OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death metal is not death! 9

22.08.2011 (16:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1250×

OK, je tu poslední kapitola této řady! Předem moc díky za komentáře, budu se na ně těšit.

Příjemné počtení. ;)

Liss:

(hudba)

Je to už pár dní, co odešel. Nemohla jsem na jeho jméno jen ani pomyslet, jinak bych tou bolestí asi zkolabovala. Stačil jen fakt, že mi ho tu všechno připomínalo. Přesto jsem odmítala nabídky bydlet u Alice a Filipa. Měli své starosti, nechtěla jsem být další přítěž.

Kvůli tomu si Alice vymyslela, že mě vytáhne na nákupy.

„Alice, mně se nikam nechce…“ pokusila jsem se chabě vymluvit, když jsem vstala z postele a velice unaveně, aby viděla, jak se mi nikam nechce, jsem sešla do přízemí. Z ledničky jsem vytáhla krabici s džusem a nalila plnou skleničku.

„Ne, pro mě není odpověď! Jasný? Takže já ti jdu něco vybrat, ať vypadáš k světu…“

„Ugh! Alice!“ Málem jsem se udusila džusem.

„No tak pojď se mnou,“ povzdechla si a čapla mě za ruku. Vytrhla jsem se jí a vyšla po schodech. Alice mě zanavigovala do koupelny a já se trochu zcivilizovala. Když jsem vyšla, Alice držela v rukou černé bokovky, top bez ramínek, o kterém jsem ani nevěděla, že ho mám, a kotníčkové boty na podpatku. V duchu jsem vyvalila oči a přemýšlela, jestli se Alice nezbláznila.

Alice to hodila na postel a ležérně odkráčela z pokoje. Tak jestli si myslí, že si tohle oblíknu, tak je padlá na hlavu…

Zalezla jsem do šatny a chvíli se v ní přehrabovala. Vytáhla jsem tílko, jeany nechala a mikinu. K tomu sem si vzala botasky. Kreditku, kterou jsem našla strčenou mezi oblečením, jsem si strčila do zadní kapsy kalhot. Upravila se v zrcadle a nasadila sluneční brýle.

Když jsem došla do přízemí, Alice trpělivě ťukala nohou a střádavě se dívala na hodinky na ruce a na ty na stěně.

„No to je dost, že deš-“ Alice se zasekla a sjela mě pohledem od paty k hlavě a zpět. „Fajn, schvaluje se, i když nevim, co ti na tom předtím vadilo. Podle mě to k sobě ladilo přímo dokonale. A teď už pojď. Musíme toho hodně nakoupit…“

„Alex nejde?“ zeptala jsem se, když jsme nasedaly do auta.

„Ne, chce bejt chvíli sama. Teda spíš s Danielem.“ Zahihňala se a vyjela branou.

Celou cestu tam i zpět Alice štěbetala a stihla konverzovat za nás obě. Byla jsem jí za ten den nesmírně vděčná. I když se mi předtím nechtělo, pak jsem se do toho vžila a tahala skrz naskrz krámy já Alice. Odvedla mě na jiné myšlenky a ještě jsem se u toho bavila.

Když jsme zastavili před hlavním domem, vystoupily jsme a z kufru a zadních sedadel jsme si vzaly tašky. Alice už odcházela do hlavní budovy, když jsem ji zavolala.

„Ano?“

„Děkuju,“ pousmála jsem se a a pohladila ji po ruce. Překvapeně zamrkala, ale pak mi ruku stiskla a usmála se na mě vědoucíma očima.

„Nemáš zač… Jo! Chceš to jít pomoct srovnat do šatny?“ Oči jí zajiskřily.

„Myslim, že to je dobrý,“ rychle jsem z toho vycouvala. Alice se ale jen zasmála a tanečním krokem došla k sobě do domu. Taky jsem se otočila a zamířila do Baráčku.

Na pohovce seděl Daniel a zamyšleně se díval do stropu.

„Zlato, sem doma!“ zakřičela jsem a začala se smát, když se leknul a spadl z pohovky. Okamžitě se narovnal a začal se tvářit důležitě. To jsem se začala smát ještě víc. Ani jemu nevydržela ta maska pana důležitého a začal se smát taky.

Pustila jsem tašky na zem a unaveně si kecla vedle Daniela.

„Takže ty a Alex?“ zakřenila jsem se. Daniel se na mě usmál a opatrně mě objal kolem ramen. Od něj mi to nějak nevadilo. Za tu dobu, co jsem brečela, byl u mě a držel mě v náručí, takže jsem si zvykla.

„Jo.“ Zasněně se usmál. Uvelebila jsem se mu na rameni a dívala se mu do tváře. Měl tak hezký úsměv, a tak nakažlivý, že jsem se musela usmát taky.

„A jak to klape?“

„Nedávno jsme se dali dohromady… Nechci nic uspěchat, je pro mě moc důležitá…“ Usmála jsem se a pocítila osten nedávní bolesti. Rychle jsem jej zahnala.

„Moc ti to přeju. Vám oběma.“

Spánek jsem měla každou noc neklidný. Budily mě sny o něm, ty krásné chvilky, které se teď staly prokletými. Hodiny jsem ležela a koukala se do temného stropu. Spánek někdy ani nepřicházel v úvahu, nebo se prostě nechtěl dostavit.

S křikem a orosená potem jsem se budila uprostřed nocí…

„Moje bohyně,“ zašeptal a jeho rty putovaly po linii mého krku. „Má lásko,“ jemně skousl ušní lalůček. „Má vyvolená,“ vydechl a znovu spojil rty s těmi mými…

„… myslel si, že si moje vyvolená,“ zašeptal a prsty mi přejel přes tvář na linii krku.

„… Liss, já tě miluju,“ vydechl mi do rtů… „Taky tě miluju, Michaeli.“…

„… Liss, uděláš mi tu čest a staneš se mnou družkou?“ zeptal se a pohlédl mi do očí.

„…ano,“ vydechla jsem a zmocnila se jeho rtů. Odtáhl se ode mě a najednou odněkud vytáhl malou dýku. Než jsem stihla cokoliv říct, říznul se do krku a sklonil se jím ke mně…

„Né!“ Vyšvihla jsem se do sedu a rozdýchávala se. Naše chvíle, ta chvíle. Bože můj…

Jako na povel se mi spustily slzy a já sebou znovu praštila na znak do postele. Nechala jsem je stékat po lících a kanout na polštář. Po chvíli jsem znovu usnula.

Marie:

Současnost…

Snažila jsem se před ním utéct, ale bylo mi jasné, že to nepůjde. Dostihl mě během chvilky. Zasmál se, hlas zastřený touhou, po mém těle. Už zase to udělá. Vezme si mě, bez ohledu na mne.

Dřív takový nebyl. Byl něžný, milý, jemný. Teď se z něho stal surový muž, který netouží po ničem jiném, než po sexu. Už mi nedopřává tu nevýslovnou rozkoš, jako na začátku. Jen uspokojí sám sebe a mě nechá tam, kde mě dostihl. Teď to bude chodba vedoucí z haly do obýváku.

„Lásko ne, prosím.“ Slzy jsem měla na krajíčku a můj hlas se třásl, jako jsem se třásla já.

„Drž hubu, ty děvko!“ Přes tvář mi vrazil facku, až se mi hlava stočila na stranu. Zasykla jsem a snažila se všemožně bránit. Nebylo mi to nic platné.

Drze si mě vzal, surově, bolestně. Sténala jsem bolestí, zatímco on vášní. Když skončil, pro co přišel, zvedl se a bez jediného pohledu zpět odešel.

Pomalu jsem se sebrala z podlahy a snažila se dostat do pokoje. Byl na druhém konci domu. Nepřál si, abychom měli společnou ložnici, proto mě z ní vykopl a dal mi ten malý pokojík. Chodil za mnou jen, kdy potřeboval ukojit svou touhu, nebo ani nepřišel tam. Jednoduše mě odchytil třeba v jídelně a vzal si mě na stole.

Rozhodnuta se co nejrychleji sbalit a odejít z tohoto prokletého místa, jsem se rozeběhla do pokoje.

Po devíti měsících…

Procházela jsem nákupním centrem a nakupovala oblečky pro malého. Radovala jsem se z toho, že budu mít miminko, i když bude jeho otce. Ovšem ono za nic nemohlo. Nemohlo za to, jaký jeho otec je.

Láskyplně jsem si přejela po zakulaceném bříšku a pak zalapala po dechu. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a rozdýchávala tu náhlou bolest. Když se v další vlně připlavila další, silnější.

„Miláčku, teď nezlob,“ prosila jsem jej a promlouvala k němu.

„Slečno, jste v pořádku?“ Zvedla jsem hlavu a spatřila mladou ženu oblečenou v černém. Působila nebezpečným dojmem, a přesto jsem se nebála. Měla v sobě něco zvláštního… Věděla jsem, že jí mohu věřit…

„Malinký zlobí,“ šeptla jsem s úsměvem, který se změnil v bolestnou grimasu.

„Vždyť vy rodíte!“ zhrozila se. Vzala mě do náručí a spěchala ven. Položila mě na zadní sedadla luxusního auta a rozjela se. „Dýchejte, zhluboka… Tak je to správně… Ano… Nebojte, bude to dobré… Mimochodem jsem Liss…“

„Marie… uh…“ představila jsem se taky. „Já to nezvládnu… nejde to… Ááá!“ Spustily se mi slzy bolesti. Křuplo mi v zádech a pak znovu.

„Ježiši Kriste…“ Dupla na brzdu a prudce zastavila. O sekundu později byla u mě a roztahovala mi ještě víc nohy.

„Vidim hlavičku… Musíš zatlačit… jo přesně tak… A ještě jednou…“ Neustále na mě mluvila a říkala mi, co mám dělat. Když děťátko vytáhla, byla jsem na pokraji smrti. Odněkud vytáhla černou dýku a přeřízla pupeční šňůru. Sundala si bundu a pak postroj se zbraněmi a potom tričko. Zabalila do něj malého a rukávy mu stírala krev z těla. Opatrně mi ho podala. Byl tak krásný! Oči se mi zaplnily slzami, ale ne bolestnými.

„Gratuluju, maminko,“ usmála se na mě Lissa. Jenže já cítila, jak slábnu.

„Postarej se o něj, jako by byl tvůj vlastí. Miluj ho jako vlastního syna…“ Před očima se mi zatmělo a poslední co jsem viděla, byl můj maličký, jak plakal…

Fajne, snad mě nezabijete za ten konec. ;) Další řada v přípravě. :)

Kapitola 8. << >> Shrnutí

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death metal is not death! 9: