OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 20. kapitola

10.01.2013 (17:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 931×

První energetická rána, která narazila do mého štítu, byla celkem silná. Znepokojila mě, ale připravila mě na nejhorší.

Astrid se tvářila soustředěně a trochu, že jí někdo ubližuje psychicky. Přesně tak, jak jsem jí řekla. Svoji roli hrála naprosto dokonale. Jen já trochu o sobě začínala pochybovat. Narazila do mého štítu další energetická vlna a bylo mi jasné, že musím začít něco dělat. Tenhle boj nebyl testovací a po dlouhé době jsem se dostala do reálné situace.

Rozhlédla jsem se po místnosti a rozhodla se, že musím rozptýlit soupeře. Jinak bych mohla prohrát. Všude na stěnách byly zbraně. Proto jsem je zvedla ze stěn do vzduchu a dala jim za úkol, aby začaly útočit. Viděla jsem, jak protivník zpozorněl. Usmál se mému počinu a začal na mě posílat různé bokové rány. Já se začala potit. Byl opravdu dobrý a silný. Netušila jsem, jak dlouho něco podobného vydržím. Bylo mi jasné, že musím urychleně vymyslet nějakou lest. Rozhodla jsem se chovat dětinsky. Kouzlem jsem strhla závěsy a hodila je na něj. Přistály na protivníkovi a odsekly ho od jednoho ze základních smyslů. Urychleně jsem ho připravila i o druhý – místností jsem nechala rozlehnout hlas Astrid, které jsem poslala myšlenku, aby začala zpívat co nejstáleji. Její hlas se nesl místností a mě napadlo, jak zvýšit svou energetickou sílu pomocí zvuku. Astrid jsem urychleně poslala představu a na jedno znamení jsem spustila celkový, a doufám, že konečný, útok.

„Teď!“ poslala jsem jí a ona začala řvát ze všech sil. Její řev jsem několikanásobně zesílila a vzduchovou vlnu, kterou vytvářela, jsem poslala přímo na protivníka. Síla rány musela být tak čtyřikrát větší než moje obvyklá. Protivník neměl šanci ustát situaci se zbytkem energie, pokud je dostatečně chytrý a rychlý, aspoň se stihne zachránit.

Místnost najednou utichla a bylo slyšet, jak všechno dopadá na zem. Porozhlédla jsem se po ostatních a viděla, jak všichni vyjeveně koukají. Nikdo nic podobného od Astrid nečekal.

Najednou se v klidu zvedl jeden z nich a došel k hromádce závěsů, kde byl můj protivník, a pomocí kouzel ho odkryl. Byl v bezvědomí, ale zaznamenala jsem, že dýchá.

Potom se na mě dotyčný podíval a všichni v okolí se postavili. Nakonec se hromadně uklonili Astrid a místností se ozvalo:

„Naše paní, je nám ctí přijmout vás mezi sebe.“ A já věděla, že pro tentokrát máme vyhráno. Normálně bych se k dotyčnému hnala a snažila se ho hned uzdravit, ale byla jsem taktik a bylo mi jasné, že o jednoho mága míň mi v budoucnosti pomůže.

Pro mého protivníka se odněkud objevili lidé s lehátkem a začali se o něj starat. Proto jsem nechala jakékoliv rady, které jsem jim měla popud dát. Astrid si všimla, že jí u stolu udělali místo, a zamířila na židli. Já ji následovala a nechala ji se cpát jídlem na stole. K mému překvapení se mezi ně velmi hodila. Měla stejné stravovací návyky jako oni a dokázala jim poměrně lehce lhát.

…

Ukázali nám, kde bude naše komnata, a Astrid si s radostí skočila na postel, jakmile za námi zabouchly dveře.

„Kouzlíš hustě,“ pochválila mě a já jen pokývala hlavou.

„Ale jsem utahaná.“ Musela zpozorovat, jak jsem bledá, když jsem si konečně sundala šátek z obličeje, který jsem si musela navléct, protože jej měla každá sloužící či otrokyně. Asi nechtěli znát tvář těch, kteří dělali, co jim na očích viděli.

„Běž si lehnout na postel,“ posílala mě.

„Ne, nemůžu. Kdyby někdo přišel, bylo by jim divné, že ležím na posteli.“

„To je logické.“ Proto mě posadila na židli a podala mi deku a polštář.

„Teď spi. Tentokrát budu hlídat já.“ Věděla jsem, že až tolik bych jí důvěřovat neměla, ale na výběr jsem moc nedostávala. Musela jsem získat nějakou novou energii a to šlo jen pořádným odpočinkem.

…

„Už víte, kdo to přesně je?“ bručel jsem na všechny okolo sebe, když jsem nabyl vědomí.

„Nikdo nikdy o ní nic neslyšel. Jako by se najednou odněkud z prázdna objevila.“

„Je nám jasné, že váš štve, že vás porazila, ale teď je ze všech z nás nejsilnější.“

„Podmaním si ji.“

„Co tím myslíte?“

„Jsem muž a ona žena. Bude jednoduché si ji získat. Potom už bude jen v mojí moci.“

…

Probudila jsem se celá bolavá uprostřed noci, proto jsem se rozhodla, že se protáhnu. Všimla jsem si, že Astrid usnula. Moc dobrá strážkyně zrovna nebyla.

Zaposlouchala jsem se do okolí a zjistila, že je všude naprosté ticho. Z toho důvodu jsem se rozhodla prozkoumat palác.

Prolezla jsem potichu dveřmi a ocitla se na velikánské chodbě. Ve tmě to tu vypadalo skoro strašidelně.

Procházela jsem potichu chodbou a několikrát se otočila za každým zvukem. Chovala jsem se podezřele a uvědomila jsem si to až ve chvíli, když se na obzoru objevily nějaké služebné. Naštěstí žádné podezření nedostaly. Ani si mě asi pořádně nevšimly, protože měly napilno se služebnou, která brečela.

Procházela jsem se po chodbách a nikdo si mě nevšímal. Ani strážím nepřipadalo divné, že se tam potuluji. Asi si mysleli, že připravuji něco pro svou paní. Zamířila jsem do nižších pater. Usuzovala jsem, že ve sklepeních by mohli být vězni.

Když jsem se blížila k dalšímu podlaží, stráže mě zastavili.

„Tady nemáte co dělat,“ upozornili mě.

„Omlouvám se.“ A otočila jsem se zpět. Najednou jsem chápala, proč se tu služebné bez problému courají. Celé patro bylo hlídané, aby nikdo nemohl uniknout. Hlídali si nás a já v tom tušila menší problém. Cestou zpět jsem se stavila v místnosti, která vypadala jako kuchyně, a vzala si tam kousek chleba, který byl položený na stole.

„Vy jste tady nová, že?“ ozvalo se najednou z druhé strany kuchyně.

„Ano, přijela jsem s paní Astrid.“

„Váží si tě?“

„Ano.“

„Tak to máš štěstí. Třeba tě nedá do rukou jednoho z našich pánů.“ Nechápala jsem její tvrzení, dokud jsem se k ní nepřiblížila dřív a neuviděla modřiny na jejím obličeji. „Nejsou zrovna nejjemnější,“ zasvěcovala mě a já pochopila, že ke služebným se moc hezky nechovají.

„Nemáte tu léčitele, který ti od bolesti pomůže?“ zeptala jsem se jí a ona se začala smát.

„Pro lidi bez magie není magie.“ Povzdechla jsem si a zapudila v sobě pocit, který mě nutí ji uzdravit. Nesměla jsem se prozradit a doufala, že jí jednou pomoci budu moct.

„Jestli mě omluvíš. Vrátím se ke své paní.“ Jen mi potom pokynula a dál se schovávala v útrobách kuchyně.

…

Vrátila jsem se do komnaty a jakmile jsem zabouchla dveře, ozvalo se od Astrid:

„Byla jsi obhlédnout okolí?“

„Ano.“ Zároveň jsem zpozorovala, že je nervózní.

„Hele, příště bych byla ráda, kdybys mě o něčem podobném informovala.“

„Promiň, vůbec jsem nečekala, že by ses probudila.“

„Megan, vím, že já pracuju pro tebe, ale pokud chceme uspět, musíme víc fungovat jako tým.“

„Máš pravdu. Dám si příště větší pozor.“

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 20. kapitola: