OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tagere, cum doleas (Je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 26. kapitola

17.03.2010 (15:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 617×

26. kapitola

 Eleanor

„Ne, Damiane!“

Klečela jsem na zemi a nemohla pořád uvěřit tomu, co se právě teď stalo. Nechtěla jsem tomu věřit. Nemohla. Vždyť mi slíbil, že si dá na sebe pozor a ve zdraví mi vrátí můj medailónek. Ne, tohle není skutečné, je to jen zlý sen, ze kterého se nemohu probudit.

„Sakra Damiane, vzbuď mě konečně! Už dost jsem si vytrpěla.“ Pořád nic. Nikdo mě nebudí a už vůbec nikdo se nesměje dobře provedenému vtipu. Ucítila jsem na svém rameni něčí ruku. Rychle jsem otočila hlavu a z celého srdce si přála, aby za mnou stál Damian. Bohužel tam nebyl on, ale Thomas.

„Je mi to moc líto,“ pohlédl na mě s výrazem plným bolesti. „ Já… Ani nevím, co bych… Ti měl říct.“ Hlas se mu zadrhával hluboko v hrdle. Divila jsem se, že vůbec dokáže promluvit.

„Kdybys cokoliv potřebovala, jsem tady pro tebe. Ach, Eleanor, mě to tak mrzí!“ klekl si ke mně a schoval mě ve své velké teplé náruči. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a znovu se rozvzlykala.

„Není mrtvý,“ promluvila jsem tichým hlasem plným bolesti.

„Cože?“

„Není mrtvý,“ zopakovala jsem svoje tvrzení ještě jednou. „Já nevím, jak to vysvětlit, ale není mrtvý. Cítím to.“

„Ale sama jsi to viděla, Eleanor, jak spadl z toho prokletého útesu,“ Thomas se mi snažil má slova vyvrátit. „To nikdy nikdo nemohl přežít.“ 

„Ale já to cítím. On žije! Musíme se ho pokusit najít!“

„Eleanor, uklidni se,“ utěšoval mě Thomas. „Damian je mrtvý. Už není mezi námi.“

„Ty mě nechápeš. Já cítím, že žije.“

„Pokud žije, tak nás najde.“

„Ale co když potřebuje naši pomoc!“ začínala jsem být naštvaná a hysterická zároveň. Vyvlekla jsem se z Thomasovy náruče a snažila se postavit na nohy.

„Kam jdeš?“

„Co myslíš? Hledat svého manžela.“

„Počkej,“ natáhl ke mně ruku. „Půjdu s tebou.“ Podívala jsem se na Thomase s vítězoslavným úsměvem.

K našemu hledání se přidalo i pár dalších bojovníku a především přátel. Zbytek odešel domů do vesnice. Hledali jsme už celý měsíc. Prohledali jsme celé pobřeží, jestli tam někde neleží jeho tělo. Hledali jsme i v lese. Obrátili každý kámen, ale stále nic, jako kdyby se po něm slehla zem. Začínala jsem si myslet, že žádný Damian neexistuje, a je jen výplodem mé fantazie. Pomalu mě obklopil strach. Strach z toho, že všechny krásné věci, co jsme s Damianem prožili, byly jen lži. Silně jsem k sobě stiskla oční víčka, abych potlačila slzy. Bála jsem se je znovu otevřít. Měla jsem strach, že když to udělám, že když je znovu otevřu, nebudu se nacházet v hustém lese, ale v Angelově pokoji. Zhluboka jsem se nadechla. Do nosu mě udeřily spousty vůní. Cítila jsem vlhkou hlínu, kůru stromů, trávu. Tyto všemožné vůně mi dodaly odvahu a já znovu otevřela oči. Opravdu jsem se nacházela v lese. Přede mnou stál Timmi a jeho výraz byl stažený do bolestné grimasy. Sevřelo se mi srdce nad tímto pohledem.

„Měli bychom se už vrátit.“

„Ne.“ Můj hlas byl skoro slyšitelný.

„Prohledali jsme už úplně všechno, ale nikde není. Pochop to,“ na chvíli se odmlčel. „Je mrtvý. A ty musíš nechat jeho duši v klidu odpočívat. Nepřál by si, aby ses za ním honila přes půlku země jen tak pro nic za nic. Chtěl by, abys začala znovu žít!“

„Ale on žije. Cítím to.“

„Ne, jen doufáš, že žije. Možná žije, ale jen ve tvém srdci.“

Timmiho slova mě ranila. Ale měl pravdu. Jen jsem si namlouvala, že žije.

„Máš pravdu. Vrátíme se do vesnice.“

Cesta byla strašně dlouhá. Každá vteřina mi připadala jako věčnost. Bez Damiana neměl můj život žádný smysl. Když jsem si jen pomyslela, že už jej nikdy neuvidím, sevřelo se mi srdce. Měla jsem pocit, že Damianova tvář v mé paměti bledne a já nebudu už nikdy schopná si ji vybavit.

„Už za chvíli budeme doma.“

„Jo.“ Na víc jsem se nezmohla. Už i můj hlas mi přišel cizí, byl bez života, bez jakékoliv naděje.

„No tak, Eleanor, musíš se vzchopit. Dřív či později by tento den stejně nastal.“

„Já vím, ale proč teď, když jsem konečně našla smysl života. Proč teď, Timmi?!“

„Nevím.“

Zrovna jsme míjeli první domy z vesnice, když k nám přiběhla Emily.

„Co se stalo? Kde jsou všichni?“

„Vše se dozvíš, Emily,“ odpověděl jí Timmi s bolestí v hlase.

„Kde je Damian?“ Když Emily vyřkla jeho jméno, bodlo mě u srdce. Pohlédla jsem jí s bolestným výrazem do obličeje.

„Mrtvý,“ bylo jediné, co jsem odpověděla. Vydala jsem se do našeho domu. Když jsem překročila práh domu, rozhlédla jsem se kolem sebe. Náhle mě obklopila samota. Náš dům mi přišel strašně opuštěný a prázdný.

Přešla jsem místnost a otevřela dveře do naší ložnice. Moc jsem se nerozhlížela. Vzala jsem první věci, které mi přišli pod ruku. Rychle jsem se oblékla, vyšla z domu a zamířila k lesu. Byla jsem ráda, že si mě nikdo nevšímal. Nevím, jak bych ustála jejich soustrastný proslov.

Lesem jsem se prodírala asi hodinu. Šla jsem pomalu a všude se rozhlížela. Všechny stromy okolo mě mi přišli tak známé, a přesto byly tolik cizí. Bez Damiana mi přišlo všechno tak neznáme. Když jsem dorazila na naše místo, kde jsme se schovávali před světem a cvičili mé bojové umění, celý tento palouček ze sebe vyzařoval pozitivní energii. Teď mi přijde ponurý a smutný. Myslela jsem si, že na tomto místě najdu útěchu, ale opak byl pravdou. Místo útěchy na mě vše dolehlo ještě víc. Moje ponurá nálada klesla nejmíň o deset stupňů. Pod tíhou mé bolesti se mi podlomili kolena a já spadla do vlhké trávy. Po tváři mi stékaly slzy bolesti a ztráty.

Nevím, jak dlouho jsem tady klečela, ale když jsem se probrala ze své agonie, byla už tma. Zvedla jsem se na nohy a zamířila zpátky do vesnice. Teď už vím, co musím udělat. Byla jsem naprosto smířená se svým osudem.

Když jsem dorazila do vesnice, přiběhl ke mně Timmi.

„Tak tady jsi. Hledali jsme tě všude po vesnici.“

„Tak jste mě konečně našli,“ odpověděla jsem trpce.

„Pojď, čeká se už jen na tebe.“

„Kam?“

„Přeci na pohřeb. Musíme pochovat Damiana se vší úctou, i když nemáme jeho tělo.“ Dál už jsem se nestihla vyptávat nebo vzdorovat. Chytl mě za ruku a táhl k místnímu hřbitovu. Došli jsme k hloučku lidí, kteří stáli se sklopenou hlavou a poslouchali úvodní řeč kněze.

„Sešli jsme se zde, abychom mohli pohřbít Damiana, našeho přítele a milujícího manžela…“ dál jsem to nedokázala poslouchat. Po tváři mi začaly znovu stékat slzy. „Už brzy se znovu setkáme, má lásko.“ Opakovala jsem si stále v duchu, abych se zde duševně nezhroutila. Tolik mi chyběl. Když kněz domluvil, došla jsem k vykopanému hrobu, který byl prázdný. Hodila jsem dolů květinu, na kterou mi ukápla poslední slza. „Už brzy.“

„Eleanor, kdybys cokoli potřebovala…“ 

„Teď chci být sama, Timmi.“

„Dobře.“

Vešla jsem znovu do lesa, ale tentokrát jsem zamířila k jiné cestičce. Po chvilce jsem došla k útesům. Šla jsem stále dál, až jsem stála úplně na kraji a shlížela dolů.

„Už jdu za tebou, má lásko.“ Promluvila jsem směrem k oceánu. Vítr má slova unášel dál, daleko ode mě. Chystala jsem se skočit, když v tom jsem uslyšela Emilin hlas.

„Ne! Ty nesmíš skočit.“

„Proč ne? Nemám už důvod žít!“

„Ale máš.“

„Jo a jaký?“

„Mysli na svoje dítě?“

„Jaký dítě. Já žádný dítě nemám!“

„Ale máš. Nosíš ho pod svým srdcem. Myslím si, že Damian by nechtěl, aby vaše dítě umřelo jen kvůli vaší sobeckosti.“ Nevědomky jsem si rukou sáhla na břicho. Je to vůbec možné, abych byla těhotná? Snažila jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem dostala měsíční krvácení. Tápala jsem ve své paměti a zjistila, že to bylo před dvěma měsíci.

„Opravdu si myslíš, že jsem těhotná?“

„Ne, já si to nemyslím. Já to vím…“ usmála se na mě a podala mi ruku. „Pojď domů.“ Přijala jsem její ruku a vydala se zpátky do vesnice.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tagere, cum doleas (Je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 26. kapitola: