Devil´s Rendez-vous: 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Prcháme a hrom nám duní do kroku. Je po všem. Nebo není?

14.10.2016 (10:00) • Lus • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 742×

6. kapitola: Ona tam byla!

Asi tak na vteřinu a půl mě zalil pocit absolutního štěstí. Dokud Lex nevyskočil z okna a zároveň se z věže neutrhl další kus... Kdyby byl Alex vylezl o vteřinu dříve... Kdyby se vydal o trochu jiným směrem... Kdyby se ještě tak naivně nepodíval nad sebe...

„Lexi!“ Omdlela jsem. Žádná záchranná ruka mě nezachytila. Mike se totiž okamžitě rozběhl k Lexovi. Probrala jsem se v zápětí. Michael nešťastně klečel u hromady kamenů, zpod které koukal kousek Alexe. Doplazila jsem se k nim. Lex ležel na břiše, jak ho lavina kamení srazila. Měl zavalené celé nohy i kus hrudníku. Dodnes se divím, jak vůbec mohl zůstat při vědomí. Pokoušel se udržet hlavu mírně nadzvednutou, aby nás viděl. Z čela mu stékal tenký pramínek krve, ale věděla jsem, že to je to nejmenší. Musel mít nohy napadrť a polámaná žebra.

Vrhla jsem se k němu, držela jsem ho za ruku a hladila ho po tváři. Obličej měl zkroucený do příšerné grimasy, ale nevydal ani hlásku.

„Lexi… to né, to né,“ vzlykala jsem.

„Nehysterči, Elizabetko,“ splynulo mu tiše ze rtů.

Držela jsem ho pevně za ruku, horké slzy, které mi stékaly po tvářích, se ztrácely v lijáku. Mike se sebral a pokoušel se kameny z Lexova těla odvalit. Ale byly příliš velké, bylo jich tolik… Neměl nejmenší šanci.

Z věže se odlomil další kus. Těsně minul Michaelovu hlavu.

„Brácho,“ zasípal Alex nepřirozeně, Mike k němu hned přiskočil, „z tohohle průseru mě nedostaneš. Čapni Liz a padejte.“

„Nemůžeme tě tady nechat,“ křičela jsem na něj.

„Nemůžete mi nijak pomoct,“ šeptal, „musíš hned vypadnout.“

Mike klečel vedle Alexe z druhé strany než já, hlavu sklopenou, mlčel.

Z bezpečné vzdálenosti nás pozorovala ta vylovená holka. Viděla jsem, jak se s obavami každou chviličku dívá někam nad nás. Na zbytky věže.

Mike smutně sklonil hlavu, stisknul Alexovu ruku, zašeptal: „Brácho,“ a zvedl se. Lex se jen slabě pousmál.

Když vylovená holka uviděla, že už snad konečně odejdeme, rozběhla se pryč.

„Splníš mi poslední přání, Elizabetko?“

Přikývla jsem.

„Tak mi dej konečně pořádnou pusu a vypadni.“

Spolkla jsem výkřik „kreténe.“ Jemně jsem mu z obličeje setřela krev a poprvé a naposled v životě jsem ho opravdu políbila.

„A mimochodem, myslel jsem to vážně,“ zašeptal, když jsem se od něj odtáhla.

„Tak už běžte,“ křikl na Mika z posledních sil.

Vtom už se okolo mě ovinuly silné Mikovy paže a táhly mě pryč. Hodil si mě přes rameno jako Lex, když mě nesl do vlaku, a pádil pryč. Vyzvánění zvonu přehlušila ten nejhlasitější zvuk, co jsem kdy slyšela. Do věže znovu uhodilo, tentokrát ještě o mnoho silněji. Přes závoj slz jsem viděla, jak se celá věž sype, rozpadá, bortí. Ničí a pohřbívá každého, kdo se nedostal dostatečně daleko.

Stále hřmělo, kostelík zasahoval jeden blesk za druhým, kameny odletovaly do dálky jako dělové koule. A my prchali. Z čelistí smrti, z chřtánu pekel. Jen Mike a já. Mike a já. Alex už ne. Do rytmu Mikových spěšných kroků mi v uších zněla jedna z Kirsteniých dějepisných básniček.

Cannon to right of them,

Cannon to left of them,

Cannon behind them Volley'd and thunder'd;

Storm'd at with shot and shell,

While horse & hero fell,

They that had fought so well

Came thro' the jaws of Death,

Back from the mouth of Hell,

All that was left of them,

Left of six hundred. –

(Alfred Lord Tennyson: Charge of the Light Brigade, 1854)

Zavřela jsem oči a nechala se nést pryč. Pryč od toho všeho a v hlavě mi klíčila myšlenka, jestli když Alex řekl Mimochodem, myslel jsem to vážně, jestli mluvil o tom, že fakt máme vypadnout, nebo o všech těch srdcích, co mi vždycky nechával po celém domě.

Mike mě dokázal donést až do poloviny kopce. Tam mě posadil na pařez. Pořád lilo, jen blesky už ustaly.

„Slyšíš?“ zašeptala jsem ochraptěle. Už jsem nebrečela. Vlastně jsem od té doby už nikdy nebrečela.

„Co bych měl slyšet, Liz?“ Sklonil se ke mně a pohladil mě po mokrých vlasech.

Znovu jsem se zaposlouchala, zvuk už však ustal.

„Zdálo se mi, že slyším helikoptéru, napadlo mě, jestli třeba nemohli být záchranáři.“

„Viděla jsi to, co já,“ řekl Michael smutně. „Na to místo se zřítila celá věž, pochybuji, že by dokázali něco udělat.“

„Já vím… Já jen… Kéž by to ještě šlo."

Mlčky přikývl.

„Pojď.“ Pomohl mi vstát.

Teprve teď jsem si všimla, že má Mike na ruce trochu krve. Pořád ještě měl mezi palcem a ukazováčkem zapíchnutý můj spínák.

„Počkej, dej mi ruku.“ Co nejopatrněji jsem špendlík rozevřela a vytáhla.

Chtěla jsem krvavý špendlík zahodit, ale Mike mě zadržel: „Dej mi ho, chci si ho nechat!“ Strčil špendlík do kapsy.

Chytil mě kolem pasu, aby mě trochu podpíral, a pomalu jsme se vydali zpět do vesnice. Na úpatí svahu jsme našli tu vylovenou dívku. Byla bledá, dýchala nepravidelně. Ruce měla i v tom dešti stále ještě rudé. Šrámy nebyly příliš hluboké, ale bylo jich tolik, že drobné dívce snadno způsobily citelnou ztrátu krve. Nic smrtelného, ale rozhodně dost na to, aby to s ní dokázalo pěkně zamávat.

„To jsem ráda, že vás vidím,“ vypadlo z ní divně znějící angličtinou, když si nás všimla. „To s vaším kamarádem mě moc mrzí. Asi je to částečně i moje vina,“ sklopila hlavu. Prudce se nadechla a znovu napřímila. „Ale mohli byste mi ještě jednou pomoci? Je mi zle a dost se motám. A zhoršuje se to.“ Měla na krajíčku.

„No, tak jako tak jdeme zrovna k vám domů,“ ušklíbl se Mike. Opatrně mě pustil, místo mě vzal kolem pasu tu dívku. Napadlo mě, jestli bychom jí ty rány neměli něčím obvázat, jenže jsme stejně neměli čím.“

„O-omlouvám se, jmenuji se Hana.“

„Mike.“

„Elizabet.“ Nebylo nám zrovna dvakrát do řeči.

Asi po půl hodině jsme došli k domu. Bylo o sice jen kousek, jenže my se plazili skutečně šnečí rychlostí. Moje noha stále bolela, i když to nejhorší už bylo dávno pryč, zesláblá Hana také moc rychle jít nedokázala. Dům byl prázdný. Hana požádala Mika, aby sáhl do maličkého výklenku nade dveřmi pro klíč.

„Jak dlouho tu žiješ?“ ptala jsem se Hany, zatímco jsme jí dezinfikovali a obvazovali ruce tím málem, které jsme objevili ve stařičké plechové lékárničce. Napadla mě totiž další děsivá myšlenka. Jako by jich už tak nebylo dost.

„Od narození.“

„A tvoje matka? Jak dlouho žije v téhle vesnici?“ Doufala jsem, že odpoví, že se sem matka přistěhovala třeba až po svatbě, nebo když čekala Hanu. Je přece spousta možností, jak může člověk přijít k dlouhým jizvám na předloktí. Mohla špatně spadnout do trní, zamotat se do kusu ostnatého drátu, o který mimochodem v Rumunsku opravdu nebyla nouze, mohla jako malá proletět skleněnými dveřmi… Odpověď jsem však podvědomě znala dřív, než Hana promluvila:

„Narodila se tu.“

O původu jizev nebylo pochyb.

„A nikdy ti neřekla o svých jizvách? Tady…“ Naznačila jsem čáry na svém předloktí, protože jsem si v tu chvíli zrovna nemohla vzpomenout, jak se to řekne.

Hana zavrtěla hlavou.

Mike se zatvářil dost znepokojeně. „Myslíš…?“

„Jsem si tím jistá.“

„Proč se ptáš?“ divila se Hana. Stále jí to nedocházelo.

„Podívej se na své ruce. A představ si, jak vypadají ruce tvé matky.“

...

„Ona tam byla!“ zašeptala zděšeně.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování