OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Devil's Rendez-vous: 2. kapitola



Devil's Rendez-vous: 2. kapitolaVesnice s nejvyšším počtem nevysvětlených zmizení v zemi? To nezní jako to nejlepší místo pro výlet. Liz doufá, že to nakonec snad nebude tak špatné. Její tušení však napovídá opak.

2. kapitola - Logr, Henry, čaj rum bum, dát přes hubu všem Alexům!

Probudila jsem se celá rozlámaná. Alex už byl pryč. Očekávala jsem vzkaz rtěnkou na zrcadle, srdce vyskládané ze spodního prádla, dveře zalepené balicím papírem, nebo něco podobného. Žádný doklad megalomanského rozloučení jsem kupodivu nenašla. Jen v kuchyni na stole ležel ne hrneček, ale poctivý půllitrák od kafe. Do logru byla zapíchnutá růže - evidentně urvaná ze sousedovic záhonku. „Blbečku!“ ulevila jsem si. Na srolovaném papírku v uchu hrnečku byl vzkaz:

Zítra v deset na nádru. A

 

Druhý den jsem už ve třičtvrtě na deset umírala pod vahou Jessičiny krosny před hlavním vchodem nádraží. Člověk nikdy neví, když Alex napíše „v deset na nádru“, jestli to znamená „v deset sraz“ nebo „v deset to jede“.

Za pět deset dorazil Mike se slovy: „Já ho jednou zabiju!“

„Tobě se alespoň předevčírem nezabydlel v pokoji."

„Rtěnka na zrcadle?“ odtušil vědoucně. „Jen růže v logru?“ nemohl Mike uvěřit vlastním uším. „Lex nějak vyměk.“

V půl jedenácté konečně dorazil Alex. „Kde je sakra Kirsten?“ vztekal se. Pověřil Mika, ať jde koupit čtyři jízdenky na 10:38. „Anebo zatím jenom tři!“ zařval za Mikem, zatím co něco zuřivě datloval do mobilu.

Zatím? Nevěřila jsem svým uším. Vlak měl jet za osm minut. Jak chce stihnout koupit lístek pro Kirsten, jestli se přiřítí na poslední chvíli? Alex si to mašíroval tam a zpátky jako tygr v kleci.

10:34.

„Kirsten?!“ křičel Alex do mobilu. „Kde sakra jseš?!“ ... „No to si děláš srandu!“ ... „Tak to je vtip dne. Čus.“ Rozzuřeně si odfoukl. „ No, tak to vypadá, že jsme zůstali jen my tři přeživší.“

„To si děláš srandu? Já bez Kirsten nejedu!“ spustila jsem na něj. „Co je s ní?“

„Jedeš,“ rozkázal. „Vyvrtla si kotník, když dobíhala městskou.“

„Sakra, já jediná holka s váma dvěma šílencema nepojedu! Prostě ne!“ Abych svým slovům dodala na důrazu, hodila jsem krosnu na zem.

„Už hlásí náš vlak.“ Přiběhl Michael se třemi lístky. Podezřívavě si mě prohlídl, asi nechápal, proč stojím se založenýma rukama a tvářím se, že Alexe pokoušu.

„Fajn, Liz, řekla sis o to!“ vyštěkl Lex. Mimoděk jsem o kousek ustoupila. Ne že by mi to bylo něco platné. Došel ke mně ty dva kroky, chytil mě v pase a hodil si mě přes rameno jako Shrek Fionu. „Miku, vem jí bágl.“

Než jsem se nadála, seděla jsem v kupé druhé třídy zavalená batohy. Geniální.

 

Z cesty si toho moc nepamatuju. I přes všechny Alexovy vtípky a Michaelovu ochotu škrábat mě na zádech třeba do alelujá jsem se nudila. Jedinou výraznější věcí, kromě toho, že moje krosna jednou málem skončila v kolejišti i se mnou, byl strýček Henry. Tedy vlastně jeho vínko. I když... ať mi nikdo netvrdí, že ta věc byla víno. Henry byl Alexův příbuzný a z toho, co jsem o něm slyšela, mi okamžitě bylo jasné, po kom je Alex takovej magor.

Henry byl ten typ chlapa, který by přepálil vlastní babičku, kdyby výsledným produktem bylo přijatelné množství tekutiny s vysokým obsahem alkoholu.

 

Po celé věčnosti strávené ve vlaku jsme konečně vystoupili v rumunském městečku, jehož jméno jsem skoro nedokázala přečíst, natož si ho zapamatovat. Nebyli jsme zrovna dvakrát nadšení, když jsme zjistili, že autobus do Alexovy vyhlídnuté vesnice jsme kvůli zpoždění vlaku zmeškali o čtvrt hodiny. A další měl jet až druhý den. Rozhodla jsem se, že si najdu nějakou ubytovnu. Alex mě však přesvědčil, že prý má domluvené parádní a úžasně levné bydlení v té vesničce a že je to jen pár kilometrů.

„V čem je háček?“ ptala jsem se podezřívavě. Vše, co bylo úžasně levné, mě mírně děsilo od doby, co jsem po jednom úžasně levném dortu strávila tři dny s hlavou nad záchodovou mísou.

„Ale nic, jen taková blbost,“ máchl rukou Alex. „No jo, no jo,“ jal se vysvětlovat, když jsme na něj s Mikem začali vrhat podezřívavé pohledy. „Je to vesnice s největším počtem nevysvětlených zmizení v zemi. Blá, blá! Není to zdaleka tak hrozný číslo, ale udávaj to na počet obyvatel, takže se dostali na první místo. Bukurešť má těch zmizení mnohem víc!“

„Jo, ale taky tam žije dva miliony lidí a ne dvě stovky,“ vložil se do toho Michael.

Statistické přepočty sice obvykle dělají z komára velblouda, ale přece jen to neznělo zrovna přitažlivě.

Alex jen protočil oči a pokračoval, jako by Mike nic neřekl. „Nikdo tam nechce jezdit, takže ubytování je tam fakt za hubičku,“ dokončil nadšeně.

Zvedla jsem oči v sloup. „Lexi, ty jsi případ, to snad není možný!“

Ploužili jsme se po štěrkové krajnici už dvě hodiny a vesnice pořád nikde. Naštěstí vedle nás najednou zastavil malý náklaďáček, a jestli prý nechceme kousek svézt. Jednoho že vezme dopředu, dva na korbu. Strejda smrděl cibulí a hnojem. S Michaelem jsme na sebe mrkli a strčili tam Alexe. Sami jsme vlezli na korbu.

Kdákání slepic v klíckách bylo sice docela otravné, ale zapadající slunce a svěží větřík byly fajn. Strejda nám zastavil na kraji vesnice. Michael seskočil první. Podala jsem mu krosny. Nakonec sundal i mě. Že prý se nemám opovažovat seskakovat, co pak se mnou, kdybych si zvrtla kotník tak jako Kirsten. V tu chvíli jsem z něj úplně slyšela mluvit Alexe.

Dřepla jsem si do meze a řekla Lexovi, že dokud nenajde to jeho fajnový bydleníčko, zůstanu tady. Michael, k mému překvapení, odmítl jít hledat a podpořil mě v mém válení mateřídoušky.

Než se Alex vrátil, už byla skoro tma a na západě se houfovala nezdravě žlutá mračna, takový podivný odstín oblohy jsem ještě nikdy neviděla. S Mikem jsme zatím stihli sníst celou tabulku čokolády. Aby ne, Alexovi to hledání trvalo skoro hodinu. Z jeho strojeného úsměvu bylo poznat, že si naše ubytování asi představoval trochu jinak.

„Mají elektriku,“ oznamoval optimisticky. Gentlemansky vzal mou krosnu a vedl nás vesnicí.

Mají elektriku?! To mi přišlo jako samozřejmost. Čím dále jsme ale vesnicí postupovali, že tady to zřejmě úplně běžné není. Než jsme k domku došli, představovala jsem si, že majitelka bude zřejmě nějaká babička v kroji a s čepcem. Ustřižené džíny a kostkovaná košile bez rukávů mě nakonec celkem příjemně překvapily. Paní možná táhlo na čtyřicet, měla milý úsměv a svaly na rukou jako vzpěrač. A nerozuměla jsem jí ani slovo, ale to přece byla Alexova starost.

Dostali jsme každý skleničku vody zřejmě s domácí ovocnou šťávou. Když mi paní podávala tác, všimla jsem si mnoha dlouhých tenkých jizev na jejích předloktích. Přeběhl mi mráz po zádech, bezděčně jsem si totiž začala představovat, jak to asi vypadalo za čerstva a jaká kaluž krve z toho určitě musela být. Hádala jsem, že je to následek nějaké nehody z dětství nebo mládí, rány byly dávno dokonale zacelené a jizvy probleskly jen při určitém odrazu světla. Jakmile jsem si jich však jednou všimla, už jsem z nich nedokázala spustit oči. Fuj.

 

Perchance we have no perfect city,

beyond the wrack of these our wars,

till Death alone in sacred pity,

Wash with long sleep our wounds and scars;

so much the more I praise in measure,

the generous gods for you, my treasure.

(Cuthbert Wright: The New Platonist)

 

Z mého morbidního snění mě vytrhl Michael, který potichu poznamenal, že ty skleničky asi pamatují ještě France Josefa. Trochu jsem ho zklamala, když jsem pak prázdnou skleničku otočila a zespodu našla maličký nápis DDR.

Náš pokoj nevypadal zle. Velká skříň, stolek se zrcadlem, jakýsi peřiňák a velká manželská postel. Řekli jsme si, že jsme přece na čundru, a tak si nebudeme kazit den tím, že postel je jen pro dva a my jsme tři. Už jsme přece spali i na daleko horších místech. Holt se trochu zmáčkneme. Alex trval na tom, že já budu spát uprostřed. Argumentoval, že by bylo přece divný, kdyby spali vedle sebe on s Mikem. Když jsem nadávala já, že pro mě je přece taky divný spát mezi dvěma klukama, uzemnil mě odpovědí: „Zvykej si.“

Tak jsem večer ležela přesně na mezeře mezi dvěma matracemi a tahala se s Alexem o peřinu. Asi po dvou hodinách jsem to vzdala. Klepala jsem se zimou a přemýšlela, jestli se mám pokusit nasáčkovat se k Michaelovi. Sdílet s Alexem jednu peřinu a tahat se o ni mi nepřišlo až tak divné. Alex byl prostě střevo. Ale Michael?

Mike naštěstí vyřešil mé dilema za mě. „Člověk by řek, že zatloukáš hřebíky, jak cvakáš zubama,“ zamumlal. Celý rozespalý se vykulil z postele. „Mám pro tebe dárek, tušil jsem, že by se ti mohl hodit.“

Než došel ke svému batohu, nakopl kupodivu jen peřiňák. Chvíli se s krosnou pral, než vytáhl nějaký válec velikosti sbaleného spacáku. Hodil ho po mně.

„Jů, spacák!“ vyjekla jsem radostí. „Můj spacák!“ zjistila jsem překvapeně. Musela jsem ho u Michaela zapomenout na Silvestra.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Devil's Rendez-vous: 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!