Difficile est tagere, cum doleas (Je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 32. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tady po delší době pokračování. Jak to dopadlo po bitvě? Co se stalo s Rhiannonou? To se dozvíte v tomto díle. Přeji příjemné čtení.

15.04.2010 (16:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1150×

32. kapitola

Eleonor

„Thayere! Jsi v pořádku? Nic ti není?“

„Ano mami jsem v pořádku.“ Rozpřáhl ruce. „Vidíš, ani škrábnutí.“

„To jsem ráda, že ti nic není.“ Úlevou jsem si oddychla. „A kde máš sestru?“

„Ona není s vámi?“ podivil se Thayer. Vůbec se mi nelíbil jeho výraz.

„Ne není.“ Začala jsem se rozhlížet po všech stranách, jestli nezahlédnu svou dceru. Nikde nebyla. Začal mě obklopovat panický strach. „Měli jste být pořád spolu! Tak jak to že tu není s tebou!“

„Mami, uklidni se…“

„Sakra jak se mám uklidnit! Když nevím, kde je má dcera!“

„Mami… řeknu ti vše, co se stalo… ale prosím uklidni se… aspoň na chvíli… prosím.“ Upíral na mě své čokoládové oči, které mi tak moc připomínali Damiana. Z ničeho nic mi začali stékat slzy po tvářích, po zádech mi přecházel mráz.

„Celou dobu jsme byli spolu a bojovali bok po boku, ale pak do nás někdo vrazil a my se museli oddělit. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Když jsem zabil toho upíra, rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil jsem, že všichni utíkají. Myslel jsem, že Rhiannona už také utekla.“

„Co se děje?“ přerušil nás Timmi.

„Nemůžeme najít Rhiannonu.“

„A už jste něco zjistili?“

„Ne… Thayer mi zrovna vyprávěl co se dělo, když jí viděl naposledy.“

„A?“

„Moc toho nevíme… jen to, že je napadli upíři a tím je rozdělili.“

„Hej chlapi!“ křikl do davu Timmi. „Viděl někdo z vám Rhiannonu?“

„Já ji viděl,“ ozval se hlas někde vzadu.

„Kdy jsi ji viděl?“ naléhala jsem na něj. Z davu vyšel starší muž střední postavy. Tělo měl všude potřísněné krví, která rozhodně nepatřila jemu. Na první pohled bylo poznat, že je to nemilosrdný bojovník.

„Muselo to být po tom, co je napadli. Viděl jsem jí, jak utíká před skupinou upírů. Zahnali ji na druhou stranu mýtiny.“

„A pak?“ čekala jsem napjatě.

„Nevím… když zmizela do lesa, už jsem jí neviděl.“

„To je zlé…“ konstatoval Timmi.

„Co budeme dělat?“

„Co by Thayere, vyrazíme jí hledat.“

„Sestavím skupiny, které nám pomohou Rhiannonu najít. Zbytek mužů pošlu domů. Musí někdo oznámit našim přátelům, že jsme neuspěli.“

„Dobře.“ Usmála jsem se na Timmiho.

„Víte všichni co máte dělat?“ zeptal se ještě jednou naposledy Timmi. Když všichni pokývali hlavou na souhlas, vydali jsme se do lesa najít Rhiannonu. Prohledali, jsem každý kout, nevynechali jsme jediné temné místo lesa neprozkoumané, ale jako kdyby se po mé dceři slehla zem.

Po nějaké době jsme narazili na roztrhanou síť, pod kterou byli stopy krve, která podle pachu patřila Rhiannoně. Chvíli jsme stopovali její pachovou stopu, ale k naší smůle začalo hustě pršet. Kapky deště smyli naší jedinou naději najít ji. Uvnitř mě sžíral strach. Strach z další ztráty milované osoby. Strach z toho, že po druhé už nesnesu takovou ztrátu a Thayerovi budu špatnou matkou. Strach z toho, že bych už nedokázala žít. Mé srdce by puklo žalem.

Rhiannona

„Kap, kap, kap…“ to byl jediný zvuk, který jsem slyšela. Žádný pohyb ani náznak živé duše, jen to protivné kapání vody. Všechny svaly v mém těle mě bolely. Sebemenší pohyb mi způsoboval tu nejhorší bolest, jakou jsem kdy ve svém životě mohla poznat. Pod sebou jsem cítila kožešinu, která mě krásně hřála do zad. Vzduch byl vlhký a studený, podle toho jsem usoudila, že se s největší pravděpodobností nacházím v jeskyni. Chtěla jsem otevřít oči, abych si své tvrzení ověřila, ale nešlo to. I na ten nejpřirozenější pohyb jsem byla příliš slabá. Až teď jsem si uvědomila, že můj žaludek je bolestně sevřený hladem a v ústech mám nepříjemně sucho. Kdybych neslyšela to nepříjemné kapkáni vody, myslela bych si, že jsem v očistci. Jazykem jsem si olízla své bolestně rozpraskané rty, abych si je aspoň trochu navlhčila.

Nevím, jak dlouho jsem ležela, než jsem uslyšela kroky, které se ke mně blížili. Ležela jsem nehnutě a poslouchala, jak si někdo ke mně sedá. Ucítila jsem cizí ruce na svém hrudníku. Z posledních sil, které mi ještě zbyly, jsem s velkou námahou, se snažila zadržet cizí ruku, která se mě dotýkala. Jakmile se mé prsty dotkly neznámého, ucítila jsem příjemné jiskření pod mými prsty.

„Jsem rád, že ses probudila,“ promluvil na mě neznámý. Jeho hlas jsem poznávala z osudného dne, kdy mě málem zabili ti zpropadení upíři. Konečně jsem otevřela oči. Chvíli jsem viděla jen samou tmu, myslela jsem si, že se mi ani nepodařilo otevřít oči, ale po chvíli jsem dokázala rozeznat tvary, které mě obklopovali. Pohlédla jsem na neznámého může, který mi momentálně ošetřoval zranění. V přítmí tmy jsem dokázala rozeznat jeho ostré čelisti, které mu dodávali na mužnosti. Zahlédla jsem, že krčí obočí. Z toho jsem usoudila, že se mračí.

„Budu ti muset znovu zlomit žebro.“

„Proč?“ můj hlas mi zněl cize, vůbec jsem jej nepoznávala. Z mého silného hlasu se stal tichý nevýrazný, který se ke konci ztrácel ve větru, který řádil venku.

„Špatně ti srostlo.“ Konstatoval to jako kdyby nic. Jeho tón mě přímo dováděl k zuřivosti. Začal si vyhrnovat rukávy, aby se mi lépe pracoval. Už se mi chystal zlomit znovu žebro, když v tom jsem vyštěkla. „Nenechám se od tebe ošetřovat, natož si lámat kosti když tě vůbec neznám. Co když mi chceš ublížit místo toho abys mi pomohl. Já nedůvěřuji lidem jen tak na potkání.“

„Proč?“ to bylo jediné, co řekl.

„Co proč?“ nechápala jsem, na co se teď ptá.

„Proč nedůvěřuješ lidem?“

„Protože jste proradní. Při první příležitosti vrazíte kudlu do zad. Jste vyznavači upírů, kteří vám slíbí ochranu za trochu krve, ale ve skutečnosti vám žádnou ochranu neposkytují. Kdykoli si vezmou vaší krev a nazejímá je jestliže Vás zabijí či ne.“

„Mýlíš se.“

„A v čem? Že vám neposkytují ochranu? Jestli si opravdu myslíš, že vás chrání tak jsi pěkný hlupák. Vy lidé jste jen jejich potrava. Jinak Vás nevidí. Jen kus masa, které mohou ulovit.“

„Mýlíš se v tom, že všichni nejsou vyznavači upírů. Někteří lidé poznali, co doopravdy jsou upíři zač.“

„A proto nás vlkodlaky loví a prodávají upírům, nebo ještě hůř zabíjí a z naší kůže si dělají přikrývky či oblečení.“

„Proč bych proboha tě měl zabít? Řekni mi aspoň jeden důvod.“

„Jsi člověk.“

„Kromě toho.“

„Nevím, nejspíš nevíš, kdo já jsem…“ hlas se mi ztratil v temnotě. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec slyšel celou větu.

„A kdo jsi? Podle mě jsi pěkně umíněná holka, která byla na špatném místě ve špatnou dobu. Žádného vlkodlaka v tobě nevidím.“

„Ale já tam nebyla náhodou, já se té bitvy účastnila.“

„Tak mi pověz, kdo podle tebe jsi?“

„Jsem vlkodlak, který je na svou rasu hrdý.“

„Pověz, proč jsi hrdá na svou rasu. Mě by to zajímalo. Lidé o vás hovoří jako o zavšivených psech, kteří jim znechucují život a prostředí.“

„Proč tě to zajímá? Proč se tak ke mně chováš? Co jsi zač?“

„Já se ptal první. Až mi odpovíš ty na mé otázky, tak já odpovím na tvé.“

„Dobrá… Jsem hrdá na svou matku, která musela tři čtvrtě svého života snášet tyranii upíra, který ji pohrdal. Eleonor i přes to všechno pohrdání si dokázala udržet svou hrdost. Nikdy Angelusovi nepodlehla, nikdy se před ním neskláněla se vší pokorou.“ Sledovala jsem, jak v jeho tváři se objevuje němý údiv. „Můj otec Damian je největší bojovník, jaký kdy byl. Nikdy žádnou bitvu neprohrál a ze všech vyšel skoro bez jediného škrábnutí, až na jednu bitvu, která se mu stala osudným. A můj strýc Timmi…“

„To stačí, já znám tvou rodinu“ přerušil mě v mm vyprávění.

„Tak proč jsi po mě chtěl vysvětlení?“

„Nevěděl jsem, kdo jsi. A aspoň jsem si potvrdila, že ty příběhy, které mezi sebou si vykládají upíři, jsou pravdivé.“ Podívala jsem se na něj nedůvěřivě.

„Kdo jsi?“

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování