OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bolest je můj osud - 15. - 16. - 17. kapitola

17.03.2010 (16:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1069×

15 kapitola

 Elina

Nevím, jak dlouho jsem byla zavřená v tom hrozném pokoji. Přišlo mi to roky, než se zase otevřely dveře.

„Jedeme na nákupy,“ řekl mi Mark. Já na něj koukala jak vyoraná myš. Došel ke mně a vytáhl mě na nohy, jinak bych se asi nehla z místa. Když mě vedl k autu, vzal si do rukou mou ruku a prohlížel si ji. Mezi tu dobu mi pěkně napuchla a bolela jak čert.

„Budeme muset zajet k doktorovi, ale tady ne. Jsou nám v patách,“ řekl mi už celkem milým hlasem.

Jeli jsme směr letiště. Chtělo se mi strašně plakat. Plakat kvůli tomu, že opouštím tohle dokonalé město, Irmu, Stelu, Chrise a především Briana. Nevím, kdy je ještě uvidím, ale vím, že jsem je neviděla naposledy.

Nevím, kam letíme, ale je mi to úplně jedno. Čím dál se vzdalujeme Paříži, tím více pociťuji prázdnotu, jako kdyby ve mně cosi umřelo.

Let byl dlouhý, když jsme přistáli vůbec jsem to město nepoznávala.

„Vítej v Londýně má drahá.“

„Londýn?“ řekla jsem nevěřícně.

„Ano Londýn. Teď se půjdeme ubytovat a poté vyrazíme na nákupy.“

„Na jaké nákupy?“ Vůbec nic jsem nechápala.

„Nech se překvapit má drahá,“ to už jsme nasedali do auta, vyrazili směr hotel.

Když jsme dorazili do hotelu, začali jsme si vybalovat věci, no spíš Mark si vybalil věci, já žádný neměla. Pokoj byl nádherný, byl sladěný do teplých barev a působil na vás pocitem klidu a pohody. Když si Mark vybalil, šli jsme do nemocnice, kde mi můj malíček dali do sádry a poté vyrazili na nákupy. Vešli jsme do obchodu se svatebními šaty. A mě to všechno začalo docházet, ty slova co mi řekl v pokoji. Proboha on si mě chce vzít a mít semnou dítě! 

Procházel se po obchodě a prohlížel si všechny ty nádherné šaty. Nakonec mi vybral jednoduché korzetové šaty. Poté jsme se vydali do hotelu

„Zítra bude svatba má drahá,“ oznámil mi jako by se nechumelilo.

 Brian

Irma zjistila, kde Mark bydlí, bohužel když jsem tam dorazili bylo už pozdě. Před dvěma hodinami se odhlásil a vrátil klíče. Stela, mě utěšovala, že jí najdeme, ale já začínám pochybovat. Už nemusí být v Paříži, nebo dokonce mohli odjet z Francie. A mi nemáme žádnou stopu. Nevíme, kde máme hledat.  Nechci si to připustit, ale opravdu ztrácím naději, ale já to nevzdám.

16 kapitola

Elina

Brzy ráno mě došel vzbudit Mark. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Žaludek jsem měla nepříjemně stáhlý. Snídani jsem pro dnešek vynechala a šla se do koupelny umýt. Teplá voda po mém těle stékala, ale já jí nebyla schopná vnímat. Vnímala jsem jen fakt, že se budu vdávat, za někoho koho nemiluji. Po půl hodině jsem vylezla z koupelny a my se vydali do kostela. Kostelík byl malý. Já šla do jedné z místnosti si obléct šaty.  Když jsem je měla oblečené, vyšla jsem a začala hrát hudba. Podívala jsem se na Marka, zářil jako sluníčko, konečně se mu splnil jeho sen. Šla jsem pomáli po červeném koberci. Čím blíž jsem byla Markovi, tím více jsem se vzdalovala představě, že mě Brian zachrání.

 Písnička

Tisíc krokov od spomienok
som len kúsok od môjho sna
mám chvíľu pokým sa nepopálim

Byla jsem v půli cesty, když jsem si uvědomila, že už nebudu Elina Margaret Mongomery ale Elina Margaret Sirus. Ztěžka jsem polkla a ještě zpomalila. Bláhově jsem si myslela, že mohu být šťastná.

Nosím dosud stejný jméno
svoboda je příjemná
mou story každý zná jen zdáli

Už jsem byla skoro u něj. Zhluboka jsem se nadechla. Možná to zní bláhově, ale já věřím, že se vzbudím a zjistím, že je to jen noční můra, která se nikdy nestane. Už jsem si zažila hodně bolesti více než štěstí. Toto musí být jen noční můra.

Viem byť blázon rátajte s tým:
no bránu k svojmu kľúču už viac nestratím
Veď príbeh nekončí, ja ďalej hrám
a padám viac než vstávam,

To už jsem úplně došla k Markovi.

„Sešli jsem se zde abychom spojili…“ začal farář. A já ztrácela naději, že je to noční můra. Začala jsem přemýšlet jak se z tohoto dostat. Cítila jsme, jak moje duše umírá. Už to nikdy nebudu já.

svoju dušu dám na misku prázdnych váh.
Ještě nekončím, já jedu dál
a rvu se za svý práva
a nosím štěstí své po kapsách

Ne teď nechci myslet na to co se tu děje. Představovala jsem si Brianovu usměvavou tvář. Jeho rty na mých. Jeho dotyky.

V hlavě se mi rozezněla píseň, kterou mě naučila maminka. Uvědomila jsme si, že na mých rtech se vykouzlil úsměv. Úsměv z dob kdy jsem byla opravdu šťastná

Nechej trable na pozítří
i když svet má tě v mířidlách
dým snů si lačně vtáh je to síla

Náhle bylo ticho. Farář se díval na Marka. Mark se podíval na mě se zlomyslným úsměvem. Poté vyřkl své „ANO.“ Chtělo se mi strašně křičet. Ale zatnula jsem zuby a mlčela. Uvědomila jsem si, že už mi v uších nehraje ta líbezná píseň a mé vzpomínky se rozplynuli.

Keď je ticho chce to výkrik
tvoja pieseň zvíri prach
tí ktorí majú strach sa mila

Bloudění je víc nežli cíl
tak ať mé klopýtání trvá o to dýl

Když Mark řekl svojí odpověď, otočil se farář na mě se stejnou otázkou. Chvíli jsme se na něj dívala a jen mlčela. Mark mi bolestně stiskl ruku.

„AA…“ uniklo mi přes zatnuté zuby. Bohužel to farář bral jako za souhlas.

„Tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“ 

Teď príbeh nekončí, ja ďalej hrám
a padám viac než vstávam,
svoju dušu dám na misku prázdnych váh.
Ještě nekončím, já jedu dál
a rvu se za svý práva
a nosím štěstí své po kapsách.

Přibližoval se ke mně, až naše rty spojil. Chtělo se mi z toho zvracet. Jeho polibek byl hrubý. Radši jsme se snažila myslet na něco příjemnějšího. Vybavila se mi vzpomínka na Silvestra, kde má rodina byla pohromadě. Ano už je beru jako mou rodinu. Už zase jsem slyšela hudbu, ale tentokrát to byla jiná hudba. Byla to hudba naděje

Aj keď nás dráhy ciest raz rozdelia,
boli chvíľu z nás tu priatelia,
pri tobe rád som vždy stál.

písně náhle jsou dávno pryč

v mých vzpomínkách budou čím dál víc,
naše tóny zní tu dál.

Hudba sílila v mém nitru a já věděla jednu věc jistě jen tak lehce se nevzdám, budu bojovat, bojovat za to abych znovu spatřila svojí rodinu, svou lásku. Budu znovu hledat své štěstí.

Môj príbeh nekončí, já ďalej hrám
a padám viac než stávám,
svoju dušu dám na misku prázdných váh.
ještě nekončím, já jedu dál
a rvu se za svý práva,
a nosím štěstí své po kapsách.

jééjéé 

po kapsách

aha…aha

17 kapitola

Brian

Z tajných zdrojů se Irina dozvěděla. že Mark odjel do Londýna. Okamžitě jsme všichni jeli prvním letadlem do Londýna. Když jsme dorazili do Londýna, došla Irině sms s adresou, kde by měli být ubytování. U recepce jsme dostali klíček.

Když jsme vešli do pokoje byl jsem zděšen co jsem vyděl. Má Elina byla ve svatebních šatech a sápal se po ní Mark. Ovládl mě strašný stek. Došel jsem k němu a odtrh ho od mé milované

 Elina

Když jsme dorazili od hotelu, Mark se na mě přímo vrhl. Snažila jsem se bránit, ale moc mi to nešlo. Po chvíli náhle Mark zmizel a já si všimla, že je tu Stela, Irina, Chris a můj Brian. Začali se spolu prát a ke mně přišla Stela a obejmula mě

„Jseš v pořádku?“ ptala se mě ustaraně

„Ano.“ 

Mark se s Brianem pral nemilosrdně. Šlo vidět, že Mark je dobrý bojovník a Brian nemá žádnou šanci. Mark udeřil Briana do břicha. Bohužel to neustál a skácel se k zemi. Mark vytáhl nůž a chtěl Briana bodnout. To jsme nemohla dopustit. Vyběhla jsme proti Markovi a srazila ho k zemi. Leknutím pustil nůž. Já ho vzala ze země a bodla ho přímo do srdce. Poté jsem se rozbrečela, nějak to všechno na mě dopadlo.

„ŠŠŠŠ už je všechno v pořádku,“ utěšoval mě Brian.

„Já vím,“ objala jsme ho. Byla jsem ráda, že už nás nikdo nebude ohrožovat. Už nikdy. Už navždy budeme spolu žít a užívat si svého štěstí.

KONEC

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest je můj osud - 15. - 16. - 17. kapitola: