OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír - 21. kapitola



Bratrství čili mír - 21. kapitolaElena poznává nové lidi, jenže má to háček, jsou to vlkodlaci. Dokáže jim vůbec někdy odpustit a skamarádit se s nimi? Má vůbec cenu, aby jim věřila? Co vyhraje, nenávist nebo rodina? Vždyť se její největší nepřítel vydává za jejího bratra. A co víc, dokáže odpustit lidem, kteří ji zradili?
Jak tohle může skončit?

21. KAPITOLA



Rozhodovala jsem se, kterého si podám jako prvního. Trošku mě zarazilo, když lovci klidně zvedli hlavy, a tvářili se naprosto v pohodě.

Zmátlo mě to, ale nedala jsem to na sobě nijak znát.

„Tak, který z vás si troufá na vlkodlakovu sestru?“ pronesla jsem sebejistě, i když mi nějaký hlas, vzadu v hlavě, říkal, že je to děsná hloupost prozrazovat jim byť sebemenší informaci o mně.

„Moc dlouho to nevydržela, co?“ zeptal se jeden z těch lovců. Nešlo mi do hlavy, že jsem se tu celou dobu snažila zbytečně. Jak to, že věděli kdo jsem?

Trochu mě to vytočilo, a na důkaz toho, jak moc jsem naštvaná, ukázala jsem svoje špičáky.

„Á, slečinka bude drsná,“ usmál se ten, který mi prozradil, že celou dobu věděli, kdo jsem.

To už jsem se jen stěží držela. Najednou mě napadla jedna otázka. Proč to dělám? Proč se snažím udržet se, když je stejně zabiju.

Jen jednou věcí jsem si byla naprosto jistá. A to bylo, že budou umírat pomalu, hodně pomalu.

Rychle jsem přiskočila k lovci, který mě neustále vytáčel a odhodila jsem ho do nedalekého stromu. Sledovala jsem, jak díky nárazu ztratil vědomí. To mě na chvilku uspokojilo. Nejdříve si vypořádám s jedním lovcem, a potom zabiju toho druhého.

S nepřátelským úsměvem na rtech jsem se otočila na lovce, který byl, prozatím, v pořádku.

Jeho reakce mě poněkud překvapila. On mi tleskal. Znovu jsem na sobě nedala nic znát, řekla jsem si, že lovci jsou prostě divní, i když jsem si nepřiznávala, že mi docela nahánějí strach.

„Máš nějaké jméno?“ vyhrkla jsem. Vůbec nevím, proč jsem to udělala, jako by mě zajímalo jméno mé oběti. Asi jsem se jen snažila zakrýt svoje překvapení nad jeho chováním.

Ten lovec vstal, okamžitě jsem zpozorněla.

„Jo, představ si, že jo. Je to sice divné, ale rodiče mě pojmenovali,“ pronesl ironicky.

Udělala jsem naštvaný obličej, snad musel vědět, jak to myslím.

„Abadon,“ řekl po chvilce ticha a vykročil směrem ke mně s nataženou rukou. Stála jsem tam jako opařená a čučela na něj. Opravdu se v těch lovcích nevyznám, mají přehnaně velký sebevědomí. Doufám, že až se vypořádám s těmahle dvěma, že už nikdy žádného jiného nepotkám.

„A ty jsi?“ zeptal se, když mu došlo, že mu ruku nepodám, ani nehodlám vést další konverzaci.

Chvilku jsem přemýšlela, jestli je dobrý nápad mu vůbec něco říkat, ale pak jsem usoudila, že ho stejně za chvilku zabiju, a navíc mě nenapadala žádná možnost, jak by mi, s pomocí mého jména, mohl ublížit.

„Elena,“ odpověděla jsem, a ještě dodala: „Ráda tě poznávám, Abadone.“

Duševně jsem se připravovala na útok. Zrovna, když jsem k němu chtěla skočit a zakousnout se mu do krku, mě zastavil Abadonův hlas.

„Víš, než tě zabiju, tak ti chci říct, že v tom není nic osobního.“ Tím mě na chvilku uzemnil. Něco o tom, že mě zabije, tak to jsem čekala, jeho ego by si takovou možnost nenechalo ujít, ale že v tom není nic osobního? Vždyť chtěl zabít mého bratra, a teď chce zabít mě.

„Není v tom nic osobního?“ zeptala jsem se s mírně nechápavým podtónem v hlase.

„Není, to, co dělám, je jen moje práce. Dobře, nemám za ni moc uznání, ale přesto dělám dobrou věc,“ vysvětloval mi.

„Dobrou věc? Chceš zabít mého bratra, toho jediného, který mi zbyl,“ zakřičela jsem v návalu vzteku.

„Já jen chráním lidi. Kdybychom tu nebyli, tak byste měli absolutní nadvládu. Vždyť z vás nevzchází nic dobrého. Jen zabíjíte a mučíte nevinné,“ vyčetl mi do tváře.

Nutilo mě to nad tím přemýšlet, protože někde uvnitř sebe jsem věděla, že má pravdu. Vždyť i já, když lovím, tak zabiju víc lidí, než je potřeba.

Vzpomněla jsem si na ten skvělý pocit, kdy se nechávám ovládat základním instinktem, touhou po krvi. Uvědomila jsem si, že to je má přirozenost, má pravá tvář. Když to tak vezmu, už nejsem člověk, jsem upír. Měla bych zabíjet.

Ale na druhou stranu, můžeme se změnit. Vždyť jsem nikdy neviděla Dariuse, aby lovil. My dokážeme žít mezi lidmi v míru.

„To samé můžu říct já o lidech. Zabijete kuře, abyste měli jídlo,“ vrátila jsem mu.

Abadon mi chtěl něco říct, ale mě už nebavilo jen tak klábosit. Byl čas na odplatu.

„Což mi připomíná,“ nenechala jsem ho nic říct. „Mám trochu hlad...“

S úsměvem na rtech jsem se k němu vrhla. Abadon stál stále na stejném místě a ve stejné pozici, jako když jsme si povídali, ale to mě nezastavilo.

Svojí rychlostí a silou jsem ho namáčkla na nejbližší strom. Bylo mi divné, že se vůbec nebrání.

Stáli jsme asi deset centimetrů od sebe a mě se začaly zbíhat sliny. Zrovna, když jsem se do něho chtěla zakousnout mi došlo, proč se Abadon vůbec nebrání.

Okamžitě jsem se na něho odtrhla a otočila se k němu zády. V tu chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, jaký následek bude mít to, že k němu stojím zády, ale soustředila jsem se na druhého lovce, který se ke mně potichu přibližoval s nějakou kudlou v ruce.

Musím říct, že jsem měla štěstí, že jsem se otočila právě včas, a mohla tak vykrýt jeho útok.

Trochu mě tížil pocit, že jsem udělala hned dvě chyby za sebou. Tou první bylo myslet si, že omráčený člověk zůstane omráčený do té doby, než co si to vyříkám s tím prvním, a tou druhou bylo, otočit se k Abadonovi zády, což jsem okamžitě pocítila, když mi chytil ruce, a šikovně mi je zkroutil za záda.

Překvapilo mě, jakou má sílu, ale já byla silnější, a snažila se z jeho sevření dostat. Měla jsem výhodu, že Abadon čekal, že budu silná, ale trošku mě podcenil.

Po pár dobře mířených ranách od druhého lovce, se mi konečně podařilo dostat se z Abadonova sevření a přehodit si ho přes záda. Tím, že jsem ho hodila na druhého lovce jsem dostala trochu času na přemýšlení.

Stála jsem sama proti dvěma zkušeným lovcům. A kupodivu mě nenapadalo žádné řešení, jak z téhle situace ven.

Už jsem poznala, jak silní jsou. Došla jsem k závěru, že se jich budu muset zbavit postupně.

Oba lovci se vyškrábali na nohy a už zase stáli proti mně v útočné pozici. Rychle jsem se rozhodovala, kterého si vezmu jako prvního.

Výběr mi netrval dlouho, zvolila jsem toho druhého lovce, který si ze mě udělal boxovací pytel.

Rychle jsem se rozběhla na Abadona a odhodila ho pořádný kus stranou, nemusela jsem ho zranit, potřebovala jsem jen trochu času na vyřízení toho druhého.

Na nic jsem nečekala a okamžitě chňapla toho lovce do ocelového sevření. Chvíli se se mnou pokoušel prát. Snažil se kolem sebe kopat, protože ruce jsem mu pevně držela. Občas mě sice trochu poškrábal, ale to jsem díky adrenalinu vůbec necítila.

Neměla jsem v úmyslu čekat na to, až se tím házením unaví. Rychle, a hlavně surově jsem se mu zakousla do krku. Líbil se mi zvuk jeho bolestného křiku. V tu chvíli, kdy jsem sála tu rudou tekutinu, mi bylo nádherně. Cítila jsem se nepřemožitelná, jako bych viděla, jak má síla roste.

Odhodila jsem lovcovo tělo, teď jsem si byla jistá, že už nevstane.

S pusou zbarvenou do ruda jsem se podívala na Abadona. Vypadal mírně zaskočeně, ale jakmile si všiml, že ho s úsměvem pozoruji, okamžitě nasadil sebevědomou masku.

„Jsi na řadě,“ oznámila jsem mu jako by měl udělat další tah v šachu.

Abadon mi nic neodpověděl.

Rozhodla jsem se, že ho ještě trochu vystraším.

„Víš, neřekla jsem úplnou pravdu o tom, kdo jsem,“ začala jsem. Natáhla jsem k němu ruku, a chtěla vytvořit ohnivou kouli, ale v té chvíli se mi něco zapíchlo do krku.

Najednou, jako by mi všechny svaly ochably a já spadla na zem. Vnímala jsem, jak se mé tělo zmítá v obrovských návalech křečí, a pomalu se stupňující temnotu.


 

Po delší době opět přidávám další kapitolu, tak doufám, že se líbila =D.


22. KAPITOLA



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír - 21. kapitola:

5. ElisR1 přispěvatel
27.11.2011 [19:21]

ElisR1Safi, jsem ráda, že se ti kapitola líbila a to s Colinem =D to se od tebe už čeká, že s ním nedáš pokoj =D.
Jináč děkuji za koment =D

4. SafiraDarkfire
27.11.2011 [19:19]

To si piš že líbila, ale i po tak dlouhé době ti nedám pokoj. Já chci zpátky Colina! :D

3. ,uck
13.11.2011 [17:58]

hej ůžasné!! fakt!! rychle další!!! Emoticon Emoticon Emoticon

2. superduper12
11.11.2011 [15:16]

toto bolo fakt suprove a som zvedavy co sa stane v dalsej kaapce a kto to do nej strelil

1. Lili
07.11.2011 [16:12]

Samozřejmě, že se líbila. Jen doufám, že se Eleně nic nestane.
Měla štěstí, když ji chtěl ten druhý zapíchnout, ale měla si dávat víc pozor.
Ještě mě napadlo jestli spolu nemají něco společnýho ti, co zabili Colina a ti, co teď uspali Elenu.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!