OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 2.

10.11.2011 (10:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1529×

Dlouhá noc

„Vražda,“ znělo mi v hlavě, když jsem si zouvala boty a věšela bundu na stojan. „Vražda,“ zděšeně šeptala moje mysl, když jsem si napouštěla vodu do sklenice. Polkla jsem pár doušků, abych trochu svlažila vyprahlé hrdlo, ale žaludek, který už byl tak jako tak na vodě, proti dalším tekutinám dost výrazně protestoval, takže jsem radši přestala a zbytek vylila do dřezu.

Nevím, jak dlouho jsem dutě hleděla do nerezového dna, ale nejspíš dost dlouho, protože když jsem se konečně probrala ze své letargie a koukla na hodinky, bylo za deset minut dvanáct. I když jsem se silou vůle snažila přeorientovat myšlenky jinam, neustále se samy od sebe vracely k té nejhorší scéně, kterou jsem kdy v životě viděla. Vražda.

Před očima jsem měla uplakaný obličej Janie Boshwordové. Byla tak mladá. Měla svůj život, jako já. Nejspíš nepočítala s tím, že se ze svojí procházky už nevrátí. Nebo se neprocházela, ale odněkud vracela? Co se jí honilo hlavou, když na ni vyskočil ten chlap s nožem? Věděla v tu chvíli, že umře?

Rázem jsem se vzpamatovala a uvědomila si, nad jakými kravinami to tu proboha přemýšlím. Copak záleží na tom, nad čím zrovna přemýšlela, když potkala svého vraha?! Je mrtvá, někdo ji zabil a já jsem jediný svědek. Nějaký zlomyslný hlas v mé hlavě se v tu chvíli probudil a se zadostiučiněním mi pošeptal, že kdyby to nebyla Janie Boshwordová, byla bych to já.

Po páteři mi přeběhl mráz. Kdyby dneska Annie zavřela o trochu dřív, kdyby se ta parta studentů nepotřebovala navzájem vyzpovídat ze svých malicherných starostí, mohla jsem na něj narazit dřív než Janie. Byla by pak ona svědek, zatímco já bych ležela někde v tmavém lese, chladná a ztuhlá?

Nebo co kdyby tamtudy Janie vůbec nešla? Ten chlápek by zabil jen mě a žádný svědek by se nenašel? Mysleli by si všichni, že jsem utekla, protože jsem nezvládala stres z vysoké školy? Moje starosti mi v tu chvíli přišly jako takové nicotnosti, až mi bylo do pláče. Tak strašně jsem chtěla vrátit čas zpátky, aby moje jediné starosti byly nedostatek peněz a studium, které se možná neuskuteční.

Vzpomněla jsem si, jak horlivě mě chtěla jít Annie doprovodit. Narazily bychom na něj obě? Zabil by mě i Annie? Nebo by jedna z nás stačila utéct? Nechal by nás jít? Měla snad Janie s tím chlapem nějaké nevyřízené účty, a proto ji zabil?

„Prosím, já nic nevím!“

„Kde je?!“

„Já nevím, o čem to mluvíte! Prosím, prosím, nechte mě jít!“ probleskla mi hlavou vzpomínka. Ne, Janie ho neznala.

Ten chlap je nejspíš pomatenej šílenec. Ale co dělá tady?! Co dělá krucinál bláznivej vrah v Miltonu? Tohle je poklidný město, jediný násilí nebo zločin, který se tu dějou, je to, že se malý děti na základní škole občas poperou. Připomněla jsem si slova, která jsem řekla Annie a která se mi teď vrátila jako bumerang. „Tohle je Milon a ne New York.“

Teď už aspoň vím, že není třeba temných uliček New Yorku, aby se stal nějaký zločin. Sevřela jsem si hlavu do dlaní, protože mi v ní začínalo nesnesitelně brnět. Tak co teď? Co teď?

Přirozeně první věc, která mě logicky napadla, byla: „Běž na policii. Jsi svědek vraždy, můžeš toho chlapa popsat a můžou ho chytit.“ Ano, bylo to logické, reálné řešení. Taky nejspíš bylo správné. Jenže já... Já měla strach. Strašný strach. Nechtěla jsem se do toho zaplést, nechtěla jsem být součástí tohohle, chtěla jsem jen zalézt pod peřinu a ráno se probudit a předstírat, že to byl jen sen a že se to ve skutečnosti nikdy nestalo.

Věděla jsem, že je to zbabělé. A sotva jsem pomyslela na to, že bych to zamlčela, začaly mě užírat obrovské výčitky svědomí. Byla to nesnesitelná představa, že se tu někde mezi těmi milými lidmi pohybuje psychopatický vrah a nikdo o tom nemá nejmenší tušení. Že se v klidu prochází okolo Pat, okolo Annie, okolo všech a oni se nemohou vůbec bránit, protože nikdo o žádném vrahovi ani netuší.

Napadlo mě, že třeba vůbec není odsud. Třeba teď zahodil tělo Janie v lese, nastartoval auto a už se nikdy nevrátí. Ale sama jsem musela uznat, že je to hloupá naděje. Vypadal, že něco hledá, tudíž ho do Miltonu muselo něco přivést. Což znamená, že je nejspíš pořád ještě tady a nějakou chvíli bude. Znovu se mi z hrdla začaly drát vzlyky.

A pak... Janie Boshwordová si zaslouží spravedlnost. Není fér, aby její tělo hnilo někde v lese a rodiče nevěděli o tom, co se stalo jejich dceři, jen proto, že já jsem srab. Když jsem pomyslela na to, že teď už ji můžou její rodiče hledat a trnout strachy, a přitom já jsem jediný člověk, který ví, že jejich dcera už nikdy domů nepřijde, protože leží mlčky v temném lese, rozbrečela jsem se naplno.

Kolena se mi podlomila a já se sesunula podél kuchyňské linky na studené dlaždičky. Objala jsem si kolena a popustila uzdu svému žalu. Tak jak jsem to kolikrát viděla vtipně ztvárněné, tak právě teď se ve mě odehrával zoufalý boj mé špatné a mé hodné poloviny duše. Chrabrý hrdina s mečem a odvahou mi seděl na jednom rameni a křičel na mě: „Jdi na policii! Ohlaš to!“, zatímco zbabělý mužíček se krčil na druhém, plakal a zoufale křičel: „Nééé! Já mám strach!“

Cítila jsem, jak mě oba dva tahají každý za jedno rameno a rvou mě na kusy. Brečela jsem tak zoufale, jako jen jednou v životě, a to když mi táta oznámil, že maminka už se nevrátí. Zrovna teď, v tuhle chvíli, jsem potřebovala kompletní rodinu, která by se kolem mě potom, co bych přilítla domů jak vyplašená srnka, shlukla a zahrnula otázkama: „Co se děje?!“ Pak by rodiče zavolali policii, ti by přijeli, vyslechli mě a začli jednat, maminka by mi udělala medvědí mlíko a uložila do postele, tatínek by vše zařídil a já bych mohla znovu v klidu dýchat. Ale ne. Moje rodina byla jen Pat, babička a táta a ani jednoho z nich jsem do toho zatahovat nechtěla. Táta by už nikam s kamionem nejel, kdyby se dozvěděl, co se stalo, a my peníze potřebujeme. Babička by pravděpodobně dostala infarkt a Pat? Pat jsem měla ráda jako vlastní sestru. Strašně ráda bych se jí s tím svěřila, ale nemohla jsem ji ohrozit tím, že bych ji do toho zatáhla a ona by se se svojí upovídanou pusou dostala do problémů.

Ne, byla jsem na to sama. Nikdy dřív v životě mi to nevadilo, ale teď bych uvítala nějakou oporu. Někoho, kdo by stál při mně, pohladil mě, když budu smutná, obejmul mě, když se budu bát, a rozesmál mě, když mi bude do pláče. Kluk by nejspíš mohl být to ono, co jsem potřebovala. Ale upřímně, nevěřila jsem, že to, co probíhá mezi těmi teenagery, co se líbají nalepeni na skřínkách, je láska. A já lásku ke vztahu potřebovala. A to je zřejmě to, proč si nikdy nenajdu kluka, jak jednou prohlásila Pat. Pak se mi za to asi tři dny omlouvala, ale já musela uznat, že to byla nejspíš pravda.

Zvedla jsem se znovu na nohy, opláchla si obličej studenou vodou a dospěla k rozhodnutí. Pokud do týdne nenajdou tělo Janie Boshwordové, půjdu a nahlásím vše na policii. A jestli to tělo najdou, tak... No pak tam možná taky půjdu. Zbabělé? Možná ano, ale co byste čekali od člověka, který nemá v životě žádnou oporu?

A to medvědí mlíko jsem si udělala sama. A potom jsem usnula s hlavou na kuchyňském stole.

***

Muž nade mnou se hrozivě mračil. Strašně jsem si přála ho uklidnit, aby nebyl tak děsivě naštvaný, ale netušila jsem, jak bych to mohla udělat. Jeho hnědé oči se mi v tu chvíli zdály krvavě červené a blýskaly se čistým zlem. V tichu zaznívaly jen moje vzlyky a jeho obočí se stáhlo do jediné čáry. Jeho výraz byl čím dál tím vzteklejší. Blond pramínek vlasů mu spadl přes oko a já měla v tu chvíli pocit, že přede mnou stojí sám ďábel. Popadl mou ruku a trhl jí směrem dolů. Dopadla jsem tvrdě na kolena, měla jsem pocit, že jsem si je jednou provždy rozdrtila. Začala jsem sténat.

„Ticho!“ zařval muž nade mnou. Poslušně jsem steny utišila, ale z očí mi začaly vytékat slzy. Bolesti a strachu.

„Prosím,“ zkusila jsem to ještě jednou, „já opravdu nic nevím!“ Muž se na mě pozorně zadíval. Pocítila jsem jiskřičku naděje. „Já...“ začala jsem o překot mluvit. „Já nikomu nic neřeknu. Zapomenu na to, nikomu nic neřeknu, jen mě prosím nechte jít!“

„Ano, to neřekneš,“ zašeptal muž. „Ptám se tě naposled,“ významně na mě pohlédl. „Kde je?“

„Prosím, já nevím, o čem mluvíte!“ začala jsem vzlykat nanovo. „Kde je?!“ rozkřikl se muž a zkroutil mi ruku za zády. Uslyšela jsem nechutné křupnutí a pak ucítila odpornou ostrou bolest. Zavřískla jsem. Chtělo se mi zvracet. Ten ďábel nade mnou mě zatahal za vykloubenou paži, aby upoutal mou pozornost. Už jsem neměla sílu křičet. Poddávala jsem se tmě, která mě obklopovala, vítala a hojila mé rány. Chtěla jsem omdlít. Kéž bych omdlela!

Naposled jsem otevřela oči, než se konečně zcela odevzdám té tmě, která na mě čeká. Zírala jsem na jeho hnědé boty značky Nike a chtěla jsem, tak strašně jsem chtěla na ně plivnout. Jenže v současné době jsem neměla co plivat. Sliny jako by mi zcela vyschly. Dala jsem dohromady stěží jednu větu, už bylo tak těžké cokoliv říct. Jazyk se mi motal. „Já nevím, o čem mluvíte,“ řekla jsem rozhodně, jako už několikrát za tenhle večer. Proč mi nevěří? Proč prostě nemůže pochopit, že já tudy jen procházela, abych se dostala domů? Já chci přece jen domů. Domů ke své mamince a tatínkovi. A Corny, mojí malé sestřičce. Musím jí říct, že ta její bárbína je v mixéru. A koupit jí za to čokoládu. Musím se jí přece ještě omluvit za to, jak jsem na ni byla hnusná. Musím jí říct, že tak to prostě starší sourozenci dělají. Ale mám ji ráda. Všechny je mám ráda...

Z posledních sil jsem zvedla hlavu. Muž mě pozoroval pohledem, který by se možná dal nazvat jako soucitný. Zoufale jsem si pomyslela, že je přece taky člověk. Taky má svou rodinu. „Prosím, prosím,“ zašeptala jsem plačky. „Nechte mě jít!“ Muž mě chytl za bradu a pohlédl mi do tváře. Ztratila jsem se v jeho očích. Cosi v nich bylo, cosi, co mi bralo dech. Taková krása...

Pak se usmál a mně se zatajil dech. Vzápětí se světlem lampy cosi zablesklo a já cítila chlad na krku. Nechápavě jsem shlédla dolů. Po bílé bundě se valila sytě červená krev, stříkala a já si uvědomila, že ta krev je moje. Vzápětí jsem se začala dusit, cítila jsem tu krev i v ústech a moje poslední myšlenka, než si pro mě konečně přišla milosrdná tma, byla: „Taková krása bývá smrtelná.“

***

Vylítla jsem se židle a rukama si objala hrdlo. Dusila jsem se! S vykulenýma očima jsem panikařila ještě chvíli, než mi došlo, že jen zadržuju dech, a normálně se nadechla. S chutí jsem polykala vzduch plnými doušky. Klesla jsem znovu na židli a zavřela oči. Bože to byl sen. Když jsem se konečně vydýchala, otevřela jsem oči a uviděla osvícenou kuchyň. Na okamžik mě napadla otázka, proč spím v kuchyni, ale pak mi všechno došlo a znovu na mě spadl ten balvan viny a hrůzy.

To nebyl jen sen. Byla to vzpomínka. Až na to, že tentokrát jsem byla v kůži Janie Boshwordové já. Vzpomněla jsem si na její poslední myšlenky. Myslela na rodinu. Je to skutečně možné? Vážně její poslední myšlenky patřily blízkým? Patřily by i moje poslední myšlenky blízkým? Dokázala bych vůbec v její situaci myslet? Povzdechla jsem si a podívala se na hodinky. Bylo šest ráno. Za okny už pomalu svítalo. Poprvé za tenhle školní rok jsem zavrhla myšlenku jít do školy. Nemám zatím zameškáno nic, tak se nikdo nezblázní. Z kapsy džínů jsem vytáhla mobil. Věděla jsem, že je to vůči Pat nefér, ale nemohla jsem jinak, než ho vypnout.

Pak jsem si sedla na parapet u kuchyňského okna, opřela si čelo o chladné sklo a dlouhou dobu zírala ven. Společníkem mi byl jen tichý klapot ručiček od kuchyňských hodin.

***

Už jsem radši neusnula. Ne, že bych pro to musela něco udělat. Přišlo mi, že bych neusnula, ani kdybych si udělala litr medvědího mlíka. Rozevřela jsem si skripta z biologie, ale potom, co jsem přečetla jednu stránku a přistihla se, že u toho myslím na to, jak hážu Janie Boshwordové kytku na rakev a celé město na mě kouká jako na vyvrhela, jsem poznámky nekompromisně zavřela, zapnula si televizi a celé dopoledne předstírala, že se na ni dívám, i když v mojí mysli se znovu a znovu odehrával úplně jiný film.

Když bylo po čtvrté hodině, sebrala jsem se, oblékla si pro jistotu jiné oblečení, než jaké jsem na sobě měla včera, a vydala se na cestu k babičce. Jakmile jsem vylezla ze vchodových dveří, padl na mě stín strachu. Nikdy jsem se v Miltonu nebála jít kamkoliv i třeba o půlnoci. Byl to vždycky můj přístav, můj maják, můj domov, kde jsem se cítila v bezpečí. A teď jsem za každým keřem viděla vraha v šedé bundě a s hnědými botami Nike, kterak se za mnou plíží a přemýšlí, kde by mi podřízl hrdlo. Už několikrát za ten den mě napadlo, zda o mně ví nebo ne. Byla to děsivá myšlenka, ale nutná. Přiznejme si, že to, že jsem se chytře zastavila na místě činu a pod lampou, nebyl nápad století. Vrah mohl jen Janie odtáhnout stranou a když se vracel, viděl mě, jak stojím na místě, kde se právě stala vražda, jak na předváděcím molu.

Je možný, že stejně tak jako já se ohlížím po vrahovi v šedé bundě, tak i on hledá holku v modré bundě? Já si dnes vzala černou bundu. To ale nemění nic na tom, že já na tu dálku zahlédla jeho tvář. Mohl i on zahlédnout moji? Já vím, že je blonďatý. Ví on, že já jsem blonďatá? Přerušila jsem své detektivní myšlení a raději se rychle rozešla k ulici, kde bydlí babička. Po každých deseti krocích jsem se ale vždy důkladně porozhlédla kolem.

Babička mi otevřela jako vždy s přívětivým úsměvem. „No ahoj. Jdeš brzy, teprve vařím.“

Zřejmě jí neušel můj ztrhaný výraz, protože se okamžitě přestala usmívat a zeptala se na ni netypicky vážným tónem: „Stalo se něco?“

Umínila jsem si, že na mě nesmí nic poznat. Opravdu poslední člověk na světě, kterého bych do toho chtěla zaplést, je moje babička. Usmála jsem se, jak nejvíc falešně jsem dokázala. „Ne nic, jen jsem málo spala.“ Což vlastně nebyla lež.

Nejspíš jsem dobrá herečka, protože se znovu usmála a ustoupila stranou. „Tak pojď dál, doufám, že máš velký hlad, když jdeš tak brzo.“

„No, ani ne,“ namítla jsem, ale v tom můj žaludek hlasitě zakručel. Tak dobře, od včerejšího medovníku v kavárně jsem nic nejedla, ale ve skutečnosti jsem opravdu necítila potřebu cokoliv jíst. Na to, abych měla na něco chuť, byl můj organismus moc v šoku. Žaludek se ale razantně hlásil o svá práva.

„Vařím ti svíčkovou,“ volala babička z kuchyně. I když jsem si v duchu promítla obrázek té nejlákavější svíčkové, nedonutilo mě to k jakékoliv touze po jídle. Nechtěla jsem jíst, pít ani spát. Je tohle normální reakce na stres?

„Jo, to je skvělý. Už se těším,“ zavolala jsem v odpověď. Klesla jsem do křesla a zavřela oči. Potěšilo mě, že mi aspoň za zavřenými víčky neběhají hrůzné výjevy. Znovu jsem pocítila bodnutí viny. Pak jsem si ale vzpomněla ještě na něco.

„Babi?“ zavolala jsem. „Nemáš tu někde fotky mámy?“ Chvilku bylo ticho. Potom přišla babička osobně s vařečkou v ruce. Šedé vlasy stažené do culíku měla mírně rozcuchané. Věděla jsem z fotek, že za mlada je měla stejně blond jako já. Taky oči jsme měly obě modré. Pokud si vzpomínám dobře, máma sice měla oči modré, ale po dědečkovi byla bruneta.

„Na co je chceš?“ zeptala se babi a pohledem zkoumala mou tvář.

„Chci se podívat. A pokud můžu, tak si nějaký vzít. Táta všechny zlikvidoval,“ vysvětlila jsem. Tváří babičky proběhl soucitný úsměv.

„Nějaký budou na půdě, v těch starých krabicích,“ pokynula ke schodišti.

„Díky,“ usmála jsem se a vydala se nahoru.

Ve druhém patře jsem zahla doprava a došla na konec chodby, kde se nacházely staré dveře na půdu. Otevřela jsem a hned za dveřmi nahmatala vypínač. Světlo zalilo dřevěné schody, které tu podle mě stojí už jen vůlí, ale babička odjakživa tvrdí, že ty schody tu budou ještě, až ona nebude.

Vystoupala jsem po nich, hodně obezřetně nutno dodat, a ocitla se v horní části, kde světlo už tolik nesvítilo, ale vzhledem k velkému oknu tu tma rozhodně nebyla. Došla jsem až k zadní části, kde se pod oknem nacházelo několik papírových krabic. Napravo stálo černé lesklé piano. Věděla jsem od babičky, že to piano patřilo mamince. Vždy, když tu jsem, ho pohladím, jako vzkaz. Hrát si na něj netroufám, byl by to spíš výsměch.

Poklekla jsem ke krabicím a začala vytahovat věci ven. Staré klobouky, fotoalba z babiččiny a dědovy svatební cesty. Děda na velbloudovi v Egyptě. Ten jeho výraz, ten by se nedal nazvat jinak, než přichází smrt. Pak jsem ale zvážněla. O smrti bylo teď vážně nevhodné žertovat. Je škoda, že dědeček umřel v padesáti na infarkt. Co jsem slyšela od babičky, tak prý v mládí „hulil jak fabrika“ a ani alkohol mu nebyl zrovna cizí, takže to pro nikoho až zas tak velký šok nebyl. Ale rána to byla pořádná. Dědeček byl prý skvělý muž, do kterého se babička na první pohled zamilovala. A když jsem koukala na jejich fotky, musela jsem uznat, že láska mezi těma dvěma byla pro každého viditelná. Ti měli štěstí.

Postřehla jsem, že venku začalo pršet. Nevadilo mi to, nezmoknu, protože babička mi stejnak povinně půjčí, čili násilím vnutí, deštník. Vytáhla jsem z krabice další fotoalbum. To už bylo maminky. Polkla jsem a začala listovat. Byla tak krásná. Na každé fotce se usmívala a vypadala jako anděl v lidské podobě. Měla mnohem jasnější odstín očí, než my s babičkou, a po dědovi krásné dlouhé oříškově hnědé kudrlinky. Setřela jsem zbloudilou slzu, která utíkala po mé tváři, a vyndala jsem z alba jednu její fotku, na které drží na klíně blonďaté baculaté mimčo. Tu jsem si strčila do kapsy.

Na dně krabice se válelo ještě jedno album. Vytáhla jsem ho. Bylo menší než ostatní a když jsem ho otevřela, zjistila jsem, že to taky žádné album není. Byl to malý deníček, nejspíš. Nepsalo se tu ale o žádných nešťastných láskách, nýbrž to spíš připomínalo bibli. Všude se psalo o bohu, andělech a podobných věcech. Otočila jsem pár stránek a už už chtěla ten nudný otčenášek zavřít, když tu mě upoutal nadpis na jedné stránce. Přivolání anděla strážného.

To by se mi hodilo, aspoň bych ho seřvala, že svoji práci fláká. Začetla jsem se a po pár slovech vyprskla smíchy. „To je blbost,“ uchichtla jsem se. Tohle si psala mamka v dětství? Páni, ta měla ale fantazii. Pohlédla jsem kajícně na piano. „Promiň, ale já musím, mami,“ ušklíbla jsem se. Napodobila jsem dětský hlásek.

„Všemohoucí Pane Bože,

prosbu k Tobě vysílám.

Ty, jenž střežíš lidi dobré,

naslouchej mým modlitbám.

Prosím Tebe o ochránce,

o anděla strážného,

sešli ho mě, pozemšťance,

zjev mi posla mocného.

Nechť mě střeží jeho síly,

nechť mě hřeje svými křídly.

Přivolávám na tuto zem

proprium Angelum custodem!“

Dočetla jsem a musela se začít smát. Přistoupila jsem k pianu a pohladila studenou hladkou černou desku. „Kéž bys tu byla mami,“ zašeptala jsem. Odpovědí mi bylo jen zahřmění. Uklidila jsem věci zpátky do krabice a vydala se dolů na svíčkovou.

Babička se ze mě snažila u jídla vytáhnout co nejvíc nových informací, ale moje tajemství bylo zamčeno na devět západů. Potom mi podle očekávání vnutila odporný deštník s květinovým motivem, ale když jsem pohlédla na liják venku, nakonec jsem ho bez protestů přijala.

Doma jsem si udělala medvědí mlíko a rozhodla se, že zítra už půjdu do školy. Taky jsem konečně pocítila únavu. Napustila jsem si horkou vanu a relaxovala. Moje starosti na chvilku odpluly. Potom jsem se odebrala do postele a sotva se moje hlava dotkla polštáře, usnula jsem.

***

Ležela jsem a nemohla se pohnout. Chtěla jsem křičet: „Jsem tady!“ , ale nemohla jsem otevřít ústa. V puse jsem cítila krev a ještě hlínu. V uších mi zněl zpěv nočních ptáků. Sem tam něco zašustilo nebo křupla větev. Zírala jsem směrem k lesu, obrysy působily hrůzostrašně, ale já se nebála. Ne už ne. Teď už se mi nemohlo nic stát. Palouček, na kterém jsem ležela, byl tak krásný, měsíční svit osvětloval vysokou trávu, tak sametovou.

Poklidné noční ticho cosi narušilo. Znělo to jak... Šustění křídel. Tak hlasité. A znovu. Zamračila jsem se. Kdo kazí tu krásu noci? Zem už mě najednou příjemně nechladila do břicha, ale odporně studila, cítila jsem, jak celá mrznu. Chtěla jsem se zvednout, ale nemohla jsem pohnout tělem. Zmohla jsem se jen na otočení hlavy. Vedle mě ležela na trávě Janie Boshwordová a já upírala pohled do jejích prázdných očí. Zaječela jsem.

Probudila jsem se vlastním křikem. Zběsile jsem lapala po dechu. První, co jsem si uvědomila, bylo, že jsem celá zpocená. Druhá myšlenka mi sdělovala, že ležím v posteli. A nakonec jsem si s úlevou uvědomila, že to byl jen sen. Další odporná noční můra o Janie Boshwordové.

Otočila jsem hlavu k oknu. Venku panovala absolutní tma, lampy už nesvítily. Rozsvítila jsem ciferník na hodinkách, které jsem si zapomněla sundat. 0:00.

Přesně půlnoc. Nevydržela jsem spát ani tři hodiny, než mě znovu navštívila noční můra. Chtěla jsem zrovna vstát a jít se převléct do suchého oblečení, když tu najednou světlo měsíce přestalo dopadat na mou postel. A nebylo to proto, že by měsíc zalezl za mraky. Bylo to proto, že někdo před mojí postelí stál.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 2.: