OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tangere, cum doleas (je těžké mlčet, když cítíš bolest) - Úvod + 1. kapitola

30.12.2009 (12:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1063×

Úvod

Píše se rok 1650, je to doba kdy lidé jsou sužování strachem a bolestí. Doba kdy se legendy, stávají skuteční. Doba kde vysoce postavení upíři vlastní města a vybírají si své oběti. Ale jsou tu i také bytosti, kteří nejsou zlí a snaží se pomáhat lidem. Jsou to vlkodlaci.

Svádí boje s upíry a snaží se aspoň o udržení rovnováhy mezi dobrem a zlem.

***

1. kapitola

Eleanor

Píše se rok 1650 . Dneska se koná oslava mých pátých narozenin. Měl to být den, kdy mě měla vesnice přijmout mezi sebe a brát jako sobě rovnou. Ano měl to být den, kdy se poprvé proměním ve vlkodlaka.

Když jsem stála na náměstí a měla se proměnit, byla jsem strašně nervosní. Všichni na mě koukali a já se bála, že se mi to nepovede.

„Skus si vybavit tu energii co ti koluje v žilách.“ radil mi náš vůdce a zároveň můj otec. Zavřela jsem oči a opravdu se mi vybavila ta energie. Cítila jsem jak se mé tělo mění. Ten pocit byl strašně příjemný. Po chvíli jsem tam nestála jako člověk, ale jako vlk. Teď jsem byla stejně vysoká jako normální vlk. Moje srst byla černá.

„Správně Eleanoro. A nezapomeň když se tě dotkne stříbro nebudeš schopná se proměnit ve vlka a ztratíš i část své síly.“ Na to jsem jen přikývla

„A ještě jedna věc. Dne kdy dosáhneš osmnáctého roku přestaneš stárnout. Začneš stárnout až si najdeš partnera a zplodíte spolu dítě. Dítě které převezme vaší úlohu chránit lid,“ na to jsem také jen přikývla.

„Pozor útočí na nás upírská garda!“ zakřičel někdo z vesnice

„Eleanoro uteč!“ Křikl na mě otec a  poté se přeměnil v nádherného bílého vlka. Utíkala jsem co mi síly stačili. Slyšela jsem vrčení a křik. Snažila jsem se to nevnímat. Už mi chyběl kousek od lesa, když mi cestu zatarasil nějaký upír.

„Hmmm pěkná. Určitě se budeš líbit mému pánovi.“

„Vrrrr,“ zavrčela jsem na měj a připravila se na útok

„Ale štěňátko si chce hrát?“ vysmíval se mi. Rychlím pohybem mi nasadil na krk stříbrný řetízek. Ten pohyb byl tak rychlí, že jsem ho ani nezaznamenala. Náhle jsem tam nestála v podobě vlka, ale člověka. Na ruce mi dal pouta a poté mě nasoukal do pytle. Snažila jsem se bránit, ale k ničemu to nebylo. Pak mě nejspíš přehodil přes koně a někam jsme ujížděli. Jeli jsme dost dlouho. Přemýšlela jsem co se ani stalo s mojí rodinou, s vesnicí. V hlouby duše jsem doufala, že se jim nic nestalo. Z mého přemýšlení mě vytrhlo zastavení koně a poté si mě někdo přehodil přes rameno a nesl mě kdoví kam. Měla jsem strašný strach co semnou teď bude. Podle zvuku se otevřeli nějaké staré dveře a my vešli dovnitř

„Odpověz!“ bylo co jsem zaslechla, než ho upír co mě unesl vyrušil

„Pane moc se omlouvám, že vás ruším, ale myslím si že by vás tohle mohlo udělat radost.“

„Co pro mě máš Nikolasi?“ slyšela jsem lusknutí prstů a poté cítila tvrdý náraz jak mě hodili na zem. Dívala jsem se do krvelačných očí upíra. Byl vysoký přibližně 185 cm, měl uhlově černé oči. Nejspíš má dost velký hlad. Jeho křídově bílá kůže kontrastovala s jeho tmavě hnědými vlasy. Mel tvrdé rysy v obličeji a malá ústa.

„O tys mi přivedl domácího mazlíčka Nikolasi? To je od tebe velice milé,“ když tohle dořekl uslyšela jsem výhružné zavrčení. Podívala jsem za tím zvukem. Na zemi klečel nějaký muž. Z obou stran ho drželi za paže upíři. Ze rtu mi stékala krev a vypadal hodně vyčerpaně. Jeho pohled spočinul na mě. Jeho rysy v obličeji byli výrazné a přesto vypadali tak něžně. Jeho oči byli přímo uhrančivé, byli nádherně zelené. Pokožku měl  stejně snědou jako byla ta moje. Vlasy měl černé na krátko ostříhané. Jeho postava byla svalnatá. Prohlížela jsem si ho a on mě.

„Ale copak? Snad nežárlíš že ona bude můj mazlíček a ty ne?“ řekl výsměšně ten upír

„Stát se tvým mazlíčkem ? nikdy! To radši umřu!“ odpověděl mu ten dokonalý muž

„To slyším rád. Jelikož na tebe nic jiného nečeká.“

„VRR,“ zavrčel na měj

„Tak ty takto. Chtěl jsem tě uštědřit, abys nemusel vidět jak jeden ze z tvého druhu trpí. Ale teď budeš nucen se na to dívat,“ když to říkal dostávala jsem čím dál tím větší strach. Upír došel ke mně. Vzal mě za pouta a nadzvedl mě nad zem. Připadala jsem si jako hadrová panenka. Došel ke stěně, kde byl přibitý háček. Pověsil mě za něj a já zůstala vyset ve vzduchu. Pouta se mi nepříjemně zařezávala do rukou. Upír přešel ke krbu kde plál oheň a strčil do něj železnou tyč. Chvíli jí tam nechal a poté jí rozžhavenou vytáhl ven. Blížil se ke mně s tou železnou tyčí a mě se strachem rozšířili panenky. Když viděl můj strach z něj potěšeně se  usmál. Když byl u mě, nehtem mě říznul do ruky. Z ranky mi začala vytékat karmínově rudá tekutina. Sehnul se k ráně a krev olíznul. Bylo to nechutné.  Poté mě přetočil čelem ke stěně. Roztrhl mi tričko a na pravou lopatku mi přiložil rozžhavené železo

„AAAAAAA,“ zakřičela jsem bolestí. „UUUUUUUU,“ křik mi přešel do bolestného zavití. Přišlo mi to jako hodiny než oddělal ten rozžhavený kov. Opřel ho o stěnu a já si ho mohla lépe prohlédnout. Byl to znak.. Znak byl v podobě velkého E které ohraničoval kruh, který tvořili propletení hadi. Nevím co to mělo představovat.

Šimla jsem si jak do ruky bere misku ve které bylo stříbro. Nasypal mi stříbro na ránu. Stříbro nepříjemně pálilo. Po tvářích mi stékali slzy. Věděla jsem, že už se toho znaku nezbavím. Stříbro zabrání aby se má kůže zahojila. Pak mě sundal z toho háčku. Sundal mi i pouta a nahradil je jinými. Okolo krku mi dal stříbrný oboje ke kterému připnul železný řetěz a přivázal mě k posteli.

Skula jsem se do klubíčka a začala plakat.

„Jak se ti to líbilo Damiane?“ vysmíval se mu opět upír. Nenechal ho nic říct. „Odveďte ho,“ poručil

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tangere, cum doleas (je těžké mlčet, když cítíš bolest) - Úvod + 1. kapitola: