Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 12. - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek je na světě. Povede se Eleanor uprchnout? A moc děkuji za komentáře. Jsem ráda, že se tato povídka někomu líbí.

03.02.2010 (20:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 999×

12. kapitola

Eleanor

Otevřela jsem okno a vyskočila ven. Bylo mi jedno, že je to celkem dost vysoko. Já si jen užívala ten pád. Dával mi pocit svobody. Pocit který jsem hodně dlouho necítila…

Po chvilce jsem dopadla na zem. Při pádu jsem srazila i jednoho upíra, který vedl Davida do paláce. David toho hned využil a vyškubl mu řetěz, který svíral ve své ruce. Mezi tu dobu jsem se vyškrábala na nohy a vší rychlostí utíkala z paláce. David mě následoval.

Před bránou nám zatarasili cestu tři upíři. Rozhlédla jsem se a do oka mi padl klacek, který byl opřený o zeď. Natáhla jsem se pro něj a postavila se do bojové pozice. Z hrdla mi vycházelo nenávistné vrčení. Cítila jsem jak se mi prodlužují špičáky. A mé vidění je ostřejší. Periferním viděním jsem zahlédla jak David útočí na jednoho z upírů sekerou. Víc jsem se Davidem nezaobírala a začala se vyhýbat útokům jednoho upíra. Byl dost vysoký. Ztěží jsem mu sahala po lopatky. Jeho ramena byli samý sval. Jeho pohyby byly přesto ladné. Bylo těžké se vyhýbat jeho útokům.

Když jsem se pokusila zaútočit, bohužel jsem si nevšimla, že se k nám blíží další upíři. Jeden z přibíhajících upírů mě bodl do boků.

„Aaa.“ Zasténala jsem. Ta bolest mě srazila na kolena. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se postavit. Než jsem zcela stála na nohou, tak upír s kterým jsem bojovala mi uštědřil ránu pěstí. Měla jsem pocit že mě udeřil kus skály a ne pěst. V puse jsem ucítila hnusnou pachuť. Pokusila jsem se vyplivnout nahromaděnou krev v mích ústech. Hned potom jsem jedným prudkým pohybem klackem podkopla nohy tomu prašivému upírovi. Co nejrychleji jsem se vyškrábala na nohy a probodla mu srdce. Po upírovy zbyla jenom hromádka prachu. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že David zatím zbytek upírů vyřídil a mi se mohli vydat na útěk.

Už nějakou dobu jsme běželi a já cítila hroznou bolest v boku, ze kterého mi vytékala krev. Cítila jsem jak mě síly rychle ubývají. Zaslechla jsem jak se za námi blíží vojáci na koních. Vyděšeně se podívám na Davida

„To budou lidští služebníci Juliuse.“ Vysvětlí mi. Já jen přikývnu a dál běžela Po chvilce se mi začalo zatmívat před očima a já se skácela k zemi

„Eleanor no tak pojď! Teď to nesmíme vzdát!“ křičí na mě David. Zatnula jsem zuby a s pomocí Davidovou jsem se postavila zas na nohy. Bohužel nás dohnali vojáci. Bylo jich pět. Všichni seskočili z koní a obklíčili nás. Mi se přikrčili do obraných pozic a vyčkávali na útok. Vojáci se k nám začali pomáli přibližovat. Když byli od nás na dva kroky s křikem na nás zaútočili. Snažila jsem se vyhýbat jejich útokům. Po chvilce jeden z vojáků se ke mně přiblížil až moc blízko a já své šance využila. Chytla jsem ho za zápěstí a jedním pohybem mu ho zlomila. Voják okamžitě meč pustil. Než meč dopadl na zem stihla jsem ho chytit a vojákovi jsem jedním máchnutím ruky usekla hlavu. Tělo se bezvládně sesunulo k zemi. Vyděšeně jsem se dívala na bezvládné tělo „Jsem zrůda, vrah“ křičela jsem na sebe v myšlenkách. Z mého transu mě probrala ostrá bolest na levé ruce. Otočím se za původcem rány a spatřím postaršího menšího muže, který hypnotizuje mou ránu na ruce a při tom se usmívá. Jeho výraz v obličeji mě strašně naštval. Udělala jsem výpad mečem a ten muž ho bez problému odrazil. Při tom jak se mi stíhl vyhnout mi uštědřil další ránu. Tentokrát mě zasáhl do nohy a já se skácela k zemi. Chystal se mi probodnout srdce, když v tom jeho hlava zmizela a jeho tělo se skácelo na mé. Při jeho dopadu na mé tělo se směr jeho meče změnil a zasáhl mě nad ránou na mém boku. David ze mě sundal mrtvé tělo a pomohl mi na nohy. Bohužel jsem se neudržela na nohou a skácela jsem se na kolena. Na mé tváři mě něco zastudila a já vzhlédla k obloze. Z oblohy se snášely sněhově bíle vločky. Nastavila jsem jim svojí tvář a užívala si jejich chladivý dotek. Když jsem tam tak klečela začala jsem si uvědomovat, že je mi strašná zima. Po chvilce se začalo mé tělo nekontrolovatelně třást. Cítila jsem jak z mích zranění vytéká krev a já se cítím čím dál tím slabší.

„Musím ti sundat to stříbro, aby ses uzdravila,“ promluvil ke mně David. Jeho hlas zněl vzdáleně. Uvědomila jsem si, že už neklečím na zemi ale ležím a nechávám se unášet do temnoty, kde necítím žádnou bolest.

„Ne Eleanor“! Bojuj slyšíš,“ slyšela jsem nějaký hlas. Hlas který mi byl tak známi.

13. kapitola

Eleanor

Temnota kolem mě se začala rozestupovat a já pomaličku začala vnímat své bolavé tělo.Cítila jsem jak mi z rán vytéká pořád krev. Zaposlouchala jsem se do svého okolí, a zjistila jsem, že jedu nejspíš v nějakém voze. Cítila jsem svojí hlavu v něčím klíně. Až teď jsem si uvědomila, že mráz s mým tělem cloumá.

„Na, přehoď to přes ní.“ Řekl nějaký hlas. Byl mi tak známí, jen si vzpomenout.

„Vždyť zmrzneš!“ mluvil na toho dotyčného David .

„Nezmrznu. Tento malý kousek stříbra mě tolik neomezuje jako vás.“ Odpověděl mu ten neznámy.

„Jak to?“ Ptal se nechápavě David a při tom mě zakrýval nějakou látkou. Cítila jsem, jak mě hřeje na mé zmrzlé nohy.

„Protože jsem prošel tvrdým výcvikem a mám rozšířené schopnosti.“ Vysvětloval ten neznámí hlas. „Kdežto vy dva jste neprošli žádným výcvikem a proto nejste aspoň trošku imunní proti stříbru.“ Když domluvil, před očima se mi objevila tvář Timmiho.

„Timmi,“ zamumlala jsem do ticha.

„Ano Eleanor. Neboj, jsem u tebe,“ pane bože, jak jsem na něj mohla zapomenout! Nadávala jsem si v duchu. Počkat! Ale vždyť je mrtvý. Pomáli jsem otevřela oči a spatřila jsem nad svým obličejem Timmiho tvář. Usmála jsem se na něj a chtěla jsem ho pohladit po je ho krásném obličeji, který mi také oplácel úsměv. Bohužel se mi nepovedlo zvednout ruku, náhle mi přišlo, jako kdyby vážila tunu.

„Nenamáhej se. Jsi hodně zraněná a vyčerpaná.“ Mluvil ke mně Timmi a vůbec se mi nelíbil jeho ton hlasu „ Nemohu pořád zastavit to krvácení… kdybych ti aspoň dokázal sundat to zatracené stříbro… ale nemohu… je příliš pevné,“ když mluvil, hlas se mu třásl a zadrhával

„Neboj,“ snažila jsem se ho uklidnit „ Já budu v pořádku.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale v hloubi duše jsem věděla, že budu ráda, když se dožiji rána. David si mě přitiskl k sobě a já si užívala tepla, co z jeho kůže sálo.

„Jsi hrozně studená.“ Prolomil ticho David a ještě více si mě přitáhl k sobě.

Po nějaké době se vůz zastavil. Slyšela jsem kroky, jak se k nám blíži, ale neměla jsem sílu otevřít oči.

„Tak vystupovat, panstvo,“ řekl nějaký chraplavý mužský hlas.

„Eleanor, můžeš vstát?“ ptal se mě David.

„Nevím,“ odpověděla jsem unaveně. Kolem mě se zase rozprostírala temnota, kterou jsem vítala s otevřenou náručí. Přestávala jsem vnímat své bolavé tělo, připadala jsem si jako v ráji. Z mého ráje mě probudili rozzuřené hlasy.

„Nesahej na ní!“ křičel David.

„Jseš snad hluchý? VRRR.“ Zavrčel výhružně Timmi.

„Odveďte je! Nemám náladu se s nimi hádat! A tu malou holku taky!“ Křičel ten nepříjemný hlas. Počkat, on mě nazval malou holkou?! Dál jsem se nezaobírala myšlenkami. Ucítila jsem na svém těla dvě vařící ruce, které mě vytáhli ze země a dotyčný si mě přehodil přes rameno.

„AU.“ uniklo mi ze tru, když mé tělo narazilo do tvrdého horkého ramene.

„Šéfe, co bude sní? Pochybuji, že se dožije rána.“

„To bude muset. Mám v plánu jí darovat našemu pánovi.“ Odpověděl mu ten nesympatický hlas. Pak jsem cítila, jak se rozešel nějakým směrem. Zatínala jsem zuby abych nevykřikla bolestí. Po nějaké době se zastavil a já cítila, jak letím vzduchem a poté mé tělo naráží do země. Kolem mě se zase objela známá temnota a já jí s otevřenou náručí vítala.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování