OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 21.

05.01.2012 (17:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 1856×

Slavnosti Roberta Benetta

Když ráno začal ječet budík, problesklo mi hlavou, že tohle bude moje smrt. Oči jsem totiž stěží rozlepila, při styku se slunečním světlem mě pálily jako čert, krk jsem si tak přeležela, až jsem s ním téměř nemohla pohnout, a celkově jsem absolutně nevnímala, co vlastně dělám, takže jsem se automaticky oblékala a potácela se při tom jako opilá.

S ještě zavřenýma očima jsem poslepu dotápala do koupelny, kde jsem strčila hlavu pod ledovou vodu a konečně se trochu probrala. Usykla jsem a snažila se promasírovat si ztuhlé krční svaly, ale bez valného úspěchu.

Do batohu jsem naházela téměř všechny učebnice, dneska se učíme nejdéle, a sešla dolů. Schválně jsem po schodech dupala, jak nejvíc jsem mohla, a v kuchyni práskla batohem o zem. S talířema, hrníčkama i dvířkama od skříněk jsem třískala tak nahlas, že se to rozléhalo po celém domě.

Když jsem se však v klidu najedla a i s batohem došla ke vchodovým dveřím, naskytl se mi výhled do prázdného obýváku. Peřinu dokonce někdo ustlal. Říkám někdo, protože ten cholerik to určitě nebyl. Nejspíš k tomu přinutil nějakého nebohého nižšího pekelníka.

Vydala jsem se ke škole. Když jsem došla až k bráně, čekalo na mě milé překvapení. Stála tam totiž Pat se dvěma známými osobami. Zamávala mi a já přišla k nim.

„Ahoj,“ pozdravil Joshua a hned po něm zahučel: „Čus,“ i Max.

„Nazdar! Zrovna se bavíme o slavnostech,“ vyhrkla hned na mě Patricie. „Slíbila jsem klukům, že je o víkendu provedem,“ zaculila se.

To dává smysl, na našem obřím náměstí by totiž, chudáčci, zabloudili, kdyby nedostali přiděleného průvodce nebo rovnou dvě průvodkyně.

„Jo?“ pozvedla jsem s úsměvem obočí, ale očima jsem Pat slibovala vraždu. V poslední době nějak moc rozhoduje za mě.

„Půjdeš, viď, že jo?“ usmál se Joshua a mě to na okamžik znovu připomnělo pohled sladkého pejska, když žebrá. To není fér, zneužívat proti mně takové podlé zbraně. Už už jsem chtěla říct, že uvidím, a znovu tak své rozhodnutí odložit, když tu jsem si vzpomněla na toho zelenookého arogantního mezka a jeho omezeného jednání se mnou o čemkoliv. Pokud se nepletu, ty slavnosti se mu zrovna moc nehodily do programu.

„To víš, že půjdu,“ oplatila jsem mu úsměv a mrkla na Pat. „Bude sranda.“

***

Zabouchla jsem za sebou vchodové dveře a tašku mrskla ke schodům. Vešla jsem do obýváku a nejradši bych se unaveně svalila na pohovku, jenže na ní ležela peřina, v níž se válí jeden nerudnej anděl. Svalila jsem se teda do křesla a zavřela unaveně oči.

Dneska jsem o minimálně třech hodinách usnula, na kratší či delší dobu. Naštěstí si toho nikdo krom Pat nevšiml, ale já se cítila totálně vyšťavená. A to se ještě musím učit biologii, na zítřek nám Ashburka slíbila krátký test. Zaúpěla jsem, ztěžka se zvedla na nohy a nemotorným krokem si došla pro tašku.

Rozevřela jsem si biologii a zabrala se do ní, po chvilce jsem se však přistihla, že uvažuju nad slavnostma. Po tom, co jsem tak ochotně souhlasila, padl návrh, potkat se zkrátka někde na náměstí, někdy. Pak už se blížil začátek hodiny a kluci odešli pryč, zatímco my se vydaly dovnitř. Nefér, že na klučičí akademii začíná vyučování o hodinu později.

Teď jsem uvažovala, jestli jsem se přece jen nenechala unést svým vztekem. Domů půjdu nejspíš zase sama, jak jen tohle vykoumám? Nejspíš bych to měla říct babičce. Moje myšlenky ale náhle přerušil ostrý poryv větru a vzápětí se v mém zorném poli objevily černé botasky.

„Nos laskavě na krku zvoneček,“ vyštěkla jsem prvně, ale pak si vzpomněla, že se s ním vlastně nebavím za ten včerejšek a další kiksy. Proto jsem ani nevzhlédla a dál dělala, že se šrotím biologii.

„Kde jsi byla?“ ozval se najednou neutrálním hlasem. Překvapeně jsem vzhlédla. Mračil se na mě. Okamžitě jsem nasadila vražedný výraz.

„Ve škole, kde asi,“ odsekla jsem a dál už mu nevěnovala pozornost. On mně taky ne, otočil se a vyšel pryč z pokoje, zřejmě do kuchyně, protože zanedlouho jsem uslyšela otevírání ledničky a cinknutí nádobí o kredenc. Udiveně jsem přemýšlela, jestli si bere něco k jídlu, ale téměř ihned se zase vrátil do pokoje, takže jsem usoudila, že se byl jen napít. Aspoň, že pít musí.

Rozvalil se na gauči. Zaskřípala jsem zubama a znovu se snažila ponořit do učení.

„Kdy chceš jít na ty slavnosti?“ ozval se najednou. I přes odhodlání nebavit se s ním, jsem musela zvednout hlavu, protože tohle vypadalo podezřele.

„V sobotu večer,“ odpověděla jsem potichu a zírala na jeho záda, jelikož moje křeslo stálo za pohovkou a ten křupan se na mě ani neotočil, když se mnou mluvil. Na chvilku se odmlčel.

„Fajn, budeme někde tam a až to skončí, tak tě doprovodíme domů,“ řekl nakonec. My? Hádám, že to asi znamená ta Miss Universe a Adam. Zaskočilo mě to. Co tak najednou? Pokud to ale sám navrhl, nehodlám mu tu nabídku vrátit zpátky. Aspoň se tím vyřeší moje dilema, jak se dostat domů.

„Hm,“ použila jsem jeho oblíbenou odpověď a chtě nechtě se trošku ušklíbla, když se po mně přece jen otočil. Dělala jsem ovšem, že se učím a nic kolem nevnímám. Neplácala jsem se po rameni dlouho, jelikož zapnul televizi a ještě zesílil zvuk o pár decibelů. Nepochybovala jsem, že schválně vybral nějaký thriller, kde se ječelo na všechny světové strany.

Sevřela jsem učebnici pevněji a přemlouvala se k soustředění. Jistě by bylo velmi rozumné a hodné téměř dospělé středoškolačky, jít se učit do ticha k sobě nahoru. Jenže já jsem právě představovala druhé dítě v místnosti, které válčí o hezčí plastové hrabičky na písek. Ani za nic bych se teď nezvedla a přiznala tak, že mě vlastně vyhnal. A tak jsem se celý večer učila nahlas a s rádoby maximální pečlivostí, zatímco on sledoval krváky a u obzvláště akčních scén se vymršťoval do sedu a zaujatě zesiloval hlasitost.

***

Vyšla jsem před dům, s koženou bundou v ruce. Sama jsem si oblékla džíny a červenou mikinu. Patricie už přešlapovala na štěrkové cestičce. „Na,“ podala jsem jí bundu, kterou si rovnou hodila přes ramena, domluvily jsme se, že jí tu hrůzu na slavnosti vrátím.

Zamkla jsem a vydaly jsme se na cestu. Kráčely jsme mlčky, ovšem když jsme se ocitly v parku, začala jsem nahlas žvanit a snažila se vtáhnout do konverzace i Pat. Naštěstí se mi to vcelku hned povedlo, nemusela jsem ji nijak zvlášť nutit a v klidu jsem tak kráčela po chodníku, pohled sklopený k zemi, abych se nemusela rozhlížet po tom nebezpečném místě.

Panovala už tma jako v pytli, taky táhlo na devět hodin večer, přišlo nám, že nemá cenu chodit tam dřív. Kapela sice hraje už od sedmi, ale většina našich vrstevníků se na slavnosti zpravidla vydává až po setmění, kdy to má tu správnou atmosféru.

A taky že jo. Když jsme dorazily na náměstí, v údivu jsem vydechla. Pat jen zakroutila hlavou.

„Tys tu vážně dlouho nebyla, co?“

Rozhlížela jsem se po stáncích, úhledně seřazených v půlkruhu, zatímco tu druhou část zabíralo vcelku velké pódium, na kterém už vyřvávala kapela. Na lampách, stáncích, pódiu i barácích visely na šňůrách oranžové lampiony a vytvářely tak přímo mystický dojem.

Ještě jsem nezažila, že by si město dalo s výzdobou takovou práci. Rozhlížely jsme se kolem, jestli neuvidíme někoho známého. Zatím se ale nikdo poblíž nenacházel, a tak jsme si stouply pod pódium a chvilku poslouchaly muziku. Kapela nehrála špatně, takový slabší rock, ale že bych tenhle styl vyhledávala, se říct nedalo.

Už jsem chtěla Pat navrhnout, abysme šly dál, když se k nám prodrala dvojice známých postav.

„Čau,“ vítal nás nadšeně blonďatý frajer a nynější majitel luxusní vily. Max kývnul na pozdrav.

Pat chvilku s oběma nadšeně brebentila a pak jsme se všichni čtyři vydali ke stánku s občerstvením.

„Co si dáte?“ zeptal se velkoryse Joshua. Chtěla jsem protestovat proti tomu náhlému pozvání, ale to už si Pat bez zaváhání poručila pivo a tak mi nezbývalo nic jiného, než se přizpůsobit.

„Taky pivo?“ obrátil se na mě vesele.

„Ne!“ vyhrkla jsem rychle, majíce v paměti sobotní večer. „Dám si colu.“ Koukali sice všichni dost zaskočeně, nicméně Joshua posléze pokrčil rameny a zařadil se do fronty, aby splnil naše přání.

Povídaly jsme si s Maxem o tom, jak se jim líbí na akademii St. Pierce, ale moc jsme toho z něj nedostaly, na všechno odpovídal jen: „Jo, jde to,“ nebo: „Fajn, dobrý.“ Zřejmě si ještě úplně nezvykl.

Za chvilku přišel Joshua na řadu a Max mu šel pomoct s odnášením kelímků. S díky jsem si vzala svůj, jediný s nealkoholickým obsahem, a přiťukla si symbolicky s ostatníma i přesto, že plastové kelímky nemají na skleněné půllitry. Rychle jsem si lokla a málem se pod návalem bublinek rozkašlala. Jak jsem tak sledovala ty tři, hltající pivo jako dromedár zásoby vody, v duchu jsem děkovala, že na slavnostech nikdo nezletilé nekontroluje a neobchází s alkoholtesterem.

Během toho, co ostatní pili, jsem se rozhlížela po okolí, jestli se někde blízko nevyskytuje jeden z andělů. Kolem pobíhalo spoustu lidí, tudíž se špatně nějaká konkrétní osoba hledala, ale nakonec jsem poblíž jednoho stánku zahlédla Adama. Překvapivě držel v ruce i on plastový kelímek s nezaměnitelným obsahem.

No teda, andělé chlastaj pivo? Zpozoroval mě, usmál se, pozvedl kelímek v němém přípitku a zase se kamsi vytratil. Ulevilo se mi, že mě skutečně hlídají. Samuel to sice slíbil, jenže jeho ani Rachel jsem zatím nikde nezahlédla, ne, že by mi to nějak vážně vadilo.

Aspoň, že na mě dohlíží Adam, tomu jsem totiž věřila, možná proto, že jako jediný z těch tří očividně netoužil vidět mě natáhnout brka.

Naše konverzace se Samuelem se omezila na tři slova, když dneska odpoledne mizel. Zněla: „Uvidíme se později.“ Nic víc. Vztah mezi mnou a jím se posunul z hlasité nesnášenlivosti na nesnášenlivost tichou, s občasnou ignorací.

Dny vypadaly tak, že večer ho přivál vítr, on se uložil do toho svého pelechu a ráno zase zmizel. Já se mu snažila co nejvíce vyhýbat, abych udržela to jakés takés příměří, které nastalo.

„Musím na záchod, jdeš se mnou?“ zeptala se Pat a tím mě vytrhla z přemýšlení.

Rozhlédla jsem se. Maxe jsem nikde neviděla a Joshua postával opodál a bavil se s Meggie. Zamračila jsem se. „Jo,“ odvětila jsem suše a následovala ji.

Došly jsme až na konec náměstí, kde začínal malý lesík a vedla cesta k pobřeží. Tady stálo pěkně v řadě několik zelených toalet.

„Fuj!“ zaskučela pohrdavě Pat, nicméně nezbývalo jí nic jiného, než vzít za vděk plastovými kadiboudami.

„Počkám tady,“ oznámila jsem jí. Přikývla a ne příliš nadšeně se vydala do budky, která se právě uvolnila.

Pozorovala jsem lidi, co se trousili kolem, když jsem spatřila jednu dobře známou postavu a málem nahlas zaskučela. Mířila ke mně Jessica Witten, očividně opět ne střízlivá.

Zastavila se krok přede mnou a chvilku sbírala dech, než promluvila. Oči přivírala, jako by jí dalo strašnou námahu udržet je otevřené. „Baf,“ vyhrkla po chvíli a já málem šla do kolen.

„Lek,“ suše jsem odpověděla. Přimhouřila oči ještě víc, na chvilku jsem si ani nebyla jistá, jestli je zcela nezavřela. Alkoholový odér provonil okolí.

Náhle vytřeštila oči dokořán a nenávistně se na mě zadívala. Tak tak, že jsem necouvla.

„Myslíš si, kdovíjak nejsi dokonalá, co?“ zasyčela. Nelíbilo se mi to, nikdo poblíž nestál, Pat stále ještě nevyšla z kabiny, a Jessica vypadala dost fanaticky. Sázela jsem opět na drogu. Možná LSD.

„Ani ne,“ přinutila jsem se ke klidnému tónu. Jako by to ale neslyšela, protože pokračovala dál stejným tónem.

„Znám lidi, jako jsi ty. Myslíš si, že víš všechno nejlíp, že seš nejchytřejší pod sluncem. Ale ve skutečnosti jsi,“ mávla rukou do prázdna vedle sebe, „nula. Nic, než nula, která si potřebuje něco dokazovat tím, že se bude povyšovat nad ostatní.“

Zarazilo mě to, ne, že ne. „Neřekla bych, že se nad někoho povyšuju,“ namítla jsem o trošku vyšším tónem. Uvědomovala jsem si, že hádat se s někým, na koho účinkuje droga a alkohol, pozbývá smysl, ale zkrátka jsem cítila potřebu, se proti těmhle nesmyslným obviněním bránit.

„Kecy,“ mlela dál Jessica. „Vidím ti to na očích, na chůzi, na tvým vyzařování, dokonce i v tónu hlasu,“ vyštěkla. Očividně se už úplně zbláznila. Došlo mi, že nemá cenu jakkoliv argumentovat. Zkrátka potřebovala upustit páru. To jsem dobře znala. Pohledem jsem zalétla k budce, do které zašla Pat.

„Tak už vylez,“ nabádala jsem ji v duchu.

„Díváš se na mě, jako by ti mě nebylo kdovíjak líto,“ hartusila dál Jessica. „Myslíš, že o tvoji lítost stojím?! Lituj sebe. Malá, opuštěná chudinka, bez maminky, bez tatínka,“ zaskučela naoko smutným hláskem.

To už pohár mojí trpělivosti přetekl. Jak tohle ví? Nevěnovala jsem jí jediný pohled, na patě jsem se otočila a vyšla směrem k pěšince vedoucí na pobřeží. Za zády mi zněl její smích, ještě když jsem vstupovala do lesa.

Po chvilce utichl a už jsem ho neslyšela. Jako tank jsem šla pořád dál a dál, vedena vztekem. Zlobila jsem se na ni, na sebe, protože se nechám vyvést z míry hloupými řečmi narkomanky, a taky na celý svět, protože to, co řekla, byla vlastně pravda.

Jsem opuštěná. Matkou, otcem, láskou a dokonce i anděly, tedy těmi hodnými.  Zastavila jsem se na místě a zlostně pohlédla na oblohu, která prosvítala mezi větvemi stromů a na níž zářily miliony hvězd. Pro mě ale nejspíš žádná.

Jediné bytosti, kterým na mně záleží, jsou Pat a babička. A táta, jistě, ten ovšem miluje velmi zvláštním způsobem.

Zhluboka jsem si povzdechla. Svěsila jsem ramena a obrátila pohled zpátky na zem. Periferním viděním jsem zahlédla cosi světlého napravo, přímo vedle mě.

Ani jsem nestihla zaječet, když se můj pohled střetl s šíleným pohledem blonďatého muže, protože mě cosi odhodilo na levou stranu a postavilo se mezi mě a lovce.

Byl to Adam. Ohnivá stěna, kterou před sebe poslal, mi zakryla výhled a on v rychlosti obrátil hlavu, aby na mě křiknul: „Běž zpátky, Sam a Rachel jdou za mnou,“ a znova se otočil k postavě před sebou, jež se skrývala za zářivě rudým ohněm.

Neváhala jsem ani minutu, rozeběhla jsem se po stejné cestě, kterou jsem přišla. Po ani ne dvaceti metrech jsem málem vrazila do dvou osob, které se mi hnaly naproti.

„Adam,“ vyhrkla jsem na Samuela. „Našel mě lovec a Adam tam zůstal.“

Věnoval mi krátký pohled, štěknul na Rachel: „Odveď ji,“ a rozběhl se k místu, kde zdálky zářilo červené světlo.

„Pojď, dělej!“ zaryly se mi Racheliny pěstěné drápky do předloktí a najednou mě táhla za sebou. Škobrtala jsem za ní po všech kamenech a kořenech, div jsem nechytala zajíce, zatímco ona očividně viděla ve tmě jako kočka.

„Co tě to napadlo, jít sama do lesa, když víš, že tě hledá?“ vyštěkla za sebe, aniž by se ohlédla.

Neodpověděla jsem, zřejmě to ani neočekávala, neměla jsem nejmenší chuť jí vyprávět o svém dramatu s Jessicou. Sama jsem si moc dobře uvědomovala, co za hloupost jsem provedla, když jsem se nechala unést svými emocemi.

Konečně jsme se vynořily z lesa, Rachel mě pustila a zamířily jsme k toaletám, kde už netrpělivě podupávala Pat. „No kde jsi?!“ spustila na mě, sotva jsme k ní přiblížily.

„Šla jsem se na chvilku projít,“ vysvětlila jsem rychle, i když pro ni to nejspíš žádné vysvětlení nebylo, jelikož pozvedla obočí a nechápavě mě sjela pohledem. Pak se zadívala na krasavici vedle mě. Rychle jsem využila příležitosti změnit téma.

„Tohle je Rachel, moje... kamarádka,“ řekla jsem pomalu a rychle koutkem oka pohlédla na andělku vedle mě. Pohled, který na mě vrhla, značil to největší opovržení, nicméně mlčky natáhla ruku k té Patiině a potřásla si s ní.

„Patricie,“ představila se drahá kamarádka nejistě. Rachel jen kývla a sotva Pat odvrátila pohled, otřela si ruku o kalhoty.

„Půjdem se něčeho napít,“ oznámila jako rozkaz, jenže jsem očividně byla jediná, kdo v tom žádnou otázku neslyšel, protože Pat pokrčila rameny, řekla něco jako klidně a vydala se k osvětlenému náměstí.

Sotva jsem vykročila já, přišlápla mi Rachel zezadu botu, takže jsem skákala jako idiot a pokoušela se ji znova nazout. „Promiň,“ zaculila se sladce, ale její oči se vysmívaly.

„Dobrý,“ procedila jsem mezi zuby a konečně botu nazula. Nejistě jsem pohlédla k lesu. „Co oni?“ kývla jsem hlavou k pěšině.

„Najdou nás,“ řekla jen Rachel, předešla mě a bez ohlédnutí si vykračovala k náměstí.

***

Zatímco Pat i Rachel mlčky popíjely pivo ze svých plastových kelímků, já si nekoupila nic, jen jsem stála a se suchým hrdlem pozorovala okolí.

Když se zdálky vynořily dvě vysoké postavy a zamířily k nám, srdce mi poskočilo. Vypadaly nezraněně. Došly až k nám a Samuel od Rachel převzal kelímek, který našup vyprázdnil, na mě se ani nepodíval. Obrátila jsem se k Adamovi. „V pořádku?“ zeptala jsem se opatrně, jelikož Pat stála ani ne metr ode mě a už tak dost nechápavě zírala na to společenství kolem sebe.

„Jo,“ mrknul na mě Adam. Oddechla jsem si, že se na mě za mou pitomost nezlobí.

„Co ty?“ zeptal se a vážně si mě prohlížel.

„Já?“ zeptala jsem se nechápavě. Pat se vydala ke koši, vyhodit prázdný kelímek. Náhle mi svitlo. „Tys... tys to slyšel?“ vykoktala jsem stydlivě.

Jen kývnul hlavou a povzbudivě se na mě zašklebil. „Je to káča,“ řekl. „Jestli chceš, tak ji usmažím.“

„Budu nad tím uvažovat,“ slíbila jsem. Pat se vrátila k nám.

„Jdem domů?“ zeptala jsem se jí. Jen mlčky přikývla. Chudák, asi neví, kde jí hlava stojí. Nejistě těkala po Adamovi a Samuelovi.

Vydali jsme se k zastávce, kde jsme s ní počkali na tramvaj.

Sotva odjela, s Rachel jsme se dychtivě obrátily k těm dvěma. „Tak co?“ vyzvídala andělka.

Adam nasadil poněkud zdrchaný výraz. „Utekl nám,“ přiznal neochotně.

„Cože?“ vypískla Rachel.

„Příště ho dostaneme. Teď nás zaskočil,“ zamračeně odsekl Samuel. Nastalo ticho, které jsem nakonec porušila až já.

„Skočíme ještě k babičce,“ oznámila jsem Samuelovi a překvapilo mě, když jen mlčky přikývl na souhlas. Rachel se vymluvila na jiné povinnosti a přemístila se, k mé obrovské lítosti, samozřejmě.

Došli jsme k babiččinu domu a zaklepali na dveře. V oknech prvního patra se svítilo, ještě nebylo tak pozdě, aby babča spala. Otevřela a překvapeně si prohlížela naše procesí.

„Můžem dál?“ zeptala jsem se. Přikývla a ustoupila stranou, abychom mohli projít dveřmi.

Popošli jsme do obýváku, kde jsem si sedla, babička naproti mě, zatímco ti dva se postavili k oknu jako mlčenlivá stráž.

„Tak povídej, co se stalo?“ vybídla mě babička. To to jde vážně tak poznat? Povzdechla jsem si a začala vyprávět o dnešním večeru.

Po mém skončení se babička zvedla a rozohnila se: „Tohle se mi přestává líbit. Půjdu po něm i já.“

„To snad není nutné,“ ozval se od okna překvapivě rázným hlasem Samuel. Babča na něj zachmuřeně pohlédla. „Zvládneme to sami,“ dodal Samuel.

„Jako dneska,“ prskla babička.

„Překvapil nás,“ temně zahučel. „Příště se mu to nepovede.“

„To doufám, protože mi za mou vnučku ručíš životem,“ vyštěkla.

Na to neřekl nic, jen pohodil hlavou a odvrátil pohled. „Už půjdem,“ zvedla jsem se. Radši. „Přišla jsem ti to říct, abys na sebe dávala pozor.“

Pohladila mě po hlavě. „Ty ještě větší,“ naléhala. Přikývla jsem a vyšla ven. Adam se Samuelem mě následovali.

Chtěla jsem vyrazit, ale náhle Samuel rozkázal: „Počkejte tu, musím si ještě něco vyřídit.“

Podezíravě jsem sledovala, jak znovu vchází dovnitř. Jelikož se neozvaly žádné zvuky tříštícího se skla, poněkud jsem se uklidnila. Adam se na mě povzbudivě usmál.

„Nemá pravdu,“ řekl.

„Kdo?“ zmateně jsem se zeptala.

„Ta blonďatá holka,“ vysvětlil. „Nemá pravdu. Nepovyšuješ se.“

„Ach tak.“ Zrudla jsem a nejistě mu úsměv oplatila. „Díky.“

Za minutku vyšel ven zamračený Samuel a ignorujíce naše zvědavé pohledy, se rozešel pryč. Pohlédli jsme s Adamem na sebe a mlčky ho následovali.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 21.: