OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Can´t break a broken heart - 1. kapitola

24.09.2010 (14:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 740×

Skrz tmu najednou začaly prosvítat letmé paprsky světla. Dívka lehce zamručela. Všechno se tak motalo. Ani ta studená zem, na které ležela, se v tuto chvíli nezdála být moc stabilní.

Bolelo ji celé tělo, ale to nebylo nic oproti tomu, jak vyváděla její hlava. Nemohla se soustředit, přemýšlet, racionálně uvažovat.

Vše bylo tak zmatené. Kdyby tak mohla otevřít oči. Překvapilo ji, že mohla... Měla rozostřené vidění a hlava ji bolela ještě víc.

Nerozeznávala, kde je, ale postřehla, že kousek nad ní stojí dvě osoby, které se tiše dohadovaly.

„Znáš pravidla ne?!“

„Je to holka! Malá holka!“

„Není to malá holka!“

„Tati?“ zašeptala bezmocně. Hlasy utichly. Nikdy by nebyla tak vděčná, kdyby k ní přišel, kdyby ji zachránil, vzal do náruče.

Vnímala pár kroků směřujících k ní, ale všechno se znovu roztočilo, ještě zběsileji než předtím. Poslední co vnímala, byla zase ta ostrá slova: „Říkal jsem, abyste nebrali zajatce!“ A v tom ji došlo, že opravdu není u svého otce.

-----------

„Abby, jdeš do akce!“ Do dveří vpadnul kluk, který mohl být jen o pár let starší než ona.

„To asi ztěžka!“ Dívka s dlouhými neposednými tmavě hnědými vlasy se skláněla nad knížkou a seděla v tureckém sedu na nepohodlné pohovce.

„Jo, dneska jdeš s náma!“

„Nemůžu nikam jít. Nemám dokončený výcvik a nemám ani povolení!“

„Rozkaz přišel od samotného pana Richardsona. Povolení nepotřebuješ!“

Její výraz rychle ztvrdnul.

„Nemůžu jít...“

„Musíš. Nemáme dost lidí. Pětka se ještě nevrátila.“

„Proč vybral zrovna mě? Je spousta jiných, kteří...“

„Víš, proč tě vybral.“

„Nechci jít.“ Nahodila psí očka a téměř fňukla.
„Přestaň to tu na mě hrát a jdeme!“ zašklebil se pobaveně kluk a vzal ji kolem ramen.

„Jerry, no tak...“

„Ne, jdeme!“ Chlapec ji vystrčil ze dveří. „Bude to dobré! Jen dělej, co máš, drž se u mě a poslouchej rozkazy!“

„Rozkazy, rozkazy...“ zabreptala naštvaně.

„Na akci jako je tato, se toho nikdy moc neděje. Třeba tam budeš jen do počtu!“ Povzbudivě ji ještě jednou objal kolem ramen a pak s ní vyšel z budovy.

Šli přes rozlehlý vybetonovaný areál, kde byla spousta budov, které byly obehnány vysokými ploty s elektrickým proudem a byly jištěny kamerovým systémem.

Abby se s Jerrym v další budově rozloučila a zamířila si pro své oblečení. Vyfasovala uniformu jakou tu měli všichni, ale samozřejmě zase o dvě čísla větší než byla její velikost.

Šla se převléci, ale zjistila, že v šatně už nikdo není. Rychle na sebe navlékla zelené maskáče a pořádeně je stáhla páskem. Potom si ještě ohrnula nohavice, aby si o ně nepackovala. Natáhla na sebe černé tílko a hodila si přes něj maskáčovou bundu. Vklouzla do vojenských botů, které ji jako jediný kousek oblečení byly, ale za to se jí všichni smáli, že je to jak bota pro panenku. Ve spěchu ještě popadla svoji identifikační známku a při chůzi si ji dávala kolem krku.

Rychle přiběhla do další místnosti, kde už byli nastoupeni všichni kromě ní. Dokonce i Jerry už tu stál, ale jen proto, že měl výhodu toho, že byl oblečený. Vetřela se do zástupu vedle něj a stoupla si podle vzoru ostatních do pozoru. Už jí začínalo být úplně jedno, že všichni jsou o přinejmenším o hlavu vyšší než ona.

„Zase pozdě!“ spustil ostře kapitán a přešel přímo před Abby. „Jenom proto, že zde máte protekci, to neznamená, že si můžete dělat, co se vám zrovna zlíbí! A dívejte se mi do očí, když s Váma mluvím!“ Brunetka se musela dívat nahoru, aby dohlédla do mužovy tváře, kterou tvořily tvrdé rysy a pár jizev.

Díval se na ni přímo zhnuseně a s opovržením, ale ona mu jeho výraz opětovala jen tváří, v níž se zračil nezájem a drzost, která jí přímo sršela z očí.

„Všichni tu víme, že jste tatínkův mazánek. Nebudu zodpovídat za vaše chyby! Tady Vám nebudu ustupovat jen kvůli vaším známostem! Budete poslouchat každé mé slovo! Jediné zaváhání a je mi jedno, co s vámi bude. Rozumněla jste, slečno Richardsonová?!“ Abby zarytě mlčela, protože si v hlavě právě přehrávala, co o kapitánu Strikovi ví.

Jednotky, kterým velel, byly pokaždé vyslány do nejnebezpečnějších akcí, které velmi úspěšně plnili s minimálními ztrátami na životech vlastních lidí. Problém bohužel byl, že ztráty na straně druhé byly příliš velké. Nedíval se na to, koho se při svých misích zbaví. Byl to pro něj jen obyčejný úkol. Lidský život pro něj nic neznamenal.

„Odpovězte na otázku!“ Teď už křičel téměř u Abbyina ucha. „Rozumněla jste mi, Richardsonová?!“
„Ano, pane!“ zakřičela, ale oproti jeho hromovému hlasu to bylo spíš jako pípnutí.

„Odchod!“ zavelel a vyšel ze dveří. Za ním postupně začali odcházet i ostatní.

„Naštvala jsi ho ještě před akcí!“ Drbnul do ní ramenem Jerry.

„Hm... mohl si za to sám.“ Už byla skoro ve dveřích, ale předběhl ji někdo jiný, kdo se na ni provokativně otočil a zastavil veškerý průchod.

„Děláš problémy, mrně!“ Abby by mohla mít zavřené oči, někdo by ji mohl praštit do hlavy nebo zdrogovat, ale tento hlas by poznala za každé situace.

„Opravdu, Andreo? Znovu ten jízlivý tón?“ Andrea byla vysoká blondýnka statné, ale štíhlé postavy, která patřila k menšině žen tady. K Abbyině nespokojenosti byla víc přizpůsobena pro tady tu práci a byla o několik let starší, čímž si už vysloužila čestné místo, které ji taky pomohlo zajistit její ledové srdce a to, že postrádala jakkékoli city.

Abby netušila proč ji Andrea nenávidí, ale měla podezření, že jen potřebuje obětního beránka, na kterém si vybije vztek.

„Pokus se nám to nekazit! To, že si tatíček zavolá a dotlačí tě sem, nic neznamená.“
„Neprosila sem se o to, abych tu mohla být, ale ty ses asi musela plazit hodně dlouho, aby tě dali ke Strikovi... Možná, že ses neplazila jen po zemi, ale zkusila jsi to i kolem tyče!“

Někteří vojáci se ještě vrátili zpátky ke dveřím, aby zjistili, co se tu děje. Většina z nich teď obdivně hvízdla.

„Co jsi to řekla?!“
„Slyšelas!“

„Bude bitka! Wooow!“ ozvalo se od některého z mužů.

„Abby, kašli na ni...“ Jerry ji vzal za paži a pokusil se ji protáhnout kolem Andrey ke dveřím, ale marně. Brunetka se mu totiž vyškubla.

„Poslechni kamaráda, kašli na to, mrně...“

„Co to má znamenat?!“ Kapitán Strik si mezitím uvědomil, že ho z jeho jednotky nikdo nenásleduje, proto se vrátil zjistit, co se děje. „Richardsonová! Co se to děje, k čertu! Chci tě mít na očích! Přede mě!“

„Ještě jsme neskončili!“ šeptla Andrea, když kolem ní Abby procházela.

„Vždyť my ještě ani pořádně nezačali!“ vrátila jí to drze hnědovláska.

„Richardsonová, ty se budeš držet v pozadí! Zůstaneš v zadu u těch keřů!“

„Ano, pane...“ řekla neochotně do sluchátka, díky kterému jí kdykoli mohl řvát do ucha, jak se mu zachtělo a dívala se jak zbytek jednotky obsazuje přední pozice nebo míří ještě dál. Nijak netoužila být někde vepředu, ale zase chtěla mít poblíž někoho, s kým by mohla komunikovat, aniž by je přes komunikátor slyšeli úplně všichni.

Tiše zalehla do jednoho keře i se svojí zbraní a rozhlédla se. Viděla na Andreu, která měla podobnou pozici jako ona sama, s tím rozdílem, že ona ležela na nějaké malé garáži, na kterou se vyhoupla a měla lepší výhled.

Abby ani netušila proč tu jsou a co dělají, proto promluvila do komunikátoru.

„Co tu vlastně děláme?“
„Richardsonová, co bysme tu asi mohli dělat?“ rozlítil se šeptem kapitán.

„Já nevím.“
„Kristepane, kdo vás učil?“
„Nejlepší učitelé v zemi, pane.“

„Asi ani nejlepší učitelé nic nezmůžou s tím, že žena v armádě nemá co dělat.“

Ozvalo se naštvané odfrknutí.

„Andreo, ty a pár dalších jste výjimka, kterou slečna Richardsonová nesplňuje,“ dodal. „Jsme tu, protože tu byli viděni možní odpůrci.“
„Nemyslím si, že by lidé, kteří jen nesdílejí stejný názor jako naše vláda, měli být okamžitě likvidováni,“ pronesla Abby a ještě rychle dodala: „pane“.

„Na Váš názor se naštěstí nikdo neptal. Všichni na místa!“

Abby se ostražitě rozhlížela okolo sebe a vnímala sebemenší zvuk. Potom uslyšela nějaké pravidelné bouchání něčeho o zem. Přibližovalo se to a jí konečně došlo, co to je. Míč. Po chvíli zahlédla i malou holčičku, která si s míčem hrála.

„Vidítě někdo něco?“
„Je tu dítě. S míčem.“

„Richardsonová, máte na ni dobrý výhled?“

„Ano, pane!“

V tu chvíli k holčičce přiběhla asi její matka a začala jí nadávat. Dívka vylezla z úkrytu, což dělat neměla.

„Je tu další osoba.“
„Zastřelte je! Richardsonová!“
„Je to jen dítě!“ bránila se Abby.

„To je rozkaz! Už dřív jste zabíjela!“

„Mám na mušce tu ženu!“ ozval se mužský hlas.

„Střílej!“
Abby viděla jak se žena sesunula k zemi.

„Na to dítě nevidím!“ ozval se ten samý hlas.

„Richardsonová, střílejte!“
Abby sice měla zamířeno, ale nemohla přinutit prst, aby zmáčknul spoušť.

„Nemůžu pane, je to jen dítě, pane!“
„To je neuposlechnutí přímého rozkazu!“ Teď už křičel.

„Je to jen dítě! Nemůžete zastřelit nevinné dítě!“

Všechno se seběhlo tak rychle. Najednou se odněkud vynořili další lidé, kteří měli zbraně. Abby se stále hádala se Strikem, který na ni křičel a zdálo se, že se mezi větami ani nenadechuje.

Na střeše garáže se mezitím Andrea posunula o kus dál, aby dohlédla na dítě. Abby ji viděla, ale jediné co stihla udělat, bylo do zvuku střílících zbraní vykřiknout: „Ne!“ Ale dětské tělíčko se už zhroutilo k zemi a Andrea se přesunula na další cíl.

Bylo to tak rychlé, že Abby nestíhala ani sledovat, co se děje. Najednou ucítila tupou bolest zezadu na hlavě, jako by ji někdo uhodil a potom se ji udělalo černo před očima. Všechny zvuky utichly a ona ještě jednou viděla hroutit se k zemi tu malou holčičku, které nemohla pomoct.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can´t break a broken heart - 1. kapitola: