OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 23. Domov ztracených duší

27.09.2010 (15:00) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1050×

Uplynul asi tak týden a já den co den trávila v pokoji číslo devět ve zdejší nemocnici. Byl stále v komatu, ale já jsem za ním přesto přicházela každé dopoledne, abych ho až do noci držela za ruku a vyprávěla mu, co všechno se mezitím, co tu jen tak leží, událo. Ač se nemohl hýbat, mluvit a ani sám dýchat, já věděla, že cítí, že jsem u něj. Tak moc jsem si přála ho vzbudit. Tak moc jsem chtěla vidět jeho oči. Místo toho jsem sedala vedle těla, které vedle mě leželo bez ducha a které žilo jen díky stálému přísunu kyslíku a dalším přístrojům, které mu zařizovaly oběh krve, čištění ledvin a další životně důležité funkce. Pokaždé, když jsem ho tam tak viděla, jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Zafačované ruce mu ležely nehybně podél těla a jediný pohyb bylo pravidelné zdvihání a klesání jeho hrudníku.

Dnešní den jsem se ale chystala strávit jinak. Už několik měsíců jsem neměla jedinou zprávu o svém otci. Netušila jsem, jestli je stále ještě v ústavu nebo ho už pustili domů. Nevěděla jsem naprosto nic a to mě znervózňovalo. Dříve osoba mně nejbližší byla díky jedinému pohledu na něj odsunuta. Zakopána tak hluboko, že jsem si na něj ani nevzpomněla. Jak dokonalá dcera, přiznala jsem si s notnou dávkou ironie. I když jsem se tomu sama divila, stále jsem přebývala v jeho bytě a každý den se snažila přijít na to, jak se mi povedlo prolétnout skrz dveře. Snad jsem se o to pokoušela jen proto, abych nemusela myslet na to, co jsem viděla, na to, jak na tom právě jediná láska mé existence je.

Oblékla jsem si své starší šaty na ramínka s potiskem květin, které visely ve skříni, a vydala se směrem k léčebně. Po tak dlouhé době jsem si byla jistá, že tatínek už není v nemocnici, ale v léčebně pro choromyslné. Když mi tenkrát před pár lety zemřela má matka, taťku nejdříve hospitalizovali v nemocnici a po měsíci jej převezli právě do léčebny, kam jsem chtěla jít. Otevřela jsem vchodové dveře pomocí klíče, který byl v jediné nepoužívané poštovní schránce, a vyšla na ulici. Bylo velmi chladno na to, že byl teprve začátek podzimu. Lidé chodili oblečeni do lehčích kabátů, sak a svetrů, jenže mně bylo i v mých šatech horko. Jedna z mála výhod toho být duchem. Jako člověk jsem vždycky už touhle dobou nosila mikiny a bundy, jelikož jsem odmala měla problémy s prokrvováním a mnohdy jsem ještě před zimou přišla domů s omrzlinami.

Kráčela jsem dolů prázdnou ulicí a ze všech rohů jakoby čišel chlad. Jak jsem se vzdalovala od mého nového domova a mířila k ústavu, kam určitě zavřeli tatínka, jako bych každým krokem překonala stovky kilometrů od tropů až za polární kruh. Chlad mě sžíral a já se modlila, aby to už přestalo. Hrozné vize nahlodávaly mou mysl a já tušila, že dnešní den nebude zas tak dobrý, jak jsem doufala. Žaludek se mi svíral a na srdci jsem cítila těžké závaží, které jej zaškrcovalo a táhlo kamsi dolů do propasti. Věděla jsem, že se něco stalo. Cítila jsem to a ten pocit sílil s každým dalším krokem. Když se přede mnou zaleskla okna léčebny, připadalo mi, že se zhroutím k zemi a již se víckrát nezvednu. Vší silou jsem si zarývala nehty do kůže a pokoušela se vyrvat neexistující srdce – zdroj mé bolesti. Nešlo to. Padla jsem na kolena. Srdce, ten chybějící sval, mi trhaly tisíce neviditelných démonů. Sápali mě. Z hořícího hrdla se mi dral neslyšný výkřik a já zcela tiše řvala, řvala tou zatím nejhorší bolestí, co mě kdy postihla. V poslední naději na osvobození jsem zoufale zdvihala ruce k nebi a bezslzé oči upírala kamsi výš. Myslela jsem, že tohle je konec, ale po nějaké době jsem i přes neustupující bolest byla schopná vstát. Přidržovala jsem se plotu, když jsem míjela vstupní vrata do areálu léčebny. Ohraničené cestičky zabraňovaly nekontrolovatelnému pohybu pacientů a já si připadala, jako bych šla do vězení. Chátrající budova s opadávající zažloutlou omítkou se tyčila přede mnou a ze zamřížovaných oken na mě shlížely uvězněné a trpící duše. Bezbarvé obličeje postrádající jiskru, výraz života zaplňovaly většinu oken a mě sžírala tíseň ještě mnohem více než před chvílí. Kolik šťastných životů skončilo nějakou nešťastnou náhodou tady. Kolik lidí se zde změnilo v chodící lidská těla bez známky skutečného života. Mohla jsem jen doufat, že mezi těmi tvářemi nespatřím tatínkovu.

Přála jsem si ho vidět... toužila jsem po tom, ale zároveň jsem ho nechtěla vidět tady. Tady, v domě mrtvých duší. Domě plném léků, které tlumily bolest, ale zároveň brzy zbavily člověka jeho osobnosti. Nakonec zde byli všichni lidé zcela stejní. Bez rozdílu. Jen ploužící se prázdné schránky. Oči bez života upřené jediným směrem se znovu a znovu objevovaly, jak jsem se blížila ke vchodovým dveřím.

Neupravení a ztrhaně vypadající ošetřovatelé vozili duševně nepřítomné pacienty na kolečkových křeslech po chodbách rozlehlého komplexu léčebny. Někteří po mnohahodinové službě už ani své spolupracovníky nezdravili, jiní se vybavovali uprostřed chodeb o jejich stereotypních, nudných životech za zdmi tohoto ústavu. Jeden staře vyhlížející ošetřovatel se právě pozastavil za rohem s mladým studentem, který zde měl praxi a právě rozvážel denní dávku léčiv se svým zkušenějším kolegou, který na něj měl dávat pozor. Andrew, jak se jmenoval starý ošetřovatel, mu právě vykládal o své pětačtyřicetileté práci na tomto oddělení a Nick, mladý praktikant, ho jen se zájmem a mírným zděšením v očích poslouchal.

„Kam máte s mladým namířeno, Bille?“ zajímal se Andrew, otáčejíc se ke kolegovi, který dbal o správnost Nickovi práce.

„Zrovna jedem na patnáctku, však víš... Rockinstare a stařičkej Michaels,“ dodal významně Bill a něco na jeho a Andrewově výrazu mě zarazilo.

„Aj... no hodně štěstí mladej,“ sykl rychle Andrew a odvážel pacienta dál chodbou, až se ztratil za rohem.

Nick se s obavami v očích podíval na Billa, ale ten jen zavrtěl hlavou, čímž dal jasně najevo, že diskuze je u konce. Vydali se na opačnou stranu než Andrew a já je následovala. Alespoň jsem nemusela otevírat každé dveře od pokoje a děsit tak pacienty, jak jsem původně plánovala. Bill si energicky vykračoval, jakoby chtěl ukázat, že má velký úkol dávat pozor na méně zkušeného. Nick zato pomalu šoupal vozík stále silněji se třesoucíma rukama a nervózně těkal očima. Já sama jsem nebyla ani trošku klidná. Kdybych mohla, okusovala bych si zrovna nehty snad na všech prstech, ale místo toho jsem jen zatínala zuby do zápěstí a klepala se jako ratlík. „Hodně štěstí mladej“ ta slova mi pořád nahlodávala mysl a hlavou mi vířily děsivé vize o tom, co jsem měla brzy spatřit.

Konečně jsme se zastavili přede dveřmi s cedulkou „15“ a Bill zalovil v kapse. Vytáhl klíče a jemně se chvějící rukou zasunul klíč do zámku a otočil jím. Ozvalo se cvaknutí a dvě tichá uchechtnutí na druhé straně. Bill pokynul Nickovi, aby dveře otevřel, a společně jsme vešli do malého pokoje. Nick odvrátil tvář a snažil se uklidnit svoje dýchání. Mně se tak naskytl pohled do celé místnosti. Normálně holé zdi byly zde nerovnoměrně posety jednoduchými obrázky a jindy jen cáry papíru, jak se někdo snažil zamaskovat skvrny. Jelikož se to dotyčné osobě moc nepovedlo, mohla jsem takřka jistě říci, že to byla krev. Pod malým zamřížovaným oknem se marně snažila stará kamínka vyhřát ledový prostor. Po obou jejich stranách bylo po jedné posteli s kovovou konstrukcí, starou matrací a zažloutlým povlečením. K posteli napravo bylo připoutáno vetché tělo stařečka Michaelse, který nepřítomně zíral do stropu a když k němu přišel Nick s prášky, tak jen mírně nadzdvihl hlavu a suché tenké rty se mu stáhly do jemného pousmání.

„Tady dědouš rád chodí sám, což nesmí, protože má kosti křehký asi jako křída,“ vysvětloval Bill udivenému Nickovi a staříček jen mírně pokývnul hlavou na znamení souhlasu.

„A... a nemohli bychom alespoň na chvilku... určitě má proleženiny,“ přidušeně nadhodil Nick.

„Jakmile je mu moc nepříjemně, tak má tady zvoneček, kterým si na nás cinkne, a my už se o něj postaráme Nicky, takže ne, nemohli bychom,“ řekl důrazně Bill a ukázal k židli.

Na kovové židli seděla upoutaná další osoba... o něco silnější, ale přesto vypadající velice slabě. Můj tatínek. Hlavu měl oholenou a kůži mu pokrývalo obrovské množství různě velkých jizev. Takže ty skvrny... Dělalo se mi špatně. Znovu jsem se rozhlédla po zdech. Proč jsi to jen udělal, tati? Na jeho tváři si pohrával úšklebek šílence a já v něm už vůbec nepoznávala člověka, kterým byl za mého života. Teď to byl jen další pacient na oddělení pro vážně psychicky narušené osoby.

„Hlavně rychle Nicku, tenhle má totiž ve zvyku kousat, když se moc loudáš,“ upozorňoval Bill vyděšeného praktikanta.

Nick přišel blíž k tatínkovi a vytáhl malý kalíšek s asi pěti druhy prášků a trošku větší s vodou na zapití. Bill si stoupl za židli a oběma rukama pevně držel tatínkovi hlavu, aby se nemohl vzpouzet. Nick se pokoušel otevřít jeho ústa a násilím mu tam strčit veškerý obsah kelímku. Povedlo se mu to až na třetí pokus, a pak za prášky nalil do úst i veškerou vodu. Bill mezitím chytil tatínkovi nos a ústa, aby jej donutil polknout. Když se tomu tak stalo, ozvalo se hlasité zaječení.

„Ty šmejde všivej!“ ječel Bill na tatínka a tisknul si krvácející ruku.

Nick na nic nečekal, popadl vozík a rychle odtáhl Billa ven z pokoje a zamkl. Jak odcházeli, chodbou ke mně stále doléhaly nadávky a syčení. Tatínek se nepříčetně chechtal ještě několik minut, a pak mu padla hlava na hrudník, jak začaly účinkovat prášky. Stála jsem na místě a zírala na něj doufajíc, že je tohle všechno jen nějaký špatný sen, ze kterého se za chvilku probudím. Ostýchavě jsem přistoupila až k němu a natáhla k němu ruku. Nevypadal vůbec nebezpečně, spíš jako když poklidně spí. Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho na čelo. Tohle všechno se stalo jen kvůli mně. Klekla jsem si k němu a položila si hlavu do jeho klína, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá. Se zavřenýma očima jsem vzpomínala na minulost a bylo mi prapodivným způsobem dobře.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 23. Domov ztracených duší: