď věděl, na co myslí. Někdy je dýka v těle lepší, než čekání na ni. Po pár vteřinách konečně zavrtěla hlavou. „Já ale nikdy neřekla…“

„Nemusela jsi,“ přerušil jsem ji jemně. „Já vím, jak se cítíš.“

Nepatrně vzdorně semkla rty. „Vážně?“ vyhrkla. „Vážně, protože přesně tím si, do háje, vůbec nejsem jistá,“ sdělila mi, rozhodila rukama, a jen co to dořekla, vstala, snad že jednoduše musela něco dělat a zůstat sedět bylo příliš ubíjející. Udělala pár kroků stranou, než se otočila zpátky ke mně. „Danieli, to, že jsi mi četl myšlenky, přece neznamená, že víš, jak mi je. Tím spíš, že jsi je asi pořádně nevnímal, protože kdyby jo, neviděl bys nic jiného, než zmatek.“ Konečně se zastavila, opřela se rukama o opěradlo židle, zhluboka vydechla a sklonila hlavu. Chvíli jsem jen sledoval, jak vodopád jejích vlasů jemně dopadá na její prsty svírající dřevo. A neslyšel jsem nic, než ticho. Bylo to deprimující. „Danieli,“ hlesla náhle znovu a zadívala se na mě, přímo do očí. „Co cítíš ty?“

„Proč se mě na to ptáš?“ nechápal jsem.

„Protože to potřebuju vědět. Protože tohle všechno zdaleka nesmetlo jen mě. Protože kvůli mně byly poslední měsíce peklo i pro tebe. Aniž bych byla vůbec schopná přemýšlet, prostě jsem bláhově uzavřela tu smlouvu a zničila tím Matta, Trishu, Anne… paradoxně i tebe. Protože moje naléhání, víra a tohle moje rozhodnutí tě trhaly na kusy, a já až teď jsem schopná pochopit, jaké to je. Celé měsíce ses sám topil v zoufalství a zároveň se snažil udržet nad hladinou mě. Takže já… já zase pochopím, jestli jsi toho měl dost. Jestli teď, když jsi volný a nemusíš být svázaný se mnou, budeš chtít odejít a začít nový život. Ale jestli je z tvojí strany ta cesta stále otevřená, musím to vědět... Tak mi, prosím, jen řekni, jak se ohledně nás dvou cítíš ty… Upřímně, bez ohledu na cokoliv jiného, kromě sám sebe.“

Chtěl jsem namítnout, že na tom přece nezáleží. Že by to nic nezměnilo. Ale pod jejím pohledem jsem vycítil, že by to nevzala jako odpověď.

„Upřímně?“ začal jsem a ona okamžitě přikývla. Olízl jsem si rty, nabral do plic o něco hlubší nádech a zavrtěl hlavou. „Možná jsem blázen a v tomhle jediném ohledu nepoučitelný… ale… Pro mě se city k tobě tím vším nezměnily ani v nejmenším…“ přiznal jsem konečně. Váhavost v mém hlase nepatřila slovům, ale obavám, jak na ně zareguje. Jistá schopnost mi opravdu už několik minut zoufale chyběla.

„Dobře,“ přikývla lehce a i jí se nepatrně třásl hlas. „Protože možná jsem v tomhle ohledu i po tom všem zůstala nepoučitelný naivní blázen já… Ale nechci to mezi námi vzdát. Ne bez boje. Ne teď, když jsme ze všeho venku a konečně to všechno může být tak, jak mělo být… Ne, pokud je tu sebemenší šance, že se to dá zachránit, když už jsme za to tak dlouho platili…“ Naprosto mi vyrazila dech.

„Jsi si jistá?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jistá si teď nejsem skoro ničím,“ odvětila. „Vím, že to asi zní pitomě, ale opravdu nevím, jak se zrovna cítím nebo jak bych se měla cítit. Jediné, co vím, je to, že když jsem myslela, že o tebe přijdu... Nedokázala jsem tu myšlenku snést. Nedokázala jsem přijmout představu, že odejdeš, jakkoliv. Že by naše dcera vyrůstala bez otce…“

Sklopil jsem oči. „Jestli jde jen o to, tak… to nemusíš mít strach,“ ujistil jsem ji a teprve pak se přiměl opět se na ni zadívat. „Neumím si představit, že bych ji opustil, snad jen kdybys mě sama vyhnala. Ale kvůli tomu se nemusíš do ničeho nutit. Jestli budeme my dva spolu, nebo ne, to na mém vztahu k ní nic nezmění…“ Skousla rty, pramínek vlasů si zatrčila za ucho, než s povzdechem znovu spojila pohled s mým.

„Nejde jenom o to…“ vzdychla pak. „Věř mi, taky mě to napadlo. Ale… Ne, jsem si jistá, že ta neodbytná prázdnota by zůstala, i kdyby šlo jen o mě…“ Na chvíli se odmlčela, než obešla židli a znovu se posadila. „Přemýšlela jsem,“ začala, „celý ten týden jsem přemýšlela. A, jak se dalo čekat, nepřišla jsem skoro na nic. Záležitosti srdce se rozumem chápat nedají… I tak ale…“ povzdechla si. „Máš pravdu v jednom ohledu. Po tom všem… mi došlo, že jsem byla bláhová, naivní, plná scestných představ a slepá. Došlo mi, že jsem se mýlila. Že jednoduše nedokážu žít s démonem, protože to je nad moje síly. Ať miluju sebevíc. Jenže to je to... ty teď už jsi mnohem víc člověk, než démon. Máš za sebou sice děsivou minulost, ale ani já už nemám čistý štít. Navíc, když vím, jaké to bylo, nemůžu tě soudit. A jo, stále jsi fyzicky jedním z nich. Stejná energie v těle, stejná jediná možnost zabití. Stejné věčné uvíznutí v tomhle věku. Což, přiznávám, mě trochu děsí, když si to všechno už konečně uvědomuju. Stárnout po tvém boku... A pak konec.

Vím, že v tuhle chvíli nedosahuju ani na démona, ani anděla. Nemyslím, že bych si to vůbec zasloužila. Ne, teď opravdu nejsem schopná odhadnout, jestli zvládnu vnímat, jak tebe se čas nedotýká, a zvládnout to. Buďme realističtí. Nemůžu zaručit, že i jestli nám to vyjde, tak spolu zůstaneme napořád. To ale koneckonců předem neví nikdo. Lidé si říkají, že spolu budou až do smrti, jenže to nikdo nemůže předem tušit. Nikomu to ale nebrání v tom, aby s tím druhým byl, i kdyby jen na chvíli.

Víš, Trisha mi kdysi něco řekla, a já myslím, že má pravdu. V životě přijdou chvíle, co tě zlomí. Odloučí od blízkého člověka... Ale když ti na tom záleží, měl bys alespoň zkusit, jestli se ta propast nedá překonat. My dva… jsme něco měli. Něco vzácného. Skutečného. A já se toho chci opět dotknout a znovu se tak cítit. Nechci to ztratit navždycky, jestli je sebemenší možnost to všechno napravit…“

Jen jsem se na ni díval, beze slov. To, co mi nabízela, byla pomyslná druhá šance. Nejen na život. Na život s ní. Na vše, co jsem toužil mít. Už tak strašně dlouho…. A bylo tak lákavé se jí prostě bez otázek chytit. Jenže co když chtít nepomůže? Bál jsem se dalšího pádu. Bylo až děsivé, jakou moc nade mnou měla.

Jakou moc jsme nad sebou měli oba navzájem. Dvě obnažená srdce riskující ránu pro pouhé možná. Kdyby neměla pravdu v tom, že hrozba uvnitř mě už je zažehnaná, že TEĎ už jí ublížit nemůžu, ani bych o tom neuvažoval, ať by si to přála sebevíc. Ne, když jí touha být se mnou přinesla vždy jen neštěstí a bolest. Jenže ta touha právě teď už nebyla zaslepená a souvisela právě i s tím, že tentokrát je konečně všechno jinak. Že konečně může být všechno tak, jak od začátku mělo být... A právě proto to chtěla ještě zkusit, za těch správných podmínek. A já si zase přál jí to všechno vynahradit. Zbývala však ještě jedna věc, díky které mohlo být i tak vše ztracené. Při tom uvědomění jsem ztěžka polkl.

„Co když je to příliš zlomené, aby se to dalo spravit?“ šeptl jsem přiškrceně. Bylo možné, že by se všechny ty rány, co jsem jí způsobil, nějak vyléčily? Že by se na mě znovu dívala tak jako dřív… Ne, nezasloužil jsem si ji, a věděl jsem to… Jenže ona tu teď přede mnou seděla a žádala mě, abychom se aspoň pokusili získat zpět to, co jsme ztratili. A já, poprvé za celou tu dobu, byl opravdu schopný dát jí to, co si zasloužila. S radostí bych zbytek věčnosti využil k mazání vlastních vin a snahou jí to vynahradit, pokud to chtěla… Ale nevěděl jsem, jestli je možné opravdu napravit všechny z těch způsobů, jakými jsem ji zničil. Bál jsem se. Toho, že zjistí jen to, že se tak jako dřív už cítit nedokáže. Že jsme si teď příliš vzdálení na to, aby to mohlo fungovat.

Mohla by říct, že by s tím nezačínala, kdyby myslela, že je to pravděpodobnější. Namísto toho skousla rty. V podstatě přiznání. Na její tváři se ale vzápětí usadil rozhodný výraz spolu s lehkým pousmáním. „Tak co začít znovu?“ navrhla a podala mi ruku. „Jsem Jessica.“ Zamrkal jsem a ona nepatrně nadzvedla obočí. Přimělo mě to oplatit jí úsměv.

„Daniel,“ představil jsem se i já a potřásl si s ní.

„Ráda tě poznávám.“

„Nápodobně,“ oplatil jsem jí. Po krátké pauze mi zacukaly koutky. „Co kdybych tě pozval na kafe?“ zeptal jsem se nevinně. A ona vyprskla smíchy. Mohl jsem jen odhadovat, že má narážka dopadla na správnou půdu. Ano, kafe… Při našem prvním setkání mi skončilo na hlavě. „Je to zajímavý nápoj. Jedna mladá dáma mi ho kdysi zkusila doporučit jako šampon,“ doplnil jsem. To už se rozesmála nahlas. Nejspíš to nebylo zdaleka tak vtipné.

A nejspíš přesně to potřebovala, aby vše, co se stalo, nechala za sebou a uvolnila celé vrstvy napětí, co se vytvořily ve vzduchu. My oba.

Celá jako by se rozzářila. Neskutečně jí to slušelo. „Miluju, když se směješ,“ usmál jsem se. Jen pomalu zklidnila záchvat smíchu, než mi úsměv oplatila.

„Já miluju, když mě rozesmíváš…“ Oplatil jsem jí úsměv. V tu chvíli se ozvalo zaklepání. „Dále,“ pobídla toho, co stál za dveřmi. Když se otevřely, vešla Anne a hned za ní dovnitř vběhl Lucas.

„Ale,“ lehce se zamračila. Na nás. „On se probudí a nám nikdo nic neřekne?“ vyčetla Jessice, než se jí na rtech rozlilo pousmání.

„Ahoj,“ pozdravila mezitím Jess Lucase, který se dožadoval toho, aby se s ní mohl pomazlit.

„Takhle důležitá věc a nám se to zatají?“ pokračovala Anne. „Kdyby se Lucas nedožadoval tety, co je tu v podstatě celé dny zavřená, tak se to snad ani nedozvíme. Když jsem u toho, to se dělá, takhle mamince probíhat mezi dveřmi?“ otočila se k němu. Jess se krátce zasmála, když jí Lucas, kterého si mezitím posadila na klín, věnoval provinilý úsměv, zatímco se k ní tiskl.

„Jsem vzhůru jenom chvíli,“ ubezpečil jsem Anne. A zřejmě jsem tak přitáhl Lucasovu pozornost. Pátravě se na mě zadíval, pak se otočil k mámě.

„Mamí… strejda už nemá bó?“ zeptal se. Těžko říct, jestli to byla otázka, nebo oznámení. Vůbec bych se nedivil, kdyby to druhé. Nebylo by to poprvé, co se zdálo, jako by i on vnímal, že je se mnou něco jinak, aniž by mu to řekl někdo jiný.

„Ne, miláčku,“ odpověděla. „Strejda i teta už jsou oba v pořádku.“ Přelétl pohledem i Jess, než se spokojeně zazubil.

„To je dobře,“ konstatoval.

Ve dveřích, které Anne nechala otevřené, se náhle objevili Matt s Trishou. Ten se zašklebil, když zjistil, že jsem při vědomí.

„Že ti to ale trvalo,“ dobíral si mě naoko.

Oplatil jsem mu úšklebek. „Chtěl bych vidět tebe,“ poznamenal jsem.

Jen zavrtěl hlavou. Pak mi ale věnoval o něco vážnější pohled. „V pohodě?“ zeptal se. S opravdovým zájmem.

Přikývl jsem a jen letmo přelétl pohledem k Jess, než jsem odpověděl. „Těžko se tomu věří, ale zdá se, že jo…“

„Sláva,“ zhodnotila Trisha úlevně. To bylo ještě dost slabé slovo…

---

Ve chvíli, co jsem vyšel z koupelny, kam jsem krátce po svém probuzení zamířil, už jsem si byl pomalu jistější na nohách. Hned po tom, co jsem se probral, a po rozmluvě s Jess jsem se zmateně rozhlížel, kde to jsem, jakmile jsem byl opět schopný vnímat i okolí. Tu místnost jsem nepoznával a nechápal jsem, proč mě někam stěhovali. Dveře do koupelny ale byly pootevřené, takže jsem i v tomhle neznámém prostředí nebloudil. Rozhodl jsem se nejdřív dát do pořádku a tohle řešit až později. Po sprše a v čistých šatech mi bylo hned o něco lépe.

Jako naposledy, když jsem se po Mattově útoku probudil u Jess, ve mně přetrvávala únava. A stejně jako naposledy se pomalu vytrácela. Věděl jsem ale, že tentokrát na svou plnou sílu nedosáhnu. Omezení démonských schopností… Větší síla než lidská mezi to, hádám, patřila taky. Na tom ale nezáleželo.

„Ráda vidím, že jsi v pořádku,“ ozval se vedle mě náhle hlas. Usmál jsem se a otočil se. Karen mi úsměv lehce oplatila.

„Věř mi, potěšení je na mé straně,“ ujistil jsem ji. „Všiml jsem si, že se během mého bezvědomí poněkud změnila scenérie,“ podotkl jsem pak.

Po její tváři přejelo nepatrné zakolísání, než vysvětlila: „Přesunuli jsme se jinam… pro jistotu.“ Zvážněla. „Mluvila jsem s ostatními…“ začala a já už tušil, k čemu míří. První dohoda zněla, když nenajdete způsob, jak zvíře udržet pod kontrolou, utraťte ho. Opačný případ… nejspíš nikdo ani opravdu nečekal, že jiná možnost nastane.

„A?“ zeptal jsem se s obavami. Bylo by úžasně ironické, kdyby právě ve chvíli, kdy jsem mohl začít normálně žít a všechno se zdálo o tolik lepší, kdy jsem svůj život ukončit nechtěl, někdo vyplnil moje staré přání a rozhodl se ho ukončit za mě. Můj život naneštěstí většinu času podobně příšerný smysl pro humor měl.

„Jsou ochotní to s tebou zkusit,“ oznámila. Ztěžka jsem vydechl, úlevně. Až pak jsem si uvědomil, že jsem zadržoval dech. „Ale budou tě kontrolovat,“ dodala hned.

„S ničím jiným jsem ani nepočítal,“ přiznal jsem. Co na tom záleželo. Teď už mě nic z toho nesužovalo. Žádný důvod vylítnout. I oni snad časem uznají, že nejsem hrozba. Snad.

„Víc se ale bojím o reakci někoho jiného,“ přiznala neochotně, čímž dost mírnila můj klid.

„Koho?“ zeptal jsem se.

„Všech ostatních,“ osvětlila. „Dokud nic neprovedeš, jsi pod ochranou, stejně jako Jess, stejně jako ta malá. Ale dost jedinců z andělského světa s tímhle rozhodnutím nesouhlasí. Joshua v tom není sám. Bojím se, aby někdo z nich neudělal něco neuváženého i přes hrozbu trestu… To je jeden z důvodů, proč jsme změnili lokaci.“ Sklopil jsem hlavu k zemi. Vlastně i tohle jsem v podstatě čekal. Vlastně to ani nebylo to jediné, co mi dělalo starosti.

„A Pete?“ vydechl jsem prostě. Zaváhala. Krátce naprázdno pootevřela rty, než vzdychla a stiskla víčka k sobě.

„To je další věc,“ připustila neochotně. Dost podstatná věc. Damoklův meč visící těsně nad našimi hlavami. Pete nebyl jen tak obyčejný démon. Jeden z nejvyšších. Stejně jako býval Raffael. To jako bychom vyměnili jednoho silného protivníka za druhého. S tím rozdílem, že tenhle nejspíš pořádně zuřil, jestli už zjistil, co se stalo. Silná pouta se mezi démony moc často nevidí, ale jak už jsme zjistili, výjimky se najdou.

Raději jsem si nepředstavoval, co by mohl být schopný provést viníkům. O tom, kdo z andělů v tom byl zapletený, naštěstí nevěděl… Což mě stále nevylučovalo.

Karen unikl těžký povzdech. „Jsem si vědoma toho, jaký problém by on mohl představovat,“ šeptla hořce. „Ale obávám se, že s tím nedokážeme nic udělat...“ Z jejího výrazu a tónu jsem získal dojem, že je tu něco, co mi neříká.

„Co mi tajíš?“ zamračil jsem se. Překvapeně zamrkala a zaváhala.

„Danieli, zrovna teď, když...“ začala, ale já ji přerušil. Tušil jsem, co chce říct. Že nechce ničit ten záblesk štěstí, co nás po takové době konečně potkalo.

„Chci vědět všechno, hned. Je to lepší, než to zjistit třeba příliš pozdě a nechat propuknout katastrofu jen proto, že jsem nebyl dostatečně ve střehu...“ Pohledem jsem ji žádal, aby mi to netajila. Znovu vzdychla.

„Když... jsem viděla tvé vzpomínky, které díky tvému prohlížení Raffaelovy mysli obsahovaly i ty jeho, došlo mi, že by Pete mohl dělat problémy. Díky nim jsem ale zjistila i to, kde se zdržuje... Zůstala jsem tady, abych ti pomohla, ale předtím jsem svolala pár svých nejbližších a nejlepších podřízených a poslala je na něj... Věděla jsem díky těm vzpomínkám, kde sídlí. A takhle bychom se nejen zbavili hrozby z jeho strany, ale i zničili dalšího z nejvyšších démonů, což by bylo plus...“

„Mám pocit, že teď přijde ale.“

Sklesle přikývla. „Myslela jsem, že to vyjde... jenže jakmile jsme dořešili tu situaci s tebou a byl jsi už prostě jen v bezvědomí, ozval se mi jeden z té skupiny... Jeden z mála, co zvládl uniknout.“

Namáhavě jsem polkl, abych zahnal trpkost v ústech. „Tím myslíš...?“

Uhnula pohledem. „Byla to past... on tam už dávno nebyl, přesunul se. A pro případ, že by se tam někdo z andělů objevil, nechal tam několik ze svých démonů. Skoro nikdo to nepřežil... A dle toho, co zaslechl, než byl nucený se stáhnout, aby zachránil aspoň sebe a toho, koho mohl, se dá předpokládat, že zbytek těch, co se nevrátili, budou vyslýchat a snažit se zjistit, co ví...“ Nahlas jsem zaklel. Teď dávalo ještě větší smysl, proč jsem se probral už jinde. I pokud ti andělé nevěděli nic moc o nás, mohli je donucením zavést k ní. I ona musela opustit všechna místa, na kterých se kdy zdržovala. Jess o tom určitě neřekla, protože to by si jinak dělala starosti, a v tomhle ohledu se zdála klidná. Ale pravda byla, že při tomhle přesunu tím pádem nešlo jen o preventivní opatření. Minimálně ne, co se Karen týče.

Do háje. Sevřel jsem ruce v pěst a zuřivě zavrtěl hlavou. „Jsem idiot. Mělo mi dojít dřív, že bychom ho dle těch vzpomínek mohli vypátrat, měl jsem reagovat dřív, říct ti to…“

„Měl jsi jiné starosti,“ namítla. „A navíc, nic by to nezměnilo. Neměl by mít důvod k takovýmhle opatřením, ať předtím nebo teď, nemohl přeci vědět, že jsme se dostali do Raffaelovy hlavy, tím spíš, když je to tak nepravděpodobné. Jenže Pete…“

„Prostě nenechává nic náhodě,“ dořekl jsem za ni. Nevesele jí škubly koutky rtů. S povzdechem jsem si prohrábl vlasy. „Co budeme dělat?“

„Schováte se… někam daleko. Někam… na venkov, kde není moc lidí. S hrozbou, která přinejmenším v tuhle chvíli míří z obou stran, jak ze strany andělů, co s tímhle nesouhlasí, tak z Peteovy… prostě nic jiného nezbývá. Upřímně se bojím, co bude dál… Ale doufám, že se to nějak uklidní.“ Nějak… nakonec… unikla mi další nadávka. Pete byl příliš silná figura v téhle hře, abych neměl obavy. Dokonce i kdyby šlo o stejně silného démona, nebyl by to takový průšvih, jako v jeho případě. Démoni se mezi sebou běžně nemusí, zvlášť na takhle vysokých pozicích. Ale Pete a Raffael, to bylo něco jiného. Nemusel bych ani vidět úplně všechno z jejich společné historie, abych věděl, že jeden pro druhého byli jako rodina. A za tak blízké byl schopný člověk spáchat ty nejkrutější pomsty.

Nemluvě o tom, když šlo o démona s armádou podřízených za zády, co už jako člověk zabíjel bez mrknutí oka.

Proč se mi už zase zdálo, že jsme v pořádným maléru?

Nehledě na to, že kvůli tomu už několik andělů zemřelo… Znovu jsem se podíval na Karen a tentokrát jsem viděl smutek vyrytý do její tváře. Věděl jsem, že se na rozdíl od démonů ke svým podřízeným chová přátelsky… Projela mnou myšlenka, která mě píchla u srdce. Jaké to pro ni asi musí být… vědomí, že je poslala na smrt. Jak tuhle obrovskou odpovědnost vůbec dokáže zvládat celá ta staletí… protože jsem pochyboval, že by to bylo poprvé, kdy o někoho přišla. Na její rozkaz. Ztěžka jsem polkl.

A teď ji mohlo trýznit i to, že tam nešla s nimi jen proto, aby mohla být tady.

„Karen… mrzí mě to,“ vydechl jsem tiše. Zvedla ke mně oči. A zřejmě i bez dalšího vysvětlování pochopila, co tím myslím. Nevyčítej si něco, co je přitom moje vina… tak, jako všechno.

Smutně se pousmála. „Někdy mám pocit, jako by tenhle svět byl stvořený jen pro ztráty,“ hlesla pak. „Pro utrpení na obou stranách barikády. Které si nikdo nikdy neuvědomí, pokud nenahlédne z obou stran… Možná i z pudu sebezáchovy. Útok na lidskost při té kruté pravdě by nás jinak zanechal příliš bezbranné na to, abychom sami přežili. Dá se ta zaslepenost vůbec ještě chápat jako sobeckost, když pokud myslíš na bolest nepřítele, padneš sám… a stejně to nic nezmění?“ Zaváhala, než se znovu odhodlala podívat se mi do očí. „Boj mezi dobrem a zlem je válka, jako každá jiná. Vždy jsem měla za to, že nic není černobílé, navzdory tomu, co se povídá… ale jak to často bývá, čím víc člověk ví, tím víc ho to trýzní. Nemyslela bych si, že bolest přináší bolest… dokonce i tady. A v tomhle měřítku.“ Nahlas si povzdechla, než si zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho. „Vím, že jsi už o tom taky přemýšlel… o Raffaelovi. Jediné, co mě trochu… uklidňuje, je to, že jeho duše už byla ztracená. Utopená v temnotě. Tak moc, že se to nedalo zachránit. Jenže na druhou stranu… To tak vůbec nemuselo být. Už jen to, že jsi opravdu volný, protože dodržel své slovo a propustil tě, i když tě nenáviděl… vypovídá o tom, že to takhle vůbec nemuselo být. Čest není zrovna něco, co by se mezi démony dalo běžně najít…“ Znovu jsem na hrudi ucítil tu tíhu, která mě obklopila tu noc, kdy jsem o tomhle všem přemýšlel já sám. Tu noc, kdy Raffael zemřel… Ano, nenáviděl mě.

Protože jsem měl to, co on celý svůj lidský život chtěl. A vzal jsem mu kvůli tomu jediný střípek chabé náhrady, kterou to cosi ukryté hluboko v něm vyhledalo - Raula. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi vycházel právě tenhle závěr.

Na scestí ho dovedlo právě to, co anděly povznášelo výš. Láska. Jen proto, že mu byla chladnokrevně vyrvána z rukou.

A cosi jako bratrská láska mohlo jako odpověď za jeho smrt ničivě zaznít právě od někoho, kdo se jinak k citům vždy choval, jako by neexistovaly. To, jestli šlo o spravedlnost, nebo ne, záleželo už čistě na úhlu pohledu.

Nebo z toho mohl vyplynout ještě jeden objektivní závěr. Celé tohle fungování světa bylo prostě špatně zařízené. A nefér.

A pro ni to muselo být ještě horší. Jak zlé muselo být pro někoho, kdo se snažil šířit dobro a porozumění, když mu bylo opětovně a tentokrát z první ruky připomenuto, že svět je plný zlých skutků, co způsobí lavinu dalšího zla a hravě dokážou zničit celé životy… a další, díky řetězové reakci. Že si přesně tohle dennodenně způsobují i lidé samotní.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se tiše, i když jsem si tím právě nebyl jistý ani já sám.

Přiměla se vzpamatovat a rezignovaně vydechla ve snaze se od toho trochu oprostit, aby se mohla zase soustředit na to, co bylo potřeba udělat.

Chybělo tak málo a Raffael jako démon vůbec nemusel skončit. A nejspíš nejen on. Jenže čím víc věcí se nedaří, tím víc je třeba nepolevovat ve snaze. Věděl jsem, že pro ni měl cenu každý zachráněný život. Možná právě to jí bránilo se ze všeho toho zhroutit, a fungovat dál. Pro těch pár lidí v nepřeberném množství zmařených osudů, kterým mohla přeci jen nějak pomoci. Znovu jsem pochopil, proč je právě ona jednou z nejvyšších. Snad až teď jsem ale dokázal pochopit i to, jak silná je, když i díky tomu byla vystavená všemu utrpení a nespravedlnosti více než ostatní. A přesto si zachovala dobro v sobě a odhodlání změnit tolik, kolik dokáže, aby udělala svět trochu lepším místem. I když si přitom často spoustu lidí obrátila proti sobě. Stejně jako v našem případě…

„Promiň, nechtěla jsem tě tím otravovat a připomínat to…“

„To nevadí,“ ujistil jsem ji. Napadlo mě, jestli vůbec někdo někdy řešil její problémy… nebo si vždycky všechno brala jen na sebe. To by dost vysvětlovalo potřebu se svěřit, dokonce i někomu, jako já. Měla by vědět aspoň to, že si všichni váží toho, co dělá. „Karen,“ zastavil jsem ji tedy ještě, když zamířila ke dveřím. Otočila se ke mně a naznačila, že poslouchá. „Děkuju za to, co jsi pro mě udělala,“ vydechl jsem. „Pro nás… celkově. A taky… za tu pomoc při mém boji sám se sebou. Jako padesát na padesát to vypadalo celou dobu, ale i tak, mohlo to skončit dřív, než to začalo. Nebýt obrazu Cristiny…“

Nepatrně se pousmála a poprvé po dlouhé době to vypadalo upřímně. „Zrovna v tomhle jsem já prsty neměla.“ Po tomhle oznámení jsem nechápavě zamrkal a svraštil obočí.

„Cože?“ Myslel jsem, že ji nějak vytvořila, jako i Lisabeth, Antonia… stejně jako mi dokázala vnuknout pocit klidu. Nebylo snad přece možné, aby moje vlastní mysl stvořila právě něco takového. Obraz odpuštění… Ne při všech mých výčitkách, ne v tom stavu.

S úsměvem pokrčila rameny. „Zřejmě je na světě ještě spousta věcí mezi nebem a zemí. Drobné zázraky dodávající naději, že se veškeré kouzlo ještě nevytratilo,“ zhodnotila. Ohromeně jsem vydechl. A nevěděl, co si o tom myslet. Opravdu to všechno nebyla tak úplně jen… představa? Mohlo se něco takového vůbec doopravdy stát? Nevěděl jsem. A vlastně jsem to ani nechtěl zkoumat.

Ta myšlenka byla příliš krásná na to, abych ji chtěl vyvrátit.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 28.: