OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 14. kapitola

29.09.2012 (15:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1005×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

14. Krásný pronásledovatel

„Můj život byl až dosud pouhý vrtoch - impuls - vášeň - touha po samotě - opovržení vším, co mě obklopuje - a upřímná touha po budoucnost"

(Edgar Allan Poe - Mlčení)

Stále s naštvanou myslí vešel k Petovi a svalil se do svého oblíbeného křesla. Potřeboval se uklidnit, než se vrátí zpátky k nim. Aby nikomu neublížil. Když zavřel oči, nastávala pro něj noční můra. Viděl ji. Všude. Vždycky.

Někdy uvažoval, proč se chce tak moc zdržovat poblíž její přítomnosti. Bylo to jako stát vedle ohně. Ten žár spaloval jeho vnitřnosti. Nebylo nic horšího než ta bolest. Měl pocit, že sám sebe zkouší. Jak moc toho vydrží. Aby zjistil, jestli ty pocity už nevymyzely. Ale ony byly stále tady. Když ji uviděl, chtěl nýt s ní, toužil se jí dotknout. Když se ale dotknul její ruky, toužil jí sevřít v náruči. Chtěl ji proti sobě cítit tak, jako tehdy ve vodě. Chtěl vědět, jak chutná její kůže a jestli ta levandulová vůně vychází z jejích vlasů. Chtěl ji rozesmát, naštvat. Chtěl si jenom sednout a poslouchat její žvatlání, když se vzteká nad knihami, nebo když spí. Dokud by mu neodumřely ušní bubínky. Věděl, že je to špatné. Mít to nemohl. Neměl chtít, protože ona si zaslouží někoho mnohem lepšího. A chtít to, co nemohl mít, to vede jenom k zoufalství a šílenství.

Když zvedl zrak, setkal se s temnou postavou v rohu, která ho sledovala. Černá kápě dokonale zakrývala vše, co měla a to ho ještě víc rozzuřilo.

Prudce vyskočil z křesla a v mžiku se objevil před osobou v kápi. Uchopil prudce neznámého muže za kabát a táhl ho ven.

„Jsem rád, že respektuješ mé pravidlo: Nic nerozbít,“ zabručel Pete, když si ho všiml a věnoval se dál svým hostům. Dveře se rozrazily a ovál je ledový noční vítr.

Markusovy oči se podlily krví a surově přitiskl neznámého na stěnu hospody.

„Co jsi krucinál zač!“ Chytl ho pod krkem. Ozvalo se přiskrčené zachrčení a ten člověk se mu snažil vzpírat. Uchopil ho bledýma rukama za zápěstí, ve snaze, aby si zachránil život.

„Co po mě chceš? Pronásleduješ mě snad celou věčnost!“ vrčel a zvedl ho nad zem. Osoba zamáchala rukama a kápě odkryla konečně tvář pronásledovatele.

Vyděšené černé oči ho probodly pohledem a Markus vykulil oči. Její ruce se obtočily okolo jeho, které ji pevně svíraly za hrdlo a oči se jí podlévaly slzami.

„Valerie?“ Pustil ji a odskočil dva kroky od ní.

Zlomeně se sesunula na zem a držela se za krk, kde se jí začínaly rýsovat narudlé, dlouhé fleky od jeho prstů. Lápala po dechu a dezorientovaně jí oči těkaly všude okolo.

Markus se třásl. Hněvem, emocemi, které v něm byly nakupené. „Cos to sakra vyváděla?! Mohl jsem tě zabít!“ Začal zuřivě přecházet před ní a obočí měl stažené k sobě. „Jsi šílená! Šílená! Proč? Buď já -ne, nebo kdokoliv jiný, kdo by věděl, že jsi žena by tě mohl zabít!Tak lehkomyslné! Tak šílené!“ Oči mu zabloudily po jejím drobném těle, které se snažilo pomalu zvednout. Brada mu spadla téměř na zem, když zaznamenal zcela nevhodný oděv pro dámu. „Ty máš kalhoty?“

Valerie zafuněla a její vyděšenost přešla na frustraci. Rty vyšpulila a našla konečně rovnováhu na nohou.

„Greyová! Jestli mi neodpovíš, tak přísahám, že udělám cokoliv, abych to z tebe dostal!“

„Byla jsem zvědavá,“ odpověděla mu popravdě chraplavým hlasem a opřela se zády o zeď.

„Zvědavá?“ opakoval, aby se přesvědčil. Přistoupil o krok blíž a zadíval se na Valerii. Vlasy měla sčesané dozadu, aby jí nespadaly volně okolo tváře, ale i přesto si zbloudilý pramen našel cestu ven.

„Mizel jsi ven, neznám Londýn, tak jsem se chtěla porozhlédnout.“

„Takže se ti kanalyzace Londýna líbila? A ten puch z Temže?“ koutek mu vylétl posměšně vzhůru.

Valerie ho chvíli sledovala a teď už konečně nalezla svůj hlas. Přistoupila na jeho hru. „O, velice romantické! Hlavně tvé opíjení!“

„Nikdy jsem se neopil,“vrtěl nesouhlasně hlavou.

„Tak-“

„Nosí mi jenom opium od jedné babizny.“

„Tak to bych ti teda měla věřit!“

„Má mě to svázat. Jsem schopný se pak ovládat – psychicky, emočně i fyzicky. Víc toho vědět nemusíš.“

Valerie jen zamručela. Nedostatek informací ji vždycky zklamal.

Markus ztuhl. Zaslechl za sebou kroky. Zhluboka se nadechl a jeho smysly se zostřily. Dvě osoby. Muži. Rychle přitiskl obě své ruce na zeď z obou stran Valeriiny hlavy a natiskl se na její tělo. Jeho plášť ji zcela skryl před nevítanými zraky. „Promiň, kdyby tě tu viděli muži, nechtěj vědět, jak skončíš.“

Valeriino srdce z jeho blízkosti poskočilo. Rozbušilo se nevídanou rychlostí a poslouchala neznámé kroky, které zněly hodně blízko. Cítila jeho dech na čele a nepatrně zvedla zrak k němu. Byl soustředěný. Zíral na zeď před sebou a celé tělo napnuté. Všechny svaly se rýsovaly zpod oblečení. Vypadal... tak ochranitelsky.

„Nandej si kápi, není to tu bezpečné pro dívky.“ Honem ho uposlechla a prsty omylem přejela po jeho svalech na prsou a břiše. Chloupky na krku jí vstaly a honem schovala prsty do kapes svých kalhot.

Kroky pomalu mizely a jeho pohled se k ní sklopil. „Sluší ti to, myslím mužský oblek. Tím nemyslím, že by ty šaty, které sis upavila, byly špatné, jen tohle má svůj šmrnc.“

Vděčně se usmála. Konečně milá slova od Markuse – toho věčného bručouna.

„Tak pojď! Musíme odsud zmizet, než si tě někdo všimne. Myslím, že jsi už tak dost v nebezpečí.“

„Jako kdyby to bylo nezákonné, aby byla slečna sama venku po setmění.“ Stihla ze sebe vyškytnout, než ji zatáhl a vláčel za sebou.

„Jsi hloupá, že jsi mě sledovala. Nepochybně tě sledují taky lidé, co by tě nejraději unesli a připojili k tvému otci jako neneporazitelnou armádu.“

„Meleš nesmysly!“ oponovala a Markus ji stáhnul do uličky, aby mohl projít hlouček mladíků – zřejmě opilých rumem.

„Jsi vzácná, hlupáčku, tak mi to nedělej těžší a snaž se příště mě nesledovat. Mě chtějí – samozřejmě – vždy zabít. Tebe lapit. Jsme vcelku takové dvě osoby, do očí bijící. I když jsi v mužském oděvu, tvá chůze tě prozrazuje.“

„Neuvěřitelné!“ vydechla. „Takže jsem vlastně důležitá! Dobře, tak mi slib, že mě nebudeš už víc dráždit přezdívkami a Charlesem a budu tě poslouchat na slovo.“

„Zopakuj ještě jednou to 'dráždit'. Líbí se mi jak ti vyskočí vždycky obočí při vyřknutí negativní emoce.“

„Provokatére.“

„To můžeš zopakovat také.“ Koutek mu cukl a pak hned nabral vážný výraz. „Konec srandiček, máme společnost,“ oznámil nevzrušeným tónem a táhl za sebou uličkou.

Jeho kroky byly neskutečně rychlé, dlouhé. Valerie měla dvě možnosti. Buď za ním vlát jakoyl praporek, nebo utíkat. Vsadila na to utíkání. Z úst jí stoupala pára a srdce stále bušilo vehemetně do jejích ušních bubínků. Perfektní.

Za rohem se zjevily další osoby. Vysoké, mohutné a nebezpečně vyhlížející. Z jeho hrudi se ozvalo výstražné divoké vrčení, zatímco ji polil pocit strachu a nebezpečí. Bylo to zvláštní, cítit strach po tak dlouhé době. Z jejích myšlenek byla cítit ironie. Ani ne před minutou se málem počůrala strachy, že ji Markus zabije.

Neznámé osoby se před nimi zastavily. Markus automaticky přešel před Valerii v ochranném gestu. Smích. Smích neznámých jí napřímil chloupky na krku. Ledové kusy jí sjely po zádech a ruce navlhly studeným potem. Husina ji zaštípala na končetinách. Tohle nebylo dobré.

„Jsou v přesile,“ zamumlala nevědomky.

„Jsem v přesile. Neměl jsem svůj nápoj,“ opravil ji a natáhl ruce jako kdyby měl křídla.

„Ale ale, copak to tu máme!“ zasmál se mužský krákoravý hlas.

Valerie zatnula zuby a oči ji zaplály nenávistí. Všichni psychopati používali tuhle větu. Jako kdyby neměli ve své sbírce nic originálnějšího.

„Markus Fox... a copak je to za tebou Markusi?“

Markus zaskřípal zuby. Nehodlal odpovídat, jen je sledoval a jeho postoj nepovolil.

Muž se temně zasmál. „Došly ti vtípky Foxi?“

„Na tvoje žlutý zuby nikdy,“ zavrčel nazpět a udělal dva kroky k postavám.

„Máme nevyřízené účty, hošane.“ Podíval se na dva muže po svém boku. „Zabte ho.“

Markus se jako dravec vrhl kupředu a před Valerií se všichni změnili ve šmouhy. Tušila, že by měla jako normální ženy začít hystericky ječet. Něco na skrytém živůtku na její hrudi ji to ale nedovolovalo. Ozývaly se jen tupé rány, vrčení a tříštění porcelánu. Porozhlédla se okolo a pohledem se zastavila na prázdné dřevěné bedně.

Rychle se rozběhla k bedně s myšlenkami, jak pomůže Markusovi proti přesile. Zvedla ji do vzduchu a vrávoravým krokem se vracela blíž k destruktivnímu hloučku mužů.

Teď nebo nikdy! Problesklo jí hlavou a švihla dřevěným kusem kupředu. S dunivou ránou se roztříštilo o jednoho protivníka a Markus jedním rychlým pohybem přiklinoval druhého k zemi. Byli ale tři, ne?

„Chytré, chlapče.“ Ozvalo se za ní zlověstně a baculatá ruka ji chytla kolem krku. „Zároveň velice hloupé se nám stavět do cesty, kvůli tomuhle hmyzu!“ Podsekl Valerii nohy a ztěžka dopadli na zem. Drtil její hrdlo a Valerie ztěží popadala dech. „Nestojí ani za kopu hnoje!“

Ve vzduchu se zaleskla dýka a Valeriiny rty prorazil ženský výkřik. „MARKUSI!“ Než jí stihlo ostří prorazit kabát, srazil ho prudce na zem a zasypával jeho tvář tvrdýmu údery. Z nosu mu tekla zelená tekutina a – zelená?! Ozalo se odporné zamlaskání a křupání kostí a chrchlání. Celá jeho košile byla potřísněná tím zeleným plivajsem a Valerie se překulila na bok. Cítila, jak jí z úst stéká malý, teplý pramínek krve. Tohle bylo podruhý za jeden den, co se jí snažili uškrtit a zabít. Musela by si zatleskat, jak šikovně to vymyslela – sebevraždu.

Markus naposledy drsně muže udeřil a unaveně se opřel o jeho téměř nehybnou hruď. Zrychleně oddechoval a vlasy mu spadaly do tváře. S těžým výdechem vstal a přehodil tělo přes okraj do Temže. Prskání, jako kdyby nepřítel byl uhel.

Nezmohla se na nic. Ležela na ledových kostkách a unaveně ho sledovala. Dvě skoro vraždy na den jí absolutně zmohly. Markusovy kroky se přiblížily a po chvíli ticha, kdy si k ní klekl a sledoval, ji vzal do náruče. Jeho pevné, svalnaté ruce se jí obmotaly okolo zesláblého těla a vysílaly zvláštní vibrující vlny. Mohla by tak zůstat navěky. Vlasy se jí úplně uvolnily z drdolu a hlava jí klimbala s každým dalším krokem.

„Ne domů,“ vydechla naléhavě po chvíli. Nechtěla, aby někdo věděl, jak tráví večery. Pronásledováním.

„Někam, kde budeme sami?“ zašeptal po chvíli a zahnul do nějaké uličky. Valerie ze sebe vydala jenom souhlasné zamručení a stulila se mu ještě víc do náruče. Vdechovala jeho mořskou vůni a snažila se vstřebávat jeho teplo. Nevědomky vklouzla promrzlými prsty do jeho košile a dotkla se vroucí kůže na prsou. Cítila, jak celý s sebou cukl, ale neodtáhl ji od sebe. Ba naopak.

„Jestli hodláš usnout, neposlintej mi kabát,“ zamumlal po chvíli a potutleně se usmíval.

„Neslintám,“namítla a otevřela unaveně oči.

„Vždyť to už vím,“ zamrkal a začal stoupat po schodech.

„Kam...“ nechala otázku viset ve vzduchu.

„Je to dávno nevyužívaný pokoj. Patřil nejspíš ševci.“

„Nejspíš?“ Markus s ní v náručí přešel práh malého pokoje nad pekařstvím.

„Nevím, našel jsem to před nějakou dobou tady. Přespávám tu velice často.“

Byla to malá místnustka. Tmavá, v zemitých barvách. Dřevěná podlaha pod jejich chodidly vrzala. Rozhlédla se kolem. Byla skromně zařízená – oproti pevnosti. Malá postel v temném rohu, křeslo u okna, stolek s drobnou kupičkou kníže a zrcadlo. Nic osobního tu neměl. Valerii připadalo, že pokud jsou místnosti obrazem člověka... Jak chudý, nebo uzavřený musel být tedy Markus?

Jeho hlas se jí opřel něžně do vlasů. „Můžeme tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Není tu jen krb, kdyžtak můžu sehnat víc dek.“ S těmi slovy ji položil do postele a začal schovávat do přikrývek. Nikdy nebyl takový... tak starostlivý.

„Proč tu přebýváš? Máš přeci-“

„Občas mám všech dost a oni mě.“

„A Charles?“ uhodila na hřebíček. „Je to přeci tvůj bratr.“ Prudce se zvedl a šel na druhou stranu – to nechtěla! Sklonil se k malému kufříku, co byl schovaný za dveřmi a vytáhl další dvě deky.

„Není,“ pronesl tajemně.

Valerie se nadzvedla na lokti a sledovala ho. Makus s povzdechem došel až k lůžku a sedl si na okraj. Teplota jeho těla ji zbavovala racionálních myšlenek.

„Když jsem se dostal do pevnosti, Winn mě přijala jako ztracené dítě. Byl jsem malý. Hloupý. Jednoduše děcko. Nikdy nezapomenu na ten její výraz, když jsem zaklepal na dveře. Otevřela je a už od prvního pohledu mě poznala. Věděla, že jednou příjdu. Budoucí bojovníci jsou v jejích seznamech už od narození a záleží na osudu, kdy je tam přivane. Chales... Tam přišel z trucu. Možná proto jsem ho chtěl za bratra. Byl mým přesným opakem a tak nějak mi rozuměl. V osmnácti jsme se zavázali slibem, že budeme bratři v boji. Krýt si záda a položit život za toho druhého, když to bude nutné.“

Byl smutný. Smutně sklopený pohled zavrtával do dek ve své náruči a černé, vlhkem splihlé, vlasy mu spadaly do tváře. Chtěla ho utěšit, říct něco v tom smyslu, že to chápe, ale nemohla.

„Poslední dobou mu ale už nerozumím a ani sám sobě.“ Přehodil další deku přes Valerii a až teď se jí podíval do tváře. Byl nádherný. Žalostný anděl je i zamračený neodolatelný. Měla chuť pohladit ho po líci, přejet prsty po měkkých rtech, které by ji mohly zalít polibky...

„Musíš být unavená, Rio,“ konstatoval.

„Nechoď pryč.“ Chytla honem jeho ruku, než stihl utéct.

„Ustelu si na křesle.“ Kývl hlavou k malému křeslu a nohou si ho začal přitahovat.

„Nechceš si vyměnit lůžka? Já se do křesla vejdu mnohem lépe, než ty,“ snažila se ho přesvědčit – marně.

Zpoza mraků vylezl měsíc a ozářil jeho tvář. Panebože, Adonis! Proběhlo jí myslí a spokojeně se jí zavírala víčka.

„Spi...“ zaslechla jeho šeptající hlas, než usnula.Zdálo se jí, že dostala polibek na čelo?

S posledním vzdechem se odevzdala únavě a něco velice důležitého uvnitř jí se změnilo. Začala mu věřit.

Markus dosedl unaveně do křesla. Nehodlal zbytečně zapalovat svíčku, protože jeho zrak byl zrozený k tomu, aby viděl ve tmě. Dokud nepřišla ona a neoslepila ho září inteligence, síly a úsměvu.

Ty krásné lesklé vlasy, které v prstencích se snášely k pasu, ta porcelánová pleť, hruď po které kdyby stékal pramínek vody, tak by umíral touhou. Oči, tajemné hlubiny její duše. Dlouhé, křehké prsty, které by se něžně dotýkaly všeho. Plné rty lákající k polibkům...

Byla o tolik jinější, než ty slečinky, které se motaly okolo jeho zadnice. Popírala sympatie k němu, nebo se jí nelíbil?Proč by ho ale jinak sledovala? Myslela si snad, že ví víc toho o jejím otci, než ostatní? Doufala, že ji přivede ke stopě? Nebo se chtěla jen přesvědčit, jestli je v pořádku a co dělá? Nebo si ho hlídala? Sebejistě se pousmál. Chtěl se jí líbit. A to, jak mu dnes zachránila život... Nečekal nic z toho, co předvedla tenhle večer. Měsíc v úplňku začal mizet v záplavě světlé modré a Markus znaveně zavřel oči. Věřil, že se Valerie teď pár dní v hlavním sídle nebude chtít objevit.

„Improbe amor, quid non moralia pectora congis,“* zamumlal a poslouchal její klidné rytmické srdce, které bubnovalo o stěny hrudě. Udělám cokoliv, abych ji uchránil přede vším. I před sebou.

*Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srce.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 14. kapitola: