Bolest je můj osud - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak tady máte druhou kapitolu. Moc vám děkuji za komentáře. Doufám, že se vám stejně bude líbit i tato kapitola

31.12.2009 (19:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 998×

2. kapitola

Elina

Nevím jak dlouho jsem takto ležela, ale když jsem se začala probouzet, bylo už světlo. Nacházela jsem se v pokoji, který byl vymalován na žluto. Byl docela dost velký a uklizený. Když jsem si ho prohlédla, můj zrak upoutala nádherná velká postel. Na nic jsem nečekala a pokoušela se vstát. Šlo to celkem dobře, jen mě ještě trochu bolela noha od té zatracené kulky. Dokulhala jsem k posteli, opatrně jsem vyskočila na ní a uvelebila se v načechraných polštářích. Bylo to něco úžasného po tak dlouhých letech cítit vůni povlečení, měkkost madrací. Takto jsem si hověla asi hodinu, poté někdo vstoupil do pokoje.

„Kde je?“ dotyčný se podíval na místo, kde jsem původně ležela. Porozhlédl se po pokoji, když se otáčel směrem na postel, všimla jsem si že je to přibližně devatenáctiletý kluk s modrými oči a snědou pletí. Vlasy měl tmavě hnědé a krátce střižené.

„A tady jsi. Na to si ale nebudeš zvykat. Tvé místo je tamhle.“ ukázal na deky, kde jsem předtím ležela.podívala jsem se na něj v výrazem „To si jen myslíš.“ a dál si ho nevšímala.

„Briane tady máš ty DVD co jsi chtěl půjčit.“ vešla do pokoje nějaká drobná dívka. Mohlo jí být tak osmnáct. Měla světle hnědé vlasy, tmavě hnědé oči a tmavší pleť. Byli si celkem podobní.

„Páni jak vidím, tak už ti Kirsi zabavila postel.“ řekla ta drobná dívenka. A začala se smát. Mě by jen zajímalo kdo je ta Kirsi. Doufám, že tím nemyslela mě. To jméno se mi zaručeně nelíbí.

„Jak vidíš tak jo. Ale já jí ukážu, kde je její místo.“ odpověděl Brian

„VRRRR.“ zavrčela jsem na něj. Nelíbilo se mi, jak mě chtěl vystěhovat z této dokonalé postele. Ale já se nedám.

„Jak vidím ona si už našla místo.“ řekla ta drobná dívenka. Začínala mi být čím dál tím víc sympatická

„Ještě ty mě štvi Stelo.“ řekl Brian

„Tak co se tu děje?“ vešel do pokoje další mladík. Vypadal tak na dvacet let. Měl světlou pokožku. Jeho vlasy byli blonďaté a oči modré. Přímo z fleku by mohl dělat modela

„Nic se tu neděje. Jen Kirsi si už našla své místečka a tady Brianovi se to očividně nelíbí.“ jak to dořekla tak se začala nekontrolovatelně smát Stela. Přidal se k ní i ten mladík

„Co potřebuješ Chrisi?“ zeptal se ho Brian

„Idu zkontrolovat našeho maroda.“ jak to dořekl, tak se vydal ke mně. Na tváři měl úsměv od ucha k uchu.

„No vypadá to velice moc dobře.“ řekl Chris a při tom mě pohladil na hlavě

„Tak to slyším rád.“ řekl Brian

„Nu nic. My už zas pujdem viď Chrisi.“ jak to dořekla Stela tak koketně mrkla na Chrise. Ten jen pokýval hlavou. Během chvilky jsem zůstali samy v pokoji s Brianem. Brian na chvíli někam odešel a po chvilce donesl misku s vodou a granule. Do misky mi nasypal granule

„Nu tak pojď se najíst. Určitě máš hlad.“ podívala jsem se na něj jestli je v pořádku. Já teda granule nebudu jíst. To už radši to syrový maso.

„No jak chceš.“ jak to dořekl, tak odešel. Po půl hodině došel a nesl talířek a vařenými vajíčky. Jak jsem ucítila tu vůni, začali se mi zbíhat sliny. Už jsme vymýšlela plán jak bych mu je vzala, ale nic mě pořádně nenapadalo. Mozek mi zatemňoval příšerný hlad. Naštěstí zazvonil telefon a on odešel z místnosti. Toto byla moje šance. Vyskočila jsem na židli, a začala se ládovat. Musím uznat, že je to vynikající kuchař. Už jsem měla snězenou půlku, když od dveří slyším jeho hlas.

„To si děláš srandu! Ne jen že mi zabereš postel. Ty mi sníš i večeři!“ já se jen na něj koukla a dál se věnovala jeho teď už mé večeři. Talíř jsem přímo vylízala. Jak jsme dojedla olizovala jsem se jako mlsný pes.

„Doufám, že ti aspoň chutnalo.“ ptal se mě. Já jen na souhlas štěkla. Na to se jen usmál a lehl si do postele. Pustil televizi a sledoval nějaký film. Já jen nenápadně vyskočila na jeho postel. Došla jsem až k jeho hrudi, u které jsem se stočila do klubíčka a sledovala s ním film. Po chvilce jsem cítila jeho horké ruce na mém hřbetu jak mě hladí. Tento pravidelný pohyb mě ukolébal až k spánku.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování