OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 12. kapitola

29.04.2011 (20:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1280×

12. KAPITOLA

Všechny svaly v těle se mi napnuly. Musím uznat, že mě to překvapilo, nečekala jsem, že mě někdo zahlédne.

Napřímila jsem se a pomalu se otočila. Přede mnou stála asi šestnáctiletá usměvavá holka. Byla štíhlá a měla blond vlasy, ale nebyla to taková ta klasická barbie. Tahle nebyla moc výrazně namalovaná. Musela jsem se mírně pousmát nad tím, jak mě její čokoládově hnědé oči rentgenovaly.

Rozšířila jsem svůj úsměv a během vteřiny stála u ní. Chytla jsem ji pod krkem a mírně dusila.

Sledovala jsem, jak se usměvavá tvář té dívky mění ve vystrašenou. Líbilo se mi to, měla jsem ráda, když se mě ostatní báli.

Překvapila mě však jedna věc. Ta dívka nekřičela. Jen se mi vyděšeně dívala do očí.

Naklonila jsem mírně hlavu na stranu a snažila se to pochopit.

„Proč nekřičíš?“ zeptala jsem se najednou.

„Mám na krku křížek, nemůžeš mi nic udělat,“ odpověděla trochu nejistě. To mě rozesmálo. Vyhledala jsem ten křížek a strhla jí ho z krku. Převalovala jsem v ruce tu malou stříbrnou věc a nakonec jsem se znovu na tu dívku usmála.

„Líbí se mi, nechám si ho,“ řekla jsem roztomilým hláskem. „A kolík na mě nepůsobí, kdyby tě něco takového napadlo,“ varovala jsem ji.

Čekala jsem, že teď začne křičet, ale ona stále nic.

„Proč nekřičíš teď?“ zeptala jsem se se zájmem. Bavilo mě si s ní takhle hrát.

„Stejně by mi to nepomohlo.“ Podívala se mi do očí. Neubránila jsem se dalšímu úsměvu. Musela jsem uznat, tahle holka se mi líbila.

„Klidně bych tě mohla na místě zabít.“ Snažila jsem se ji ještě trochu postrašit, a povedlo se mi to.

Ta dívka na sucho polkla. Už jsem nedokázala udržet záchvat smíchu na uzdě a ulicí se začal rozléhat můj smích.

Začala jsem si tu dívku prohlížet, když se mi pohled zastavil na její krční tepně. Se zájmem jsem začala přibližovat své rty k jejímu krku. Užívala jsem si, jak se její tep zrychloval.

V krku mě začala pálit ta hrozná žízeň. Nevěděla jsem proč, vždyť jsem před chvíli měla devět lidí. Nechtěla jsem zabít dalšího.

Pustila jsem ji a podívala se jí do očí: „Nezabiju tě,“ rozhodla jsem a sledovala, jak se té dívce podlomily kolena.

Znovu jsem se rozesmála, ale hned potom jsem zvážněla.

„Jestli někomu řekneš, co si tu dnes viděla, tak si tě najdu a zabiju a můžeš mi věřit, že se přede mnou neschováš,“ vyhrožovala jsem.

„Nikomu to neřeknu, přísahám,“ slibovala ta dívka.

Spokojeně jsem se otočila a vydala se k odchodu. Ta dívka je tak křehká, překvapilo mě, jak jsem toužila po tom, být zase obyčejná. Být člověk, který o tomto světě neví vůbec nic. Vzpomínala jsem na ty časy, kdy jsem byla normální.

Musela jsem uznat, že mít schopnosti je super, být upírem je super, tedy, všechno bývalo super, když tu ještě byl Colin. K čemu mi je teď věčný život, když tu není on?

Z myšlenek mě vytrhl až dívčin hlas: „Počkej!“

Můj klidný výraz se změnil na naštvaný. Všimla jsem si, že se v dívčiných očích objevil děs. Znovu jsem se ocitla u ní a znovu ji chytla pod krkem.

„To, že jsem ti dala jednu šanci neznamená, že ti dám i druhou,“ vyjela jsem na ni.

„Promiň,“ začala koktat. „Chtěla jsem tě pozvat ke mně domů.“

Překvapeně jsem na ni zírala. Nechápala jsem proč bych to měla dělat.

„Za chvilku bude svítat,“ dodala. Podívala jsem se na oblohu. Noc už nebyla tak černá. Měla pravdu, bude svítat, ale nevěděla, že mě to neublíží.

Ještě chvilku jsem na ni tiše zírala, ale pak jsem souhlasila: „Dobře,“ řekla jsem nejistě. V tuhle chvíli by asi nikdo nechápal, proč jsem souhlasila. Vždyť mám důležitější úkol, musím pomstít Colina, ale já v té nabídce viděla naději. Naději prožít jeden den jako obyčejný člověk.

Následovala jsem tu dívku a přitom přemýšlela o Colinovi. Je správné rozhodnutí zdržovat se vlastní radostí? Neměla bych tu courat, když bych měla splnit svůj slib daný Colinovi.

Ta dívka nebydlela daleko, proto jsem neměla čas na to, abych si své rozhodnutí rozmyslela.

Její dům vypadal, že se za chvilku zbortí. Kdybych byla člověk, asi bych se bála do něho vstoupit.

Vybavení uvnitř domu nebylo o nic lepší, všechno špinavé a docela staré. Zdálo se mi, že se ta dívka za svůj domov stydí, ale i přes to mě domem provedla.

„Jmenuji se Dominika,“ představila se dívka a posadila se na gauč.

„Elena,“ představila jsem se také. Cítila jsem se trapně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Dominika mi pokynula, abych se posadila.

„Mohla bych tě o něco poprosit?“ zeptala se mě.

„Zkus to,“ vyzvala jsem ji.

„Řekneš mi něco o upírech?“ vyzvídala. Chvilku jsem nad tím přemýšlela, ale nakonec jsem zakroutila hlavou: „Čím méně toho o nás víš, tím líp.“ Dominika jenom přikývla. Teď jsem byla na řadě s otázkou já: „Jak to, že jsi nekřičela, když si mě viděla vraždit toho člověka?“

Dominika se zhluboka nadechla. Očividně jí nebylo příjemné o tom mluvit, ale i přesto mi to řekla: „Viděla jsem zemřít své rodiče, to člověka zatvrdí.“

„To je mi líto.“ Nebylo, řekla jsem to jen proto, že to byla taková ta zdvořilostní věta. „S kým tu bydlíš?“ pokračovala jsem ve vyptávání se.

„Sama,“ začala. „Zdědila jsem tenhle dům po své babičce a také žiju z jejích peněz.“ Bylo vidět, že je zrovna nerozhazuje.

„Aha,“ přikývla jsem. Znovu bylo ticho. Nakonec jsem rozhodla, že je čas jít spát.

„Počkej,“ vyhrkla rychle Dominika a vztáhla ke mně ruku, ale pár centimetrů od té mé se zastavila a znovu ji položila zpět na gauč.

Zvědavě jsem si ji prohlížela.

„Mám ještě jednu otázku nebo žádost, říkej tomu jak chceš,“ začala. Znovu se zhluboka nadechla, a pak pronesla: „Proměníš mě v upíra?“

Věnováno všem, kteří tuto povídku čtou =).

13. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 12. kapitola: