Dance with the devil 1.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tu ta slibovaná nová povídka. První díl není nic moc a druhý asi taky ne, ale v těch dalších se konečně začne něco dít. Doufám, že se Vám povídka bude líbit.

01.03.2010 (16:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 930×

Její teniska skončila i s její nohou potopená v hluboké kaluži, která vznikla díky prudkému lijáku, který visel nad jejich městečkem už druhým dnem. Zřetelně cítila ledovou vodu pronikající botou, nasakující se ponožkou a dotýkající se její kůže. Nejraději by zpomalila, aby čvachtání nebylo tak slyšitelné, ale nemohla.

Znovu šla pozdě. Dneska to musí stihnout, i kdyby to znamenalo, že překoná školní rekord ve vytrvalostním běhu. Déšť, který trval už od noci jí to, ale moc neulehčoval. Vypadalo to, že se proti ní spyklo i počasí, nejenom budík.

Konečně letmo zahlédla budovu školy, ke které se přibližovala.

„Ještě nezvoň. Ještě ne!“ prosila v duchu, když vybíhala schody a utíkala chodbou k dějepisné třídě, kde měla mít první hodinu. Přesně se zvoněním vtrhla dovnitř, ale měla smůlu. Jejich profesor už seděl usazený za katedrou a už otevíral pusu, aby jí řekl něco k jejím pozdním příchodům.

„Slečno Furilová, jdete zase pozdě! To už je tento týden po čtvrté.“
„Omlouvám se, ale tentokrát jsem se vážně snažila přijít v čas.“
„Pokud vím, tak už zvonilo, takže vaše snaha byla naprosto zbytečná. Takže kdybyste byla tak ochotná a posadila, tak bych mohl začít s hodinou.“

Děvče zmlknulo a tiše vplulo do třetí lavice. Začala pociťovat chlad, který se jí začal zmocňovat při sezení. Viděla jak jí z dlouhých vlasů odkapávají kapičky vody na podlahu a věděla, že má mokré i triko, které se snažila chránit mikinou, ze které se teď dalo ždímat. Džíny jí ztěžkly a boty stále vydávaly zábavné zvuky.

Hodinu dějepisu zvládla přetrpět a teď už se jen těšila až zmizí na záchodě, kde si snad bude moct udělat něco s vlasy a oblečením.

„Ty si nedáš pokoj!“ šklebila se na ni vysoká blondýnka, která vešla za ní na toalety a v dějepise seděla za ní.

„Dneska to vážně nebylo úmyslné.“ pokrčila rameny a pohlédla do zrcadla. Vypadala ještě hůř než čekala. Z jejích vlkých vlasů se staly zasukované neidentifikovatelné cáry. Jako by nestačilo, že barva byla taky neurčitého původu už několik let. Na světle házely tmavé vlasy skoro nazrzlé odstíny, ale v noci byly téměř černé.

„Co budu dělat?“

„Na!“ blondýnka ji po chvíli hledání v tašce podala hřeben. „Když chvíli počkáš, tak seženu Rachel a přineseme ti něco suchého.“
„Vanesso, co já bych bez tebe dělala?“
„To nevím holka.“

Počkala než utichne Vannesino klapání podpatků a potom se sama vyzula z tenisek, které následně začala vysoušet pod sušákem na ruce. Když už to vypadalo slibně, tak si začala zkoušet pročesávat vlasy, za které musela silně trhat, aby s nimi vůbec pohnula.

Nikdy nechápala jak spolu s tou blondýnou můžou vycházet. Obě byly tak rozdílné a přece si rozumněly.

Vlastně celá jejich parta, teda pokud se tomu uskupení dalo tak říkat, byla zvláštní. Prostě jen skupinka několika naprosto odlišných lidí, kteří se přátelili.

Vanessa byla jednoznačně jejich tváří. O tom nebylo pochyb. Dlouhé nohy modelky, lehce zvlněné blonďaté vlásky, postava, kterou by záviděla, kde která hvězda a styl, který neměl konkurenci. Podle tohoto popisu by se zdálo, že to bude jen další namyšlená školní hvězda, ale to pravda nebyla. Vanny byla zcela normální holka, která si stála za svými kamarády, ať to stálo co to stálo. Na ně by nedala dopustit a když bylo třeba použila i značně přidrzlý a ostrý slovník, který rozhodně nepostrádal správná slova.

Dalším, kdo do jejich skupiny patřil byl Scott. Kluk patřící do fotbalového týmu školy. Osoba, která prostě patřila někam úplně jinam a přesto by za nic na světě neměnil. Měl delší hnědé vlasy a zelené oči. Nepatřil k těm vypatlaným sportovcům a tím si získal Vannesino srdce. Byli skvělý pár, kterému se jejich štěstí dalo jen závidět. Vannesa byla ta, která ho ke skupině přivedla a od té doby se stal neodlučitelným členem.

Rachel. Rachel byla chytrá studentka se skvělými známkami a taky byla praktická a připravená na téměř jakoukoli situaci, která by mohla nastat. Dalo by se jí říkat mozek party, ale ať svými hnědými vlasy pohazovala jakkoli a řasami mrkala sebevíc nemohla na sebe strhnout pozornost Lucase, školního idola, který většinu svého života stejně trávil jen hleděním do zrcátka.

Austin byl prostě obyčejný, na první pohled skoro přehlédnutelný kluk, který ale vycházel snad se všemi. Nikdo s ním neměl problém a svým úsměvem si získal téměř každého, navíc mu v tom pomáhala jeho věčně dobrá nálada a ochranitelský pud, kterým vycítil cokoli co by nějak narušilo jejich přátelství. Světle hnědé vlasy se mu na rozdíl od těch Scottových lehce vnily a upřímné veselé hnědé oči byly bodem, který donutil usmívat se každého.

Posledním členem byla Danny. Tato tmavovlasá dívka na sebe dokázala strhnout však všechny problémy, které se nacházely v okolí, protože očividně, když se rozdávalo štěstí, tak ona chyběla. Byla prostě smolařka. Kdyby na rovné, čisté cestě byl jeden jediný kámen, byla by to ona, která by o něj zakopla a ještě by si při nejmenším vymknula kotník. Taky měla tendenci dostat se mezi špatné lidi, protože před necelým rokem ještě patřila k jedné klučičí partě, díky které se dostala do mnohých problémů. Jejím jediným štěstím byli právě tito přátelé a její nevinné modré oči, které by donutily snad každého, aby se nad ní slitoval a ještě ji ochraňoval.

„Máme tričko a džíny!“ hlásila usměvavě Vanessa, když vešla na záchody.

„Ale nesehnali jsme žádné tenisky, tvé velikosti.“ konstatovala Rachel, která nechápala jak někdo může mít tak maličkou nohu.

„To nevadí... tady ty budou za chvíli suché.“

„A dokonce mám ručník!“ mávla jí před očima růžovou osuškou blondýnka, ale hned se dala do sušení kamarádčiných vlasů.

„Nemám si nějak přidřepnout?“ zeptala se Danny, aby jí to nějak usnadnila, ale místo blondýnky odpověděla Rachel.

„Vzhledem k vašemu výškovému rozdílu... a jejím podpatkům... by sis ještě mohla stoupnout na špičky a nijak by ji to neomezovalo. A začni se vyslíkat nebo ještě nastydneš! To doma nevedete deštník?“
„Nestihla bych ho najít! Byla jsem ráda, že sem si vzala mikynu!“

„A na boty jsi sis vzpomněla?“ pozamenala ironicky, ale už jí podávala suché svršky. „Promiň, ale moje džíny a její triko...“ Rachel pokrčila rameny.

Danny věděla, že je z nich nejmenší a dokonce nejdrobnější, ale nikdy nezaznamenala až takový rozdíl, až teď když se oblékla do jejich oblečení.

„Vypadám jako anorektička...“
„Mohla by si trošku přibrat...“ konstatovala Vanessa.

„A taky povyrůst.“ nezůstávala pozadu Rachel.

Danny nechala Vanessu, aby ji rozčesala vlasy a podívala se do zrcadla. Džíny měla přepásané páskem na bocích a pásek měla stáhnutý až na poslední dírku. Džíny ji vůbec nikde neobepínaly... vlastně ani žádné její rifle jí nebyly upnuté a lehce na ní plandaly, ale to jí nevadilo, protože ležérní styl měla ráda, ale tohle bylo moc. Vypadalo to, že místo nohou má dvě tyčky.

Tričko, i když bylo z elastického materiálu, bylo taky volné, ale naštěstí jen lehce. Ovšem celkový dojem kazil výstřih, který zrovna u ní nebyl nejlepší volbou.
„Promiň Danny, ale vážně jsme nic víc nesehnali.“

„To je v pohodě. Já to přežiju!“
„Sluší ti to...“ pokusila se ještě jednou Vanessa, když rozčesla její vlasy. „Možná, že kdyby sis hodila ty vlasy víc dopředu tak by...“
„Tak by nebylo vidět, že vypadám jak žehlící prkno? To díky.“ dokončila dívka za ni.

„To jsem neřekla... i když bych to možná nějak naznačila.“

„Holky, už pojďme...“
„Dobře...“
Danny ještě vlezla do trochu vlhkých botů a potom vyšla za kamarádkami, ke kterým se mezitím stihl přidat Austin se Scottem.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování