OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death metal is not death! - Prolog + 1

03.07.2011 (17:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1187×

První kapitola tředí řady... Doufám, že se Vám bude líbit a obdaříte mě komentíkem...

Myslím, že je trochu delší. Užijte si ji ;)

(hudba)

Prolog:

Pět let… Jo já vím. Sice už jsem doma, v náručí svého milovaného upíra, ale vzpomínky na tu dobu tam z paměti nevymažu. To nejde.

Ale můžu se pokusit na to zapomenout. Tedy, alespoň na něco z toho…

Teď mě čeká nová kapitola života. Nový domov, nové prostředí. Doufám, že to bude v pohodě… V rámci mezí…

Kapitola 1.:

Jela jsem s Michaelem na konci našeho dlouhého průvodu. Dalo by se říct, že jsme jej uzavírali. Vyjeli jsme z města a projeli dalšími třemi. Cesta trvala už asi dvě hodiny, stále však byla tma. Napadlo mě, v kolik jsme asi tak vyjeli…?

Docela mě překvapilo, když jsme zastavili na benzínce. Samo sebou, že holky vyletěly z aut jak střely a pádily dovnitř. O pár chvil později pomalu, ladným krokem vyšly ze dveří s bagetou v ruce.

Až teď mi došlo, jaký mám hlad.

Slezla jsem z motorky a chytla Michaela za ruku, aby šel se mnou. Usmál se tím úsměvem, který jsem milovala.

Přifařili jsme se do naší skupinky a hromadně vlezli dovnitř. Prodavač, kterému mohlo být maximálně osmnáct let, se na nás díval dost vyjeveně. Jak by ne, když někdy v průběhu noci přijde do tak malé benzínky partička kolosálních chlapů oděných v černé kůži. Nepochybně vybaveni zbraněmi… Teď mi došlo, že já své zbraně nemám.

Nemám u sebe své zbraně, poslala jsem myšlenku Michaelovi, ze které sálala panika na míle daleko. Podíval se na mě, ale z mého obličeje nevyčetl nic. Přišel blíž ke mně a objal mě kolem pasu. Přitáhl si mě k sobě a vlepil polibek na spánek.

Buď v klidu. Alice je má v autě… Stejně mě to neuklidnilo. Povzdechl si a mírně rozhalil svou koženou bundu. U pasu měl přidělané zbraně a nějaké měl zastrkané v bundě.

Nic se ti nestane, tišil mě.

Ale… Přísně se na mě podíval. Fajn!

„Nemrač se miláčku, nesluší ti to,“ zašeptal mi do ucha, na které mě následně políbil.

Nehraješ fér, obvinila jsem ho. Zapitvořil se jako zlá šelma a rozesmál se. Dloubla jsem ho loktem do žeber a popadla několik prvních baget, které mi padly pod ruku. Michael vzal nějaké pití a šli jsme ke kase. Všechno jsme tam položili a mladík na nás nepřestával zírat.

„Bude to všechno?“ optal se po dvaceti vteřinách zírání.

„Ano,“ přikývla jsem. Automaticky jsem sáhla do zadní kapsy u kalhot, ale kreditka nikde. Zamračila jsem se. Michael se zašklebil a vytáhl peněženku. Podal mladíkovi svou kreditku a počkal, než mu ji vrátí. Já mezi tím tiše vrčela.

Pobrali jsme věci a vyšli na čerstvý vzduch. Smrad olejů, benzínu a spálených pneumatik nás okamžitě znovu přivítal.

Sedla jsem si na obrubník a pustila se do bagety. Holky si sedly vedle mě z jedné strany a Michael z druhé. Opřela jsem se o něj a přemýšlela, proč se stěhujeme zrovna dneska.

Tak se zeptej…

„Hmm…“ Dokousala jsem sousto a pohledem vyhledala Zsadista.

„Proč se stěhujeme teď?“

„Přišlo mi, že bude lepší, když se přestěhujeme co nejdřív…“ zamumlal.

„Co?“ pozvedla jsem obočí a nevěřícně na něj hleděla. Rozdělala jsem si druhou bagetu a zakousla se do ní. Probodl mě pohledem, ale nic neříkal.

„Fajn,“ zamumlala jsem. Michael si vzal další bagetu a za chvíli hromádka na mém klíně zmizela. Alice mě pozorovala nevěřícně.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Ty seš neuvěřitelná! Za pět minut si snědla čtyři bagety!“ Podívala jsem se na ni, jako by spadla z Marsu a pak jsem se rozesmála. Ten její pohled!

„Alice, já měla jeno -“

Díval jsem se a byl nad míru spokojený. Služebnictvo právě dodělává poslední úpravy na mém obleku, který si vezmu na své narozeniny.

Služka chtěla přišít krajku, ale absolutně se na to místo nehodila.

„Ne! Tam ne! Našijte to třeba… sem!“ přikázal jsem a ukázal jsem k límci, který byl prostý.

„Ano, pane.“ Odešel jsem z místnosti a pomalými kroky se toulal chodbami mého zámku. Už jen pár týdnů do té slavnosti. Ach ano. Bude to velkolepé! V duchu jsem si tleskl rukama, jako malé dítě. Div, že jsem si neposkočil.

Trápí mě však jiná věc. Patrik se ještě nevrátil. Měl přece jenom předat pozvánku! Co je na tom tolik složité?! Ach ne, už zase začínám zuřit. Musím se přece ovládnout. Jsem přece král!

„Už se probouzí.“

„Lásko?“

„Mmmm?“ Otevřela jsem oči, ale hned je zavřela. Bolestně jsem zakňučela. Ležela jsem na zádech a zářivka, která nade mnou svítila, mě oslnila. To světlo mě bodalo do očí.

Vyšvihla jsem se do sedu a zakryla si rukama oči.

„Kde mám sluneční brejle!?“ zavrčela jsem. Oči mě stále pálily. Natáhla jsem ruku, ve které mi okamžitě přistály brýle. Nasadila jsem si je a až pak otevřela oči. Jo, úleva.

„Díky,“ zamumlala jsem a snažila se příliš nemrkat, alespoň pár sekund.

„Vize?“ zeptal se Filip.

„Jo. Ten král, co nás pozval. Právě si nechával dodělávat svůj oblek. Pak se vztekal, že se Patrik nevrátil,“ osvětlila jsem. Všichni přikývli, jen Alex se na mě dívala… divně.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Ty to neumíš ovládat, že ne?“

„Ne,“ přiznala jsem. „A myslím, že to ani nejde.“

„Já to ale umím ovládat,“ připustila.

„No, příde mi, že uzdravování a vidění minulosti je trošku něco jinýho.“

„Ano, to je. Ale musí to nějak jít. Až se zabydlíme, budeme trénovat. Mohlo by se ti to hodit,“ mrkla na mě a vstala.

„Lidi, měli bychom vyrazit. Úsvit se blíží,“ tleskla Alice rukama. Všichni přikývli a rozešli se ke svým vozům. Já s Michaelem, jsme však ještě seděli na obrubníku.

„Lásko, co se děje?“ zašeptal a přitáhl si mě na klín. Zabořila jsem si hlavu pod jeho bradu a zhluboka se nadechla. Vůně skořice zaplnila mé smysly.

„Nevím…“

„Pojď, všichni na nás čekají.“ Vzal mě do náruče, ale okamžitě mě položil na nohy. Jo, hrozba, že bude spát v jiném pokoji, vyšla.

Já jen, že na mě každý bere ohledy. Na to, co se stalo. Jako kdybych měla na čele vytetovaný, události minulých let…

Michael mě chytil kolem pasu a zastavil mě, když jsem chtěla vylézt na motorku.

„Bude to v pořádku. Musí si jen zvyknout a ty taky,“ mrknul na mě, políbil a šel ke svojí motorce.

Najeli jsme na lesní cestu, která se jen tak mimochodem táhla asi pět kilometrů. Všude okolo nás byly vysoké stromy, a cesta, po které jsme jeli, skoro nebyla vidět. No…

Náš průvod zastavil a my s ním. Pak jsme se ovšem zase rozjeli a po několika vteřinách jsme společně projeli branou, vysokou asi tři metry. Zavřela se za námi sama. Po té, jsme projeli dalšíma dvěma branami, ty však byly menší.

Zastavili jsme úplně a vypnuli motory. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do okolních zvuků. Ano, tlukoty srdce, nádechy a výdechy. Mimo to, i křupání větviček pod nožičkami malých tvorečků, kteří v lese žili. A… ticho. Jo, na tohle by se dalo zvyknout, připustila jsem. Pak jsem otevřela oči.

„Emfh,“ vyšlo mi z pusy. Pozemek, v jehož středu stálo obrovské sídlo s hlavní, samo o sobě, obrovskou budovou a další křídla, oddělená chodbičkou. Dalo by se říct, že hlavní budovu a křídla spojovali tunýlky na povrchu. Uau…

Sídlo bylo jako s pohádky. Obrovské, kamenné sídlo. Já normálně nevěděla, jak to popsat! Totálně mi to vyrazilo dech…

Michael si okolo mého pasu obmotal ruce a přivinul si mě k sobě. Opřela jsem se mu o hruď a zavřela oči, před kterými se mi promítaly vzpomínky. Vzpomínky na první den, kdy jsme přijeli před Doupě. Když se otevřely dveře a my vstoupili dovnitř. Všichni. Živí a zdraví, navzájem se milujíce.

Musela jsem se pousmát, když jsem si vzpomněla, jak jsem vystartovala po Zsadistovi, abych pomstila smrt otce mého bratra.

Ze zavřených víček se vykutálela jedna neposedná slza. Nechala jsem ji sjet po mé tváři, až k bradě, odkud spadla na zem k mým nohám.

Jsem strašně přecitlivělá, pomyslela jsem si rozechvěle a s vděkem přijala milující náruč své lásky. Svými dlaněmi jsem překryla ty Michaelovy na mém břiše. Jeho sevření se utáhlo, přitáhl si mě těsněji a sklonil hlavu a položil si ji na mé rameno. Nahnula jsem hlavu a přitiskla svou tvář k jeho.

Byla jsem šťastná a smutná zároveň. Cítila jsem klid a zuřivost, když jsem si vzpomněla na některé chvíle. Chtělo se mi plakat a přesto smát se jako šílená. Chtěla jsem milovat a přesto být sama…

Zastavte čas! křičela jsem v duchu. Bylo mi hrozně a přesto tak skvěle. Nečekala jsem, že s novou kapitolou této knihy vítr zafouká silněji, takže listy se vrátí a ukáží stránky předchozích kapitol…

Lásko, prosím, nebuď smutná… zoufale prosil Michael. Nechci, abys myla nešťastná! Co mám udělat, aby ses zase smála? Abych viděl ten krásný úsměv? Prudce si mě otočil v náručí a chytil mě za bradu. Sundal mi sluneční brýle a chytil mě za bradu. Vyčkával, až otevřu oči. Já je ale pevně držela zavřené.

Co se to se mnou děje? Co jsem udělala špatně? Co!? křičela jsem v duchu. Prudce jsem otevřela oči a dychtivě jsem orámovala jeho krásnou tvář svými dlaněmi. Těkala jsem pohledem v jeho očích, nedbaje na světlo, ze kterého mě bolely oči. Oči, které téměř přetékaly slzami, u nichž jsem ani nevěděla - ne, nechtěla vědět, proč brečím.

„Počkej tu, minutku. Hned jsem zpět.“ Michaelovy prsty na mé tváři a pase zmizely. Mé prsty zely prázdnotou, přitom v nich před nepatrnou chvilku byla jeho tvář.

Nebe se zatáhlo a jako na povel se z něj začaly linout provazcovité řetězy kapek. Nedaleko se zablesklo a potom ticho přerušil hrom.

Před chvílí tu byl a teď nebyl. Řekl mi sice, že je hned zpět, ale trvalo to snad věčnost, než si mě něžně vzal do náruče a přitiskl na svou hruď. Dlouhými kroky nás nesl ke dveřím do sídla, ale já tam nechtěla.

„Ne,“ zašeptala jsem a tiše plakala. „Tam ne…“ Vyhověl mým bláznivým požadavkům a v dešti nás nesl, mně neznámo kam.

Objala jsem ho rukama okolo hrudi a za zády si ruce spojila. Přitiskla jsem se k němu hlavou a poslouchala pravidelný tlukot jeho srdce. Zavřela jsem oči.

Michael:

Ne, ne! Co se stalo? Co se teď pokazilo? Tolik jsem chtěl, aby byla šťastná a kapituloval jsem s tím, že se přestěhujeme. Ale ten nápad byl špatný. Měli jsme zůstat v Doupěti, i kdybychom tam měli být sami. Neměl jsem to dovolit.

Když tam stála a v mysli promítala ty chvíle, kdy Oni přišli poprvé do minulého sídla… Ach né! Proklínal jsem sám sebe, tohle se neměl stát. Měl jsem ji chránit, ale nepodařilo se. Ti vetřelci, vzpomínky, bude mít v hlavě pořád.

Přitiskl jsem si ji blíže k sobě, než jsem ji položil na dřevěnou podlahu. Byli jsme pár minut od našeho nového domova. Našel jsem zde něco, jako menší stodolu. Nebo, nevím, co to bylo, ale byly tu zbytky slámy a pavučiny dokazovaly, že to tu je hodně opuštěné.

Lehl jsem si vedle svého smutného anděla na bok. Svou ruku jsem přehodil, Lisse přes pas a přitáhl si ji k sobě. Miloval jsem, když jsem se jí mohl dotýkat. Nedokázal jsem si ani představit, že bych se jí nesměl dotknout. Byla by to ta největší muka…

„Lásko,“ zašeptal jsem. Neodpověděla. Soustředil jsem se na její mysl, ale žádné obrazy, jako když měla vizi, jsem nespatřil.

„Prosím, mluv se mnou.“ Můj hlas byl prosycen bolestí a trápením nad tím, že je smutná. „Prosím…“ Nosem jsem jí přejel přes bradu a zhluboka se nadechl. Vůně jara hned naplnila mé smysly.

Otevřela oči a neurčitě se zadívala vzhůru.

„Co se se mnou děje? Proč?“ šeptala. Poznal jsem z jejího tónu, že nemluví ke mně, ale k Bohu. Přesto jsem odpověděl.

„Nic se s tebou neděje. Jsi naprosto v pořádku,“ přesvědčoval jsem ji tiše. Obrátila ke mně svůj bílý pohled s nádechem zelené a upřeně na mě hleděla.

„Prosím,“ zašeptala a toužebně hleděla na mé rty. Ihned jsem se sklonil a zlehka přitiskl své rty na její. Jemně jsem ji políbil. Pomalu, něžně jsem hladil její rty a cítil, jak její napětí vyprchává z těla ven.

„Neměl jsem dovolit, abychom se přestěhovali. Měli jsme zůstat tam. Netrápila by ses tam a byla bys šťastná. Usměvavá, krásná, žádná vráska na tvém čele. Žádné slzy, ani pocit smutku… Neměl jsem to dovolit! Byl jsem hlupák, když jsem si jen na sekundu pomyslel, že se něco zlepší, tady…“ sténal jsem jí do úst. Moje vina… Neměl jsem to dovolit.

„To ne. Tohle nedělej… Prosím. Buď šťastný. Chci, abys byl šťastný… Tvoje vina to není. Nebyla a nebude. Nikdy… Jen moje, že nedokážu ovládat ty pocity,“ odpovídala mi s tváří zabořenou pod mou bradou. „Nikdy jsem taková nebývala. Uměla jsem se kontrolovat… Proč už to není jako dřív?“ Zvedla ke mně pohled, v očích otazníky.

„Lásko…“ vzdychl jsem. „Nebudu šťastný, pokud nebudeš ty. Tak to je a bude. Nic se na tom nezmění…

Předtím to byla jen maska. Své pocity si skrývala za tu chladnou masku. To nebylo dobře. Ukrývala si své pravé já a ty pocity, co tolik chtěly ven se projevit a nedostaly možnost, se prostě dostaly liběji do tebe. Někdy to muselo přijít. Ta chvíle, kdy to všechno vyplave na povrch.

„Jsem tu pro tebe, jak dlouho mě u sebe budeš chtít. Nejradši bych u tebe byl na věčnost.“ Jestli mi to dovolíš…

„Vždycky…“ zašeptala a zvedla ke mně pohled. Natočila se na bok a tím se ke mně ještě víc přitiskla. Vyslalo mi to potěšený záchvěv do celého těla. Teď však nebyl čas na nějaké hrátky, ona potřebovala utišit.

Natáhl jsem hlavu a znovu zlehka přitiskl své rty na její. Setrvával jsem něžně na jejích rtech a pomalu ji líbal.

Neskutečně dlouhou dobu jsme se pomalu, lehce líbali, než se ode mě odtrhla a stočila se u mě do klubíčka. Pár vteřin na to usnula.

Shrnutí << >> Kapitola 2.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death metal is not death! - Prolog + 1: