OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 5.-6. kapitola

06.01.2010 (18:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 734×

5. kapitola

Eleanor

„Boj tedy může začít.“ křikl ještě na Damiana, který se momentálně skláněl nad Timmovým tělem. Nikolas mě odnesl ke křeslu kde se posadil Angeleus. Tam mě přivázal a odešel se zařadit do útočné linie. Oči se mi klížili únavou, ale já nechtěla spát. Chtěla jsem vidět tu potupnou porážku upírů. Chttěla jsem vidět Angelusovu tvář, až uvidí své bojovníky nehybně ležet a pomáli se měnit v prach. Aspoň jsem si to z hlouby duše přála a věřila tomu, že se to stane a můj lid vyhraje.

Po chvíli jsem uslyšela odhodlaný křik. Křik který oznamoval, že se dotyčný nebojí smrti. Všechno se dělo tak rychle. Pomáli jsem ani nerozeznávala postavy, všechno mi splývalo do jedné šmouhy. Za to může to zpropadené stříbro co mám na krku. Podle mrtvých těl  které jsem poznávala jsem usoudila, že  vyhrávají vlkodlaci. Na malý okamžik jsem zahlédla Damiana. Pomáli ale jistě se blížil k nám. Zbývalo mu od nás přibližně tři metry, když v tom ho napadli čtyři upíři. Damian se začal úspěšně bránit. Po chvilce se jeden upír kácel k zemi. Pak se otočil okolo své osy a jedním máchnutím usekl jednomu upírovi hlavu. Z upíra zbyl jen prach. Angeleus si ho zlobně měřil pohledem. Já si jen užívala jeho strachu v očích. To se u  něj jen tak nevidí a proto si to musím užít plnými doušky. Otočil se na mě a odpoutal mě od žídle. Vydal se ke svému kočáru, já bohužel neměla tolik síly a proto mě spíše táhl za sebou. Myslela jsem, že mi ten krk uškubne. Do kočáru mě přímo hodil

„Nikolasi!“ křikl a nastoupil do kočáru. Do dvou vteřin doběhl i Nikolas a my se vydali k hradu. Cestou jsem musela usnout, jelikož mě zbudila bolest v temeni.    Prudce otevřu oči a zjistím, že se nacházím pod kočárem a nade mnou s sklání Nikolas a má úsměv od ucha k uchu.

„Měla by ses vidět holka. Vypadáš jako kdyby tě někdo polil studenou vodou. Hahaha.“ když to říkal tak se jen pochechtával, když to dořekl propadl strašnému záchvatu smíchu. Já si ho jen zlobně měřila a čekala až se uklidní.

Celkem mi nesedělo, že tu semnou není Angelus ale on. To nebývá zvykem. Když se uklidnil drapl vodítko a táhl mě do sklepení. To se mi už vůbec nelíbilo. Když jsme došli úplně dolů naskytl se mi pohled na jedny dveře. Vypadali hodně staře. Divím se, že ještě drží pohromadě. Došli jsme k těm dveřím. Nikolas je otevřel a mě udeřil do novu strašný smrad hniloby a zatuchliny. Vešli jsme dovnitř a mě se naskytl  pohled do místnosti. Na zdech byli připevněné okovy. Byli i na tropě. Uprostřed byl skřipec. Nacházeli jsme se v mučírně. Tak to sem i už vůbec nelíbilo. Měla jsem strašný strach.

„tady si spolu pěkně užijeme“ oznámil mi Nikola a škodolibě se na mě usmál. Dotáhl mě k okovům na stěně. Ruce mi do nich u věznil. Okovy byli drcné a studené. Když se dotkli mé kůže přeběhl mi mráz po zádech a naběhla mi husina. Bože prosím pomoz mi.

„zatím si tu odpočiň já dojdu zítra“ s těmito slovy se ke mně otočil zády a odešel. Zaklapl dveře a  já se asi poprvé cítila opravdu sama. Nikdy jsem nebyla sama v místnosti. Začala jsem plakat. Slzy mi sklouzávali po tváři přímo dolů na špinavou zem. Snažila jsem nemyslet na to, že jsem zavřená v mučírně a zpomínala na doby, kdy jsem byla opravdu šťastná. Na doby kdy jsem byla se svou rodinou s přáteli.

6. kapitola

Damian

„Už je čas pane.“ oznámil mi Ben

„Ano hned tam budu.“ odpověděl jsem mu a naposledy se podíval na fotku, kterou jsem svíral ve své ruce. Na té fotce jsem byl se svým bratrem, kterého před pěti lety unesli upíři. Fotografii jsem uklidil zpátky do šuplíku a začal se oblékat.

Nasedl jsem na svého koně a mohli jsme vyrazit. Jeli jsme přibližně hodinu než jsme dorazili na louku. Upíři tam už čekali. Já s Benem jsme se vydali do prostřed louky. I Angelus se vydal se svým nejvěrnějším služebníkem Nikolaosem. Ještě ho doprovázeli dva lidé. Z té dálky jsme je nepoznával. Když se k nám blížili poznal jsme, že se jedná o může a dívku. Už byli skoro u nás a já poznal svého bratra. Byl  jsme hrozně rád že je na živu. Pak jsem pohlédl na tu dívku. Někoho mi strašně moc připomínala, ale koho.

„Tady jsou naše podmínky. Odejděte a nikomu se nic nestane.“ řekl nekompromisním hlasem Angelus

„A tady jsou zase naše podmínky. Odejděte vy, ale necháte tu mého bratra a tuhle dívku“ řekl jsem mu zas na oplátku.

„Tak na to zapomeň. Já své mazlíčky nikomu nedám.“

„VRRR.“ zavrčela na něj ta dívka.  Na to jí Angelus odpověděl silnou ránou do tváře svým bičíkem.  Na to zareagoval můj bratr a zaútočil na Angeluse. Bohužel ho stříbro omezovalo a tak nebil dost rychlí na to aby se ubránil. Angelus ho zasáhnul stříbrnou dýkou do hrudníku a Timmi se skácel k zemi. Ta dívka k němu došla a vzala si jeho hlavu do svého klina. Podívala se na Angeluse zlobným pohledem. Její oči přímo pláli nenávistí. Začala výhružně vrčet. Oči jí ztmavly a špičáky se jí prodloužili. Náhle napadla Angeluse, který byl ve stejném šoku jako já.  Bohužel včas zareagoval a něco jí píchnul. Snažila se bojovat s tou látkou ale moc se jí to nedařilo.

„Opravdu to funguje!“ řekl nadšeně Angelus

„Pokloň se svému pánovi!“ přikázal jí. Došla až k němu a skoro si klekla. Náhle se napřímila a hleděla mu přímo do očí

„Ty se naučíš poslouchat svého pána!“ křičel na ní a mlátil jí bičíkem hlava nehlava

„Odnes jí.“ přikázal Nikolasovi. Když odcházeli křikl ještě po mě Angelus

„Boj tedy může začít.“

Skláněl jsem se nad Timmovím tělem a zjišťoval jak moc má vážné zranění.

Pusťte si tuto písničku - http://www.youtube.com/watch?v=xEcVfn_4zvU

Pak jsem si vzal Timmiho do náruče a šel zpátky ke svým vojákům. Pohledl jsme na své muže. Ve všech tvářích jsem viděl odhodlání zemřít pro svobodu.

„O nás říkají, že jsme zvířata. Ale co potom jsou oni? To oni mají být zvířata. Sami jsme mohli teď vidět jak se chovají k lidem. Jsou bezcitní. Nemají duši a ani špetku slitování. Dneska jsem se tu všichni sešli z jediného důvodu. Z důvodu bojovat o svobodu. O svobodu, která je nám více než sto let odepřena. Už jsem unavený a vy určitě také se pořád někde skrývat a bát se v noci vycházet ven. Proto bojujme! Bojujme za svou svobodu. Za svobodu svých dědí!“ pronesl jsme povzbuzující řeč

„Jooo svoboda.“ mi bylo odpovědí

„Boj může začít.“ řekl jsme a šel jsem odnést Timmovo tělo do vysoké trávy, kde bude v bezpečí.

Vrátil jsem se do první řady, kde náleželo mé místo. Vytáhl jsem meč z pochvy a natáhl ruku před sebe

„Svoboda.“  zakřičel jsem a začal běžet naproti svému protivníku. Měl jsem namířeno osvobodit to děvče. Do cesty se mi připletl jeden upír. Jedním máchnutím jsem mu usekl hlavu a běžel jsem dál. Když jsem byl skoro u svého cíle střetl jsme se se čtyřmi upíry. Jednomu upírovi jsem hned probodnul srdce. Poté jsem se otočil a při tom pohybu jsem dalšímu upírovi usekl hlavu. Ty další dva už bylo teší porazit. Byli dobře sehraní a měl jsem co dělat abych se vyhnul jejich útokům. Po chvilce boje jsme jednomu upírovy usekl pravou ruku a záhy hned na to i hlavu. Ten druhý upír byl zřejmě v šoku, že jsme ho zabil a tak jsem využil své šance a také mu usekl hlavu. Otočil jsem se abych viděl Amgelusovi naštvanou tvář a místo toho jsem vyděl jen jak nastupuje do kočáru. Rozběhl jsem se za ním ale bylo už moc pozdě. Nestihl jsme to

„Neeeeeeeeee.“ zařval jsem z plných plic. Vztek semnou lomcoval a já to už nemohl vydržet. Náhle moje tělo explodovalo a já se proměnil ve vlka. Začal jsem zabíjet jednoho upíra po druhém. Nestíhali ani utíkat. Když už na louce nezbil ani jeden upír vzpomněl jsem si na Timiho. Okamžitě jsem se proměnil zpátky a běžel k místu kde ležel. Vzal jsem ho do náruče a opatrně ho položil na mého koně. Pak jsme vyjeli k domovu.

Když jsme dorazili domů hned jsme ho odnesl na ošetřovnu. Když ho sestřička ošetřovala přemýšlel jsem nad tou dívkou, že by se o ní mluvilo v tom proroctví?

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 5.-6. kapitola: