OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ďáblův syn - 4. kapitola

13.12.2012 (16:00) • mishqa1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 754×

4. kapitola – Ďáblův syn

„Fajn. Ale nejdřív mi laskavě řekněte, co jste zač,“ pronesla jsem tvrdě.

Oba dva se na mě podívali a zkoumali můj výraz. Zřejmě nečekali, že bych na ně promluvila až tak tvrdě. Popravdě i mě samotnou to překvapilo. Každopádně už mám dost toho, jak tu se mnou všichni zachází. Nejdřív po mně šli nějací divní chlápci a zřejmě by mě i zabili, kdyby mi Cameron nepomohl. Jenže ani teď nemám potuchy o tom, co byli zač a co s tím vším mají společného Cameron a Lucinda. Nic z toho tu nedává smysl.

„Myslím, že by trvalo hodně dlouho, než bys to pochopila,“ namítl po chvilce ticha Cameron a zahnul s autem na menší parkoviště, které stálo před malou restaurací.

„Já osobně mám času dost. Mám takový dojem, že mě asi nenecháte jen tak jít, takže chci vědět, co jste vy dva zač, proč mě sledovali ti chlápci, proč jsi mě zachránil a co měl znamenat ten váš únos,“ pronesla jsem naprosto vážně.

„Hm, zdá se, že nemáme na vybranou, takže vstávej. Když už chceš slyšet všechny podrobnosti, tak bychom mohli něco sníst. Z toho chaosu mi celkem vyhládlo,“ prohlásil Cameron a vylezl z auta. Napodobila jsem ho a stejně tak i Lucinda. Zamkl auto a všichni tři jsme vyrazili směr restaurace.

„Znám tu holku necelý dvě hodiny a už teď mi začíná drásat nervy,“ sykla Lucinda směrem ke Cameronovi.

„Já to slyšela,“ prohodila jsem jakoby nic, když jsme vcházeli dovnitř.

„Tím líp,“ zněla její prostá odpověď.

Zamluvili jsme si trošku víc odlehlé místo tak, abychom měli klid. Zdálo se, že to vážně bude dost pecka, když ani nechtějí mezi lidi. Čím víc se blížila chvilka odhalení, tím víc se mi z toho dělalo blbě. Už jsem si nebyla zase tak jistá, jestli to chci vážně slyšet.

„Takže,“ začal Cameron.

„Takže?“ pronesla jsem po něm.

„To, co ti tu teď řekneme, je něco, co by se někdo jako ty rozhodně nikdy neměl dovědět. Jenže za těchto okolností nemáme jaksi na vybranou. Navíc, pokud se nemýlíme, tak ani ty nejsi tak obyčejná, jak by si kdokoli myslel. Aby bylo jasno, dřív než se cokoli dozvíš, musíš slíbit, že s tím nevyrukuješ někam do novin a podobných věcí. Nejspíš by ti to ani nikdo nevěřil a rovnou by tě šoupli mezi blázny, ale i tak nemůžeme prostě riskovat, že by se to dozvěděl někdo cizí,“ vysvětloval Cameron a při tom mě celou dobu hypnotizoval tím pronikavým pohledem. Přiznávám, že mi ten pohled mírně naháněl hrůzu.

„Jasně, nepatřím mezi lidi, co v sobě nedokáží udržet tajemství. Jde mi tu jen o to, abych se dozvěděla pravdu,“ přikývla jsem souhlasně.

„Fajn, jdu na to,“ povzdychl si, „určitě jsi už slyšela o nadpřirozených bytostech. Nemyslím tím víly, trpaslíky nebo obry, ale ty jiné nadpřirozené bytosti. Ty, které bys nikdy nechtěla potkat.“

„Doufám, že mi tím nechceš namluvit, že ty jsi upír a ona čarodějka, že ne?!“ sykla jsem s nevěřícím pohledem.

„Děláš si srandu? Tady jde o mnohem víc, než si myslíš. A navíc, já a čarodějka? To je k smíchu,“ uzemnila mě Lucinda okamžitě.

„Ehm, klid. A ne, opravdu to ti tu říkat nechci. Vypusť z hlavy upíry a vlkodlaky a zaměř se na nebe a peklo. Určitě jsi už slyšela pojem Bůh a Ďábel, ne? Už od dávných dob se tihle dva chlapíci moc nemusejí. Párkrát už se do sebe pustili, ale ani jeden z nich nechtěl riskovat prozrazení před vámi, lidmi. Dalo by se říct, že jak peklo, tak i nebe má svoje zásady. Pokud chtějí bojovat, tak bojují tak, aby to nikomu nepřišlo divné. Důsledkem jejich soubojů jsou apokalypsy, povodně, tornáda a podobně. Jenže jak se sešel čas s časem, přišla nová doba a v posledních pár letech je už všem naprosto jedno, jestli ohrozí sebe nebo lidi. Popravdě, vy si taky bojujete, jak se vám zachce, a je vám úplně jedno, co za následky to bude mít. Ale to je teď jedno. Jde o to, že lidi nemají ani nejmenší tušení, co všechno je kolem nich. Na Zemi je spousta nadpřirozených bytostí. Žijí tu mezi lidmi a nikdo o nich neví. Ať už to jsou démoni nebo andělé. Jednoduše spousta z nás se tu schovává před vyššími silami. Skrýváme se tu a doufáme, že nás nenajdou. Ptáš se kdo?! Je těžké vysvětlit to, protože je toho vážně dost. Navíc poslední dobou se děje něco dost divnýho. Například to, jak tě sledovali stopaři,“ na chvíli přestal mluvit, protože se k nám přišourala servírka a ptala se na objednávku.

V tu chvíli jsem byla tak mimo, že mi ani nedošlo, co přesně jsem si objednala. To, co mi tu vykládal, bylo dost ujetý. Jenže ještě víc ujetý bylo to, že jsem tomu i z menší části věřila.

„Stopaři, jo?“ vyhrkla jsem hned, co se servírka vzdálila na takovou dálku, kdy už nás neměla šanci slyšet.

„Jo, stopaři. Je to dost nebezpečný druh nadpřirozených bytostí. Dalo by se říct, že každý má jisté postavení. V pekle patří stopaři jasně na vyšší příčku. Jsou nebezpeční hlavně pro nás. Vlastně stopaři nikdy nešli po lidech. Až do teď. Ani my dva nemáme tušení, proč šli právě po tobě. Jak už Cam říkal, děje se tu něco divnýho a tohle byla jen menší verze toho všeho. Stopaři dokáží vycítit nadpřirozené bytosti a dokonce podle jejich vyvinutého smyslu dokáží vystopovat jakoukoli osobu s mocí na tisíce kilometrů. Otázkou tedy zůstává, co máš ty s tím vším společnýho,“ tentokrát se do vysvětlování pustila Lucinda.

„Takže vy nemáte tušení, proč ti stopaři šli právě po mně?“ zeptala jsem se naprosto nesmyslně. Bylo mi jasný, že to neví.

„Ne, nemáme. Takže teď přišla ta část, kdy bys nám měla něco říct ty,“ promluvil Cam.

Právě v tu chvíli ke stolu docupitala servírka a před každého z nás postavila jeho porci s jídlem. Jak jsem po chvilce zjistila, objednala jsem si těstoviny se zeleninovým salátem a kolu. Trošku jsem si oddechla a ihned si nabrala na vidličku těstoviny. Strčila jsem si je do pusy a v klidu si vychutnávala tu božskou chuť. Až teď mi došlo, jaký mám ve skutečnosti hlad.

„Zdají se mi sny. Teda, zatím se mi zdály jen dva, ale jsem si jimi naprosto jistá,“ poznamenala jsem, když jsem sousto spolkla a nabrala jsem si další.

„Cože?“ zeptal se nechápavě Cameron.

„Uf. No, tak asi takhle. Asi před týdnem se mi začal zdát jeden a ten samý sen. Byl o tom, jak mě honí nějací chlápci, jak před nimi utíkám do temné uličky a jak mě ty zachráníš. Nejdřív se mi zjevovaly rozmazané obrázky a nakonec tvoje oči, ale čím častěji se ten sen opakoval, tím jasněji jsem to všechno viděla. A pak se to stalo. Přesně do toho samého detailu, jak se mi to zdálo. Určitě si říkáte, že je to kravina a divíte se, že tomu věřím, ale je to jako doopravdy. Něco podobnýho se mi stalo i v tom bytě, kam jste mě odvedli. Zdál se mi sen o tom, že sedím na pohovce a naproti mně se hádají dva lidé. Camerona jsem poznala už z toho minulého snu, ale Lucindu jsem do té doby nikdy v životě neviděla. Pak spadla ta váza a o pár sekund později se tam zjevili ti chlapi. Tím ten sen končil. Jednoduše mě pohltila černota, jediné, čeho jsem si na poslední chvíli všimla, byly ty kulatý hodiny. Všimla jsem si času a přesně podle toho jsem vás pak zachránila. Jenže problém je ten, že jsem si ten sen vybavila, až když mě zamrazilo. Byl to takovej ten pocit, když víte, že se stane něco divnýho. Nevzpomněla jsem si na to, když jsem uviděla Lucindu nebo ten pokoj, prostě až v tu chvíli, kdy mě zamrazilo,“ vydechla jsem a v tu chvíli to ze mě spadlo. Nevím, jestli mě teď považují za blázna, ale v tuhle chvíli mi to je i jedno. Konečně o tom ví někdo jiný než já.

„Takže to znamená, že to, co se ti zdá, se v reálným světě splní do posledního detailu?“ vyhrkla vykuleně Lucinda.

„Nevím, zdály se mi jen dva sny, ale zatím jo, jo, splní,“ přikývla jsem a nabrala si další sousto těstovin.

„To není možný,“ vydechl po chvíli Cameron a vyměnil si dost důležitý pohled s Lucindou.

„Nemyslíš, že ona…“ Lucinda se zasekla.

„Co jinýho by to teda znamenalo? Nechápeš to? Já myslím, že všechny věci, co se staly, mají jasnou spojitost. Tak proč by to nemohla být ona?“ poznamenal Cameron tajemně a já jen sledovala jejich rozmluvu. Nabrala jsem si další sousto a zapila ho kolou. Bylo jasný, že ti dva toho vědí mnohem víc, než mi dosud řekli.

„Můžete mluvit tak, abych vám jakožto člověk rozuměla?“ zeptala jsem se mírně naštvaně. Tahle situace mě vážně vytáčela.

„To by teda znamenalo, že když je skutečná ona, ta kniha taky existuje, ne?“ namítla Lucinda a plně ignorovala moji předchozí otázku.

„Jo, to by znamenalo, že ta kniha není jen tak ledajaká povídačka. A já vím, kde začít hledat. Jen se nesmí dostat na veřejnost, že existuje. Jak ona, tak ta kniha,“ pronesl Cameron vážně.

„Já? Kniha? Cože?“ znovu jsem se ozvala.

„Už strašně dlouho běhají po pekle i po nebi povídačky. Jsou to takový báchorky o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Jednou z nich je i příběh o nadaném člověku. Podle pověstí by se měl na planetě zjevit jednou za tisíc let člověk s vážně úžasnými schopnostmi. Měl by vidět budoucnost a dokonce i minulost ve svých snech. Nikdy nepadlo slovo o tom, jestli to má být kluk nebo holka. Jde jen o to, že tenhle člověk by byl klíčem pro všechno. Díky němu by se vyřešila válka mezi peklem a nebem. Válka mezi dobrem a zlem. Ten člověk by dokázal nemožné. Těch podrobností je víc, ale za tu dobu se už omlely a pár bytostí si přidalo svoje verze. Jde o to, že tohle všechno by mělo být zapsané v knize Osudu. I ta kniha je vlastně jen pověst. Podle někoho jsou v té knize zapsány všechny podrobnosti o démonech, andělech, lidech, a dokonce je v té knize i spousta věcí, které by pomohly jedné nebo té druhé straně k vítězství. Už od dávných dob ji hledá jak peklo, tak i nebe. Jenže tu knihu ještě nikdo nikdy neviděl, takže se nakonec všichni shodli na tom, že neexistuje,“ vysvětlil konečně Cameron.

„A vy si jako myslíte, že ten bájný superčlověk jsem já?“ zeptala jsem se s úsměvem a vložila si do pusy poslední sousto salátu. Přišlo mi to směšný.

„Jo, myslíme. Je to neuvěřitelný, ale to je spousta věcí. Myslím, že nás čeká ještě dlouhá cesta. Tu knihu dostaneme za každých okolností,“ pronesl vážně Cameron a houkl na servírku, které zaplatil naše jídlo a dal nám jasně najevo, že vyrážíme.

„To teda znamená, že jedu s vámi?“ zeptala jsem se u auta.

„Bohužel nejspíš jo. Když totiž zavelí Cam, tak je to svatý,“ nadhodila Lucinda s kyselým úšklebkem.

Na to už jsem nic nedodala. Jednoduše jsem nasedla do auta a zabouchla za sebou dveře. Cameron nastartoval a vyjel.

„Mám ještě jednu otázku,“ promluvila jsem po chvilce ticha.

„Hm?“ zamručel Cameron.

„Co jste teda zač? Vím, že máte nadpřirozený původ, ale co jste konkrétně?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Já jsem něco jako démon vyššího postavení, to je na delší dobu. Dozvíš se to časem a tady Camík, to je teprve sousto. Věř nebo ne, ale on je sám Ďáblův syn,“ pronesla Lucinda s ďábelským úsměvem.

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nebyl čas. Doufám, že se bude kapitolka líbit... :)

Vaše mishqa1 :))

Autor: mishqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblův syn - 4. kapitola: