OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 22. kapitola

23.09.2022 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 256×

„Co tady ještě děláš?! Nevyjádřila jsem se snad jasně, abys odsud vypadl!“ zakřičela jsem na Petera naprosto konsternovaně a rozezleně, protože jsem ho zcela nečekaně našla ležet venku na lehátku, což nebylo ani trochu vítané překvapení. Vrátila jsem se domů až dopoledne, protože jsem nakonec zůstala po zbytek noci u Samanthy. Byla jsem k smrti vyčerpaná poté, co jsem se dopídila drsné pravdy, takže i navzdory tomu, jak moc jsem se na Sam zlobila, využila jsem její nabídky na to, abych přenocovala. To šokující odhalení, které navždy změní nejen můj vztah s ní, ale také k Peterovi a především ke Chrisovi, jsme pak spolu ještě spláchly několika skleničkami ginu s tonicem, který jsem na sobě pořád cítila i po probuzení.

„Mluvila si o domě… ne o zahradě,“ podotkl Peter, který se díky mému halasnému budíčku s trhnutím probral a odlepil od sebe víčka. Dle jeho ochraptělého, zastřeného hlasu se dalo snadno poznat, že si v noci taky něco popil.

„Bože můj! Jak tě mám odsud dostat?!“ zaúpěla jsem bezradně a chytila se za hlavu, načež jsem si prsty prohrábla vlasy, které jsem měla od neklidné noci na pohovce solidně zacuchané. Pořád jsem si připadala nesmírně unavená a potřebovala jsem se nutně přesunout do postele a dospat se. A taky na chvíli vypnout a zapomenout, co se stalo.

„Nemám kam jít, Rebecco,“ zamumlal nešťastně, když se vyhrabal poněkud strnule a rozlámaně z lehátka a upíral na mě bezbranně svoje veliké oči.

„Sehnal sis přece jiný bydlení,“ připomněla jsem mu příkře, ale nad tím se pouze hořce poušklíbl.

„Ale ne. Jen jsem chtěl, aby sis myslela, že se nějak snažím...“ uvedl na pravou míru a tvářil se u toho jako hromádka neštěstí. Přistihla jsem se, že mě to sice udivilo, ale ne zas až tak moc. Sedělo to k němu.

„Jasně, že mě to ještě překvapuje…“ ucedila jsem sarkasticky a s notnou dávkou opovržení jsem se na něj zadívala. Nemohla jsem si pomoct, ale nějakým způsobem se mi najednou neskutečně hnusil. Konečně mi spadly klapky z očí a vnímala jsem ho ve své podstatě, a to vychytralé sobeckosti, kdy s lidmi kolem sebe manipuloval tak vypočítavě, jak se mu hodilo.

„Jsem teď úplně švorc, chápeš? Potřebuju vyhrát zas nějaký prachy zpátky,“ srozuměl mě se svou finanční situací, která zřejmě aktuálně nebyla nijak přívětivá.

„To je mi naprosto jedno, Petere! Klidně běž na ulici, za svou matkou nebo někam na Špicberky, ale hlavně odsud zmiz! Už tě tu nestrpím ani den a jestli to nejsi schopný pochopit ode mě, možná ti to bude muset vysvětlit někdo jiný…“ Přistoupila jsem k čisté výhrůžce, u níž jsem netušila, kým bych ji nechala naplnit, ale o to přece nešlo. Hledala jsem akorát nějaký dostatečný argument, který by ho z tohoto domu definitivně vystrnadil ven.

Peterův doposud mírný, částečně prosebný výraz se rázem změnil. Veškeré rysy v obličeji mu ztvrdly, až působil jako mramorová socha, ale oči mu doslova plály. Chladnokrevnou snahou dosáhnout svého, k čemuž si zajisté dopomůže veškerými možnými a nemožnými taktikami. Ještě chvilku otálel a asi zvažoval, jestli ten svůj zištný podnět využít či nikoliv. Ve mně nefalšovaně zatrnulo, jelikož když jsem tenhle jeho výraz spatřila naposledy, vzápětí jsem se dozvěděla tu šílenou zprávu, které se mi stále nechtělo ani v nejmenším věřit.

„A co kdybych já vysvětlil svojí malý nevlastní sestřičce, jak se věci doopravdy mají, co?“ nadhodil záludným tónem, z něhož se nedalo vyvodit, jestli to myslí vážně nebo ne. Hrál si se mnou a zjevně si to náramně užíval. Přísahám, že ho zabiju, jestli odsud hned teď nezmizí…

„Tohle nemůžeš myslet vážně. To bys neudělal!“ cedila jsem mezi zuby, když jsem držela svůj hněv ze všech sil na uzdě.

„A fakt to chceš riskovat?...Nechme to raději tak, jak jsme se domluvili, hm?“ navrhl mi smířlivě a slabě se na mě pousmál, dalo by se říct, že v pozitivním duchu, čímž mě o to víc vytočil. Jeho arogance byla neslýchaná, jenomže jsem skutečně nedokázala odhadnout, jestli by byl něčeho takového schopen. Obávala jsem se, že kvůli svým vlastním zájmům ano. Navíc jsem z jeho předchozího doznání vypochopila, že to své dětství bez otce špatně nesl a pomstít se takhle, ačkoliv by tím nejvíc ublížil Rosie, ale tím současně také nám, by mu nějakým zvrhlým, pokrouceným způsobem třeba pomohlo.

„Jak se můžu spolehnout na to, že potom z našeho života nadobro zmizíš?“ přeptala jsem se čistě pragmaticky, poněvadž jsem z jeho počínání nemohla čerpat vůbec žádnou jistotu.

„Dám ti na to svoje slovo,“ vypálil ze sebe neochvějně, ale akorát mě tím královsky pobavil, tudíž jsem se mu bezohledně vysmála. Protočil panenky a rozhodl se mlčky vstřebat ten můj okázalý výsměch.

„A to pro mě má něco znamenat?“ otázala jsem se rádoby nevinně, což byla taková cílená, infantilní provokace.

„Můžeme sepsat smlouvu a já ti ji podepíšu vlastní krví, může být?“ odsekl ironicky a šeredně se na mě zamračil, aby mě neverbálně sdělil, ať si tyhle nejapné vtípky nechám pro sebe. Pomyslela jsem si v duchu pouze to, že v téhle situaci by to mělo být obráceně, protože ďábla tu z nás dvou nesporně představoval on.

„Až se vrátím z Kanady, ty se sbalíš a vypadneš, jasné?“ podala jsem mu tu rezolutní dohodu nekompromisně a on okamžitě pokorně přikývl.

„Každopádně, jak jsem říkal… jsem úplně švorc, takže...“ nechal větu viset ve vzduchu, abych si domyslela její troufalé znění, které mě nakrátko tím konsternováním zcela umlčelo. Bleskově mi hlavou proběhlo, že nejspíš udělám cokoliv, abych se ho zbavila, takže jestliže to znamenalo ho založit, abych ho podpořila v jeho gamblerství, nebylo co řešit. Současně mi ale bolestně došlo, že mě sprostě využívá a co hůř, že mě naprosto nevybíravě vydírá. Což v podstatě dělal celou dobu našeho románku, akorát já žila v sladké nevědomosti a naivní zaslepenosti.

„Proboha, ty seš neskutečnej!… Kolik potřebuješ?“ vybídla jsem se ho, ať mě obeznámí s částkou, o níž budu díky své známosti s ním zase o něco chudší. Jeho bezpáteřnost snad neměla žádných hranic. Tohle už mi hlava prostě nepojímala. 

„Vstupní vklad je dvě stě dolarů,“ konstatoval věcně a krátce protáhl ústa dolů.

„Fajn, ale to je to poslední… poslední,“ umlkla jsem, poněvadž jsem se nečekaně zalkla. Tvrdě na mě dopadla tíha toho všeho a do očí se mi nezvaně natlačily lítostivé slzy. Připadala jsem si příšerně mizerně. Musela jsem se zatvrdit a potlačit v sobě jakoukoliv slabost, když vtom mi zničehonic myslí prolétlo, jak sama sobě můžu zajistit určitou výhodu, jinak řečeno páku. Tenhle duchaplný nápad pro mě představovalo to spásné světlo na konci tunelu.

„Jinak co, Becco?“ vysmíval se mi, když se nabubřele domníval, že mě má stoprocentně v hrsti.

„Za to budeš šeredně pykat, na to se spolehni,“ zasyčela jsem se zlověstně a přitom jsem se zařekla, že si tenhle jeho prohnaný slib rozhodně pojistím, protože se pouze na jeho slovo spolehnout skutečně nemůžu. To mi dokázal již mnohokrát a já mu znovu naletět nemínila. Tenhle bezpáteřní zmetek si se mnou nebude zahrávat… Peter se nad tím pouze pobaveně ušklíbl a zjevně mě absolutně nebral vážně, což by se mu mohlo do budoucna velmi snadno vymstít. Pokud mi to nedá na výběr, dočká se hodně drsné odvety, protože tentokrát mít slitování již nebudu a neuhnu stranou ani o píď. Ani náhodou. 

„Bonjour, Jacques! Comment vas tu? Tady je Rebecca,“ ozvala jsem se do mobilu, když mi Samanthin manžel zvedl mezikontinentální telefonát.

„Salut, Rebecca! Je vais très bien, merci de demander. Et toi?“ vychrlil na mě radostně, přičemž jsem mu sotva rozuměla. Moje francouzština se soustředila jen na několik základních frází, tudíž jsem tímto vyčerpala téměř veškerou svou slovní zásobu, a tak jsem raději zase přešla do svého rodného jazyka, který on naštěstí bravurně ovládal.

„Docela dobře, díky. Ale něco tady právě řeším a… chtěla bych tě o něco požádat, o něco velmi důležitého,“ nakousla jsem obezřetně, protože jsem skutečně intenzivně vnímala, jak jeopravdu neobvyklé od něj něco žádat.

„Vážně? Mě?“ podivil se nad tím také on, protože tahle situace nastala snad historicky úplně poprvé.

„Budu k tobě zcela upřímná… Jde o Petera,“ přešla jsem rovnou k věci, ačkoliv prozatím bez detailů. Rozhodně jsem tím totiž nechtěla nějak uškodit Samanthě, poněvadž jsem netušila, nakolik toho Jacques věděl ohledně toho jejího výletu do LA. Ale především jsem tenhle rozhovor před ní potřebovala za každou cenu utajit. Obávala jsem se toho, že kdybych ji do toho vědomě zasvětila, tak že by se mi to, z nějakého mateřského popudu, pokusila rozmluvit. Přece jen jsem plánovala něco, za co Peter draze zaplatí. Když mi nedá jinou možnost.

„O Petera? Takže je v LA.,“ vypadlo z něj, když nejspíš jen přemýšlel nahlas. „Co ten zmetek zase provedl?!“ vyjel pobouřeně, z čehož jsem jednoznačně vyčetla, že také on je z těch jeho věčných průšvihů unavený a solidně rozmrzelý. To se mi pochopitelně nanejvýš hodilo. „Takže proto Samantha odletěla do Los Angeles. Protože opět žehlí jeho průsery?!“ přeptal se kontrolně a nemálo frustrovaně, když si dal snadno dvě a dvě dohromady. Takže ne, o tom jejím výletě sem rozhodně neměl ani ponětí. Jejda...

Zamyslela jsem se nad tím, jestli mám do toho rozhovoru Samanthu vůbec zatahovat nebo ne. Doopravdy jsem nechtěla nijak pokazit jejich manželství, takže jsem hodlala raději přistoupit k té své žádosti, která by mohla na nějakou chvíli dostatečně odtáhnout jeho pozornost od zloby na svou vlastní manželku.

„Poslyš, Jacquesi… nemyslíš, že by možná bylo na čase, aby Peter za ty svoje průšvihy taky pro jednou konečně zaplatil?“ Zkusila jsem do toho skočit rovnýma nohama, načež jsem křečovitě sevřela víčka a stiskla jsem všechny volné prsty na rukou a nohou, jak jsem si nevýslovně přála, aby ten můj záludný návrh vzal dobře. Drahnou dobu se z jeho strany neslo pouze nervy drásající ticho, ale bylo mi jasné, že tím pádem zvažuje, co a jak.

„Co ti provedl?“ zeptal se mě pak prostě, když pátral po mých osobních motivech, které mě dohnaly k tomuhle rozhodnutí. Slabě jsem si povzdechla, jelikož jsem do takových podrobností skutečně nemínila zacházet.

„Ten kluk si myslí, že si může dovolit všechno a co hůř, že mu taky všechno projde. Někdo by mu měl dát už najevo, že v tom se dost zásadně mýlí. Podle mě takovou lekci vážně nutně potřebuje,“ vyrukovala jsem na něj s těmi nejpádnějšími argumenty, které měly zaručeně pro Jacquese svoji váhu.

„V tom s tebou souhlasím. Říkal jsem to i nejednou Samanthě, ale neposlouchá mě. Takovou dobu jsme toho kluka podporovali, pomáhali mu, jak jen to šlo a čím se nám odvděčil? Poslal k prahu našeho domu hospodářskou kriminálku, a to už byla ta poslední kapka,“ rozvyprávěl se, přičemž jsem žasla jak nad obsahem jeho sdělení, ale taktéž nad jeho bezchybnou angličtinou s tím jedinečným francouzským akcentem. Takže v té Peterově firmě museli být nějakým způsobem zainteresovaní i Jacques se Samanthou, což se tím pojistným podvodem, o který se Peter pokusil, muselo obrátit proti nim. To je silný kafe... 

„Sam je jeho matka a taky se chová jako jeho matka, což je dobře, správně, ale… Peter přece nemůže ubližovat lidem okolo beztrestně donekonečna,“ zastala jsem se Samanthy zcela automaticky, protože to pro mě byl něco jako přirozený instinkt, ale ihned mi vzápětí došlo, že mě skoro třicet let obelhávala a že jsem k ní asi víc shovívavá, než by se slušelo. Navíc, pokud vskutku budu nucena té páky využít, pokud mi ji tedy Jacques poskytne, pak tím zaručeně bude trpět i ona, a tím pádem si ten podíl viny dostatečně odskáče. A to by bylo koneckonců férové... 

„Takže… co tě napadlo?“ Oficiálně dal tomuhle komplotu zelenou. Usmála jsem se sama pro sebe, a hned nato mi došlo, že se tak trochu chovám jako pomstychtivá, zhrzená potvora. Hm, asi ne tak trochu, ale hodně moc. Jenže copak si to ten šmejd nezaslouží? Rozhodně potřebuje shodit hřebínek a zadupat hluboko do země.

„No… vydat ho do Francie kvůli tomu pojistnýmu podvodu,“ vyslovila jsem ten svůj ďábelský plán, který nahlas zněl popravdě mnohem hůř, než pouze v mé hlavě. Fakticky jsem se chystala Petera předhodit polici a justici ve Francii?

„To by… bylo fér,“ vyjádřil svoje stanovisko jaksi neutrálně, jelikož nezněl ani souhlasně, ani naopak. „Víš, že za to hrozí až deset let odnětí svobody?“ informoval mě vzápětí, což pro mě nebyla žádná novinka. Celou tuhle akci jsem nezávazně probrala se svou kamarádkou právničkou Tammy.

„Nebo mu tím pouze pohrozit. Třeba bude stačit, když alespoň pocítí tuhle hrozbu důsledků svých činů…“ navrhla jsem další alternativu, která nepůsobila tolik radikálně jako ta první, ale zajisté taky nebude tolik účinná. „Potřebuju na něj nějakou páku, Jacquesi, ale tu přece nemusím využít,“ zmírňovala jsem svoje prvotní hrozivé prohlášení, protože jsem získávala dojem, že by z toho nakonec mohl chtít vycouvat.

„Co ti provedl, že mu to chceš takhle oplatit? Jestli mi to neřekneš, tak se obávám, že ti nebudu moct pomoct. Nemluvě o tom, že tím dost riskuju ohledně Samanthy. Protože… poslat jejího jedinýho syna na několik let do vězení? To už je hodně silný kalibr,“ No neříkala jsem to? Krucinál!

„Dobře, dobře. Slibuju ti, že to takhle daleko nenechám dojít, ano? Jen proti němu potřebuju něco, aby přestal ohrožovat mě a mou rodinu,“ nastínila jsem mu trochu víc ohledně svého problému.

„Čím tě Peter může ohrožovat?“ pozastavil se nad mým specifickým výrazem, kterým jsem určitě o to víc naklonila ručičku vah k tomu, aby to ze mě za každou cenu vydoloval. Bezděčně jsem si sama pro sebe protočila panenky, přičemž jsem potlačila tu neblahou předtuchu, že jsem tímhle telefonátem akorát vše nadmíru zkomplikovala. Že se mi moje snaha si opatřit nějakou solidní pojistku šeredně vymstí. Momentálně přede mnou stanula neskutečná Sophiina volba. Když mu prozradím ten důvod, potopím před ním Samanthu a když si to nechám pro sebe, nejspíš tím dovolím Peterovi mně i nadále terorizovat a dělat cokoliv, co si umane. Hrozilo by, že naplní svou vlastní výhrůžku, a to jsem prostě nemohla dopustit. Mohla jsem ale zkusit Samanthina manžela trochu obměkčit.

„Neptej se mě na to, prosím. Stejně se o tom dřív nebo později určitě dozvíš,“ poprosila jsem ho, aby na mě netlačil, protože nenáleželo mě, abych mu řekla o tom, že Peter je Chrisův syn. Teprve až teď mi došlo, že to z nás nějakým podivným způsobem dělalo jednu rodinu.

„Samantha o tom ví,“ konstatoval dopáleně a zaslechla jsem, jak naštvaně zafuněl. Asi to u nich doma taky nebyla úplná idylka, anebo mezi nimi v jejich vztahu Peter způsobil nemalé trhliny, které mě ovšem jedině nahrávaly.

„Tohle je třeba řešit osobně, z očí do očí, a ne takhle po telefonu, Jacquesi,“ upozornila jsem ho v nepřímé odpovědi na jeho přímočarý dotaz, s maximální ohleduplností a pokorou, aby to ode mě nebral jako výtku, ale spíš jako dobře míněnou radu. Stejně jako já budu nucena o tom našem nejnovějším příbuzenském vztahu říct Chrisovi, to samé čeká Samanthu s jejím manželem, díky mému zásahu patrně nevyhnutelně. Zcela jistě ani jemu ohledně Petera neřekla pravdu, proč taky že.

„Dobře, to chápu, ale…“ Nakrátko zaváhal v tom, co chtěl vlastně namítnout, takže jsem toho ihned využila.

„Slibuju, že jestli nebudu muset, tak toho nevyužiju,“ zopakovala jsem mu znovu svoji přísahu, tentokrát podstatě naléhavěji a významněji a kterou jsem mínila rozhodně dodržet. Nesnížím se na úroveň těch, kteří oklamali mě, ačkoliv se jejich zhoubný vliv snažím poněkud zákeřně eliminovat. Ani omylem nebudu nikoho oklamávat, abych dosáhla svého. Takhle já nehraju.

„A co Sam?“ přeptal se mě čistě racionálně, čímž mi tak trochu napovídal, že k mému plánu bude přece jen nakloněn. I po všech jeho oprávněných pochybách nebo polemice o morální odpovědnosti či svědomí. Já sama jsem nad touto svou radikální volbou stále v slabších okamžicích váhala, ale měla jsem dost toho, jak se mnou Peter manipulativně jednal, takže jsem se chtěla bránit, a to v plné síle. A když mě k tomu přiměje, vrátím mu to i s úroky.

„Řeknu jí o tom, jakmile to vyřeším s Peterem, ať to skončí jakkoliv,“ složila jsem mu další zásadní příslib, který jsem také myslela naprosto vážně. „Navlíknu to tak, abys byl pokud možno z obliga, ano?“ přidala jsem zkusmo.

„Dojde jí, že jsem ti ten kontakt dal já a že jsem tím potopil jejího syna,“ zakolísal ve svém přesvědčením, jelikož měl pochopitelně strach ze Samanthiny reakce, ačkoliv bojoval s tím, že si moc dobře uvědomoval, jak si Peter tuhle cennou lekci zasluhuje.

„Peter není takový hrdina, aby riskoval, že ho skutečně udám. Jakmile uteče někam jinam, nechám to být. Akorát potřebuju něco, čím ho dostatečně vyděsím, a tohle určitě zabere. Jacquesi, prosím,“ naléhala jsem na něj téměř škemravě, načež jsem u něj zaslechla rezignující povzdechnutí.

„Dobře, Rebecco, pošlu ti kontakt na komisaře, který ten Peterův případ vyšetřuje, jen...“ pronesl nejprve skálopevně, ačkoliv v jeho hlas zaznívala určitá skepse a nedůvěra, načež utichl uprostřed souvětí. Já si ovšem dovedla snadno domyslet ten zbytek, protože bylo zřejmé, o co mu ze všeho nejvíc šlo. Zapříčinit se o dosažení spravedlnosti, ale tak, aby se ho netýkaly žádné další důsledky.

„Děkuju, Jacquesi, vážně si toho moc vážím,“ ocenila jsem jeho ochotu mi vyhovět opravdu vděčně a vřele, protože tím do mě vkládal veškerou slepou důvěru, kterou jsem mohla velmi snadno zradit a jemu nezbylo nic jiného, než doufat, že to neudělám.

„Jo, jistě…Jenom mi dej pak vědět, jak se to vyvíjí,“ vybídl mě, abych ho nenechávala v kruté nevědomosti.

„Ozvu se ti. Jen… to nebude hned. Zítra odlétám na týden natáčet do Kanady a… pak se teprve uvidí,“ objasnila jsem mu, aby rozuzlení tohohle komplotu nečekal v následujících hodinách či brzkých dnech. Chtěla jsem dát Peterovi šanci se zachovat tak, jak se sám dušoval. Příležitost se zachovat správně. A teprve jestli si vymyslí opět nějakou kličku, tak se proti němu jednoznačně vymezím. Se mnou žádný třicetiletý fracek nebude zametat.

„Dobře… Já počkám,“ omezil se na ty nejstručnější odezvy, čímž mi dal ostentativně najevo, že se tahle spiklenecká konverzace nachýlila již ke svému konci.

„Ještě jednou díky a… zatím, Jacquesi,“ rozloučila jsem se s ním, když již nebylo víc o čem mluvit.

„Měj se, Rebecco,“ hlesl sotva slyšitelně, načež hovor definitivně ukončil. Hned nato jsem si hlasitě oddechla, protože se mi nesmírně ulevilo a z ramen mi spadlo břemeno přímo obrovských rozměrů. Pro sebe samotnou jsem se usmála, jelikož jsem si právě pro sebe zajistila záchranné lano. No hurá, vypadá to, že eso v rukávu budu mít nakonec já, a ne Peter.

* * * 

Cvičila jsem právě jógu, abych si trochu pročistila hlavu, ale to se mi samozřejmě nedařilo. Nosila jsem si toho v ní díky událostem posledních dní tolik, že mě kvůli tomu bez ustání trápila migréna. Myšlenky na práci jsem už nedokázala pojímat, a to jsme zítra měli odlétat natáčet. Do téhle doby jsem se obratně bránila jakémukoliv kontaktu s Chrisem, který se tedy z jeho iniciativy omezil na pouhé textovky a volání, které jsem mu záměrně ignorovala. Kdyby šlo o cokoliv naléhavého, dozajista by se ukázal osobně, ale to se doposud nestalo, takže jsem vypochopila, že zatím neměl odvahu se mi postavit přímo, protože se musel částečně cítit provinile kvůli tomu, jak na mě doslova povolal Samanthu.

Až do tohohle momentu. Protahovala jsem se zrovna v pozici kobry, když se přede mnou objevila Rosie a za ní v závěsu Christopher. Z jeho kamenného výrazu se na první dojem nedalo vyčíst vůbec nic, ale znala jsem ho tak dobře, že jsem okamžitě odhadla, že mě bude čekat velmi nepříjemná konverzace. Ale to jeho taky. Několikanásobně…

Mně se v ten okamžik prudce rozbušilo srdce, žaludek se mi obrátil vzhůru nohama a celkově se o mě pokoušela nějaká slabost. Ještě že už jsem ležela na zemi. Takhle jsem se zhluboka nadechla a dodala si odvahy, protože tomuhle rozhovoru se beztak nedalo vyhnout. Odkládala jsem to, jak se to jen dalo, ale Chris si pro to nakonec přišel sám.

„Táta je tady,“ oznámila mi Rosie suše s velkými Beats sluchátky zavěšenými okolo krku, aby ho uvedla a dala nám přitom okatě najevo, že ani přítomnost nás obou dohromady ji nijak zvlášť nezajímá.

„Ahoj, Rebecco,“ pozdravil mě poklidně a povytáhl jeden koutek úst výš, ale působilo to podivně provokativně.

„Jdu zpátky do pokoje,“ zahučela Rosie a když jsem ji to mlčky odkývala, tak se bez otálení odporoučela zpátky do svého pokoje. Já se mezitím postavila na nohy, i když jsem na pár sekund uvažovala nad tím, že bych nepřestala cvičit, čímž bych ho zaručeně vytočila. Sama bych se ale hlavně soustředila na něco, co mě dostatečně rozptýlí, protože jsem měla značný problém se mu podívat do očí, jak jsem neradostně předjímala. Musela jsem se ovšem překonat. Nicméně jsem usoudila, že bych to stejně dlouho nevydržela, protože to ve mně bublalo už po pár sekundách, kdy kousek ode mě přihlouple postával. Současně se do mě ale zažírala nesnesitelná lítost, protože jsem věděla, že dnes zničím veškeré naděje pro znovuobnovení naší rodiny. V rukou jsem kdoví proč držela blok na jógu, který jsem bezmyšlenkovitě popadla, jak jsem vstávala, a nejspíš jsem ho hodlala podvědomě použít jako zbraň. Až na to, že tenhle blok byl z pěny. Na něj bych potřebovala přinejmenším betonový. 

„Proč neodpovídáš na žádný moje zprávy?“ zeptal se mě a rovnou s notnou dávkou výčitek.

„Protože s tebou nechci mluvit?“ opáčila jsem ve výsměšné otázce a bezděčně jsem u toho rozhodila jednu ruku do strany. Chris se na mě hutně zamračil, když se mu má odpověď ani v nejmenším nelíbila. Veškeré jeho reakce jsem kontrolovala úsečnými, rozpačitými pohledy, které mu pochopitelně neušly a i ty ho dřív nebo později ještě víc popudí.

„To je ohromně dospělý, vážně,“ okomentoval moje počínání značně kriticky a horečně zavrtěl hlavou. Několika kroky přišel blíž ke mně, načež jsem pocítila nutkání o stejný počet kroků ustoupit dozadu.

„No zrovna od tebe to sedí,“ ohradila jsem se jízlivě a zatím jsem v sobě dusila veškeré emoce, ale byla to jen otázka času, než povolím. Připadala jsem si jako sopka, ve které prozatím bublalo uvnitř magma, ale zanedlouho se ze mě vyvalí jako láva a sežehne všechno, kam se dostane.

„Já jsem tě ale varoval, Rebecco,“ obhajoval si to svoje tristní jednání, kdy mě sprostě obešel a dokutálel tuhle tikající bombu až k nám, kde velkolepě vybuchla a smetla kompletně vše, co jsme se znovu spolu pracně budovali.

„Měl si to se mnou probrat, do háje!“ poznamenala jsem rozčileně, abych zakryla tu bezbřehou beznaděj, která mne celou prostupovala. Záhy jsem po něm mrštila ten pěnový kvádr, který byl dostatečně těžký na to, že k němu doletěl, ale on ho instinktivním gestem ruky odrazil kamsi pryč. Nevěřícně na mě vytřeštil oči a následně se kysele ušklíbl, s určitým zadostiučiněním, jelikož mě sotva před pár sekundami káral za mé dětinské konání.

Hrozně jsem se na něj zlobila, stejně tak i na sebe, ale zároveň jsem stejnou měrou truchlila kvůli našim ztraceným přáním a snům, což mě přivádělo až k nebetyčnému zoufalství. Zmítaly mnou nezměrná úzkost a frustrace, které jako by můj hrudník, i všechny vnitřnosti uvnitř, obmotaly ostnatým drátem a čím dál bolestivěji se s každou minutou, co tu přede mnou stál, stahovaly. V neposlední řadě jsem si před ním přišla nebývale mizerně a uboze, protože jsem udržovala intimní vztah s jeho vlastním biologickým synem. Kdyby to nestačilo, tak ten románek odhalila naše dcera, která nás s Peterem načapala. Vše, co se mohlo podělat, se ukázkově podělalo. Tohle bylo tak absurdní, tak 

„Jako ty se mnou ohledně hlídání Rose?“ předhodil mi duchapřítomně, protože ani ne vteřinu nesnesl, že by stín obvinění padl na něj. On prostě neuzná, že pochybil, ačkoliv by to beztak ničemu neprospělo. Tohle měl se svým synem společné.

„Nepřekrucuj to, kurva! Já to s tebou probrala! Akorát jsem se nerozhodla podle toho, jak si chtěl ty!“ vyvedla jsem ho z omylu velmi příkře, jelikož on si pořád vedl tu svou a nebyl ochotný připustit, že by to mohlo být jinak. Tohle jsem na něm přímo nesnášela a právě teďka mě to dohánělo k nepříčetnosti. Ale jakmile na něj vyplýtvám veškeré své zásoby hněvu, otěží se zaručeně ujme ta lítost, což bude mnohem, mnohem horší.

Chris se nad tím akorát opovržlivě uchechtl a zamítl to rázným zavrtěním hlavy. „Bože můj, ty seš takový do sebe zahleděný idiot! Když si něco vezmeš do tý svý dutý palice, nekoukáš doprava ani doleva, a tak tím sice možná dosáhneš svého, ale přitom akorát všechno zhoršíš a pokazíš!“ sjela jsem ho na dvě doby, když sám mlčel a nechal mi tak volnost pro můj vlastní projev.

„Jo, no… už si nebudeš moct užívat s tím svým zajíčkem,“ utrousil hořce a v očích se mu tak nenávistně blýsklo, jenom když si vzpomněl na Petera, až mi zatrnulo. On ho musel skutečně hluboce nesnášet. Za což jsem mohla výhradně jen já.

„Očividně mi nevěříš, takže co tu vlastně ještě řešíme?“ poukázala jsem na jeho neschopnost se odpoutat od svých žárlivých představ, které nás nejednou přivedly do podobného konfliktu. Znovu jsem nad tím odmítla ztrácet energii, která se mi dozajista bude hodit při jiné, náročnější části našeho rozhovoru. Myslí se mi mlhavě prohnalo, že bych ten náš rozchod mohla uhrát tímhle směrem, protože by to bylo nepoměrně snazší, než říct pravdu, ale já si to nechtěla usnadňovat. Chtěla jsem být férová a upřímná, i když to bude těžká rána i pro něj.

„Nevzdám se svý ženy jenom tak, to jsem ti jasně řekl už předtím a proto jsem podnikl patřičný kroky k tomu, abych dodržel svoje slovo,“ zrekapituloval, přičemž se opět pokoušel obhájit svoje naprosto nepřijatelné chování. „Já vím, že to bylo dost radikální řešení a že to asi vnímáš jako podraz, ale já už nevěděl jinak kudy kam, abych o tebe nepřišel.“

„Tak to ti nevyšlo,“ shrnula jsem prostě a věcně, přestože uvnitř mě se každá buňka nebezpečně chvěla, protože mi hrozilo, že se opětovně psychicky sesypu. Pouze jsem to opatrně nakousla a už jsem měla pocit, že nemůžu pokračovat dál. Do očí se mi nezvaně vtíraly první žalostné slzy, ale několikerým zamrkáním jsem je protentokrát zahnala pryč a v krku mi narostl neprostupný knedlík, skrze nějž by neprošla ani jediná hláska.

„Co tím myslíš?“ vybídl mě, ať s ním mluvím jednoznačně a poprvé jsem v jeho obličeji spatřila zaváhání, nejistotu a rozpaky. Možná vycítil, že za mým výrokem se skrývá něco mnohem děsivějšího, než jak se může na první dobrou jevit.

„Ty víš, co tím chci říct,“ kličkovala jsem kolem toho, protože jsem nedokázala nahlas vyslovit to, co jsem si ve svých myšlenkách prošla snad tisíckrát. To, co jsem jistojistě věděla v tu chvíli, co mi Samantha řekla pravdu.

„Vlastně ani ne… Takže to... prostě řekni,“ pobídl mě zmateně a upíral na mě svoje téměř černé oči, kterými mě chtěl nejspíš uhranout. Všimla jsem si, že o něco zrychleně oddechoval, jak byl sám z téhle konverzace nervózní a hlavně z toho, co jsem se mu právě chystala sdělit. Jenže moje tělo s mojí myslí absolutně nespolupracovalo, protože jsem se nedokázala vyslovit. Ve spáncích mi tím nezměrným stresem tupě bušilo, opět mi bylo poněkud mdlo a začala jsem se příšerně potit. Občas se některá má končetina nepodmíněně pohnula, aniž bych ji dala vědět, ale za to mohlo to silné vypětí, ve kterém jsem se již nějakou dobu zmítala. Ústa se mi párkrát bezhlesně otevřela a zase zavřela, protože jsem vskutku netušila, jak mu to celé povědět. Stručně, rychle anebo mu to dávkovat po kouskách?

„J-je konec, Chrisi. Já už s tebou nemůžu být,“ zajíkla jsem se, jakmile jsem se do toho pustila, protože se mi nesnesitelně třásla brada. Opětovně se mě zmocňoval zarmoucený pláč, který jsem ale znovu s urputností potlačila. Teď jsem si v žádném případě nemohla dovolit propuknout ve vzlykot, protože jak bych spustila, nedokázala bych už přestat.

Christopher na mě hleděl vyloženě zdrceně. Podle mého pokrouceného obličeje poznal, že mě samotnou to drtí na tisíce kusů, ale že zřejmě nemám na výběr. Ztěžka polkl a uhnul zrakem kamsi nalevo, ohromený tím zjištěním, že jsem právě náš sotva znovuvzkříšený vztah odsoudila k záhubě. Pochopil... 

 Rebecca je zjevně odhodlaná všechno definitivně zahodit, nechat to za sebou. To není až tak nepochopitelné, taková absurdní situace nemůže mít žádné smysluplné řešení. Tady je každá jednotlivá reakce naprosto v pořádku. Pokračování příště...

Děkuji, děkuji, na sto tisíckrát Vám děkuji! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 22. kapitola: