OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 14. kapitola

11.05.2011 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1349×

14. KAPITOLA

Jsem v domě a slyším tiché kroky. Nebojím se, je mi jedno jestli zemřu nebo ne. Jsem smířená s tím, že nemám pro co žít.

Vzpomněla jsem si, že jsem v Dominičině domě. Neměla by kvůli mně zemřít. Jakmile jsem učinila tohle rozhodnutí, tak se mi na ruce objevila ohnivá koule.

Slyším, jak se ty kroky blíží a já se nemůžu rozhodnout jestli počkat nebo jít svému protivníkovi naproti...

S šokem jsem se probudila a má postel byla v plamenech. Okamžitě jsem z ní vyskočila a rozběhla se do kuchyně pro vodu a hned zase zpět ke své hořící posteli.

Vychrstla jsem na postel veškerou vodu, co jsem měla, ale jakmile se voda dotkla ohně, tak se ještě víc rozšířil a přidal na žáru.

Nevěděla jsem, co dělat a oheň se šířil dál. Rozhodla jsem se probudit Dominiku a dostat ji do bezpečí.

Rozběhla jsem se do jejího pokoje, ale ve dveřích jsem narazila do něčeho tvrdého. Začala jsem se prát, ale někdo mi chytil ruce. Snažila jsem si je vytrhnout z toho sevření, ale docílila jsem jen jednoho, sevření ještě zesílilo. Slyšela jsem nějaký hlas, ale nerozuměla jsem jediné slovo, vnímala jsem to spíš jako nějakou zvukovou kulisu.

Nepřestávala jsem se prát, chtěla jsem se osvobodit. Cítila jsem, že se oheň šíří a mně pomalu ubývají síly. Pomalu mi dochází vzduch, protože mé plíce plnil kouř.

Najednou jsem pocítila strašnou touhu žít. Ne, kvůli sobě, ale musela jsem zachránit Dominiku. Cítila jsem se za ni zodpovědná, nesměla zemřít kvůli mně.

Snažila jsem se uklidnit. Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, ale jediné, co jsem nasála a zaplnila si tím plíce, byl kouř.

Začala jsem kašlat. Zavřela jsem oči a přestala dýchat. Už jsem se ani nebránila, jen jsem čekala na svůj osud.

Sevření mých rukou trochu povolilo a já začala poznávat ten hlas, co na mě mluvil: „Eleno, uklidni se!“

Otevřela jsem oči a vzhlédla. Chvilku jsem nic neviděla, protože všude byl kouř, ale mé oči si přivykly přesně v tu chvíli, abych viděla, jak se Dominika rozmáchla a praštila nového návštěvníka baseballovou pálkou do hlavy. Jeho tělo se mi zhroutilo do náruče.

Otočila jsem ho čelem k sobě a poznala v něm Davida. Okamžitě jsem zapomněla na vše kolem sebe, na oheň, kouř, na Dominiku, v tu chvíli jsem viděla jen Davida.

Rychle jsem ho zvedla do náruče a chtěla ho odnést pryč, ale Dominika mi zatarasila cestu.

„Co to děláš? A co je s tím ohněm? Jak to, že už nehoří?“ řvala na mě a snažila se pochopit situaci.

„Cože?“ To bylo jediné na co jsem se zmohla. Otočila jsem se, abych se přesvědčila, že Dominika mluví pravdu.

Po ohni nebylo ani památky, tedy, až na zbytky ohořelého nábytku.

Mlčky jsem se protlačila kolem Dominiky a odnesla Davida do obýváku, kde jsem ho položila na gauč.

„Vysvětlíš mi, co se tu děje?“ naléhala Dominika, která za mnou celou dobu chodila jako ocásek.

„Přines nějaký led,“ ignorovala jsem její otázku. Zvedla jsem k ní hlavu a viděla, že chce začít protestovat, proto jsem dodala: „Vysvětlím ti to později.“ Dominika jen přikývla a položila pálku na zem.

„Davide, prober se,“ zašeptala jsem a lehce ho poplácala po tváři.

„Hm,“ zamrmlal David. Oddychla jsem si, byla jsem ráda, že je v pořádku, i když jsem tušila, že ho jedna rána neskolí.

„Au,“ postěžoval si, když se chtěl posadit. „Až chytím toho, kdo mě praštil, tak ho...,“ nestihl nic říct, protože se vrátila Dominika s ledem. David okamžitě zapomněl na svoji zlost a svůdným hlasem pronesl: „Ahoj.“

Dominika se na něho zmateně podívala, a když se vzpamatovala, tak mu jen odsekla: „Čau.“

Davidovi zmizel úsměv z obličeje a zatvářil se nechápavě.

„Promiň, že jsem tě praštila. Myslela jsem, že chceš Eleně ublížit, ale ona tě očividně zná,“ prohlásila Dominika beze stopy nějaké emoce v hlase.

„Je to můj bratr,“ řekla jsem. „Dominiko, tohle je David. Davide, Dominika,“ představila jsem je. Dominika leknutím zatajila dech a David nasadil svůj roztomilý úsměv a dodal: „Těší mě.“

Všimla jsem si pohledu, který bratříček věnoval Dominice, a rychle jsem zareagovala: „Víš co, Domčo, můžu ti tak říkat?“ optala jsem se, a když Dominika přikývla, pokračovala jsem: „Promluvíme si později. Klidně se jdi ještě vyspat. Musím tu ještě s bráchou něco vyřešit.“ Dominika přikývla a odešla. Otočila jsem se na Davida a všimla si jeho překvapeného pohledu.

„Co je?“ zeptala jsem se mírně zmateně.

„Odkdy mi říkáš brácho?“ odpověděl mi stejně překvapeně, jak značil jeho pohled. Mlčky jsem zvedla ramena. Jediná odpověď, která mě na tohle napadla byla: „Zvykej si, bráško.“ A nezapomněla jsem dát důraz na poslední slovo.

David jen pokrčil rameny. Vypadal, že mu to nevadilo.

„Hele, ta Domča...,“ změnil téma.

„Na to ani nemysli,“ přerušila jsem ho. David se na mě překvapeně podíval, a když se vzpamatoval, udělal ublížený obličej a zeptal se: „Proč?“ Byla sranda ho pozorovat, právě teď vypadal jako malé dítě, kterému seberete oblíbenou hračku.

Posadila jsem se k němu na gauč a vážným hlasem spustila: „Myslím si, že by z nás mohly být kamarádky. Nechci, aby to něco nebo někdo pokazil.“

„Tím někdo myslíš mě?“ zeptal se David dotčeně. Podívala jsem se na něho a mírně naklonila hlavu na stranu.

„Ale no tak,“ zkusil to David, ale já znovu jen zakroutila hlavou.

„Stejně si myslím, že je nějaká divná. Zatím mi nikdo neodolal,“ řekl po chvilce David. Nic jsem mu na to neodpověděla, jen jsem se začala smát. Uvědomila jsem si, že o svém bratrovi nic nevím.

Mezi námi znovu zavládlo ticho, které přerušil až David.

„Kdy jsme se dostali k tomuhle sourozeneckému rozhovoru?“ zeptal se najednou.

„Když jsem se rozhodla, že tenhle den strávím jako člověk,“ odpověděla jsem pohotově.

„Aha, proto jsi zapálila tamten pokoj?“ zeptal se se smíchem.

„To já ne,“ zděsila jsem se. „Takovou schopnost nemám.“

„No,“ začal David. „Tak, teď už asi jo.“

„Ne, dost,“ zamítla jsem. „Chci toho snad moc? Jen jeden jediný den strávený jako člověk.“

„No,“ promluvil David.

„Nedopovídej!“ utnula jsem ho okamžitě. Oba jsme se rozesmáli nad mojí reakcí, když v tom nás vyrušily blížící se kroky.

Věnováno Eris za její skvělý komenty =).

15. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 14. kapitola: