Chtít a věřit 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola. Vážně některým musím dát za pravdu. Je to fakt příšerné. -.- :D GV
Dvojčata a téma stěhování. Vydrží Magdě a Kačce mír, nebo se zase chytnou?

04.07.2014 (10:00) • GabrielaVespucci • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 650×

„Cože?“ ozvalo se nadvakrát.

Táta znova zopakoval větu, která mi obrátila život. Chytla jsem sestru za ruku a myslela na to, abychom šly ke mně do pokoje. Kateřina se na mě podívala a přikývla. Copak jsem něco řekla nahlas? Beze slova jsme se zvedly a odešly po schodech nahoru.

Vešla jsem první a za mnou Kateřina, která silně práskla dveřmi. Pak hupsla na mou postel a začala nadávat. Musela jsem proud jejích nadávek zastavit, jinak by tam ležela do rána.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se na první blbost, která mě napadla.

„Nevím,“ odpověděla prostě má sestra, která se pak zvedla a tupě na mě zírala.

Přisedla jsem k ní na postel a chytla ji za ruku. „Katko…“

„Cože?“ zeptala se jmenovaná. Uvědomila jsem si, že tak jsem ji oslovila jen ve své mysli. Opravdu nahlas jsem neřekla nic.

„Co-cože?“ nechápala jsem.

„Ty jsi mě oslovila Katko?“

„Co blbneš? Nic jsem neřekla.“

„Jo, jen já to ale neslyšela ušima.“

„A čím asi?“

„Prostě to bylo v hlavě.“

„Nepřeskočilo ti?“ zvedla jsem pochybovačně obočí.

„Ne, nepřeskočilo. Věř mi,“ trvala na svém umanutě Kateřina.

Zakroutila jsem hlavou, jako že se zbláznila. Málem se schylovalo k hádce. Důraz na málem, neboť mě Kateřina drapla za ruku a zírala mi do očí.

‚Magdo, slyšíš mě?‘

Vyjekla jsem a ruku jí vyškubla stylem, jako by mě do ní řízla. Já se snad fakt zbláznila!

Má sestra vytáhla obočí do ironického oblouku. „Slyšelas to?“ zeptala se, když jsem si přestala hladit ruku. Jen jsem užasle přikývla.

„Hustý! Když se tě dotknu nebo ty mě, můžeme si posílat myšlenky.“ A brebentila a brebentila. Obrátila jsem oči v sloup. Jen já musím mít vždycky něco extra. V tomhle případě extra praštěnou sestru. Popadla jsem ji za ruku a usilovně myslela na to, jak ji přivazuji na židli a pusu jí zalepuji super silnou izolepou. Z vteřiny na vteřinu se přestala smát a zakabonila se.

„Já spíš zalepím pusu tobě!“ načuřila se.

Zakroutila jsem tvrdohlavě hlavou. „Já tu nemelu nesmysly. Vsadím se, že tohle se nám jen zdá.“

„Nezdá! Seš úplně pitomá!“ vyletěla do stoje má sestra.

„Kačeno…“ začala jsem a pak se opravila. „Katko… Tohle je šílené. Jediné, co my dvě musíme udělat, je vystrnadit Astrid a sabotovat svatbu. Chápeš? Teď musíme uzavřít příměří,“ vysvětlila jsem jí ještě s důrazem na slovo teď a musíme uzavřít.

„Fajn, ale Madlo ani Madleno ti už nikdy říkat nebudu. Je to dětinské,“ rozhodla se z ničeho nic Katka. Bezvýznamně jsem pokrčila rameny.

„Ale chci něco na oplátku.“

Ahá, tak tudy vítr vane. Bezvýrazně jsem zamručela, jako že ji poslouchám.

„Ty mi nebudeš říkat Kačeno ani Káčo.“

Jedovatě jsem se zašklebila. „Si ještě rozmyslím.“ Katka po mně za tahle slova hodila polštář. Už už jsem se natahovala, že jí to oplatím, když na mé dveře od pokoje někdo zaťukal. Následně se otevřely a dovnitř strčil svou blonďatou hlavu táta.

„Hledám tě po celém domě a vůbec by mě nenapadlo, že budeš u Magdy,“ spustil hned.

Obě jsme se zamračily.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se ledově klidným hlasem, kdežto mozek byl opačného názoru a požadoval, abych začala ječet.

„Nezajímá vás, jak to bude se stěhováním?“ opáčil táta a nevěnoval ani jedné z nás pohled.

„Ne, nezajímá,“ odseknu. Vážně mě nezajímá, kdy nastane začátek mého konce.

„Ty jsi celá máma, ta taky musí mít poslední slovo,“ odpoví táta a zarazí se stejně jako já.

Máma už nemůže mít poslední slovo…

„Promiň, já to tak nemyslel,“ omluvil se mi hned. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. To už na mámu zapomněl? Chová se, jako by to byla jen kamarádka, kterou jsem měla ráda.

„Ale myslel.“ Beztak si pár slov neodpustím. Táta si hlasitě povzdechl a sedl si k nám na postel. Lépe řečeno na moji. „Stěhování začne od zítřka.“

„No a co?“ zasyčím. Sedím nejdál od táty, vedle Katky. Ta mě trochu nakopne. Sotva jsme se dostaly ze sesterského období tahání se za vlasy, dostaneme se do velmi dlouhého, jak to tak vypadá, období kopanců. Měla bych zaskočit do lékárny pro mastičku na modřiny.

„Magdo, prosím…“ pokračuje táta. Katka mi sáhne na ruku a já cítím, jak se mnou rozlévá teplo. Nevím, jestli je to náhoda, anebo ne, ale vděčně se usměju. Spíš zašklebím. Na úsměvy nemám náladu.

„Každopádně se vám to nebude líbit, ale Kačenka se přestěhuje k Magdičce do pokoje, a tady ještě bude Linda.“

„Proč já? Proč můj pokoj? Proč? Proč?“ vztekala jsem se a vymanila se ze sevření sestry.

„Protože tvůj pokoj je největší,“ objasnil celou záhadu táta a koukal na svoje boty, které se mu nejspíš zdály děsně zajímavé.

„A co můj pokoj?“ ozvala se Katka nejistě.

„Tam bude velká šatna,“ odpověděl táta již na odchodu. Pomalu otevřel dveře a podíval se ještě jednou na nás. Já se mračila hůř než sto čertů a Katka se raději dívala z okna s výrazem typu: já tu vlastně vůbec nejsem. Táta nám věnoval poslední pohled, než zavřel dveře.

Sotva jsem neslyšela jeho kroky, pustila jsem se do běsnění. „To si dělá legraci… tady... v mém pokoji… Linda... ani ve snu!“ vřískala jsem a proháněla se po celém pokoji jako splašený tučňák. Sestra si povzdechla a natáhla ke mně ruku. Nevnímala jsem ji, tak se naštvala, vstala a vysloveně sebou praštila na postel.

„Přestaň fňukat! Lepší způsob, jak se Lindy a Astrid zbavit neznám, než když ta slepice bude u nás v pokoji,“ zavrčela. Nechápala jsem a asi jsem to musela dát najevo, když ke mně Katka znovu natáhla ruku. V mé mysli, kde jsem prozatím spřádala plány, jak odsud vypadnout, se objevil obraz, jak já a Katka jsme u mě, teď už v našem pokoji, sedíme a házíme si z jednoho konce postele na druhou hlavu Lindy. Zašklebila jsem se. Dobrá představa.

Najednou Katka z ničeho nic vstala a zamířila ke dveřím. Zakoulela jsem očima. To zase bude monolog, jehož hlavní postavou, která bude mučena, budu já. A iniciativu bude mít Katka. Dneska mě osud vážně nemá rád.

Bez namáhání se převléknout do pyžama jsem zalezla pod peřinu, jak jsem byla, a už se připravovala na cestu do říše snů, když s parádním a především hlasitým rámusem sem vtrhla Katka. Náruč všelijakých krámů a jako obvykle, bůh ví, jestli to dělá schválně, rozsvítila naplno světlo.

„Zhasni,“ zabrblala jsem. Katka rozhodila rukama a rychlým pohybem rukou mi sebrala peřinu.

„Blbe,“ dodala jsem.

„Ber to jako náplast, čím rychleji ji strhneš, tím kratší dobu to bude bolet,“ odtušila s úsměvem na rtech a hodila mou peřinu do kouta, kus od mé postele. Takže jsem prostě musela vylézt, čímž mě opravdu naštvala. Ale věděla jsem, že mi peřinu dobrovolně nevydá. Tak jsem se rozhodla se bránit. A víte, co jsem udělala? Zašla jsem si do jejího pokoje pro tu její.

„Tak na to zapomeň,“ vyletěla. Tohle nečekala.

„Až v říši snů,“ odsekla jsem. Cestou ke své posteli jsem i zhasla, takže Katka se stejným rámusem vypadla.

Jó! klid! pomyslela jsem si. Chyba lávky. Další rána a zase to ostré protivné světlo.

„Chce tu někdo přes držku?“ zavrčela jsem.

„Ne, nechce!“ Tátův hlas zaburácel ode dveří, až jsem nadskočila. Střelila jsem pohledem po Katce. Ta tam nebyla.

„Kačena si stěžovala?“ optala jsem se s jistou, sladkou ironií v hlase.

Táta zakroutil hlavou a přisedl si ke mně. Obrátila jsem oči v sloup a zase si lehla a otočila ke zdi, jako že se s ním nehodlám bavit.

„Magdo…“ začal. Nesouhlasně jsem zamrmlala.

„Magdičko…“ zase s tím nasládlým přízvukem.

Prudce jsem se posadila a velmi zamračila.

„Já. Nejsem. Žádná. Magdička.“ Pečlivě jsem každé slovo oddělila, aby to pochopil. Táta se zatvářil jako smutný jezevčík. Skoro jsem si pro sebe řekla: tak, a máš to!

„Víš, konečně mám šanci být šťastný… Jenže bez tebe a Káti to nepůjde.“ Při slově šťastný, bez tebe a Káti jsem se otřásla.

„Já myslela, že už máš jinou, lepší dceru než jsme my,“ zašeptala jsem.

„To je báječné, že jste všechny stejně staré...“ Na tahle slova si budu pamatovat až do smrti. To bylo po prvním víkendu u Astrid doma. První a poslední víkend pekla v jejich bytě. Tyhle slova totiž řekl táta, když jsme dorazili. Brrrrr.

Vrátila jsem se zpět do reality a zpozorovala, jak se táta drží za hlavu.

„No tak jo!“ prohlásila jsem a kapitulovala se. S tátou je nemožné se hádat.

Táta v mžiku vyskočil a tlemil se jako sluníčko na hnoji.

„To je skvělé.“ A byl pryč.

Zaraženě jsem za ním koukala. Pak jsem si konečně lehla a už nikým nerušena spala až do rána.

__________________________________________________________

Když to čtu zpětně, musím uznat, že někteří máte pravdu. Je to nehorázná blbost. :D Ale psaní mě bavilo, tak jsem to dokončila.

Autor: GabrielaVespucci (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování