Daleko a ještě dál... 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další rozhovor s Furym a taky s Hel... A nečekaný plán na útěk... Až moc snadné?

17.04.2014 (16:00) • Safira • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1193×

Daleko a ještě dál... aneb Alice v říši bohů

Fury přišel asi za tři hodiny a krom toho, že v ruce nesl jistou složku, mi podal i něco k jídlu. Hm, jablko, mrkev a chleba. Jsem snad kůň, či co? Hodil složku přede mě a významně si odkašlal.

„Víte o tom něco?”

Rychlým pohybem jsem složku otevřela, zatímco jsem jedla jablko a doufala, že není otrávené.

Ach.

Byly to moje povídky. Jen nástiny - nic opravdového.

O jednookém šéfovi tajné státní organizace.

O lučištníkovi.

Ach. Málem jsem se udusila jablkem. To by nebyla příliš důstojná smrt, myslím.

„To je… Aha.”

„Tak koho znáte? A neříkejte mi, že nikoho! Váš popis je až příliš podrobný - někoho určitě znáte.”

„Nemůžu to říct… Nesmím,” tvrdila jsem přes jeho jasné varování.

„Víte, kdybyste se přiznala, bylo by to pro vás lepší. Pustili bychom vás… Zbytek bychom si vyřešili sami s dotyčným,” řekl. Ale já jsem slyšela v jeho hlase výhružku. Tušila jsem, co by se tak asi tomu “dotyčnému” stalo. Pravděpodobně by se jim ubránil, ale nehodlala jsem nic riskovat, ani to, že by ho zajali. Nemohla jsem to připustit. Smutně jsem proto zavrtěla hlavou. Fury jen stiskl rty do úzké linky a odpochodoval. Alespoň to jídlo mi tu nechal.

***
„Já vás opravdu nechápu!” vytkl mi Fury. „Proč nám to prostě neřeknete? Proč tu osobu chráníte?”

„Mám ji ráda,“ podotkla jsem.

„Takže je to někdo vám blízký,” zatipoval si Jednoočko.

„Vaše dedukovací schopnosti jsou hotový zázrak!” prohlásila jsem teatrálně.

„Díváte se příliš mnoho na Sherlocka, myslím,” opáčil.

„No a? Náhodou, je super!” obhajovala jsem řečeného.

„Ale je to jen seriál!” zoufale zasípal Fury, protože jsem ho doháněla k šílenství. Škoda, že tu není nikdo, kdo by mi mohl pogratulovat.

„Co vy víte! Potkal jste ho snad někdy? Ne, tak vidíte. Já taky ne. Ale proč by prosím vás nemohl existovat? Je to snad dostačující důkaz, když ho ani jeden z nás neviděl? Není. Tak sklapněte,” usadila jsem ho. Naštvaně vyskočil ze židle, na které dosud seděl, a začal chodit do kolečka. Vypadal jako negroidní křeček s páskou přes oko. Pirátský křeček. Legrační.

„Víte, slečno Merceová… Nebude tak těžké z vás něco dostat, pokud budeme chtít. Zatím však doufáme, že to nebude muset být až tak… drastické. Protože by to pro vás nebylo příjemné… To mi věřte,” rázoval sem a tam po místnosti šéf Shieldu.

„Nechápete to,” odsekla jsem a potlačila zachichotání. Tohle je vážná situace, sakra! Musím se chovat míň jako nějaká puberťačka.

„Ale jistě, že ano. Je to někdo vám blízký, proto ho tak chráníte. Bývalý přítel ovšem asi ne, a žen zde nepracuje mnoho. Tudíž bych tipoval někoho z rodiny, nebo snad nějaký váš kamarád…”

„Jak kolosálně se mýlíte!” vysmála jsem se mu.

„Ale opravdu? A co jsem to slyšel ve vašem hlase? Snad to nebyla… panika?” odpověděl mi uštěpačně Fury.

Přimhouřila jsem oči.

„Zato vy! Jste tak rozhodný a nebojácný! Občas se zdáte být až naprosto lhostejný k věcem okolo vás… Ale vždycky máte všechno dokonale naplánované, že? Jaký byl pohřeb agenta Coulsona, hm? Bavil jste se?” vmetla jsem mu do tváře. Ztuhl.

„Nic o tom nevíte!” zasyčel.

„Ale právě naopak! A dokonce až Tahiti! Opravdu? Budu se ho muset zeptat, jaké to tam bylo. Velice mě to zajímá!” posmívala jsem se. Ale v návalu zlosti jsem se přeřekla. Sakra.

„Co? Jak to… Takže někdo s úrovní sedm…” zamumlal a bez jakékoliv další poznámky, ať už výhružné nebo ne, odběhl.

Doprčic!
***

Hel? zavolala jsem do ticha v mé hlavě.

Hel!

Haló?

Chvíli je ticho, ale pak uslyším bolestný hlas.

Alice?

Ach, Hel! Co je ti? zeptala jsem se.

Mučili mě, protože se tatínek ještě nevzbudil, a oni chtějí informace.

Tatínek? Cože?

Ach. Ne. Ne! Nic jsem neřekla, vyhrkla.

Neboj, nejsi tu jediná, kdo se dneska přeřekl. Můžeš mi to říct, ale nenutím tě.

Ne… teď ne.

V pořádku, nevadí. Ale… ráda bych to věděla. Proč jste tady, víš? Co jste provedli, jak jste se sem dostali. Je hloupé nevědět…

Ale neodsuzuj nás hned, ano? Prosím, řekla Hel.

Dobře. Budu poslouchat… Nebudu vás odsuzovat. Nemám na to právo.

Povzdechla si a začala vyprávět. Nebyla v tom kdoví jak dobrá, ale stačilo mi to. A já jsem si začala spojovat souvislosti. Páni!

Od střetu Avengers s mužem zvaným Loki uběhly dva roky a něco, proto jsem na to skoro zapomenula, a předtím mě zajímali především záležitosti Shieldu, abych se přiznala. Na zprávy jsem se příliš nedívala, proto jsem se o událostech v Británii dozvěděla až teď. A protože Loki se jakýmsi záhadným způsobem dostal odněkud z ásgardského (Jako vážně? On je bůh? A kde že to byl?) vězení, teď byl tady. Hel neznala všechny souvislosti, ale některé mi došly. Přesto jsem byla zmatenější než předtím.

Počkej, zastavila jsem ji.

Co je?

Loki je ásgardský bůh.

Ano, tak trochu. On je vlastně…

To tak trochu mi vysvětlíš později. Dál. Z ásgardského vězení se jen tak někdo nedostane, pochopila jsem to správně?

V podstatě.

A proto je teď tak oslabený, že nevnímá ani tebe?

Asi ano. Možná…

Nech mě ještě domluvit! Loki se dostal z vězení. Ale někdo ho viděl, a on tedy nemohl podle plánu utéct. A pak jsi tu ty… Jak ses sem dostala. Kdo vlastně jsi?… Hel!

Dobrá tedy. Loki… Tedy, můj otec se dostal z cely. Viděli ho stráže - vydaly se za ním. Byl slabý, ale bránit se musel, nemohl se nechat chytit. Pravděpodobně by zemřel, neměli by čas ho odvádět do jiné cely. Chápej, bylo to uprostřed střetu s jinou rasou, Temnými elfy, hodlali zničit Asgard, a on měl zrovna příležitost utéct. Tak se jí chopil. Dělal to nerad, ale musel ty stráže zabít. A pak šel pro mě do mé říše. Jmenuje se Helheim. Je to ponuré místo, kam mě Ódin uvěznil po jistých… událostech v Ásgardu. Ódin mě ustanovil vládkyní podsvětí. Byla to hloupost. Říše mrtvých mě ubíjela, neboť nejsem jenom bohyní Smrti, ale i Života. Ale myslím, že to Ódin věděl, jenom se mě potřeboval zbavit. Nediv se, tak to na Ásgardu chodí. To byl další důvod, proč otec nenávidí Ódina. Víš… kdysi, ještě před tím, než došlo k událostem tady na Midgardu, mi slíbil, že se pro mě vrátí. A tak se pro mě vrátil. Už jsem ani nedoufala. Když se objevil v Helheimu… Nějak nás dostal sem. Nevím, o tom průchodu jsem sama nevěděla. Ale byl tak vyčerpaný… Byla to náhoda. Narazili na nás ti lidé, které nazýváš agenty. Nemohla jsem nic dělat. Sama jsem ještě dítě, a navíc, Ódin si všiml, že je otec pryč. Něco se s ním stalo. Předala jsem mu část své magie, aby to přežil. Proto jsem se nemohla bránit těm lidem. Tak, a teď to víš.

Když domluvila, chvíli jsem mlčela. Pak jsem si pobaveně odfrkla.

To je ještě šílenější než tahle situace.

Že jo? odpověděla mi. A zase jsme si povídaly. Tentokrát o mně. Byla příšerná! Vyptávala se na nejnitěrnější detaily, i když jsem nechápala, k čemu jí asi tak kdy bude vědomost, proč nemám ráda pruhované ponožky. Prostě nemám. A co? Každý jsme nějaký. Ale nejvíc jí zajímali… psi! Nemohla se nabažit mému vyprávění o Dvojce, belgických ovčácích, kterým jsem byla paničkou. Jmenují se Kase a Mia. Miláčci.

A vážně mají jen jednu hlavu?

Jo, vážně.

Žádných osm očí nebo tak něco?

Fakt, přísahám.

Po nadpřirozených schopnostech ani stopy?

Ne! Jsou to úplně normální psi!

No to je boží! To je fakt boží! Dáš mi je? radovala se v typické dětské naivitě. Sakra, jak se na to dá odpovědět?

Asi ne.

Nevadí! Nějaké si obstarám, pištěla dál.

Ty, Hel… Nejdřív se odsud ale musíme dostat, víš?

A jo. Chmpf. Tak nic.

Ne, poslyš, žádný to nic! Musíme se vzchopit! Tím chci říct, že ti obstarám to nejúžasnější štěně na světě, ale nejdřív mi budeš muset trochu pomoc!

Aha! Jasně! Jak?

Jde o to, že čím víc času bychom tu strávili, ty, já a tvůj otec, tím slabší bychom byli. Tvůj otec se zajisté brzy vzpamatuje, ale to by zřejmě netrvalo dlouho. Čím déle tu budeš ty, tím bude tvoje magie slabší, jestli jsem to správně pochopila, a pak se bojím toho, že ani já bych jim nedokázala vzdorovat až do konce, nakonec bych jim řekla tu klíčovou informaci. Takže je lepší začít co nejdřív. Za pokus to stojí, ne?

A tak jsem jí vylíčila svůj plán. Horlivě doplňovala mezery ve výpočtech a navrhla pár inteligentních poznámek. Nakonec to vyznělo docela jednoduše. Já se dostanu odsud, to byla část A. Pak se setkáme na chodbě vedoucí do hlavního sálu, jak to nazvala ona, a já doufala, že tam trefím podle toho, co jsem napsala do knihy, část B. Ona potom něco udělá, nazvala to přemístění - a pak jsem na řadě já a moje znalost tohoto světa - část C. Drobný problém představoval Loki, ale to byl jen vedlejší zádrhel. Vyjde to, a hlavně díky ní.

Ta malá je fakt super.

***

Nakonec nebylo tak těžké se dostat ven. Zdálo se to tak, ale kupodivu stačilo odklopit ten šedý kryt, který vypadal tak nezajímavě a nevinně, a přeházet pár drátků, přičemž jeden jsem musela přetrhnout a za a) chvilku mi trvalo přijít na to, který z nich to má být, za b) trochu déle jsem hledala něco ostrého na přeříznutí. Sponky, které se dají schovat do vlasů, jsou ta nejlepší věc na světě.

Ale když jsem stála na chodbě, doufala v to, ať se, prosím, neobjeví žádná hlídka, a čekala na Hel, protože řekla, že se tu setkáme, začala jsem pochybovat o funkčnosti tohohle plánu. Přece to nemůže být tak snadné… Očividně trpím poruchou nedůvěřivosti k cizím lidem. Ale to je asi tím, že Hel je jediná, s kým jsem si mohla až do teď v pohodě povídat.

Ale mohla mě alespoň upozornit, sakra! Že bude přemístění vypadat jako velký třesk, třeba. A že ona nevypadá jako normální dítě, i když to mi mělo asi dojít, že. Ale jedna drobná poznámka ve stylu Víš, mám dost divnou levou stranu obličeje by ji snad nezabila, ne?

I když, divnou asi nebylo úplně výstižné. Spíš nezvyklou. Nebyla ošklivá, ne podle určitých měřítek, ale určitě by nezapadala do obyčejného světa lidí. Rychle si ale všimla, jakým směrem se stačí můj pohled, a přehodila si přes tvář černé vlasy. Další podivnost - na jedné straně, na té, řekněme, tmavé straně, měla vlasy černé. Na hezké polovině měla vlasy světloučce blond, téměř bílé. Nad očima jsem se ani nepozastavovala, jedno zelené a druhé mrtvolně černé. Ano, chápu. Bohyně Života a Smrti, jasně.

Přestože jsem rychle uhnula pohledem, myslím, že jsem viděla, jak se jí po tváři skutálela slza. Chytla jsem ji za ruku a nepřemýšlela nad tím, že to byl asi dosti neuvážený čin. Prostě jsem ji za tu ruku čapla a pohlédla na ni. V mém pohledu muselo být něco uklidňujícího, protože za chvilku byla zase v pořádku. Usmála jsem se na ni.

„Hel, to je dobrý. Zatím jsme to zvládly, ale musíš nás ještě jednou přemístit. Zvládneš to?” zeptala jsem se jí.

Jenom přikývla.

Až za notnou chvíli jsem si všimla toho tmavovlasého muže, kterého přemístila s sebou. Loki. Dobrá, snad ho dalším přemístěním neoslabíme příliš.

„Co mám dělat?” ptala jsem se Hel, která k němu vykročila, přidřepla si a chytila ho za ruku.

„Pojď sem, chytni se mě za ruku a otce, prosím, také,” řekla. Jak zvláštní měla hlas! Velice zvonivý a přesto hluboký, na konci věty se kapánek zvýšil. Úžasné.

Poslechla jsem ji a přidřepla jsem si k nim. Natáhla ke mně svoji drobnou ručku a soustředěně si mě prohlížela.

„Teď mysli na svůj domov. Jaké to tam je, jak to tam vypadá. Snaž se vybavit co nejvíc detailů, a až budeš připravená, stiskni mi trochu ruku. Přemístím nás, ano?”

Přikývla jsem a začala si vybavovat svůj byt. Hrálo se tu o čas a o životy nás všech, to jsem věděla, a proto jsem musela být rychlá. Z chodby jsem zaslechla dusot nohou, jak se k nám přibližovali agenti.

„Alice, prosím, rychle,” zašeptala Hel.

V tu chvíli jsem jí zmáčkla ruku a vykřikla: „Teď, Hel!”

Pak najednou přišel podivný pocit. Jako by mě něco vtahovalo do sebe. Poddala jsem se tomu a nechala se unášet tichými vlnami klidu…

***

Otevřela jsem oči ihned po přistání a v uších mi dozníval vzteklý výkřik nějaké ženy. Něco za mnou bouchlo a já se vylekaně otočila. Na zemi ležela rozbitá váza a ve střepech se válela kulka. Proletěla těsně vedle mojí hlavy. Zalil mě pocit úlevy, ale okamžitě zmizel, protože jsem spatřila Hel. Bolestně si tiskla rameno, rukávem ven prosakovala karmínová krev. Vyděšeně jsem zalapala po dechu, ale ona byla docela v klidu, až na trýznivý výraz ve tváři. Opatrně si rukáv vyhrnula a mně se naskytl ošklivý pohled na otevřenou ránu v její paži.

„Hel…”

„Musíš mi tu střelu vytáhnout, jinak se mé tělo neuzdraví,” zasyčela skrz zaťaté zuby.

„Jak?” vykřikla jsem skoro.

„Prostě ji vytáhni.”

Poklekla jsem k ní a vzala její ruku do svých rukou. Muselo ji to příšerně bolet, ale ani nesykla. Jen držela. Bylo to příšerné, musela jsem jí sáhnout přímo do zranění. Bolestí málem omdlela, ale kulka byla venku.

Přes stisknuté rty zašeptala: „Vodu.”

Pochopila jsem, oč žádá, a společně s mísou vody jsem přinesla i hadřík a obvaz.

„Díky,” vydechla a natáhla se pro látku. Sama jsem ji ale vzala dřív a rameno jsem jí začala omývat vlažnou vodou. Poté jsem sáhla pro obvaz, ale zadržela mě.

„To není potřeba. Potřebuji teď ale spát… Prosím,” pronesla váhavě a já se na ni shovívavě usmála.

„Budou nás hledat, ale máme nějaký čas. Jestli se potřebuješ vyspat, můžeš.”

Nepatrně pokývala hlavou a pokusila se vstát. Podepřela jsem ji a dovedla ji do postele. Dean nebyl doma, to bylo víc než dobře. Dvojka na nás vyděšeně kulila oči a ani mě nepřiběhli přivítat. Loki se stále válel na koberci v obýváku, ale s vypětím sil a nadlidským úsilím jsem ho dopravila na gauč. Pak jsem tiše došla do svého pokoje a našla jsem tam tiše oddechující Hel. Sedla jsem si na postel vedle ní a vzala její hlavu do dlaní. Ani nevím jak, ale opřená o čelo postele, obléknutá a v botách jsem usnula.

***
(Prosím, buďte shovívaví. Vím, že Shieldu by to nikdy netrvalo takhle dlouho a že by se objevili během několika desítek minut, ale tak nějak mi to jinak napsat nešlo. Jedna z mnoha omluv, které bych sem měla napsat.)

Probudila jsem se dřív než Hel a tak jsem ji ještě nechala spát. Místo toho jsem se šla v tichosti převléknout do něčeho, co není pomačkané a naprosto nepoužitelné na útek ze státu.

Hel stále spala a já jsem měla v úmyslu udělat nám něco k jídlu a poté požádat Hel o pomoc při probouzení jejího otce.

Ale on stál u okna a hleděl někam do dáli, duchem nepřítomen, jak jsem si zprvu myslela. Když jsem však vkročila do místnosti, strnul. Já jsem se zastavila a čekala, co udělá.

Pomalu se otočil a upřel na mě své oči. Jak můžou někomu takhle svítit oči? Páni. On mě mezitím přejel pohledem, zřejmě odhadoval mou nebezpečnost. Nezabije mě, že ne? Já jsem nevinná!

„Kde je má dcera?” zeptal se hrozivě.

„Spí,“ kuňkla jsem a byla ve mně malá dušička. Když nevnímal, tak byl fakt k sežrání, ale teď to byla hrozivá příšera, co mě chce sežrat. Maminko, kdepak jsi?

„Spí?” zeptal se udiveně.

„No ano, spí. Zranili ji, víte…” zamumlala jsem a až pozdě mi došlo, že to nebylo asi nejvhodnější prohlášení, které jsem mohla vymyslet.

„Zranili ji?” přimhouřil oči.

„Eee… Vlastně ano, když jsme utíkali z Shieldu… Tak ji asi někdo střelil, no. Ale už je to v pohodě, fakt!” bránila jsem se.

„Kde je?” zeptal se ještě jednou.

„Tam,” ukázala jsem směrem za sebe a obezřetně jsem ho sledovala, jak kolem mě rychle prochází.

Dobře. Zabíjení (v podstatě) nevinných občanů se nekoná. Uf.

Vydala jsem se za ním a koukala jsem na něj, jak jde k Hel a starostlivě jí pokládá ruku na čelo.

„Kdo jsi?” zeptal se, pohled stále upřený na Hel.

„Jmenuji se Alice. Já… musela jsem ji odtamtud dostat,” řekla jsem a v duchu dodala: A sebe taky.

„Ale proč jste vzaly i mě?” položil další otázku.

„Nenechala by vás tam!” vykřikla jsem skoro pobaveně.

„Vy o ní vážně nic nevíte, že ne?” zeptal se mě mírně.

„A co bych o ní asi tak měla vědět?” poznamenala jsem sarkasticky.

„Třeba to, že mě nenávidí,” oznámil mi.

„To není pravda. Má vás ráda… ale neměla příležitost vám to říct.”

„Kéž by,” povzdychl si Loki. „A teď mi nelžete. Nedostala jste nás odtamtud jen proto, že by vám na ní záleželo. A už vůbec ne na mně,” přikázal mi a já překvapeně zamrkala. „Ale prosím vás. Jsem bůh lží a klamu. Myslíte, že lež nepoznám?”

„Nejde o to, že… Chtěla jsem se dostat pryč, nesměla jsem jim nic říct. Pochopte to… A navíc, záleží mi na ní. Omotala si mě kolem prstu,” zašklebila jsem se nakonec a doufala, že to zabere.

„Dobrá… nevím sice, koho se snažíte ochránit, ale myslím, že chápu vaše pohnutky. A co bude dál?“ zeptal se.

„Upřímně, sama nevím. Tady nemůžeme zůstat. Shield by nás tu rychle našel, myslím, že už jim došlo, že jsme tu. Takže... vidím to na nepovolenou změnu identity a útěk ze země,” prohlásila jsem a až pak mi došlo, že se docela pobaveně usmívá.

„Očekáváte snad, že půjdeme s vámi?”

Překvapeně jsem zalapala po dechu a chvilku mi trvalo vymyslet srozumitelnou odpověď.

„Mohli byste, ale… samozřejmě, je to jen na vás,” přikývla jsem, jako že mi je to jedno. Přece to zvládnu, nejsem malá! „Jen… probuďte ji, opravdu máte málo času,” řekla jsem mu. Potom jsem odešla zamyšleně do kuchyně.

***

Mimo to, že jsem se málem zabila při krájení rajčat, se mi podařilo rozbít hrnek, skoro jsem se pořezala při zametání střepů a nakonec jsem spálila utěrku. Byla jsem zkrátka duchem jinde, a tak se to taky projevovalo, že.

Hel byla na nohou během minuty a hned se vyděšeně ptala, kde jsem. To překvapené Lokiho. ´Cože?´ bylo slyšet až sem. Houkla jsem na ni od ledničky a ona okamžitě přiběhla a už už se mi vrhala do náruče, když si všimla, že mám v ruce nůž. Prudce se zastavila a jen nečinně koukala, než ho odložím. Když se to stalo, objala mě tak prudce, až jsem zavrávorala. Loki to sledoval se zamračeným výrazem a stisknutými rty. Zatímco jsem hladila Hel po vlasech, omluvně jsem se na něj podívala. No co, já za to nemůžu!

„Zlatíčko, máš hlad?” zeptala jsem se jí. S dychtivým výrazem mi nakukovala přes rameno, jestli pro ni něco mám. Brala jsem to jako ano. „Tak si sedni ke stolu,” popohnala jsem ji a vzala do ruky podnos s jídlem a příbory. Položila jsem před ni talíř, ze kterého se na ni usmíval obličej ze dvou volských ok, slaniny a rajčat. Vykulila oči.

„Co je to?” zeptala se překvapeně.

„To je k jídlu. Neboj, nekousne tě,” pousmála jsem se na ni. Popadla vidličku a nůž a začala jíst. Sledovat Lokiho výraz za tu spoušť v kuchyni stálo.

„A ty… chtěl bys něco?” dodala jsem trochu opožděně. Zavrtěl hlavou a podíval se na mě tak, že kdyby pohledy zabíjely, byla bych na místě mrtvá. Hel si ale ničeho nevšimla a začala vesele brebentit.

„Alice, musím se tě zeptat, jestli víš, kam půjdeme? Jestli ne, tak bych měla takovou představu… No, vlastně jsem měla vidění,” usmála se na mě nevinně. Překvapeně jsem zadržela dech.

„Cože jsi měla?”

„No, vidění. To je, když někdo vidí do budoucnosti,” upřesnila mi to.

„A to umíš jenom ty, nebo i někdo další?”

„Vlastně to umí skoro každý, i lidé, jenom o tom nevědí,” pokrčila rameny. Proč mě to sdělení už ani nepřekvapuje?

Povzdychla jsem si.

„A co jsi viděla?”

„Ani nevím. Okolí se pohybovalo hodně rychle. A tím myslím opravdu hodně rychle. A přitom jsem nevydávala žádnou námahu, jenom jsem stála…? Ne, seděla jsem. Na takové černé řidli či křesle… Asi ano. Ty jsi něco držela, kulatou černou věc. A před námi se táhla dlouhá šedá cesta s několika bílými pruhy. Pak jsme projeli kolem něčeho modrého, myslím že na tom bylo napsáno Airport nebo tak něco. Jak říkám, bylo to hodně rychlé,” dokončila svůj popis vize.

Ale sakra! To budeme muset až na letiště? Pryč letadlem? To se mi ani za mák nechtělo. A jestli Hel viděla, jak řídím, tak by to znamenalo, že pojedou se mnou. Sakra. Loki mě zabije.

„Ano… Dobře. Hel, buď tak hodná, odnesla bys to do kuchyně?” zeptala jsem se nenuceně. S úsměvem na tváři a řinčícím nádobím odběhla. Teď jsme tu byli jen já, Loki a stůl…

„Tak jak to tedy bude? Přidáte se ke mně?” tázala jsem se ho. Zadíval se na mě.

„Půjdeme s vámi,” souhlasil po krátkém přemítání. „Zdá se, že si vás oblíbila. Pro mě je teď důležité hlavně její bezpečí. Další věci… přijdou na řadu až potom.”

Odkývala jsem, jako že jeho rozhodnutí beru, a odešla vzít nějaké ty věci s sebou.

Neví někdo, co se balí na nelegální skoro zločinecký útěk? A neví někdo, proč jsem takhle bláznivá a pomáhám jednomu padouchovi a jeho dcerce? Proč se na to nevybodnu a nejdu vyrábět tužky nebo něco podobně nudného…?

Třeba proto, že jsem šílená, podivínská, nenormální autorka povídek, které z přemíry přebujelé fantazie hráblo. Jop, to bude ono.

A vůbec, kašlu na utíkání!

„Natasho…?”

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Safira, v rubrice: Povídky » Na pokračování