OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 9. kapitola

19.10.2015 (13:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 800×

Po nekonečných hodinách v letadle jsem uvítala vlhký portlandský vzduch. Díky několika panákům, které jsem do sebe naházela hned po odlepení z ranveje, jsem většinu cesty prospala, takže i když byly skoro čtyři hodiny ráno, byla jsem odpočatá. O svěžesti už se ale příliš mluvit nedalo.

Portland jsem nikdy neměla zrovna v lásce, ale jedno se tomuhle městu, kde bylo všude cítit moře, vytknout nedalo – taxík se tu dal sehnat absolutně kdykoliv. Postarší řidič, který mi pomáhal s kufrem do vozu, nejspíš ihned pochopil, že já nebudu z těch mnohomluvných pasažérů, kteří si chtějí zkrátit cestu planým tlacháním. Naštěstí.

Rychlý nákup v nonstop potravinách a po půl páté jsem byla doma. Nad Maine pomalu svítalo a ulicí se trousili první přístavní dělníci a prodavači ryb, aby byli v přístavu včas. Ve světlech pouličního osvětlení vypadali z výšky šestého patra jako trpaslíci, ženoucí se za svým hrncem zlata na konci duhy.

Hned za dveřmi jsem z nohou skopla lodičky, o dva metry dál skončilo na zemi sako a hned po něm sukně. Jen v kalhotkách a košili jsem se svalila na gauč a vnímala ticho svého setmělého bytu.

Byl velký, větší, než jeden člověk potřeboval. Kromě ložnice, obýváku, kuchyně a koupelny obsahoval další dvě místnosti, poslední tři roky nevyužívané. Ze začátku jsem v nich cvičila s trenéry nebo měla výuku s učiteli, protože jsem je nechtěla vpouštět do výsostných vod mnou obývaných částí bytu.

Teď ale působily cize úplně všechny.

Po chvíli nicnedělání jsem doplnila nákupem lednici, která obsahovala jen láhev vodky, dva seschlé pomeranče a krabici mléka, která pro jistotu letěla do koše i s ovocem. Pak jsem připojila MacBook do nabíječky a připojila se na Tenebrae.

Gary byl online. Nestačila jsem zírat. 

- Už jsi doma?

- Jo, před chvilkou jsem dorazila.

- Jak ti je?

- Noha ještě trochu bolí, jinak fajn.

- To jsem rád. 

Ach, tolik vstřícnosti. Začínala jsem za tím tušit nějakou neplechu. 

- Co Green? Už víš něco nového?

- Něco ano, ale čekám ještě na pár e-mailů, abych si to potvrdil.

- A?

- To vyřešíme osobně. 

No jasně. Takže jsem tušila správně. Průšvih na druhou. Ale co jsem čekala? 

- Fajn. Kdy mám dorazit?

- Až se vyspíš.

- Už se stalo. Jsi u sebe?

- Jo. Pošlu pro tebe Joshe. 

A najednou byl offline. Konec debaty bez jediné otázky, třeba jestli s ním chci jet nebo tak.   

Rychle jsem se osprchovala, smyla ze sebe všechna ta příšerná líčidla a konečně se zase oblékla do svého oblíbeného oblečení, která skýtala má skříň.

V obnošených džínách, černém triku, černé kožené bundě a steelkách jsem před domem stihla jen tak tak vykouřit cigaretu, než Josh dorazil.

Gary si vždycky potrpěl na luxusní a krásná auta, na kterých jsem já zrovna neujížděla, ale tohle Audi SUV, provedené v tmavě modré metalíze, se mi zamlouvalo. Joshovi bylo jako mně, ale pro Garyho dělal už od svých osmnácti let. Byl jako neviditelná pravá ruka – poslíček, řidič, prostě takový ten typ přines - podej, jen v poněkud uhlazenější formě. Hrozně ke Garymu vzhlížel, i když jsem nevěděla, proč vlastně.

Ale byl to fajn kluk. Už mě vezl tolikrát a v tolika různých stavech a rozpoloženích, že přesně věděl, kdy si může zažertovat a kdy má držet jazyk za zuby. Proto hned po pozdravu pochopil, že dnes je za bé správně. Byl dokonce tak hodný, že ani nekomentoval špičku mé okované boty, která se zapřela o naleštěnou palubní desku jeho miláčka.

Portland pomalu pohlcoval svit slunce. V Anglii už jsem si na něj tak odvykla, že mi přišlo až nepříjemně jasné a ostré. Z kapsy jsem vytáhla sluneční brýle, nasadila si je a pozorovala přes jejich mlžný příkrov město.

Obchody, restaurace, butiky, obytné a kancelářské budovy. Krásné město v rozkvětu s nádherným přístavem i parky, které lákaly k posezení ve stínu borovic. Pár brzkých pejskařů a běžců s nemožnými čelenkami. Všechno světlé, prozářené barvami a kypící životem.

Zatoužila jsem po Londýnu. Po Michaelovi.

Nahmátla jsem prsten a přejela po něm prstem. Byl překvapivě chladný a tvrdý. Stejně jako jsem se k Michaelovi chovala já. Z toho pomyšlení se mi ze sebe samé dělalo zle, ale věděla jsem, proč jsem to udělala. Jak se to říká? Účel světí prostředky.

Ach jo. Jsem husa pitomá. Trápím se pro... pro co vlastně? Pro jeden týden mimo Garyho realitu s dokonalým chlapem? Nebyl to můj svět. Nikdy bych do něj nezvládla zapadnout. Nic jsem neuměla. Jen zabíjet lidi.

A po zkušenosti s Patrickem bylo už i tohle docela na štíru.

Dvacetipatrová budova Mason Security & Guard se před námi vytyčila jako výstražně zdvižený prst. Sklo, kov, kámen. Dokonalá ukázka strohé a chladně krásné Garyho představy moderního umění.

Josh mě beze slov, jen tak pro formu, doprovodil až ke Garyho kanceláři. Budova byla v tuhle chvíli skoro prázdná, kromě vrátného u podzemních garáží a dvou žen z oddělení B u kávového automatu jsme nepotkali ani nohu. Povzbudivě na mě mrkl, jako by tušil, že budu potřebovat odvahu a štěstí, a tiše se vytratil chodbou, jejíž černý koberec dokonale utlumil jeho kroky.

Nádech.

Výdech.

Zaklepala jsem a vstoupila. Gary zrovna telefonoval, ale pokynul mi, ať vejdu a posadím se. Jeho kancelář byla obrovská, plná vitrín s fotografiemi známých a slavných lidí, které chránili muži a ženy z oddělení C, čili oddělení osobní ochrany. Ocenění, medaile, plakety. Nikdy jsem nezkoumala, za co všechno vlastně všechny tyhle rádoby ctnostné cetky jsou, a ani mě to nezajímalo. Já patřila do oddělení, které oficiálně neexistovalo. Nic s mým jménem se tu zaručeně objevit nemohlo.

Kdybych neměla ráda tmavé barvy, asi abych se tu cítila špatně. Vše černé nebo ocelově šedé, chrom, sklo, kámen, ebenové dřevo. I Gary byl celý v černém, jako obvykle. Naprosto tak vynikal jeho severský zjev, pískově blond vlasy, světle modré oči, bledá pleť. Kdyby neměřil kolem dvou metrů a nevážil zhruba sto deset kilo, vypadal by směšně. Jenže jeho tělesná konstituce, on celý byl jen svaly a šlachy, žádný tuk, ale široká ramena, paže i hrudník, dlaně jako má hlava.

Byl impozantní. A moc dobře to věděl.

Snažila jsem se nevnímat jeho hovor a místo toho nepřítomně civěla z okna, jejichž řada tvořila celou jednu stěnu, a to severní, což bylo jediné, co tuhle místnost zachraňovalo od zjevu hodně luxusní hrobky.

Město osmnáct pater pod mýma nohama se pomaličku budilo do dalšího dne, zahlédla jsem žluté skvrny taxíků a pomalované střechy autobusů. Perfektní výhled na přístav a mravenčení života v docích mi evokovalo stavění pyramid. Nikdy nekončící se lopocení za nejistým výsledkem.

Zacvaknutí sluchátka do vidlice mě vrátilo zpátky do reality. Pohlédla jsem na Garyho. On hleděl na mě. Oba bez emocí, jen prosté zkoumání toho druhého, odhadování reakcí, toho, co nastane, co by mělo být a bude vyřčeno.

„Ahoj,“ promluvil konečně a mně jeho zvučný hlas s lehkým přízvukem jeho evropského rodiště rozvlnil všechny nervy. Neusmál se. Nemračil se. Tvrdý a neodhadnutelný jako vždy. Mám hrát jeho hru nebo se kát?

„Ahoj.“

„Vypadáš dobře.“

„Dík.“

„Až půjdeš odsud, tak už jsem ti domluvil schůzku s Gibsonem.“

Přikývla jsem a snažila se nedat na sobě znát, jak našeho pracovního lékaře nesnáším. Věděl o všem, co se v tomhle baráku dělo a děje, znal tu všechny lidi ze všech oddělení, všichni museli projít vstupní prohlídkou, ale část, do které jsem spadala já, to měla o hodně těžší. Museli jsme dokázat dokonalou fyzickou kondici, a co se mě týkalo, vždycky mi to dal parádně sežrat, i když mi ve finále obvykle neměl co vytknout.

„Takže, tohle bychom měli,“ pousmál se a rozvalil se v širokém koženém křesle. „Další věc je Keats. Dokonalá práce. Rychlé, čisté, proběhla jen noticka ve dvou menších londýnských plátcích, jinak klid po pěšině. Za čtrnáct dní případ odloží pro nedostatek důkazů.“

Ta pochvala by mě měla potěšit. Ale nedokázala jsem se imaginárně poplácat po rameni, protože jsem už Garyho a jeho projevy znala příliš dobře na to, abych věděla, že po prvotní chvále a úsměvech přijde rána na solar.

Jeho úsměv zmizel. Jak jinak.

„Záležitost třetí – Patrick Evan Green. Ještě nevím jmenovitě, kdo nám to tam fušoval do řemesla, ale sbírám indicie na mnoha místech. Do pár dní to rozluštím. Nicméně zadavatel byl samozřejmě dopálený, i když ne tolik, jak by mohl, kdyby objekt zastřelen nebyl.“

Objekt. On už o nich ani nedokázal mluvit jako o lidech. Bylo mu sakra jen devatenáct! 

„Zálohu jsme mu museli vrátit, což nás sice nezruinuje, ale na renomé v určitých kruzích nám to taky nepřidá. Vím, že jsi pečlivá a svou práci odvádíš skvěle, takže jsem se zaručil za to, že to nebyla tvoje chyba ani co se týče plánování, tak ani obhlédnutí a zajištění terénu. Ale stejně se tě musím zeptat – probíhalo až do střelby všechno tak, jak mělo?“

Bože, co to bylo za otázku? Myslí si snad, že měl na sobě ten druhý střelec reflexní vestu s neonovým nápisem Zabiju ho dřív?

„Ano, všechno bylo do té chvíle v pořádku. Prostě se tam zjevil.“

Gary povzdychl, opět se předklonil a sepjal ruce na dokonale vyleštěné desce stolu.

„Fajn. Věřím ti.“ Kecáš. „Ale je ti jasné, že to prostě musíme prošetřit. Smrdí to tu kšeftováním s informacemi a to my si nemůžeme dovolit. Do doby, než se celá záležitost vyřídí, budeš tady. V Portlandu,“ dodal, jako bych byla úplně tupá.

Nedal to na sobě znát, ale zuřil. Už jsem s ním strávila tolik času, že jsem byla s to rozpoznat ty jemné záškuby levého koutku jeho úst, když se snažil přísně kontrolovat své rozvířené emoce. Promačkávání palců. Překřížené kotníky a poklepávající špičku levé nohy, které jsem spíš vytušila, než viděla.

Chápala jsem, že je z toho rozhozený. Já byla taky. Ale zavřít mě v tomhle městě, kde jsem neměla nikoho a nic? Kde jsem se jen mohla užírat nudou a starostmi, co bude dál? Ulevilo se mi, že mě nehodlá odepsat úplně a někde za rohem mě nechat zastřelit, ale ta úleva byla příliš krátká na to, abych si ten pocit mohla užít.

I přes to, že jsem se snažila tvářit neutrálně, musel na mně něco poznat. I on mě znal víc, než se mně osobně zamlouvalo, a některé rysy chování prostě člověk nemohl ovládat, když si jich sám nebyl vědom. A to mě děsně štvalo.

„Vím, že ti to teď asi zní hrozně,“ prohlásil o poznání mírnějším a jemnějším tónem. Zase ta jeho hra na otcovský přístup. „Ale jinak to nejde, musíš být od toho všeho stranou, než zjistím, co se tam vlastně stalo a hlavně kdo je toho příčinou. Vyšlo to z našich řad a tím pádem to ohrožuje nás všechny. Tebe. Mě. Celou tuhle firmu. Všechno, co jsme tu vybudovali. Někdo tu donáší a než zjistím, kdo to je, musím tě uklidit.“

Snažila jsem se uklidnit mé vzbouřené nervy. Myslí to se mnou dobře. Když už nic jiného, aspoň předstírá, že mi věří. Snaží se jen zjistit, která liška mu leze do kurníku a dáví tak kuřata za velký prachy. Racionálně jsem jeho postup chápala a schvalovala.

Iracionálně mě to neskutečně vytočilo. Uklidit mě? A na jak dlouho? Nikdy jsem nevydržela dlouho bez práce, po měsíci nicnedělání už jsem bývala nervní, ale naštěstí se většinou něco naskytlo, i kdyby jen plánování cest pro jiné zaměstnance našeho oddělení.

Nádech. Výdech.

„Fajn. Jak dlouho myslíš, že to potrvá?“

Pokrčil rameny, mezi která bych se snad vešla dvakrát.

„Netuším. Snažím se to uspíšit, co to jde, ale je ti asi jasné, že na některá místa nemůžu tlačit příliš silně.“

„A co mám mezitím dělat?“

Jestli řekne nic, švihne mě.

„Myslel jsem, že až se plně zotavíš, mohla by sis třeba dát zase sadu s Carterem. Jsi jedna z nejmrštnějších lidí, co tu mám, tak proč to ještě nevylepšit? Navíc už jsi v téhle skupině jediná žena. Chci, abys byla dokonalá. Plus střelnice, samozřejmě. Jen abys nevyšla ze cviku.“

Zapomněla jsem dýchat. Jsem mezi ostřelovači už jediná žena? A to má znamenat co? Gary se se mnou nikdy nebavil o tom, kolik takových, jako jsem já, má vlastně pod palcem, ale myslela jsem, že žen je nás tu víc. To už mě děsilo. Co se stalo? Je mrtvá? Za katrem? Ve výslužbě?

Nesnášela jsem pocit, že mě něco děsí.

Navíc ta zmínka o Carterovi... Trénoval se mnou rok, než jsem nastoupila do akcí v terénu. Dostal moji fyzičku z bodu nula až tam, kde jsem teď. Uměl a učil všechno. Gymnastiku, posilování, benchpress, činky, běhání, plavání, kolo. Dával mi občas zabrat tak, až se mi chtělo zvracet. A zabít ho. Ale věděla jsem, že mě zdánlivě ničí proto, aby mě vylepšil. A navíc na Garyho rozkaz, takže jsem musela držet hubu a krok.

Pochopila jsem. Nějaký ten trest přeci jen přijít musel.

Ach jo.     

Přikývla jsem, ale neřekla ani slovo. Co na to taky říct? Byla jsem ráda, že mě nechal žít.

Doslova.

On ale ještě zjevně neskončil.

„S tím taky souvisí třetí věc. Co se to, kurva, seběhlo v těch garážích?“

Ó, sprosté slovo. Gary se vážně začíná rozjíždět.

Rozhodila jsem ruce. „Co ti mám říct? Letěla jsem od kampusu do hotelu, tam se narychlo sbalila, na recepci se odhlásila a mazala k autu. A pak už to jelo. Ani jsem nestačila nasednout. Nebýt Michaela, tak...“

Sakra, už jen jeho jméno mi otočilo žaludek naruby.

Nádech.

Výdech.

„No prostě by mě tam sejmuli. Nevím kdo, nevím odkud ani proč. Ale mířil zatraceně dobře, navíc mě musel mít dobře na mušce. Zbraně mi zůstaly v kufru auta. Nemohla jsem toho moc dělat.“

„Já tě taky z ničeho neobviňuji. Jde ale o to, že střelec z kampusu a tenhle mají společného víc než jen střílení.“

Zpozorněla jsem. „Patří k sobě?“

„Nejspíš. Což znamená, že oba útoky byly mířeny jmenovitě na tebe. A to mě děsí.“

Tak to jsme, hochu, dva.

„Každopádně i kvůli tomu se prostě musíš držet v pozadí. I tady. Dokud nebudeme vědět víc, nemá smysl pokoušet štěstí. Nerad bych o tebe přišel. Takže buď pokud možno co nejvíc neviditelná, ano? Žádné rvačky, půlnoční procházky a podobné koniny.“

Došla mi slova. Pochopila jsem, že moje prvotní obvinění Garyho lidí z útoku v garážích byl hodně velký omyl, což bylo fajn. Ale tohle... Někdo se na mě zaměřil. Přímo na mě. Moje nálada byla už předtím na bodu mrazu, ale momentálně jsem se stávala jedním z grónských ledovců.

Polkla jsem a toporně přikývla.

„Výborně,“ usmál se Gary od ucha k uchu a vypadal ve tváři rázem jako malý kluk, co dostal pod vánoční stromek své vysněné kolo. „Pokud nemáš další otázky, tak jsme pro tuhle chvíli skončili. Každopádně buď na telefonu i online, kdyby něco.“

Jasně. Tlustá čára. Zmiz a buď neviditelná, dokud tě zase nepovolám.

Zvedla jsem se a cítila, jak mi nohy za tu chvíli změkly do podoby želé z narozeninového dortu. Chvějící se prsty jsem pro jistotu zahákla za opasek. Nechtěla jsem, aby viděl mou slabost. Můj strach. Ani já to nechtěla vidět.

U dveří jsem se ještě otočila.

„Gary?“

„Hm?“

„Co měl znamenat ten Glock, který mi Partens dal?“

Pousmál se. „Menší pozornost. Chtěl jsem ti udělat radost.“

„Ale proč tam? Proč v Londýně?“

Nacvičený úsměv mu ve tváři zůstal, ale oči se zúžily. Ale copak? ušklíbla jsem se v duchu.

„Protože mi to přišlo jako dobrý nápad.“

Tenhle tón hlasu už jsem znala. Neptej se a bude ti líp.

Věnoval mi tvrdý, ocelově chladný pohled. Všechno vnitřní pošklebování mě ve vteřině přešlo. Zvedla jsem tedy dlaně vzhůru ve znamení míru a radši urychleně zmizela. Klapnutí dveří a ponurost chodby mi v tu chvíli připadaly jako vstup do ráje.

Doktor Louis Gibson sídlil ve třetím patře. Uvedl mě do ordinace s tak neskutečně slizkým úsměvem, že kdyby mi po návštěvě u Garyho nebylo tak špatně, tak bych mu něco hodně nehezkého řekla.

Takhle jsem si ale jen letargicky sedla na lůžko a snažila se pro tuhle chvíli nemyslet na nic. Na přemýšlení a dohady budu mít ještě času habaděj a nechtěla jsem, aby ten plesnivý dědek s vizáží nadrženého dobrmana poznal, že nejsem zrovna v pohodě.

Noha, rameno. Kontrola, vyčištění, převaz. Tlak, váha, odběr krve. Standard.

„No, nevypadá to tak zle, jak jsem si myslel,“ usmál se na mě sladce a mně se z toho pohledu chtělo zvracet. „Jen ten tlak máte poněkud vyšší, než bych ve vašem věku a při vaší tělesné konstituci očekával. Měla byste se víc šetřit, hlavně co se nervů týče. Pořádně spát a pravidelně se stravovat.“

Dělá si ze mě srandu? Moc dobře ví, co dělám a jak žiju. Ať si trhne.

Všechno jsem poslušně odkývala a co nejrychleji se z jeho ordinace vytratila. Po tom, jak se mě ty jeho suché ruce s pokožkou připomínající pergamen dotýkaly, jak se na mě neustále díval a naprosto nepokrytě si mě prohlížel, mi bylo fyzicky špatně. Dlouhý let, Gary a Gibson se proti mně spikli.

Josh mě odvezl zpátky do bytu. Musela jsem asi vypadat hrozně, protože tentokrát to s konverzací ani nezkusil. Když jsem před domem, ve kterém kromě jiných sídlil i můj byt, vystupovala, dokázala jsem jediné – pokývnout na znamení díků.

První cesta vedla do koupelny. Pocit na zvracení se stal realitou a já se ze sebe snažila vydávit všechno, co mě tížilo a děsilo, všechno, co mi proplouvalo hlavou a nenechalo chvíli v klidu. Svou minulost, celý svůj život, samu sebe.

Bez úspěchu.

Naprosto vysílená a v slzách jsem se zhroutila pod umyvadlo. Cítila jsem, že tohle nemůže dopadnout dobře. Věděla jsem to. Věděla jsem, že někde po cestě mezi Rochesterem a Londýnem se cosi zlomilo a svou vůli to dokonalo v mezičase Keats – Green. To bezejmenné cosi, co rozhodlo o mně beze mě, o mém osudu, životě a smrti.

A já neměla ani tušení, co to je a kdo za tím stojí. Čí pošahaná hlava to vymyslela a čí ruce to vykonaly. Někdo z minulosti, kdo se mstí? Nebo kdo? A proč? Z nenávisti, vášně, pro peníze nebo obdiv svity kolem sebe?

Slzy mi po tvářích stékaly do klína, ale já je nevnímala. Měla jsem před sebou obraz Patricka, jak od svého auta mává spolužákům, usměvavého, mladého, s celým životem před sebou.

Nedokázala bych to udělat. Řekla jsem to Michaelovi a myslela jsem to vážně. Když jsem ho viděla, přestal být jen záznamem v počítačovém seznamu, ale stal se hezkým klučinou, který toho mohl ještě zatraceně moc dokázat.

A zkázu smrti jsem na něj seslala já. Kdybych tam byla sama, nic by se mu nestalo. Sešel by se s kamarády a zašel na ranní seminář, při kterém by se dopoval pressem z automatu a snažil se zapsat všechny důležité poznámky. Holky by po něm pokradmu zahlížely a profesor by dělal, že nevidí, jak si po straně povídá s kluky kolem sebe.

Místo toho jsem s sebou do kampusu přitáhla někoho, kdo to udělal. Zabil ho. Donutil ho pocítit bolest, ten poslední pocit, který na tomhle světě zažil, a přerval jeho nit osudu. Byla tak krátká, jako si nikdo nezaslouží. Ani Patrick, ani nikdo jiný.

Plakala jsem a připadala si bezedná a dutá. Brečela jsem pro Patricka a všechny, kdo toho krásného mladého kluka museli pohřbít jen tři roky po jeho mámě, kterou jsem zabila já. Já. Já, která si zase po pár týdnech zahrála na boha za peníze.

Plakala jsem za sebe, sebelítostí, kterou jsem si obvykle nepřipouštěla a která se mi vyhýbala jako čert kříži. Za svůj život, který jsem promrhala. Za Michaela, kterého jsem milovala a nechala v Londýně, nádherném a dokonalém městě. Zraněného, ublíženého a právem naštvaného.

On by mi dokázal poradit. Nebo mě aspoň utěšit. Ubalil by nám oběma cigarety a nalil whiskey do sklenek na dva palce, aby nás to skutečně vyklidnilo. Ustlal by si u mé postele, podepřel si bradu sevřenou dlaní a díval se na mě. Šeptal by mi konejšivá slůvka do ucha, dokud bych neusnula a konečně se cítila v bezpečí. Bez ošklivých snů, cítíc dotek jeho těla na svém bez všech postranních úmyslů. A ráno bych se vzbudila, svěží a uvnitř čistá jako lilium, a celý den by byl prozářený jeho dokonalým úsměvem.

Probral mě domovní zvonek. V prvotním šoku nad příliš hlasitě znějícím zvonkem jsem se zvedla a praštila se hlavou o umyvadlo. Jiskřičky bolesti mě na vteřinu ochromily, než jsem byla schopná odsunout je do pozadí, po čtyřech vylézt ze svého úkrytu a dojít ke dveřím.

Carter. Bože, co ten tu teď chce?

Držíc se za bolavé místo na hlavě jsem otevřela dveře a pustila ho dovnitř. Byl dokonalý jako vždy. Léty dřené tělo kickboxem mu halila značková tepláková souprava, volná na těch správných místech a těsná na těch ještě správnějších, bezmála dva metry živé váhy jen ve svalech a kostech, delší černé vlnité vlasy svázané do culíku na temeni, lehce snědá pokožka vonící po sprchovém gelu, černé oči a plné rty.

I když mi hlava třeštila, musela jsem se v duchu pousmát. Na to, jak dlouho jsem ho neviděla, tak zůstával pořád stejný. Dokonale krásný chlap, který v sobě geny své mexické matky popřít nemohl, kterého by člověk rád potkal, když by se dostal do nesnází. 

„Co tu děláš?“ zavrčela jsem.

„Taky tě rád vidím,“ usmál se na mě vlídně a ladně kolem mě vplul do bytu, v chodbě shodil tašku přes rameno a zamířil rovnou ke kávovaru, který pohotově připravil a zapnul.

„Volám ti už tři hodiny. Gary říkal, že jsi v pohodě, a ať se u tebe stavím a začneme. Ale mezi námi, zlato – vypadáš fakt hrozně.“

„Běž někam,“ svalila jsem se na gauč a nepřestávala si konečky prstů masírovat hlavu.

„Ale copak? Kocovinka?“

„Ne. Praštila jsem se.“

Bratrsky se pousmál a sedl si vedle mě.

„Ukaž to, ty nemehlo.“

I když mě jeho dotyk bolel, což bylo celkem pochopitelné, byla jsem ráda, že ho vidím. Po Joshovi byl jediným skutečně normálním členem našeho společenství Mason & a jeho nohsledi. Ne že bychom se spolu nikdy nepohádali, to jsme uměli víc než dobře, ale nikdy ne ve zlém. Nahrazoval mi tak trochu Simona a myslím, že to tak cítil i on.

Byl to prostě kamarád. Dokázal mě podržet, rozesmát, zlehčit situaci. Dokázal mě uklidnit i dostat do varu, uměl ve mně vyvolat zvíře, které ho skolí na zem a on z toho má ještě radost. Za ten první rok, co jsem byla pod Garyho vedením, jsme se sblížili natolik, že jsme před sebou neměli tajemství. Skoro.

„Budeš tam mít excelentní bouli, ale to tě z výcviku neomlouvá.“

„Dej mi dneska s pohybem pokoj,“ zaúpěla jsem a svalila se do polštářků. Mrkla jsem na hodiny. Jedna odpoledne pryč. Jak dlouho jsem ležela v té koupelně? Sakra. Není divu, že mě bolí všechno a ne jen hlava.

S úsměvem si povzdychl a došel nám nalít dva velké hrnky silné kávy.

„Skoro bych řekl, že jsem rád, že to není kocovina. Ale nerad bych dostal po hubě dřív, než začneme naostro “

Bože! On a jeho přístup k alkoholu. A k cigaretám. A rychlému občerstvení. A vůbec všemu, co mi chutná, co mám ráda a co mi dělá život snesitelnějším. Byli jsme prostě jako voda a olej – každý úplně jiný, ale zároveň jsme vždycky pluli na stejné vlně, jen jeden na světlé straně a druhý na temné.

Ha. Který asi na které, že?

Nedokázala jsem se usmát. Neměla jsem sílu ho odpálkovat, jak jsme byli oba zvyklí.

Usrkl horké kávy, postavil hrníček na stůl a opřel si hlavu kousek od té mé.

„Amy, co je s tebou?“

„Všechno jde do sraček,“ zašeptala jsem a do očí se mi zase tlačily slzy.

Ne, tady ne!

„Jo, něco jsem zaslechl. Ale tak co, holt trochu humbuk, Gary to dá za pár dní do pořádku a zase bude všechno tak, jak má být. Trocha rozumně dávkovaného chaosu téhle zkostnatělé instituci neublíží.“

Matně jsem se pousmála. Tolik se snažil to všechno zlehčit a rozveselit mě, že jsem neměla sílu poslat ho pryč, i když jsem v tu chvíli netoužila po ničem jiném, než být sama. Raději jsem usrkla kávy, kterou udělal podle svého zvyku s vražedným množstvím kofeinu, protáhla si ramena a sáhla po krabičce cigaret.

„Fajn, dej mi deset minut na kafe a cigáro, pak můžeme začít. Co sis na mě vůbec připravil?“

Zamračil se nad cigaretovým dýmem, který jsem se snažila vyfouknout mimo něj.

„Nic těžkého, mluvil jsem s Gibsonem, tak vím, že ty rány zatím nesmíme moc přepínat.“

„No, já se o to ani snažit nehodlám.“

Zašklebil se, když v mém hlase poznal dřívější hravou pichlavost, která nás oboustranně provázela od doby, co se známe.

„To je mi úplně jasný, ty lenochu.“

„Macho.“

„Lemro.“

„Kokose na sněhu.“

Tím jsem ho dostala vždycky.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 9. kapitola: