OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Deník neobyčejného psa - 2. kapitola

19.10.2012 (15:00) • Lenis • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 747×

Archie klidně oddechoval na proužkované dece, položené hned vedle jídelního stolku. Valérie kolem něj občas tiše prošla s nastaveným foťákem v ruce a šibalským výrazem na tváři. Pokaždé, když tichý foťáček vydal pípnutí, Val se málem rozplynula blahem nad nově ulovenou fotkou spícího štěněte. Archieho již nebolel ani piďi kousek těla, neboť si prošel dosti nechutným vyplachováním žaludku, následně snědením hořkého prášku, který byl pečlivě zabalen v šunce, takže na první pohled to nešlo poznat. Jak podlé! 

„Mami, myslím, že už se probouzí," zvolala Val, když si všimla, že si pejsek nenápadně pootevřel očka, sice jen na chvíli, ale jejímu rentgenovému zraku to neušlo. Pohladila jej po měkké srsti na zátylku a zrovinka se otočila, aby spatřila svoji mámu ve dveřích. Rose se pousmála, nejdřív na svoji dceru, následně i na Archieho, který tím byl nesmírně potěšen.

„Zlato, už by měl mít prázdný žaludek dost, co kdybys mu dala trochu ohřátého mléka?"

Val radostně vyskočila na nohy a doskákala do kuchyně připravovat sváču. Rose popošla blíže a sedla si k Archiemu.

„Ty jsi mi ale milé štěňátko," cukrovala k němu. Archie omámeně koukal do jejích zelenkavých očích a po chvíli si uvědomil, že je neslušné zírat, tak zavřel pusu a položil si hlavičku spátky do tlapek. Zrovinka vycházela z kuchyně Valérie s krásně vonícím mlékem, které vylila do bílomodré misky s puntíkama. Misku položila přímo před Archieho a lehce ho nadzvedla na tlapkách, aby se mohl napít. Štěně se rozhodně nenechalo prosit, okamžitě zabořilo čumáček hluboko do misky a pilo.

„Vali?" tázala se Rose, „napadlo mě, jestli by jsi se nechtěla starat o nějaké větší zvířátko než je Bulva. Chtěla jsem počkat do tvých 12 narozenin, ale jelikož je máš za měsíc, tak bych byla ochotna ti tvůj dáreček předat dříve." 

„Bulva je ten nejlepší křeček na světě, ale jestli narážíš na to, že bysme si mohli nechat Archieho?" zeptala se otázkou s nadějí v hlase.

Máma jí lehce kývla na souhlas.

„Mami opravdu? Myslíš to naprosto vážně? Mohli bysme si nechat Archieho? Ano!" pískala nadšeně po celém domě.

Rose se usmála a pozovala svoji rozjařenou dceru. Jako veterinářka se zvířaty pracuje prakticky každý den, a ví jak moc chtěla Val pejska, avšak nikdy si doopravdy nepomyslela, že by se do bytu hodil zlatý retrívr, avšak nyní si i ona za těch pár hodin Archieho natolik oblíbila, že představa jiného psa nepřipadala v úvahu. Pomale se zvedla ze země a šla do kuchyně přichystat oběd. Nechala Val s jejím novým štěnátkem dovádět v obýváku.

„Archie sem, Archie tam," páni, někdo by si mohl říct, že být psem nějaké malé holky je děsná otrava, ale já si nesmírně užívám, že za poslední dvě hodiny jsem ani na minutu neměl pohov. Předpokládám, že ten smích, ty úsměvy, pání opravdu mám nový domov! Zdálo se, jako kdybych to mé paničce vnukl do hlavy, neboť se v půlce pohybu plácla do čela a prudkým pohybem se zvedla ze země. „Pane jo, vždyť já ti úplně zapoměla ukázat celý náš byt!" vesele zatrylkovala a postoupila ke dveřím. Archie ji bez protestů následoval. „Tákže tohle je naše kuchyně," začla z vesela. „Jak můžeš vidět, není tu zatím nic, co by přípomínalo zábavu pro pejska, ale neboj, to všechno se napraví."

Rose si za plotnou při těch slovech uvědomila jednu zásadní chybu, vždyť oni opravdu, kromě jedně psí misky nemají žádné vybavení! Vypla sporák, na kterém vařila čočkovou polévku a spěšně zavolala na Val, že je oběd. Rukavicí přesunula horký kastrol na stůj a prostřela pro dva lidi. Valérie se dostavila témeř okamžitě, s Archiem těsně za sebou. Posadila se ke stolu, naproti Rose a nabrala si polévku. Pejsek se uvelebil kousek od stolu, aby měl dobrý výhled.

„Vali, abych nezapoměla, hned po obědě vyjedeme i s Archiem do města, abychom nakoupili vše potřebné pro nového člena rodiny."

S plnou pusou kývla na souhlas a v hlavě už přemítala, co vše bude pes potřebovat. Miska, vodítko, obojek, granule, kartáč, pamlsky, hračky... Tak to bude dlouhej den.

Oběd se nijak neprotáhl, celou dobu vlastně diskutovali o názech obchodů, nakonec se dohodlo, že se pojede do nedalekého městečka, kde se nachází jeden obchod se všemi chovatelskými potřebami, co můžete jen chtít. Valérie si rychle převlékla modré domácí tepláky a tričko též barvy do školních riflí a tričkem s barevným potiskem nějaké vlajky.

Všichni tři vyšli takřka zaráz, jenom Archie udělal asi dvojnásobek kroků, což mu koneckonců stejně ani nevadilo. Valérie neomylně mířila k stříbrnému volvu, které stálo zaparkované hned vedle obrovské lípy, což byl ten nejkrásnější strom, co kdy Archie viděl. Mohutný kmen stoupal do takové výše, že pejsek ani nedohlédl na jeho konec, tenké větvičky se spouštěly z oblohy jako ohňostroj a drobné jehnědy zdobily zem všude okolo. Vali otevřela zadní dveře a pobídla Archieho, aby si nastoupil.

Ukázkovým skokem jsem se ocitl na sedadle. Na té části, kde právě sedím se pode mnou rozprostírala žlutavá deka s modrýma tlapkama. Pohodlně jsem se usadil a mezitím Rose nastartovala motor a auto vyjelo ze svého parkovacího místa do úzké silnice, která vedla do širší silnice, a najednou si to jedem na čtyřpruhové dálnici. Začínal se mi trochu zvedat žaludek, ale pánička si toho nejspíš všimla, tak se natáhla dopředu, zmáčkla na nějaký čudlík a otevřelo se okno. Můj čumáček vyčenichal studený vítr, který byl kupodivu velice přijemný, tak jsem se natáhl k oknu a vystrkoval hlavu tak, že mi uši lítaly na všechny strany. Valérie se zasmála, pohotově vytáhla foťák a zmáčkla spoušť. Celou cestu se pak smála mé momentce, kde jedno oko je lehce přivřený, zatímco druhý doširoka otevřený. Harmonii tomu ještě dodává vyplazenej jazyk a převrácený ucho.

Rose pomale přibrzdila u okraje silnice a vypla motor. Vali si spěšně odepla zašněrovaný pás a pomohla Archiemu ven z auta. Jen pár metrů od jejich volva hlásal  velký nadpis: Chovatelské potřeby od A do Z. Obchůdek se skrýval mezi obrovitým supermarketem a nějakou drobnou knihovnou, kde bylo podle cedule stejně zavřeno. Všichni tři tedy vstoupili dovnitř," Dobrý den, mohu vám s něčím pomoci?" optala se příjemná postarší paní s obrovskými brýlemi a prošedivělými vlasy. "Ne děkujeme," zdvořile odvětila Rose. Zaměstnankyně si jen přirazila brýle blíže k nosu, usmála se a pomalou houpavou chůzí došla zpátky za pultík.

„Tak kde začneme?" nadšeně halekala Valérie. Vlastně ani nečekala na odpověď, jen se rozhlédla a vydala se k nejblížšímu regálku s obojky. Chvíli jen tak chodila tam a zpátky a snažila vybrat ten nejvhodnější.Archie celou dobu postával kolem a koukal do průhledného akvária s rybičkama. Celkem často k němu přilítla Val a zkoušela mu různé obojky, až konečně narazila na ten nejlépe padnoucí. Zeleno-modrý vytkaný různými čtverečky, které tvořili dokonalou spirálu, krásný na pohled a k Archiemu velikému překvapení byl dosti pohodlný. Spokojeně si povzdechla vykročila do další uličky, zde vybrala stějně zelené vodítko s jednoduchým úchopem a stříbrně se leskoucí karabinkou. U třetí uličky se potkali s Rose, která mezitím obstarala novou deku s modro-bílými proužky a tři nerezové misky vyleštěné na deset let dopředu. Než došli k pokladně měli v nákupním vozíku ještě 15kg prémiového krmiva, kartáč, šampon pro psy, dvě pískající hračky, tenisový míček, nějaké pamlsky a dokonce si vzpoměli i na mlsku pro Bulvu. Spokojeně odcházeli z obchodu s plnými taškami věcí. Vše naložili do kufru a stejnou cestou, jakou se sem vydali, se vraceli zpátky, po dni plném nových věci, alejspoň pro Archieho.

„Konečně jsme doma!" ulevila si Rose, když spatřila známou lípu před jejich bytovkou. Celodenní nákupy nebyl zrovna její šálek kávy, každopádně si odškrtla tuhle činnost ze svého "udělám než zemřu" seznamu. Spokojeně odkráčela do kuchyně a začla vařit. Vždy ji to tak nějak uklidňovalo.

Archie se doslova dopotácel do pokoje své páničky a rozplácl jak dlouhý tak široký na novou deku, která už byla umístěna vlevo od postele. Pro jedno malé štěně nových zážitků za jeden den až až. Spokojeně zavřel očka a nechal proplouvat do své mysli ty nejkrásnější a nejbarevnější sny...

Líbila se vám 2. kapitola? Chtěli byste něco změnit? Prosím podělte se o svoje zhodnocení téhle kapitoly. I za kritiku bych byla ráda. S pozdravem Lenis.

Autor: Lenis, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deník neobyčejného psa - 2. kapitola: