Desamparados - Kapitola 18. • OurStories.cz ~ naše povídky

Podíváme se za Alex, která stále dřepí v dešti. Vyřeší se nějak její situace?

19.12.2011 (16:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 1890×

Nechtěná

Dlouho jsem jen seděla a tupě zírala do tmavě inkoustového moře, které dávalo velmi hlučně najevo své rozhořčení, stejně jako před chvílí já. Byla to vůbec chvíle? Neměla jsem ani ponětí o tom, jak dlouho tu sedím. Mohlo to být pár minut nebo třeba několik hodin.

Už jsem necítila některé části těla, studené oblečení se na mě lepilo a voda ze mě tekla jako ze zahradní konve. Zuby mi drkotaly a stoprocentně mi zmodraly rty. Jenže já si přišla tak... Prázdná.

Jak se má asi člověk cítit, když zjistí, že se mu celý život obrátil vzhůru nohama? Že život, ve kterém jste doteď žili, je jen obrovská, nafouklá a pečlivě namaskovaná lež? Že všichni ve vašem okolí se celou dobu schovávali za maskou a nechali vás prožívat jen jedno ze svých plánovaných divadelních představení?

Déšť před chvilkou ustal, racci se znovu zvedli a s hlasitým řevem začali kroužit nad mořem, občas nějaký zalétl směrem ke mně a hlasitě zakrákal, jako by se mě ptal, co tu pohledávám. Na což jsem ovšem neznala odpověď. Snad jsem si sem přišla pro útěchu a klid, který se ovšem nedostavoval. Nahradila ho totiž zvláštní, tupá apatie, která způsobovala, že mi vše bylo naprosto ukradené.

Jestli dostanu zápal plic nebo něco horšího, jestli se teď vynoří deset metrů vysoká tsunami a spolkne mě, jestli si to sem nakráčí godzilla, čert to vem. Já se utápěla v pomyslném emočním vakuu a jen bez citu pozorovala utichající krajinu.

Moře přestalo dorážet na útesy a vlny poslušně lehly jako pes u pánových nohou. Racci se okamžitě usadili na vodní hladině a nechávali se kolébat mírnými zhoupnutími. Začínalo se stmívat, obloha se zatáhla ještě víc a vše nasvědčovalo tomu, že večer přijde znovu pořádná čína. Skrz racčí pokřik jsem zpočátku neslyšela kroky za svými zády, otočila jsem se, až když dotyčný stál pár metrů za mnou.

Byla to babička, stála tam, ještě v těch samých černých šatech, a dívala se na mě pohledem prosícím o odpuštění. „Jak jsi mě našla?“ zachrčela jsem, od pláče a vzlyků mě pálilo hrdlo.

„Jsi moje krev,“ řekla jen. Ano, ta zatracená krev, kolem které se všechno točí. Ještě chtěla něco říct, ale najednou se zarazila a pohlédla vpravo. Taktéž já. Na jednom balvanu, tyčícím se nad námi, postával Samuel. Ztuhla jsem. Jak dlouho už tu stojí? Byl tu celou dobu, co jsem brečela?

Babička se na něj ihned začla velmi nepřívětivě mračit a on jí to oplácel stejnou mincí.

„Myslel jsem si, že jste to vy,“ zavrčel nakonec Samuel. „Cítili jsme to hned, jak jsme vešli do vašeho domu.“

„Bez pozvání,“ připomněla mu babička. „Jak se vám líbilo na severním pólu?“ zeptala se sladce.

„Ale jo, šlo to. Ulovili jsme si pár ledních medvědů a vrátili se zase zpátky. Maj vynikající maso,“ zasyčel. Severní pól? Tak to u babičky znamená dálka. Přestala jsem se dívat na ty dva a znovu se tupě zahleděla do dálky, kde se rýsoval horizont tmavého moře a snad ještě tmavší oblohy.

„Co zamýšlíš s mojí vnučkou, padlý anděli?“ vyštěkla na něj. Ačkoliv jsem dělala, že je nevnímám a místo toho mě naprosto fascinuje rodinka racků, slyšela jsem každé slovo a dávala velký pozor na odpověď.

„To nevím. Zbavit se jí,“ odpověděl ironicky. To vcelku zabolelo, i když nemělo proč, co bych od něj taky mohla čekat? Že bude myslet na moje blaho? Na to je to příliš... Padlý anděl.

„A jak bys to chtěl udělat?“ vmetla mu výsměšně. „Sám musíš dobře vědět, že pouto strážného anděla jen tak přetrhnout nelze, a obzvlášť to, které ani nevytvořili archandělé.“

„Já nejsem její strážný anděl,“ prsknul vztekle. Apaticky jsem zírala do moře a děkovala svému nápadu předstírat, že se kochám výhledem.

„Ale to víš, že jsi,“ rozchechtala se. „Ať to budeš jakkoliv popírat, sám to víš moc dobře. Cítíš její emoce, je to tak? Smutek, vztek, radost, strach. Proto jsi ji taky teď dokázal najít.“

Tak tohle byla novinka. Cítí moje emoce? Cože?

„Necítím žádný její emoce,“ zavrčel a mně se velmi ulevilo.

„Ne? Tak odpověz, jak jsi tedy našel?“ přikázala. Zavládlo ticho, které rušil jen výsměšný křik racků. Začala jsem si žmoulat palce.

„Lžeš, padlý anděli! Můžeš si namlouvat, co chceš, ale nepopřeš, že s ní máš pouto, díky kterému cítíš její nejsilnější emoce, a můžeš ji tak sledovat a najít. Nehledě na to, že jí nemůžeš ublížit, je to tak?“

Začala jsem se chvět zimou. Ti dva se ale za mými zády stále rafali jako pitbulové.

„Jsi jejím strážným andělem! Kouzlo tě přidělilo, ať chceš nebo ne!“ zaječela babička.

„Já nikdy nebudu ničím strážným andělem,“ vztekle odsekl Samuel.

„Už se stalo, musíš ji chránit před lovcem!“ zahulákala babča.

„To mu ji radši podržím, ať ji zabije a já mám konečně volnou cestu,“ prohlásil nakonec smrtelně vážně Samuel a tím vyrazil babičce dech, takže se nevzmohla na žádný argument.

Na chvilku bylo ticho, a když jsem koutkem oka zalétla k balvanu, už tam nikdo nestál. Znovu jsem upřela pohled na vzdálený horizont a pro sebe se ironicky ušklíbla. Tak to by bylo. Připadala jsem si jako voříšek, o jehož osudu se právě dohaduje majitelka útulku a potencionální zákazník, který se ho ale odmítne ujmout. Nechtěný čokl. Těší mě.

Za okamžik se znovu ozvaly kroky a babička mi položila ruku na rameno. „Jsi úplně promočená. Pojď domů, Alex, prosím.“

Tupě jako robot jsem se zvedla a přinutila ztuhlé tělo k pohybu. Při každém kroku se na mě oblečení nechutně lepilo. Jindy by mě to dohánělo k šílenství, ale teď jsem tomu nevěnovala sebemenší pozornost. Až po chvilce jsem si uvědomila, že mě pálí oči, a ucítila horkou cestičku, jež si razila slza na mé tváři. Ještě, že mi z vlasů kapalo tolik vody, takže jsem se nemusela bát, že by to babička zaregistrovala.

***

Vdechovala jsem hustou páru, která se kolem mě vznášela, a nechávala na své tělo dopadat horké kapky vody. Teplá voda mi na chvilku pomohla zahnat nejhorší chmury, ale když jsem tak seděla v koutku vany a rozhlížela se po naší koupelně, najednou mi nepřišla stejná jako vždycky.

Byla jiná. Všechno bylo jiné a hlavně já jsem byla jiná. Můj život odbočil na cestu, která se nevrací zpátky. Musím kráčet jen dopředu, sama, po nevyšlapané, neznámé trase.

Ještě chvilku jsem na sebe nechala padat horkou spršku a pak jsem se konečně zvedla, vypnula vodu a vylezla ven. Zabalila jsem se do žlutého froté ručníku a dlaní setřela páru, co se utvořila na zrcadle. Sklo se ihned zase zamlžilo, a tak jsem použila trik, který mě kdysi naučila maminka. Nabrala jsem na prst trošku mýdla a rozmatlala ho po zrcadle.

Pohlédla jsem na sebe. Moje oči připomínaly očka angorského králíčka, rudě červené a nateklé, to samé nos. Zkrátka jsem vypadala hrozně, což aspoň odráželo můj vnitřní stav. Vydrbala jsem si vlasy, převlékla se do domácích tepláků a trička a sešla dolů do obýváku.

Babička právě rozestýlala gauč. „Budu tu dneska spát s tebou,“ vysvětlila mi. Neprotestovala jsem. Bylo by mi vcelku fuk, i kdybych tu měla zůstat sama, ale nechtěla jsem ji odrazovat po tom všem, co jsem jí dneska vmetla do tváře. Téměř jsem se styděla na ni pohlédnout.

Dotáhla ze skříně deku a jeden náhradní polštář a hodila je na rozestlanou pohovku. „Byl to ten samý?“ zeptala jsem se na otázku, která ve mně hlodala už od chvíle, kdy jsme sem přišly.

„Co?“ překvapeně na mě pohlédla a dokonce přestala stlát.

„Ten lovec, který zabil mamku,“ trošku mi škobrtnul hlas. „Je to ten samý, který zabil Janie?“

„Ach tak,“ pochopila. Zesmutněla. „Ne. Není to ten samý.“ Zadívala se na mě, a když jsem ji pohledem vyzvala, že může, pokračovala.

„Tamten dorazil do Miltonu před hodně lety, když ti byli tři.“

„A když jsme s taťkou odjeli do toho zábavního parku,“ připomněla jsem jí. Přikývla.

„Ano. Přišel do města náhodně, ale hned vycítil moji krev. Byl už zřejmě hodně dlouho závislý na andělské krvi a stala se z něj neuvěřitelně nepříčetná bestie. Vtrhl nejdřív ke mně domů, ale s mou magií jsem se mu dokázala ubránit. Utekl. Jenže...“ polkla bolestně.

„Jenže našel mamku,“ dokončila jsem za ni. Podívala se na mě, oči plné slz.

„Ano,“ zašeptala. „Alice se mu nedokázala ubránit.“

Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy, jež se mi tlačily do očí. „Našlas... Našlas ji ty?“ musela jsem se zeptat na hodně morbidní otázku. Z pohledu, který mi věnovala, jsem pochopila, že ano.

„Zabila jsem ho,“ zašeptala nenávistně. „Spálila jsem ho andělským světlem na popel. Jenže pro Alici... Už bylo pozdě. Nedokázala jsem ji ochránit.“ Odvrátila se a utírala si slzy.

„Nebyla to tvoje vina,“ zašeptala jsem rychle. „Díky, žes mi to řekla. A omlouvám se za to, co jsem ti řekla odpoledne. Nemyslela jsem to tak.“ Překvapeně na mě pohlédla, ale to už jsem byla na cestě do kuchyně, kde jsem si papírovými ubrousky utřela slzy a opláchla si obličej.

Když jsem se vrátila, ani jedna z nás se už o mámě nebo o tom vyhroceném odpoledni nezmínila.

„Co obnáší, mít v sobě andělskou krev?“ převedla jsem téma. Babička se zamyslela.

„Obvykle to znamená schopnost provádět větší či menší kouzla, schopnost léčit, schopnost empatie, ostřejší smysly a taky rychlejší uzdravování,“ vyjmenovala.

„Já nic z toho neumím,“ prohlásila jsem zaraženě.

„Taky v sobě už moc andělské krve nemáš,“ vysvětlila. „Ale něco z toho určitě umíš, jen sis toho třeba zatím nevšimla. Co třeba empatie, ostřejší smysly? Koneckonců umíš přivolat strážného anděla.“ Ano, to je teda výhra.

Zamyslela jsem se. Schopnost léčit jsem sice neměla, ale když byla řeč o tom hojení... „Panebože,“ zašeptala jsem. Babička na mě zvědavě pohlédla.

Vybavily se mi všechny ty modřiny a škrábance, které se hned druhý den zahojily, naražená noha, která už byla na konci tělocviku v pořádku. „Já... Já se asi rychlejc uzdravuju,“ nejistě jsem vykoktala.

„Ano, to je dost možné,“ souhlasila babička. „Tak vidíš, nějaké výhody přece jen máš.“

„Jako satisfakci za všechny ty nevýhody?“ zašklebila jsem se. „Dost mizerný. Jedinej strážnej anděl, na kterýho mám právo, by mě nejradši viděl ležet pod kytičkama, cokoliv přečtu, může bejt kouzlo, který mi převrátí život vzhůru nohama, a navíc, tahle úžasná krev, která to všechno způsobila, ke mně přitahuje bestie, co mě chtěj použít jako bezednej kelímek.“

Babička se zamračila. „Nebuď tak sarkastická. Věř mi, že do konce života si budu tuhle chybu vyčítat.“

Najednou mi jí bylo líto. „Ne, babi,“ zašeptala jsem. „Ty se nemusíš obviňovat. Přece jsi to o přenášení krve nevěděla, ne?“ zeptám se.

„Ne,“ zdrceně špitne. „Dozvěděla jsem se to, až když se Alice narodila.“

„Tak vidíš. Můžou za to prostě stupidní zákony archandělů. Mimochodem, jestli já budu mít děti, tak už budou... No, normální? Chápu to správně?“ ujistila jsem radši.

Pousmála se. „Jestli jejich otec bude člověk, tak ano.“ Málem jsem si odfrkla. Kdo jinej asi?

„Ty, babi,“ zapřemýšlím ještě. „Co tu ten lovec dělá? Proč zabil Janie? Janie přece neměla andělskou krev nebo jo?“

„Ne, neměla. Upřímně, nevím, proč ji zabil. Ale nejspíš se mu připletla do cesty, koneckonců, on je jen nemyslící bestie.“

„A,“ polknu, „půjde po tobě?“

Pohlédne na mě. „To nevím. Ale ještě mě nezmerčil, jinak už by se mi dávno přišel představit,“ odfrkne si.

„Může zmerčit mě?“ zeptám se s malou dušičkou. „Myslím, jako vycítit ze mě andělskou krev?“

„To těžko,“ zavrtí hlavou. „Máš jí v sobě tak málo, že ani ten tvůj strážce to nepoznal,“ pohrdavě zdůrazní slovo „strážce“.

Docela se mi uleví. „Takže mě nemůže najít nebo vystopovat nebo tak něco?“

„Ne,“ uklidní mě. „Tobě se nic nestane, to zkrátka nedovolím.“ Láskyplně na mě pohlédne. Pak se sehne a cosi vyndá z kabelky.

„Na,“ podává mi dobře známou knížečku. „Já už znám všechny kouzla nazpaměť a tobě by se někdy mohla hodit.“

Vezmu si ji. „Děkuju,“ špitnu. Nevím, co dál říct, takže se vymluvím na to, že si skočím nahoru pro peřinu. Celou cestu ale přemáhám náhlé dojetí. Knížku položím na dno šuplíku ve svém stolku a peřinu dotáhnu po schodech dolů.

Hodím ji na gauč a přilehnu si k babičce. „Dobrou,“ špitnu a pohladím ji po ruce.

„Dobrou noc,“ popřeje mi a ruku stiskne. Nepustí ji a za chvilku už pravidelně oddechuje. To já ještě dlouho zírám do tmy za oknem. Spánek ne a ne mě navštívit. Sice se cítím poměrně v bezpečí, když vedle mě leží bývalý strážný anděl, ale v duši cítím nevysvětlitelný smutek, který mě tíží a nedovoluje mi usnout.

Vyprostím ruku z té babiččiny, opatrně vylezu z postele a usednu na okenní parapet. Babču to neprobudí. Přitisknu čelo na studené sklo a dlouze zírám do temné noci, kde se v dálce začínají objevovat první blesky. Bouře emocí zuří i v mém srdci.

Teprve ráno bouře konečně utichne, nikoliv však ta ve mně. Došourám se zpátky k posteli a znavena do morku kostí okamžitě usnu.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování