Devil's Rendez-vous: 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Liz i Michael dávno vědí, že je něco špatně. Už je ale příliš pozdě. Jsou strženi do kolotoče hrůzných událostí, ze kterého není úniku.

22.08.2016 (10:00) • Lus • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 638×

4. kapitola: Strýček sýček a tetičky kostřičky

„Cože?!“ nechápala jsem, dokud jsem se na osvětlenou zeď pořádně nepodívala. Freska byla hodně vybledlá a místy oloupaná. Ale určité věci byly ještě vidět poměrně zřetelně. Tři velké postavy zahalené do tmavých hábitů a houf malých. Vzpomněla jsem si na jednu z Kirsteniných přednášek – že velikost postav obvykle znázorňovala jejich důležitost nebo společenské postavení. A pak tam bylo několik váz nebo amfor. Menších, než velcí zakuklenci, ale větších, než malincí lidičkové. Vázy byly namalované tak, jako by bylo vidět skrz ně. A to v nich ze všeho nejvíc připomínalo skrčence. Kostřičky.

„Třeba se tady takhle dřív pohřbívalo,“ nadhodila jsem a snažila se potlačit rostoucí paniku.

„Třeba,“ řekl Mike, ale vycítila jsem, že ani on o tom není příliš přesvědčený. „Koukej, Liz.“

Mike objevil jakýsi výklenek. Stáčel se do strany, takže nebylo z místnosti vidět až na jeho konec. Nakoukli jsme tam.

Hrklo ve mně. Byla tam váza vysoká tak metr dvacet, dostatečně široká. Já bych se tam vešla snadno, Mike s trochou pomoci.

Nebo násilí, jak naznačovala i malba na nádobě. Tři muži v černém cpali čtvrtého v bílém hávu s červenýma rukama do vázy.

A bílý muž vůbec nevypadal mrtvě. Vypadal, že se brání a křičí.

liz

Mike posvítil kousek výš, na zdi a stropě bylo několik lebek. Chytla jsem Michaela za ruku a vytáhla ho z výklenku. Také mi mačkal ruku a nepouštěl.

„Miku,“ zašeptala jsem, „já si vůbec nemyslím, že v těch nádobách pohřbívají mrtvé...“ Použitím přítomného času jsem vyjádřila něco ještě mnohem hrůznějšího, než domněnku, že tu v minulosti byli zabíjení lidé.

„Najdeme Lexe a vypadneme.“

Přikývla jsem.

Za ruku jsme pospíchali ke schodům do věže; předpokládali jsme, že Alex bude tam. Stoupali jsme po širokém točitém schodišti a přidržovali se vlhkého zdiva, abychom si nemuseli třást rukama, teda vlastně nohama, s mrtvolákama.

Rozbolela mě noha. Zastavili jsme u malého okénka. Mike mě druhou rukou přidržoval kolem pasu. Vyhlédla jsem ven. Během té chviličky, co jsme zkoumali vnitřek kostelíku, se odněkud přihnaly mraky, nebe ztěžklo a téměř zčernalo. Horký vzduch se prudce míchal s ledovým a už nechutnal jako likér, ale jako voda. Spousta vody. Má předpověď byla přesná, déšť tu bude co nevidět.

Přímo před věží jsem uviděla něco, čeho jsem si předtím nevšimla. Vypadalo to jako bazén s temně zelenou vodou roubený kameny. Michael během čekání, než si odpočinu, olupoval kousky omítky, která se kolem okénka už hodně drolila.

„Liz...“ Tón jeho hlasu se mi vůbec nelíbil. „Víš, co je tohle za kámen?“ Prohlédla jsem si kameny kolem okýnka. Byl to stejný kámen, ze kterého byly i megality venku.

„To je magnetit...“ nechal Mike myšlenku nedokončenou.

Je to tu celé jako obrovský bleskosvod, došlo mi.

A vtom se ozval naprosto nepopsatelný zvuk, který úplně paralyzoval můj mozek. Znělo to trochu jako zvonění zvonu, ale bylo to úplně tichoučké. Připomínalo to meditační zpěv, hukot úlu i bzučení drátů elektrického vedení. Znělo to jako rozdrnčení strun i jako tichoučký cinkot keramické zvonkohry v letním vánku. Po zádech mi přeběhl mráz. Chvíli jsem jen fascinovaně poslouchala. Takhle se cítili dávní mořeplavci, když uslyšeli zpěv sirén.

Najednou se ozval dusot nohou a už nás masa těl tlačila před sebou nahoru do věže.

Najednou jsem věděla, že jediné, co je teď opravdu důležité, je poslouchat tu zvláštní hudbu a jít s ostatními. Vůbec jsem své tělo neovládala, a ani ostatní nevypadali zrovna při smyslech. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomovala, že stále držím Michaelovu ruku, že jsem před chvílí skoro nemohla chodit, ani že bych měla co nejdříve najít Alexe a zmizet.

Ale ani v tom transu jsem si nemohla nevšimnout, že se na schodech začaly objevovat ony nádoby. Čím jsme byli výš, tím jich bylo víc. Až nahoře, těsně před vrcholem schodiště, už byly na každém schodu. Rozestavili jsme se v posledním patře do téměř dokonalého půlkruhu, jako kdybychom to kdoví jak dlouho trénovali.

Tu zvláštní hudbu vyluzovaly tři postavy v černých hábitech, stojící před překvapivě velkým zvonem.

Držela jsem Michaelovu ruku, aniž bych to vůbec vnímala. Jen ty tři postavy. Ti tři muži, to bylo jediné důležité. To jediné, kvůli čemu jsem existovala. Oni byli smysl všeho.

Najednou ztichli. My všichni na ně ale stále zírali omámení a v posvátném úžasu. Nejvyšší postava sundala kápi. Byl to ten nejnádhernější muž, jakého jsem kdy viděla. Ale možná po hrůzných událostech, které se pak seběhly, jsem si jeho krásu už nikdy nedokázala vybavit, natož ji popsat. Nevím, jakou barvu měly jeho vlasy, ani jak byly dlouhé. Jakou barvu měly jeho oči nebo jestli měl vousy. Jediné, co vím, je, že mě naprosto uchvátil. Když jsem se na to mnohem později ptala Michaela, řekl mi, že má pocit, že on viděl nádhernou ženu, nicméně nedokázal o jejím vzhledu vůbec nic říct.

Když muž promluvil, jeho hlas byl zvučný, plný a medově zlatavý a sladký. Netuším, jakou řečí mluvil, ale rozuměla jsem mu. A rozuměli mu i rumunské děti i angličtí turisté. Dodnes to nechápu. A už si ani pořádně nevybavuji, co říkal, jen vím, že jsem hltala každé jeho slovo.

Mluvil o Matce Bouři. O tom, že se zlobí, že málo jejích dětí podstoupilo zkoušku ohněm a vodou. Málo služebníků jí bylo odevzdáno. A že je na čase vyzkoušet další, jestli jsou hodni být dětmi Matky Bouře, jejími služebníky, anebo jestli je Velká Matka zapudí.

Myslím, že každý v to chvíli toužil projít zkouškou a dokázat, že je hoden být dítětem Matky Bouře, všichni však byli poslušně paralyzovaní, nikdo se ani nepohnul.

Další postava začala procházet kolem linie dětí, každého v prvních řadách si důkladně prohlížela. Třetí zakuklenec šel za ní, jako by rozhodnutí kontroloval.

Ten, co vybíral, minul Mika a došel až ke mně. Důkladně si mě prohlédl a zasyčel: „Ty!“ Vzal mě za volnou ruku, že si mě odvede. Nedokážu popsat ten pocit, že si z tolika vybrali zrovna mě. Možná hrdost, pocit štěstí. Nevím.

Kontrolčí v tu chvíli ale přistoupil k tomu, co vybíral, blíž než dosud. Položil mu ruku na rameno a zašeptal něco jako: „Nečistá.“ Sledovala jsem jeho pohled, díval se na moji ruku, držící tu Michaelovu. Chtěla jsem Mika pustit, vytrhnout se mu. Než se mi to povedlo, postavy už vzaly za ruku dívku vedle mě a vedli ji pod zvon.

Projela mnou vlna zklamání a vlna nenávisti vůči Michaelovi. To kvůli němu mě nevybrali! Kvůli němu jsem propásla svou životní šanci!

„Oběť je vybrána,“ řekl hlavní kneží.

V tu chvíli hlasitě zazněl zvon. Cítila jsem ten silný zvuk až v žaludku, ale hlavně jsem cítila, jak můj náramek začal rezonovat. A to mě na okamžik probralo z transu.

Oběť? Řekl oběť?!

Okamžitě jsem pocítila předchozí obavy a hrůzu, a zároveň si uvědomila, čemu jsem právě unikla.

Podívala jsem se na Mika. Stále nevnímal nic jiného než pokračující obřad. Znovu jsem ho chytila za ruku, abych měla alespoň nějakou jistotu.

Zvon dozněl, kov na mém zápěstí přestal rezonovat. Druzí dva zakuklenci opět začali zpívat.

Pomalu jsem nad svým vědomím zas ztratila kontrolu. Poslední, co jsem si ještě jasně uvědomila, bylo, že vybranou dívku jsem včera zahlédla na zahrádce domu, kde jsme bydleli. Musela to být dcera té ženy, která nás ubytovávala.

Hlavní kněží uřízl dívce cop a zapálil ho. Při tom něco zpíval. Prostor okamžitě zalila zvláštní vůně. Hořící vlasy položil na měděnou misku. Uřezával dívce další vlasy, dokud nebyla oštěchtaná jako kluk. Cop mezitím dohořel. Muž vzal misku a to, co z vlasů zbylo, vyhodil z okna.

V tu chvíli zazněl zvon podruhé. Náramek začal rezonovat a já se probrala. Vůně se v tu chvíli proměnila v obyčejný dusivý zápach spálených vlasů. A já zahlédla skutečnou tvář hlavního kněžího, který se právě odvracel od okna. Popelavě šedou, zkroucenou, zjizvenou. Uchvácenou tím, co dělá. Nemilosrdnou. Krutou.

Tvář fanatického vraha.

Asi tohle poznání mi nedovolilo znovu upadnout do omámení, i když zvon už dozněl a náramek přestal bzučet.

„Miku,“ zašeptala jsem. Nic. Nevnímal mě. „Michaeli!“ zatahala jsem ho za ruku. Přemýšlela jsem, jak bych ho probrala. Můj náramek by mu nebyl. A i kdyby ano, bála jsem se ho sundat, přeci jen to byla zatím jediná věc, která tady zatím někoho probrala.

Sledovala jsem rituál nehnutě jako ostatní ve strachu, abych k sobě nepřilákala nežádanou pozornost.

Kněží přešli do další fáze. Hlavní muž dýkou rozřezal dívčino oblečení. Ta celou dobu stála jako socha, neschopná přemýšlení, jen fascinovaně zírala před sebe, nikam. Pak na ni navlékl bílý hábit či tuniku. Šat byl mnohem kratší než ten jejich, jen k loktům a kolenům.

Druzí dva převlečenou dívku vzali každý za jedno zápěstí. Hlavní muž jakýmsi mechanismem spustil zvon níž a druzí dva přivázali dívku za ruce přímo k zvonu. Skoro jsem od toho podivného výjevu nemohla odtrhnout oči, i když už jsem omámená nebyla.

Kněží vzal dýku a přejel dívce po předloktí. Neřízl ji nijak hluboko, jen poškodil kůži. Ve chvíli se dívce na ruce objevilo pár červených krůpějí. To je málo, věděla jsem. Bylo mi jasné, že ta slavná Matka Bouře bude chtít červenější ruce.

Muž udělal dívce šrám i na druhém předloktí. Zas jen takový neškodný, ale všimla jsem si, že dívka sebou už cuká. Jako těsně před probuzením. Výraz v její tváři se postupně měnil. Při dalších dvou škrábancích, už o něco důraznějších, se probrala docela. Nejdříve vyjekla spíš překvapením, než bolestí. Při dalších hlubších řezech už to byl křik bolestný.

Bolest, blesklo mi hlavou. Díky bolesti opět začala vnímat. Ale copak můžu mému sladkému Mikovi ublížit? Jak jsem ho držela za ruku, drápla jsem ho nehty do dlaně. Nejdříve maličko. Nic.

Víc. Drobet zamrkal.

Zaryla jsem mu nehty do dlaně, co nejvíc jsem mohla. Trhnul sebou. Podíval se na zdroj bolesti - naše ruce. Pak na mě a znovu na obřad. „Liz, vůbec nevím, co se to tu děje, ale radši bych se držel původního plánu; vypadnout, co nejdříve to půjde.“

„Jo,“ přitakala jsem a uvolnila stisk. „Až bude mít dostatečně krvavé ruce, nacpou ji do džbánu,“ odtušila jsem.

„A pak?“ stihl se ještě Mike zeptat.

Pak? Přemýšlela jsem, co bude pak. Snažila jsem se vybavit si fresku i malbu na nádobě co nejpřesněji. Ty nádoby na fresce byly v jakémsi modro-zeleném poli... Říkal zkoušku ohněm a vodou...

Here, said she,

Is your card, the drowned Phoenician Sailor,

...

Here is the man with three staves, and here the Wheel,

And here is the one-eyed merchant, and this card,

Which is blank, is something he carries on his back,

Which I am forbidden to see. I do not find

The Hanged Man. Fear death by water.

...

One must be so careful these days.

(T. S. Eliot: Wasteland, 1922, část I. The Burial of the Dead)

Ta modro-zelená zelená barva nebyla pozadí...!

Ahoj, pokud Vás moje povídka alespoň trochu zaujala (ať už pozitivně, nebo negativně), nechte mi, prosím, komentář. Hlavně by mě zajímalo, co říkate na můj pokus kombinovat povídku s poezií a jestli to vůbec berete jako nějakou zvláštnost, nebo už to zkoušelo víc lidí.

Jestli se vám tato kombinace líbí, v přístích kapitolách se můžete těšit na další úryvky Pusté země / Wasteland a v šesté a osmé kapitole se s Vámi podělím o moje vůbec nejoblíbenější anglické básně - Tennysonovu Charge of the Light Brigade a Ginsbergovo Kvílení / Howl.

Díky za Váš čas a poezii zdar!

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování