OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 7. kapitola

10.10.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1190×

Nové šaty

Byla jsem nesvá, necítila jsem se v nich dobře, pořád jsem se ošívala a cítila na sobě jeho pohled. Přála jsem si jen, najít nějaké svoje pohodlné šaty a hned do nich vklouznout. Dala bych život za ně.

Začala jsem pobíhat po pokoji a pořád něco uklízet, nemohla jsem zůstat na jednom místě. Upřímně jsem se těšila na svou noční košilku, kdybych v ní vyšla ven, nebyla by zdaleka tak vyzývavá, jako tyhle šaty.

Ze skříně jsem si jednu vytáhla a rychlým krokem jsem vešla do koupelny. Shodila jsem ze sebe ty odporné šaty a oblékla se do košilky. Pokojem jsem rychle procupitala do postele a otočila se mu zády. Nechal mě spát a já si v duchu oddychla.

Ráno jsem rychle otevřela oči a málem spadla z postele. Měli jsme tváře tak blízko sebe, že jsem se toho až lekla. Podívala jsem se na stolek vedle postele a byly tam přichystány podobné šaty, jako včera. Nedokázala jsem si představit, že v nich budu chodit celý den.

Využila jsem toho, že ještě spal a oblékla se do dalších odporných šatů.

Otevřel jsem oči zrovna ve chvíli, kdy se oblékala. Bohužel už se jen upravovala v zrcadle. Její výraz byl vážně směšný, asi se jí moc nelíbily. Mě se líbily až moc.

„Sluší ti to,“ ozvalo se za mnou. Leknutím jsem nadskočila. Neměla jsem odvahu se otočit, jen jsem v zrcadle sledovala jeho blížící se postavu. Objal mě a otočil si mě k sobě. Pomalu se ke mně nakláněl a já cítila, že mě k němu taky něco táhne. Byly jsme od sebe už jen kousíček. Rychle ten kousek překonal a spojil naše rty. Jako naučené z učebnice, jsem měla tendenci se bránit, ale brzy jsem to zahnala někam do kouta.

Chytil mě za zadeček a já mu omotala nohy kolem pasu. Odnesl mě k oknu a tam mě posadil. Dlouho jsme se líbali, ale pak se odpojil.

„Myslím, že je čas jít na snídani,“ opřel si čelo o to mé.

„A převleč se,“ usmál se.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Nechci, aby mi tě někdo očumoval,“ usmál se tím zářivým úsměvem a nechal mě samotnou v pokoji.Poslechla jsem ho a převlékla se tentokrát do svých šatů. V zrcadle jsem si je ještě uhladila a pak vyšla na snídani.

Večer jsme usnuli ve společném objetí, bylo to příjemné, oběma. Bylo to, jako by do mě uhodil blesk, byla jsem jiná. Jeho společnost mi začínala být čím dá tím více příjemnější, by jsem ji dokonce vyhledávala.

Po dlouhé době jsem zase šla navštívit Derecka a nezapomněla jsem na mrkev a jablka. Dereck spokojeně řehtal, když mě uviděl. Vykartáčovala jsem ho a svěřila jsem se mu, tak jako jsem to kdysi dělávala s Garrym. Zastesklo se mi po něm. Dereck začal chodit na místě, nenapadlo mě nic lepšího, než že ucítil svého pána. Měla jsem pravdu.

„Co tady děláš?“ zeptal se

„Povídám si s Dereckem.“

„Líbí se ti?“

„Připomíná mi mého koně.“

„Chtěla by ses projet?“ zablesklo se mu v očích. Ten nápad se mi líbil.

„Můžu?“

Místo odpovědi jsem už seděla na koni, za chvíli ho vyvedl ze stájí a pak si na něj nasedl i on. Jednu ruku mi položil na břicho a druhou Derecka poplácal po krku a on se rozjel a ne zrovna nejpomaleji.

Přitáhl si mě k sobě ještě víc, myslela jsem že už to nešlo, ale šlo. Teď mezi námi nebyla žádná mezera.

„Nevadí ti to?“ zeptal se. Místo odpovědi jsem se zavrtěla na místě a on se zasmál.

„Počkej, tohle nedělej,“ řekl, když jsem se zavrtěla trochu víc. Moc jsem to nechápala, ale radši jsem se na to neptala.

Dojeli jsme k jednomu útesu, byl tady krásný výhled na moře. Seskočil z Derecka a mě se snažil pomoci dolů. Byla jsem naštvaná, na koni jsem jezdila od malička a seskakování z koně mě bavilo nejvíce. Naschvál jsem na něj skočila a jemu se podlomila kolena. Skončili jsme na sobě, tedy já na něm.

Smála jsem se mu, že mě neudržel a on se smál taky, jenže pak jsme oba ztichli. Byli jsme tak blízko, chtěla jsem se zvednout, ale jeho paže byla těžší než jsem si myslela, nepohnula jsem s ní ani o kousíček. Přetočil se tak, že teď jsem byla já pod ním. Dívala jsem se do těch jeho krásných hlubokých očí a on do mých. Byla jsem jako zamrzlá, ne nebyla. Jak se říká, když zatajíte dech a přestane vám tlouct srdce a pak najednou se rozbuší jako zvon?

Začal se přibližovat a já myslela, že mi srdce vyskočí z těla a začne kolem dokola tancovat. Po chvilce spojil naše rty. Nemohla jsem přestat, ale potřebovala jsem vzduch a tak jsem se velice nerada od něj odpojila. Sedl si vedle mě a dívali jsme se na moře. Jen jsme seděli a dívali se, užívali jsme si tu chvilku ticha. Chvilka to nebyla, protože jsme ještě sledovali západ slunce.

„Měli bychom jít,“ zašeptal mi do ucha. Jen jsem kývla a vyskočila na koně. Byl překvapený, ale rychle to přešel a vyskočil za mě. Rozjeli jsme se domů, vážně jsem řekla domů. Dali jsme si večeři a šli jsme společně do pokoje.

„Mám pro tebe dárek,“ zašeptal mi do ucha, ještě než jsme vešli do pokoje. Byla jsem zvědavá, co mi může dát a tak jsem nedočkavě vrazila do pokoje. Usmál se mému nadšení a následoval mě do pokoje.

Otevřel skříň a z ní vytáhl krabici.

„Ty jsou pro tebe,“ podával mi krabici. Tušila jsem, že to budou šaty a v duchu se modlila, ať už to nejsou žádné s rozparky. Překvapil mě. Údivem jsem musela otevřít pusu, byly nádherné. Byly tmavě modré a připomínaly noční oblohu posetou hvězdami.

„Vyzkoušej si je,“ postrčil mě k zrcadlu a šel na balkón.

Nechal jsem ji samotnou, potřebovala soukromí a navíc v takových chvílích jsem za sebe neručil. Stačilo mi to na Dereckovi, málem jsem ji ztrhl na zem, až moc sebou vrtěla.

Díval jsem se do zahrady, ale pořád jsem měl nutkání se ohlédnout. Neodolal jsem a podíval se směrem k ní. Byla chytrá, vzala si zástěnu. Kdyby náhodou někdo vešel, aby ji neviděl, ale na jedno zapomněla.

V zrcadle jsem viděl její perfektní postavu a ještě k tomu po ní klouzala látka. Musel jsem se otočit, protože jinak bych se neovládl. Otočil jsem se tedy zpět do zahrady, ale myslí jsem se stále díval do zrcadla.

Dobrou chvíli jsem pozoroval měsíc a až pak jsem se odhodlal znovu pohlédnout do pokoje. Už je měla oblečené a nesmírně jí slušely.

Pobíhala jsem po pokoji jako trefená. Nemohla jsem tomu uvěřit. Padly mi, jako by byly ušité na mě. Uslyšela jsem kroky a ztuhla jsem. Uvědomila jsem si, kdo to asi tak mohl být a zase se uvolnila.

„Jsi nádherná,“ donesl se ke mně ten krásný hlas. Chtěl jsem říci něco jako, „Já vím.“ ale raději jsem od toho upustila.

„Proč jsi mi je daroval?“ zeptala jsem se ho. Přišel ke mně a objal mě.

„Víš, ještě než jsem šel do války, matka je nechala ušít a řekla, že jednou budou patřit mé ženě a tak ti je dávám. Málem jsem na ně zapomněl,“ usmál se na mě.

Přitiskla jsem se k němu, ale nechtěla jsem ty krásné šaty ničit. Chtěla jsem se převléknout do svých šatů. Odtáhla jsem se od něj a snažila se rozepnout zip. Už se mi špatně zavíral a teď tohle.

Najednou zip povolil, ale zachytil mi je tím, že mě objal kolem pasu. Odhrnul mi vlasy z krku a položil na něj své rty. Do pokoje vtrhl zase ten kluk, co minule.

„Pane?“

„Hm,“ zamumlal ještě se rty na mém krku.

„Přišel posel s dopisem od vašeho přítele Liama.“ Jen co to uslyšel, vyletěl z pokoje jako střela. Měla jsem co dělat, abych zachytila šaty ještě před tím, než byly moc nízko, ale naštěstí se mi to podařilo.

Chlapec odešel a já se převlékla do svých šatů. Hned jsem vyrazila do sálu.

„Co se děje?“ Podal mi dopis.

Omlouvám se, ale musela jsem Ti to napsat. Když se vracel od přátel přepadli ho a zranili. Je to vážné. Bojím se o něj. Ty jsi jediný koho kromě mě má a tak Tě prosím, aby si přijel. Určitě mu Tvoje přítomnost pomůže.

Rachel

Jen jsem tajila dech, tohle bych nepřála ani svému největšímu nepříteli a Liamovi teprve ne.

„To bude v pořádku,“ objala jsem ho.

„Myslíš?“ otočil se a chytil mi ruce.

„Určitě a hlavně jeď,“ povzbudivě jsem se na něj usmála.

„Ne, nemůžu tě tady nechat samotnou.“

„Tak pojedeme spolu,“ rozhodla jsem.

„Tohle nemohu po tobě žádat, zůstáváme doma.“

„Pojedeme spolu a navíc ráno moudřejí než večer,“ ukončila jsem debatu.

„Máš pravdu, měl bych se na to vyspat,“ přikývl a společně jsme se vydali do pokoje. Byla jsem ráda, že jsem ho přesvědčila. Myslím, že byl rozhodnutý odjet, ale jen na chvíli a sám, ale já měla úplně jiné plány, potřebovala jsem si je promyslet.

Shrnutí // 8. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 7. kapitola: