OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 10. kapitola

02.01.2013 (08:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 889×

Otočila jsem se na něj a prohlížela si ho. Vůbec jsem netušila, co se bude dít dál. Koukali jsme na sebe, dokud Samuel první nepromluvil.

„Jste nervózní asi stejně jako já. Vidím to na vás,“ začal a já se odhodlávala k pravdivé odpovědi.

„Ano,“ a potom jsem polkla, protože jsem se chtěla odvážit k něčemu, co mi mělo pomoci si aspoň trochu zpříjemnit na chvíli život. „Mám na vás prosbu,“ začala jsem a sledovala, jak pozorní. „Mohl byste mě, prosím, dostat co nejrychleji z těch šatů?“ vyklopila jsem to na něj a sledovala, jak zhodnocuje, co jsem mu řekla.

„Neměl bych být tím nedočkavým já?“

A já se rozesmála jeho myšlenkovým pochodů. „Ty šaty jsou hrozně nepohodlné,“ vysvětlila jsem mu a potom neváhal ani minutu. Přiskočil ke mně zezadu a neohroženě začal rozvazovat provázky u korzetu. Postupně jsem cítila, jak se mi sevření okolo hrudníku uvolňuje a začala pořádně zhluboka dýchat. Užívala jsem si to a mé tělo začalo konečně po několika hodinách pořádně ožívat. Zrychlil se mi trochu dech a docházelo k pomalému povolování svalů v celém těle. Naprosto jsem přestala vnímat, že za zády mám Samuela, dokud mi šaty nezačaly sjíždět a on se ke mně lehce nepřitisknul, aby mi nespadly úplně. Bylo to asi poprvé, co jsem cítila každý záhyb jeho těla. Tím mě trochu vykolejil a já zpozorněla. Cítila jsem jeho dech u mého krku a svým způsobem čekala na každý jeho další krok. Najednou se ke mně ještě víc přiklonil a pošeptal mi do ucha:

„Byl bych rád, kdybychom začali s poznáváním postupně. Začneme tykáním, co vy na to?“ Jeho návrh mě potěšil. Z toho důvodu jsem se opatrně otočila a setkala se s ním ve velmi blízké vzdálenosti.

„Megan,“ pronesla jsem s vážností a lehkým úsměvem, který povolil nakonec atmosféru.

„Samuel.“ Jenže tím naše konverzace nakonec ustoupila, protože jsem udělala krok zpět a nechala spadnout svatební šaty. Bavila jsem se jeho pohledem a každou vteřinou očekávala jeho prozření. Šaty mi postupně sjížděly k nohám a na scénu se dostávala moje spodnička. Viděla jsem, že mě i tak hltá pohledem a doufala, že je to pro mě jen dobré znamení. Třeba s tím lítáním v oblacích z mé společnosti bude podobně jako já z té jeho. Ale nechtěla jsem být přehnaně naivní. Když se trochu vzpamatoval, podal mi ruku, aby mi pomohl překročit látky. Jeho ruku jsem přijala a užívala si dotyk. Projela mnou příjemná vlna tepla i přes tu všechnu nervozitu. Jeho sebejistý stisk mě ujišťoval o jeho síle, která z něj sálala od našeho prvního setkání.

Nespouštěl ze mě pohled, ale i tak jsem se rozhodla udělat trochu úskok. Uvolnila jsem svoji ruku z té jeho. „Jestli dovolíš, ráda bych se před spaním ještě trochu opláchla,“ vysvětlila jsem mu a zmatečně začala hledat umyvadlo s vodou.

„Vpravo za zástěnou,“ poradil mi a já se otočil k druhému rohu, kde se začal svlékat. Raději jsem přestala vnímat jeho společnost, abych byla schopná se trochu upravit. Přece jen jsem zase jako čarodějnice vypadat nechtěla. Hned na počátku jsem ho odradit nemusela, ne? K tomu mi časem bude stačit stáří. Opláchla jsem si obličej a zadívala se na sebe do zrcadla. Na tvářích jsem měla ruměnce a podivovala se tomu. Na míle muselo být vidět, jaké city k němu chovám. Znova jsem si studenou vodu přiložila ke tvářím a doufala, že si tím červeň alespoň trochu zmírním. Pak jsem se osušila a otočila. Spatřila jsem, jak se Samuel rozvalil na jedné straně postele. Zhodnotila jsem celou situaci a obešla postel na druhou stranu, kam jsem se uložila já. Zalezla jsem pod peřinu a snažila se uvelebit. Ačkoliv to nevypadalo, že hned první noc si chce nárokovat své právo manžela, byla jsem z něj nervózní. Přece jen jsem nikdy nespala vedle muže.

Cítila jsem, jak se překulil na bok, čímž mě vyrušil z mé snahy usnout. Povzdechla jsem si a protože nedýchal pravidelně, usoudila jsem, že taky ještě nezabral.

„Spíš?“ začala jsem jako malé děcko.

„A ty?“ zaznělo od něho a já se usmála našemu malému pošťuchování. Byli jsme jako malé děti. Ne jako dospělí a manželé. Otočila jsem se směrem k němu, stejně jako on ke mně. Oba jsme leželi na boku a sledovali se. Udělal mi tu čest, že měl na sobě jen jakési tříčtvrteční spodky, a já měla výhled na jeho vypracovanou hruď.

„Děje se něco?“ zjišťoval starostlivě a já se tomu téměř překvapeně podivila. „Vadím ti tu?“ zaznělo, když jsem dlouho neodpovídala. „Budu klidně spát na zemi,“ nabízel se a pomalu se začínal zvedat.

„Ne.“

„Ne,“ zastavovala jsem ho. „Promiň, jen jsem se trochu zamyslela.“ A chytla ho za ruku, abych ho zároveň zastavila. Tím spadl nazpět do postele a matrace se celá natřásla natolik, že mě posunula až k němu. Byla jsem u něho zase o něco blíž a cítila jeho dech na tváři.

„Zamyslela?“ zaznělo do ticha místnosti.

„Dejme tomu,“ zabila jsem odpověď, protože mu říct, že jsem byla hypnotizovaná jeho hrudníkem, by mu moc imponovalo. A tolik mu zase zvedat jeho ego jsem nechtěla. Mé odpovědi se trochu zamračil, ale pokračoval dál:

„Megan, proč teda nemůžeš spát, když ti na hostině málem spadla hlava do talíře?“

„Nevím, asi jsi mě probudil.“ Sledovali jsme se při společné konverzaci a stále se zvědavě prohlíželi. Sice jsme za těch několik dní, co se známe, zažili pár intimnějších chvil, ale tahle byla jedna z těch, kdy víte, kam to pomalé pošťuchování mezi sebou jednou dojde, tam, kam všichni očekávají. Jen jsme si to dělali příjemnější.

„Hmmm,“ zabručel, „už ses vynadívala na mě dost?“ A já z jeho poznámky celá zčervenala. Vykouzlila jsem mu tím jemný úsměv na jeho rtech.

„Tak se otoč a pojď ke mně,“ vyzval mě. Jenže já vůbec netušila, co po mně chce. Když to viděl, jal se mi říkat krok za krokem. „Překul se na levý bok a potom zacouvej do mé náruče.“ Tvářila jsem se na něj trochu pochybovačně, ale potom, když jsem spatřila, jak valí oči do vzduchu, jsem ho poslechla a najednou byla obklopená jeho tělem snad ze všech stran. Pod hlavu mi dal polštář a pravou rukou si mě přitáhl úplně na tělo. Cítila jsem jeho dech v mých vlasech a každou skulinku jeho těla. Připadala jsem si jako kotě v náruči své nové opatrovatelky. Zavřela jsem slastně oči a vnímala, jak Samuel dýchá. Svůj dech jsem se snažila přizpůsobit tomu jeho. Ale on se trochu hnul a tím mě rozhodil. Zvedl hlavu a položil ji do skulinky mezi mým ramenem a hlavou.

„Všechno v pořádku?“ zajímal se starostlivě a já mu kývla, doufajíc, že to cítil. Nechtělo se mi mluvením kazit kouzelnou chvilku. „Když ti bude něco nepříjemné, řekni mi to. Nerad bych mezi námi vypěstoval jakoukoliv averzi. Řekl jsem ti, že bych rád postupoval pomalu, a taky to tak udělám. Tedy pokud mě nezastavíš. Ale uvědom si, že se od nás dvou něco očekává a jednou…“ nechal slova doznít a položil mi ruku na břicho, po kterém mi přejel. Dal mi tím přesně najevo, co se od nás očekává. Nemusel mi to připomínat. „Ale teď už budeme spát. Byla jsi utahaná,“ rozkázal a víc si mě přitáhl k tělu, jako kdyby se chtěl ujistit, že mu neuteču. A já vlastně ani nechtěla. Kdyby věděl…

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 10. kapitola: