OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 4.

19.11.2011 (17:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 1975×

Lhůta

Hrklo ve mně, jako kdyby mi někdo dal pěstí do žaludku, když jsem vzhlédla a uviděla nad sebou pár pichlavých zelených očí. Navíc očí, které vypadaly velmi rozzuřeně. Ruka na mém rameni se proměnila v ocelový svěrák, který mi snad drtil pažní kost. Když jsem zapátrala v obličeji dotyčného a uviděla tvrdý, naštvaný výraz, srdce mi vynechalo pár úderů.

Do háje už se vším! Ten blázen ze včerejška si mě znova našel. Nebyla jsem si moc jistá, jestli se mi ulevilo, že tu na mě takhle nevybafnul vrah v šedé bundě. Nejsou psychopati ještě nebezpečnější?

„No ahoj,“ usmál se, ale oči si zachovávaly tak ledový výraz, že mi naskočila husí kůže po celém těle.

„Myslím, že si budeme muset promluvit ještě jednou,“ protáhl. Úsměv se mu náhle z tváře vytratil jako lusknutím prstů a mohla bych přísahat, že v očích se mu zablýsklo.

Než jsem se nadála, přirazil mě zády ke zdi, až jsem si pomalu vyrazila dech. Nedivila bych se, kdyby mi odrovnal ledviny, ale momentálně jsem bolest necítila. Jen obrovský strach. Znovu lítá ve svém vlastním světě a zřejmě je přesvědčen, že jsem mu něco provedla. To není dobré, blázni dokážou být maximálně nebezpeční, když je něco rozzuří.

Vybavila se mi jeho poslední slova: „Přej si, abychom se mi dva už nikdy nepotkali.“

Cítila jsem, že mi do očí pomalu vhrkávají slzy. Tak já se celou dobu obávám vraha a mezitím mě zabije nějaký psychopat, který se sem najednou přiřítí z kdovíjakého blázince?

Zamračil se. Přiblížil obličej blíž k tomu mému. Bála jsem se dýchat, zadržovala jsem dech a poslouchala zběsilý hukot v uších, což byl nejspíš tep mého vlastního srdce.

„Jasně jsem ti řekl, že si ze mě žádnej bezvýznamnej člověk nebude dělat psíka,“ naštvaně usykával. „Rozuměla jsi mi včera dobře?“ zeptal se. Uvědomovala jsem si, že asi očekává nějakou reakci, ale byla jsem tak v šoku, že jsem nebyla schopna ze sebe vysoukat ani slovo. Chyba, protože ho to naštvalo ještě víc.

Druhou rukou, kterou nesvíral moje rameno, udeřil pěstí do zdi za mnou, jen pár centimetrů vedle mé hlavy. Trhla jsem sebou, byla to pořádná rána a já byla už pod hranicí „vyděšená k smrti“. Nevypadal ale, že by ho cokoliv bolelo. Pořád se tvářil jen rozzuřeně, když mi pohlédl zblízka do očí a zeptal se znova: „Tak rozuměla?!“

„J-jo!“ vysoukala jsem ze sebe, ale znělo to tak žalostně a ufňukaně, že kdybych nebyla tak strašně vyděšená, nejspíš bych na sebe měla vztek.

„Výborně. V tom případě se tě ale ptám – proč jsem pořád tady?“ zasyčel a přiblížil se ještě o kousek, takže se naše nosy téměř dotýkaly. Nehodlala jsem udělat znovu stejnou chybu, tudíž jsem si dodala odvahy a rozvážně jsem se pokusila promluvit.

„Já nevím, o čem to mluvíš,“ pronesla jsem. Dobře, znělo to vcelku odvážně. Ale nejspíš to byla pitomost. Když jsem totiž pohlédla do jeho obličeje a viděla, jak se mu zorničky stáhly do úzkých škvírek, zajíkla jsem se.

Popadl mě tvrdě za boky, cítila jsem, jak se mi jeho prsty zarývají přes džíny do kůže, a přirazil mě znovu ke zdi tak, že jsem se nohama nedotýkala země. Strašně jsem se lekla. Zoufale jsem vykřikla: „Ale já jsem tě nevolala!“

Nezdálo se, že by to na něj jakkoliv zapůsobilo. „Dám ti teď poslední šanci zachránit se,“ velmi tiše řekl. „Poslouchej velmi dobře, protože je to to poslední, co ode mě uslyšíš. Jestli totiž potom budu muset znova přijít, žádná slova už nepřijdou, jediné, co přijde, bude tvoje smrt. Bez žádných dlouhých cavyků a srdceryvných projevů.“ Na chvilku se odmlčel.

„Je to jasný?“ zasyčel. Nezmohla jsem se na nic víc, než přikývnutí. Cítila jsem se, jako bych měla každou chvíli omdlít. Možná, že by to tak bylo lepší.

„Dávám ti celých dvacet čtyři hodin na to, abys zrušila to stupidní přivolání. Jestli ho zrušíš, nechám tě na pokoji. Zmizím a už mě nikdy neuvidíš. To je férová nabídka. Ale jestli ne,“ ztišil hlas, „tak zítra přesně o půlnoci čekej návštěvu.“

Pustil mě, takže jsem se nohama znovu dotkla země, v tom samém okamžiku ale poodstoupil a moje nohy nebyly schopny mě udržet, takže jsem se svezla na zem. Nejspíš jsem si narazila zadek, ale měla jsem ho od zdi tak zmrzlý, že jsem to ani necítila. Stejnak budu mít po celém těle modřiny. „Jestli vyváznu živá,“ dodala moje pesimistická část mysli.

Posměšně se na mě svrchu zašklebil. „Možná se ještě uvidíme,“ vesele promluvil. „Jeden nikdy neví.“ Otočil se a kráčel směrem k továrně. Moje srdce jásalo. Náhle se otočil a jásot ihned sklapl a nahradila ho panika. „Jo a doporučuju ti napsat závěť,“ dodal směrem ke mně. Pak se znovu otočil, zahnul za roh a za minutu už jeho kroky zcela utichly.

Tentokrát jsem jednala pohotově. Vyškrábala jsem se na nohy, které mě kupodivu unesly, a rozeběhla se plným tryskem k domovu. Bez otáčení jsem dosprintovala k obydlené části a potom jsem rychlou chůzí pokračovala až před náš barák. Třikrát mi klíče vypadly z ruky, ještě víckrát jsem zaklekla tak hrubě, že by se za to nestyděl ani dlaždič, než jsem se konečně dostala dovnitř.

Tam jsem zamkla všechno, co šlo, a před dveře nastrčila botník. Nic moc, ale cítila jsem se hned líp. Neodvažovala jsem se celou noc svítit, takže jsem ze skříně v obýváku vytáhla baterku a taky baseballovou pálku, a pak se ubytovala v kuchyni pod stolem, kde jsem taky po čase usnula.

***

Vzbudilo mě zvonění telefonu. Nejasně jsem si vybavila, že jsem ho včera po škole konečně zapla a zobrazilo se mi pět esemesek od Pat a dokonce dva nepřijaté hovory.

Poslepu jsem šáhla do kapsy, vytáhla ho a rozevřela. „Prosím,“ zívla jsem.

„Ahoj zlato!“ zahlaholil známý hlas. Okamžitě jsem plně procitla. „Tati!“ vydechla jsem a zvedla se.

Když jsem otevřela oči, uhodilo mě do nich prudké sluneční světlo. Zamžikala jsem a po chvilce, kdy jsem je udržela otevřené, jsem spatřila podlahu a nohu od stolu. „Proč ležím v kuchyni?“ ptala jsem se v duchu, zatímco druhou půlkou mysli už jsem musela poslouchat tátova další slova.

„Neruším tě, nemáš teď hodinu?“ staral se. Cože? Odtáhla jsem si mobil od ucha a pohlédla na displej. Bylo něco po dvanácté odpoledne. Zaspala jsem.

„Néé, dobrý,“ nevinně jsem hlásila do telefonu. „Mám teď volno,“ ubezpečila jsem ho.

„Skvěle. Volám, abych ti sdělil skvělou zprávu,“ nadšeně hlásil.

„Dáváš výpověď?“ zabrblala jsem.

„Cože? Co jsi říkala?“ volal tátův hlas z telefonu. „Neslyšel jsem tě.“

„Nic, mluvila jsem na kamarádku,“ řekla jsem už nahlas.

„Aha. Hádej co? Ve čtvrtek přijedu domů!“

To opravdu byla dobrá zpráva. Zaradovala jsem se.

„Prima! A v kolik?“

„Někdy večer. Ještě ti dám vědět. A jak se tam máš? Stalo se něco zajímavého?“ vyptával se.

To bys, tati, nevěřil. Zrovna předevčírem se ti jeden psychopat vloupal do baráku a včera ti znovu ohrožoval dceru. Jo, mimochodem, zabili Janie Boshwordovou a tvoje dítě u toho bylo, jenomže je tak zbabělý, že nejde na policii, takže nám tu někde běhá vrah, tak si radši pořiď minimálně pepřák.

„Né, všechno při starým, znáš to,“ mluvila jsem klidně do telefonu, ale téměř jsem viděla, jak se mi práší od pusy. Lži a zase jen lži.

„Tak fajn. Zatím se opatruj zlato, těším se na tebe.“

„Já na tebe taky, tati!“ To byla jedna z mála pravd, co jsem ten den řekla. „Pa!“

Zavěsil. Zaklapla jsem mobil a vydrápala se zpod stolu. Takže jsem si hezky ujasnila, proč jsem tu strávila noc. Dala jsem baterku a baseballku na stůl a šla si udělat něco k snídani. Sotva jsem ale udělala pár kroků, zaúpěla jsem. Zadek mě nesnesitelně bolel, jak jsem sebou včera švihla o zem.

Zachmuřila jsem se. Možná bych měla udat na policii spíš toho kluka. Je to očividně blázen a pěkně nebezpečnej. Doufala jsem ale, že ho udá někdo jiný.  Jestli chodí po městě a každýmu na potkání vyhrožuje, tak asi dlouho na svobodě nezůstane. Aspoň někdo.

Jedla jsem míchaná vajíčka a u toho psala Patricii esemesku. Znovu jsem musela lhát. Tvrdila jsem v ní, že jsem si dala den oraz, abych se definitivně vyléčila, a že už jsem úplně v pořádku.

Obratem mi přišla odpověď s pozvánkou do kina. Proč ne, řekla jsem si a odepsala kladně. Aspoň se odreaguju. Bylo mi upřímně jedno, že nejít do školy a potom se ukazovat v kině, není nejlepší nápad. Pokud šlo o mě, všichni mi mohli políbit šos.

V osm hodin jsem se sešla s Pat před kinem. Vyprávěla mi, jak na sebe dneska Andrew Honeig vylil o chemii kyselinu. Strašná sranda, o hodně jsem přišla. Bylo mi to naprosto jasný.

Pak už jsme vlezly dovnitř a usadily se na místa. Film vybírala Pat, tudíž mě mile překvapilo, když jsem zjistila, že jdeme na komedii. Očekávala bych nějaký krvák. Když jsem si sedala, podvědomě jsem se obrnila, ale kostrč už mě nebolela. Než jsem odcházela, prohlížela jsem si svoje záda a modřiny na nich sice byly, ale jen nepatrné. Což bych nečekala, pomyslela jsem si pochmurně, když jsem si vzpomněla na sílu, s níž mnou ten psychouš mlátil o zeď. Na chvilku mě napadlo, jestli má vážně v úmyslu mě znovu vyhledat, ale pak jsem to zavrhla. Když se pořádně zamknu, tak se ke mně nedostane, a pokud by se chtěl dovnitř dobývat, tak už opravdu zavolám policii.

Na okamžik jsem si vybavila onu záhadu, jak se vůbec dostal do našeho domu a hlavně z našeho domu. Pak jsem si taky vzpomněla na to, kterak jsem se v jednu chvíli nemohla vůbec pohnout. Jenomže jsem věděla, že šok nebo strach může vyvolávat různé představy a dojmy, které nejsou skutečné. Prostě můj mozek malinko přetáhl a ukazoval mi věci, které se schovávaly někde v podvědomí, podobně jako sny.

S těmito, po dlouhé době optimistickými, myšlenkami, jsem se vesele zabrala do popcornu a právě začínajícího filmu. Ta komedie byla opravdu dost dobrá. Smála jsem se od srdce tak, až mě bolelo břicho. Musela jsem pochválit Patiin dobrý vkus. Na komedie samozřejmě. Jinak je to hrůza.

***

Vdechovala jsem chladný noční vzduch, když jsem kráčela naší ulicí. Žádné neštěstí ani psychouše jsem po cestě nepotkala a vrah, díkybohu, taky nebyl nikde v dohlednu. Odemkla jsem vchodové dveře a zabouchla za sebou. Rozsvítila jsem všechna světla v přízemí, vrátila se a důkladně zamkla. Pak jsem, stejně jako předchozí noci, přistrčila před dveře botník.

Pohlédla jsem na hodinky. Za tři minuty půlnoc. Proti své vůli se něco ve mně zachvělo. I když jsem si mohla v kině říkat, co jsem chtěla, tady, sama doma, jsem už tak veliká hrdinka nebyla. Ono se to řekne, zavolám v nejhorším případě policii, jenže jak dlouho jim bude trvat, než přijedou? A přijeli by vůbec? Brali by vážně volání vyděšené holky, která tvrdí, že se jí někdo vloupává do baráku?

Nervózně jsem přešlápla a došla do obýváku. Před vchodové dveře jsem z něj dotáhla ještě křeslo.

Z kuchyňského stolu jsem si vzala pálku a došla ke dveřím obýváku. Měla jsem tak dobrý výhled na dveře a navíc to nebylo daleko k telefonu.

Podívala jsem se znovu na hodinky. Přesně půlnoc. Srdce mi začalo zběsile být. Sevřela jsem baseballku pevněji, ale cítila jsem, jak mi klouže v dlaních. Ruce se mi totiž začínaly čím dál víc potit.

„Nech toho!“ okřikla jsem se v duchu. Je to jen pomatenec, kterej něco plesknul pod vlivem bůhvíčeho, a ty tu stojíš vystrašená a čekáš, že se přijde dobývat do dveří.

Venku začal štěkat pes.

Žaludek se mi stáhl a svírala jsem pálku tak úpěnlivě, až mi zbělely klouby. Přemýšlela jsem, jestli nemám zavolat policii hned. Pes chvilku zuřivě štěkal a potom se utišil. Pozorně jsem sledovala dveře. V mých představách se klika už už začínala pohybovat, ale pak jsem se vzpamatovala a přestala se děsit ještě víc.

Zírala jsem na dveře a hypnotizovala je tak, až mě napadlo, že ho snad sama přivolávám. Venku ale bylo ticho. „Klid před bouří,“ napadlo mě, ale pak jsem si v duchu dala facku. Ještě chvilku jsem zírala na dveře. Nic se nedělo. Uvolnila jsem sevření. Neskutečně se mi ulevilo. Jsem hlupák, nadávala jsem si v duchu. Takovej pošetilec. Jeden blázen něco pleskne a já se nechám vystrašit téměř k smrti a klepu se tu, jak kdyby měl přijít sám Satan.

Vztekala jsem se na sebe a cítila, jak se i díky tomu napětí v mém těle uvolňuje. Začla jsem znovu pravidelně dýchat a tep mého srdce se vracel do normálu.

Už jsem se téměř usmívala, když se za mnou ozvalo: „Někoho čekáš?“, a já málem upadla do klinické smrti.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 4.: