Catch me If you can Prolog + 1. kapitola - Začátek • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, tak tady je slibovaná povídka. Je to pouze a pouze moje patlanina. :) O čem je? Dva andělé sestoupili z nebe, aby chránili lidi před upíry, co se všechno stane, až budou na zemi? Prosím o nějaké komentáře! Děkuji! TerryBells...

26.04.2013 (14:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 525×

Prolog:

Dívala jsem se zmateně, nevěděla jsem, co mám dělat. Všechny svaly v mém těle ztuhly a já nemohla reálně uvažovat. Viděla jsem vše, co mi předtím bylo skryto. Cítila jsem tu bolest, kterou jsem se zde naučila. Ne fyzickou, kterou jsem znala, ale bolest, kterou mi způsobila láska. Nikdy jsem neuvažovala nad tím, že by se mi něco takového mohlo stát! Myslela jsem si, že mě to obejde a já budu výjimka! Ale to by nebyl život, bohužel, u mne nekonečný život, který jsem chtěla prožít s ním. A teď? Nemá cenu zde být. Ale co mám dělat? Vrátit se nemůžu a nechci – nemůžu zůstat na stejném místě jako zrádce!

1. kapitola - Začátek

Sestoupit z nebe je pro anděly nejtěžší věc. Samozřejmě si tím nemusí projít každý, ale zrovna já jsem ta, která sestoupit musí. A se mnou sestoupí moje láska. Máme jeden úkol, jeden cíl. Musíme chránit lidi před tvory noci. Před predátory, kteří zabíjejí… Upíry!

Jsem Melany, anděl, který chce vidět všechny upíry mrtvé! A jak už jsem zmínila, někdo půjde se mnou, můj Michael. Každopádně jsem asi jediný anděl, který se kdy na sestup z nebe těšil. Když nepočítám Michaela! A proč? Já vlastně ani sama nevím. Všichni tvrdí, že jsou lidé zlí, nevděční… Jsem divná, že tomu nevěřím. Jsem možná zvláštní, to nepopírám, ale jak mohou být lidé špatní, když cítí lásku? Není to to jediné, co je důležité? Vím, že mluvím jako naivní husa. Možná ano, ale neberte mi mé představy, které jsou možná trochu dětinské.

„Melany?“ oslovil mne můj otec, prošedivělý stařík se stálým úsměvem na rtu. On se sestupu vzdal, tím pádem i věčného mládí, které poskytne Země. Má matka se sestupu nevzdala. A kde je teď? Mrtvá, asi si všichni dokážete představit, které monstrum mou mámu zabilo. Alo, tipujete správně, upír. Je to jeden ze zásadních bodů, proč je pro mne sestup tak důležitý – pomsta.

„Vážně si to nechceš ještě rozmyslet?“ tlačil na mne. Nechce ztratit svou dceru. Svou dceru s hnědými dlouhými vlasy a očima se stejnou barvou. Tvrdil, že vypadám, jako bych mamce z oka vypadla.

„Tati, promiň, ale víš, že mne nepřesvědčíš. Zkoušel jsi to už stokrát a ani jednou se ti to nepovedlo,“ připomněla jsem mu.

„Ano, ale dvakrát jsi byla nalomená…“

„Ne, nebyla. Jenom jsem to předstírala, abys mi dal trochu pokoj,“ uvedla jsem vše na pravou míru.

„Budeš mi moc chybět. Mám tě ráda, a vždycky mít budu,“ prohlásila jsem a pevně ho objala. Cítila jsem, jak mi jedna horká slza stekla z líce. Věděla jsem, že je to to nejlepší, co můžu udělat, ne jen pro sebe, ale stále jsem nechtěla odejít.

„Budeš mi taky chybět, Melany. Vždycky mi bude chybět,“ stěží maskoval slzy. Co kdybych zde ještě nějakou dobu zůstala? Jen na pár dní, abych se ještě pořádně se všemi rozloučila! Jasně, a potom to budu zase oddalovat. Ne, už jsem se rozhodla. Musím jít, navždy z mého domova. Po dlouhém rozloučení s mojí rodinou jsme se konečně s Michaelem dostali k tomu odchodu. Když se anděl rozhodne sestoupit, tak se už nikdy nemůže vrátit zpět. Což mě možná na chvíli přinutilo se nad mou volbou pozastavit. Michael byl rozhodnutý už dávno, neměl zde nikoho, rodiče zemřeli při honbě za upíry a jinou rodinu neměl. Možná i on mi trochu dopomohl k mému riskantnímu rozhodnutí.

Byl velice temperamentní a dokázal, abych v jeho přítomnosti dokázala zapomenout na vše, co je důležité. Dokázal mne přinutit ke všemu, co chtěl on. A já nevím, jestli to bylo vždy dobře, ale milovala jsem ho. Milovala jsem, když jsem se ztratila v jeho zelených očích.

„Připravená?“ mrkl na mne a hodil k tomu ještě jeden ze svých úsměvů, které dokonale ovládal.

Nepatrně jsem přikývla, nechtěla jsem, aby na mne byla vidět nervozita, ale bohužel se jí nedalo zabránit. Ještě jednou se na mne povzbudivě podíval. Založila jsem svou ruku do jeho.

„Jak se vůbec dostaneme dolů?“ napadla mě věcná otázka. Michael se usmál a ukázal na les před sebou.

„Přes les,“ pohodil rameny.

„Přes zakázaný les?“ vyjekla jsem.

„Teď už víš, proč je zakázaný. Jedině tak se dá sestoupit. Jsi připravená?“ Přikývla jsem na jeho slova.

Les na mne vždy působil hodně strašidelně, upřímně jsem nikdy nevěděla, proč tam je. Teď to vím. Vkročili jsme na tmavou mýtinu, kam jen sotva doléhalo nějaké světlo. Stromy tvořily clonu, sem tam zahoukalo nebo vydalo zvuk zvíře. Celá atmosféra působila strašidelně, takže už vím, proč je sestup těžký, musíte si projít tímhle. Párkrát jsem dokonce čekala, že na nás vyskočí upír. Proto jsem celou svou silou drtila kolík v ruce. Michael si mne zábavně prohlížel. Myslel si, že jsem si na něm taky nevšimla strachu. Tak nějak ho dokázal zamaskovat. Ale já ho už znám celkem dlouho, takže přede mnou nic neskryje! Cesta byla nekonečná a ke konci dokonale otravná, už nemělo cenu se ani bát, protože jsem věděla, že se nic nestane. Zahlédla jsem něco v dálce, jakoby malé světélko, možná, že už mám halucinace. Jo, to bude ono. Ale jak byste vysvětlili, že se to světlo zvětšovalo, že bychom už byli u cíle?

„Michaele? Kde vlastně vyjdeme?“ zajímala jsem se.

„No, ono je to pokaždé jiné. Kde tě zrovna potřebují, některým andělům se dokonce stalo, že si na tom místě našli lásku. Takže… Je to různé. Jelikož my jsme dva, tak nás v tomto městě bude sakra potřeba. Svou lásku už máme,“ usmál se. Já jsem mu úsměv oplatila.