Čára - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Eliščin první klidný sen po dlouhé době, protkaný vzpomínkami na dětství, kdy Jeho jméno ještě neznala. A její první večeře s novou rodinou a novými zaměstnavateli v jedné osobě.

02.05.2016 (10:00) • Angela • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 481×

„Tati, tati, tak už pojedeme?“ dotazovala jsem se nedočkavě, zatímco jsem přešlapovala před kuchyňským oknem. Stála jsem v zahradě, okno bylo nízko, ale přesto jsem špatně viděla dovnitř. Dopolední slunce mě natolik oslepovalo, že vnitřek místnosti pro mě zůstal tmavý, tajuplný. Ale někde tam uvnitř byl. Můj milovaný tatínek.

„Hned. Ještě nachystám svačinu. Co Martínek? Už je nachystaný?“ zeptal se mě příjemně melodický mužský hlas.

„Nevím,“ odfrkla jsem si. Nebyla jsem nadšená, že Martin jede s námi. Ale bylo to samozřejmé. Byl to přeci můj mladší bratr. Usmrkánek.

„Ještě čepičku, aby jsi neměl úpal,“ slyšela jsem z chodby mámin hlas.

„Já ji nechci!“ odpověděl jí ihned protáhlý hlásek Martina.

„Ale Martínku,“ protestovala máma. Poodešla jsem od okna. Tohle jsem poslouchat nemusela. I když mi bylo teprve deset let, lezlo mi to na nervy. To jsem byla taky tak umanutá? Prý ano. Říká máma. Táta říká, že jsem jeho mazlík a že jsem hodná. Pousmála jsem se a sklonila se k Micině, která se mi zatím motala pod nohama. Menší mouratá kočička spokojeně zavrněla, když jsem ji začala drbat za ušima. Posadila jsem se na schůdek přede dveřmi a čekala.

„Můžeš zatím připravit kola,“ zazněl z okna povel od táty.

„Jasně!“ nadšeně jsem odpověděla a dala se do práce. Byla jsem důležitá!

Ještě nějakou chvíli trvalo, než jsme se vypravili, ale nakonec se povedlo. Dvě kola, Martin na sedátku u táty, taška s věcmi, slunce už téměř nad hlavou, ale to nevadilo. Jeli jsme na koupaliště!

Máma zůstávala doma. Nikdy nejezdila s námi. Už zase ji bolí hlava. Nevadilo mi to. Nikdy jsem to neřešila.

Měla jsem? Není to důvod všeho? Neměla bych nikdy zapomenout na to, že rodiče mají být všude spolu, když jejich děti zažívají první zlomové věci. Třeba se naučí plavat…

Chtěla jsem tátu překvapit. Byla jsem vždy totální nemehlo. Jako poslední jsem se naučila ve třídě šplhat a doteď jsem neuměla přeskočit kozu. Ale teď… Už vím, jak na to. Prostě pár temp a bude to.

Táta ležel na dece. Asi spal. Martin byl v brouzdálku před chvíli, takže teď spokojeně žvýkal kus rohlíku a nestaral se o nic. Sice za chvíli zase začne prudit, že chce tam a tam, ale teď byla chvilka klidu. Když jsem se zvedla, ohlédl se po mně tím svým andělským kukučem, ale brzy jeho zájem opadl. Bezva!

Rukávky jsem nechala sušit na dece. Přešla jsem k okraji bazénu, vlezla do vody a přitiskla se ke břehu, jako kdyby snad v klidné a kalné vodě byl nějaký proud.

Nic to nebude. Žádný problém. Prostě ta samá tempa jako s rukávky. Ovšem já přeci jen byla srab, takže jsem první zkoušku provedla v místě, kde jsem dosáhla na dno i s hlavou nad hladinou. Jedno tempo, druhé, zmatek v hlavě z toho, že to funguje. Znovu jsem se chytla okraje. A zas. Jedno tempo, druhé, třetí… Nevnímat ty ponižující pohledy ostatních. A přitom mě nikdo nevnímal. Ruch a křik kolem mě splynul a já vnímala svůj úspěch. Při kraji jsem plavala až do místa, kde byla větší hloubka. Když jsem si to uvědomila, srdce mi tlouklo ještě hlasitěji. Jak říkám, byla jsem srab. Chytla jsem se okraje, vylezla z vody a rychle běžela k dece.

„Tati, tati!“ pokropila jsem nebohého spícího sprškou vody. „Umím plavat, umím plavat! Pojď se podívat, no tak, pojď,“ táhla jsem napůl spícího muže do vzpřímené polohy.

„Já chci do vody,“ začal hned Martin. Zamračila jsem se na něj. Tak to tedy ne. Teď se budu chlubit já!

„Tak se podíváme na Elišku a půjdeme,“ uklidnil táta střelhbitě situaci.

„Ale já chci hned,“ začal Martin fňukat. Táta si jen povzdechl, ani se neohlédl a nechal vztekajícího se Martina na dece. Já bezstarostně hupsla do vody a předvedla hrdě pár svých temp.

Hřálo mě to nejkrásnější slunce. Tátova pýcha.

Tati!

Vrátili jsme se kolem šesté. Cítila jsem pálení v uších, jak jsem se neustále potápěla, a trochu bolest na prsou z toho, jak jsem se trochu nalokala chlorované vody. Ale bylo mi skvěle. Odložili jsme kola. Máma ležela. Bolela ji hlava. Táta zatím šel dělat něco k večeři.

„Já mám hlad,“ postěžoval si Martin.

„Hned to bude,“ odpověděl z okna táta. Pověsila jsem zatím ručníky a mokré plavky. S bráchou jsme zůstali na zahradě. Bylo příjemně, slunce už nepražilo a my byli z koupaliště krásně osvěžení.

„Pojď si něco hrát, kopat míčem… Fotbal!“ navrhl Martin. Souhlasila jsem. Zabijeme aspoň čas.

„Nekopej tak moc… Bacha, nemiř mi na hlavu, ty blbečku,“ stěžovala jsem si dokola, ale co to bylo platné. Martin střílel hlava nehlava.

„Martínku, ať se neuženeš,“ ozval se mámin hlas. Asi už ji hlava dobolela.

„Au! Co děláš! Já už nechci hrát!“ vykřikla jsem, když jsem dostala do břicha takovou ránu, až jsem měla pocit, že na zemi skončí obsah bazénu, který jsem dnes vypila. Martin se urazil.

„Nechte toho, už je stejně večeře,“ ozval se táta.

„Ukliď si ten míč,“ zavelela jsem na bratra.

„Ne, ukliď si ho sama!“ oponoval.

„Ty jsi chtěl hrát!“

„Já ho uklízet nebudu!“

Následovalo pár sprostých slov. „No tak, Eliško, měj rozum, jsi starší,“ objevila se ve dveřích máma.

„Ale to je pořád… To není fér…“ zaskuhrala jsem. Martin zatím zmizel do domu.

„Nemůžeš aspoň chvíli přestat, už mě zase bolí hlava,“ vzdychla máma, ruku položenou na čelo, a odešla taky. Uraženě jsem míč uklidila.

Ty špatné věci se přeci vždy zapomínají. Tak nám funguje paměť. Musíme zapomínat, jinak by měl každý depresi. A každý by byl zděšený ze svého vlastního porodu. To jsem si pamatovala ze středoškolské psychologie.

Ráda jsem chodila na hřiště. Byla jsem velmi přátelská, nedělalo mi problém najít si kamarády a hrát si s úplně cizími dětmi. Zastávala jsem se slabších. Byla jsem hřišťový superman. Alespoň ve svých očích. Jednou jsem ale opravdu jednoho kluka ubránila a on mě vzal domů, chválil mě před svými rodiči a já dostala lentilky a vděčné úsměvy. Byla jsem hrdinka.

„Tati, můžu jít na hřiště?“ škemrající oči až navrch hlavy.

„A úkoly hotové?“ Přikývla jsem. „No, tak běž. Do šesti doma.“

„Jo, díky!“ vyskočila jsem metr dvacet. „A řekni to mámě.“ Zapadla jsem stejnou měrou hluboko. Tušila jsem, co přijde.

„Mami, já půjdu na hřiště.“

„No to teda nevím…“

„Ale táta mi to dovolil,“ začala jsem hned špatně. Vyčítavý tón se mi nepovedl skrýt.

„Že táta… Takže já jsem tu na nic?“ vztekle máma vstala. Ta slova asi ani nebyla určená mně. Vyběhla ven. Táta byl totiž na zahradě. Plel. Máma si četla. „Jak jí něco můžeš dovolit, aniž by ses se mnou domluvil…?“

Neposlouchala jsem. Trucovitě jsem si sedla na postel v pokojíčku a začala brečet. Po chvíli třískly dveře na zahradu. Máma byla zpět. Posadila se. Bylo ticho. Vyčkávala jsem. Počítala do deseti. Srovnala si oblečení. Počítala znovu.

„Mami…?“

„Nikam nepůjdeš.“

„A proč?“

„Proč bys pořád někde courala.“

Hotovo. Jiný důvod nebyl. To znamená…

Bylo to bezdůvodné. Snad kdybych si všeho všimla dřív.

Někdo zaklepal. Opatrně jsem rozlepila oči. Slunce za okny bylo pryč, stromy byly zbarvené do oranžova. „Elis,“ ozval se ženský za dveřmi, „sind Sie wach?“ Myšlenkami jsem se vrátila zpět do reality. Vzpomínky na dětství jsem nechala snům. Jsem teď a tady. Léto, Dortmund. A moje práce. Vysněná, ne?

„Ano, jsem,“ odpověděla jsem, vstala, letmo se prohlédla v zrcadle na šatní skříni a otevřela dveře. „Omlouvám se, usnula jsem na delší dobu…“ spustila jsem tváří v tvář příjemně vyhlížející, velmi upravené Němce ve středních letech. Žena pana Keschnera se zdvořile usmála.

„Za chvíli bude večeře. Budeme rádi, když se připojíte. Probereme vše potřebné.“ Samozřejmě jsem souhlasila. Němka, těžko ji budu přezdívat Keshka, ale je ženou Keshiho, zavřela dveře a já znovu osaměla.

Vzhůru do reality!

Rychle jsem se přestrojila, trochu se v koupelně opláchla a zamířila jsem dolů. Z haly jsem trochu váhala, kam vejít, ale dveře do obývacího pokoje byly otevřené. Místnost byla poněkud tmavší. Napravo byl krb, vedle televize, proti němu drahá kožená sedačka, velmi rozložitá, ale nyní obsazená jen Keshim. Pozdravil mě. Místnost byla zakončena prosklenou stěnou, která byla zároveň vchodem na terasu. Nalevo se rozlévalo teplé světlo. Byla tam jídelna. Jednoduchý stůl, příborník a dva střapatí chlapci, kteří mě zvědavě sledovali. Oběma bylo osm let.

Němka se vyloupla z postranních dveří a nesla mísu brambor. Vše už bylo prostřeno. Těžko říci, zda vyvařovali kvůli mně, nebo je to běžné. Keshi se trochu neochotně zvedl od televize. Jedlo se v tichosti. Kuřecí plátek, přírodní, brambory s bylinkami. Zeleninový salát. Byli mi představeni oba chlapci, Gabriel a Rafael. Biblická, vlastně andělská jména. Ale oni byli Gabi a Rafi. Gabi měl pichlavější oči a větší vyřídilku, Rafi byl tišší, tulivější.

Manželé se mnou ujasnili podmínky, co je třeba s chlapci absolvovat. Připravit snídani, vzbudit, odvést do školy, můj kurz němčiny, přivést ze školy, odvést na kroužky, udělat úkoly, dohlédnout na hřišti. Příprava večeře zůstane v péči paní domu, stejně jako jiné domácí práce, se kterými budu případně v sobotu pomáhat. Neděle za všech okolností volná, většina sobot též. Keshi mě zítra bude učit s jejich autem a orientaci po městě – cestu do školy a podobně.

Vše probíhalo hladce, až jsem tomu nemohla uvěřit. Chlapci neřvali, celkem normálně mě akceptovali. Eliška bylo komplikované jméno, zůstali jsme u obdoby vhodnější – Elis. Keshi odešel pak chlapce uložit a já pomohla jejich matce uklidit nádobí. Následně přišla sklenka vína, trochu dívčího tlachání a tykání. Měla jsem jí říkat Ingrid.

Po chvíli jsem se omluvila. Přeci jen jsem toho měla dost.

Netrvalo to dlouho a znovu, čerstvě umytá, jsem ležela ve své nové posteli. Vida, měl jsi pravdu… Zvládnu to. Všechno zvládnu.

Zavřela jsem oči a viděla jeho tvář. Nepotřebovala jsem fotografii. Vždy si ji budu pamatovat.

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování