OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXXI.

01.02.2018 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 930×

0.31 A ŽILI ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTI

Stála jsem za davem lidí, ve kterém se mísila obyčejná veřejnost s novináři, reportéry, policisty, také armádou, hasiči a lékaři. Vincent měl dříve velmi pestrý život, než se musel začít ukrývat ve tmě a stínech. Zrovna dokončoval své prohlášení o tom, že se jako jediný voják jeho jednotky vrátil z Afghanistánu živý a zdravý. Vincent mě nejdřív žádal, abych u toho vystoupení před newyorskou společností stála po jeho boku, ale nakonec jsme se dohodli, že bude lepší, když se ztratím někde mezi lidmi. Hlavní bylo, že jsem tu pro Vince byla jako podpora.

„Děkuji, že jste přišli. Přeju všem pěkný den,“ zakončil svou řeč s poděkováním a rozloučením, načež jeho oči zabloudily ke mně. Krásně se na mě usmál, a tak jsem mu ten úsměv ihned oplatila a zvedla jsem ostentativně ruce nad hlavu, aby viděl, že jeho proslovu tleskám nanejvýš hrdě. Novinářům předem Vincent oznámil, že na žádné další otázky určitě odpovídat nebude, takže po dokončení prohlášení se rovnou sbalil a odešel s piedestalu, který mu před jednou z mnoha budov americké armády připravili právě novináři a reportéři. Napříč zástupem lidí jsme si k sobě našli cestu a při setkání tváří v tvář jsme se krátce políbili.

„Tak co myslíš, dobrý?“ zajímal se o můj názor, jestli tuhle veřejnou šaškárnu ustál ve vší důstojnosti.

„Rozhodně. Tvářil ses klidně, tvůj projev byl plynulý a celkově jsi působil sebejistě. A je dobře, že jsi zamítl další otázky navíc, ti novináři by tě jinak sežrali.“ Jen co jsem to dořekla, zákon schválnosti zafungoval na vteřinku přesně, protože se k nám protlačila jakási okatá plavovlasá novinářka s diktafonem, která zřejmě s mladickou ambiciózností toužila z Vincenta přeci jen nějaké informace navrch stůj co stůj vydolovat.

„Promiňte, pane Kellere, měla bych pár doplňujících otázek kvůli našim čtenářům, jestli dovolíte,“ upozornila na sebe sice nenuceně, ale tón jejího hlasu byl dost výrazný. Jakmile domluvila, prohlédla si mě od hlavy až po paty rychlým, ale velice důkladným pohledem.

„Myslím, že se pan Keller vyjádřil jasně, že nebude odpovídat na žádné otázky nad rámec svého prohlášení,“ osvěžila jsem jí dobrosrdečně její zjevně krátkodobou paměť, přičemž jsem si stoupla přesně vedle Vincenta, aby pochopila, že my dva patříme k sobě. Za to jsem si od ní vysloužila nenápadně nevraživý pohled, načež usoudila, že bude lepší mě ignorovat, takže se zaměřila pouze na Vincenta. Ten se nad naší verbální i neverbální komunikací evidentně docela bavil.

„Víte, že jste z vaší jednotky přežil pouze vy?“ nedala se tak snadno odbýt, obzvlášť ne mnou.

„Slyšel jsem o tom,“ přitakal jí ve vší stručnosti, což bylo podle jejího výrazu zcela nedostatečné.

„A slyšel jste také o tom, že velení vaší jednotky bylo podezřelé z provádění pokusů na svých vlastních vojácích?“ vyrukovala na něj s novým dotěrným dotazem, který se nebezpečně přibližoval našemu tabu tématu.

„Tohle potvrdit nemůžu. Promiňte, slečno…?“

„Jmenuji se Samantha Woodlerová a píšu pro týdeník Thousand Eyes,“ představila se se vším všudy.

„Slečno Woodlerová, mám tady s přítelkyní vlastní plány a tady už můj čas vypršel, takže se mějte, na shledanou,“ rozloučil se s ní, nekompromisně jí pokynul a se mnou ruku v ruce vyrazil na úprk před dalšími neodbytnými zvědavci, kteří by z Vincenta chtěli dolovat více interních informací. Skoro jsem za ním až klopýtala, jak hrozně pospíchal od toho místa shromáždění, jen aby byl už pryč.

„Vinci, zpomal trochu, prosím tě. Takhle to vypadá, jako by nás někdo pronásledoval,“ krotila jsem ho dřív, než bych se přerazila o jeho nohy, které téměř rovnou přede mnou kvapně chvátaly a o které jsem sem tam lehce brnkala. Aby na mě lépe zareagoval, ještě jsem ho zatahala za ruku, načež pohotově zpomalil a otočil se na mě. Ve tváři se mu zračil lehce omluvný výraz za to, že mě těch několik desítek metrů víceméně vlekl za sebou. Pouze jsem se na něj shovívavě usmála a rychlým krokem jsem se mu zařadila k boku.

„Trochu jako za starých časů, ne?“ zažertoval a vzal si mě kolem ramen, aby mě ochranitelsky vedl dál.

„Naštěstí jen jako,“ zdůraznila jsem, protože po tomhle životě se mi ani trošku nestýskalo. Naopak se mi neskutečně zamlouval ten obyčejný život dvou již obyčejných lidí. V cestě nám nestálo nic, nebyli jsme vůbec v ničem omezení. Všechno teď záleželo pouze na nás. Nějakou dobu jsme šli v tichosti a v dokonalém souznění zaklesnutí jeden do druhého, přičemž nás nohy nesly samy na určité místo, které bylo obzvlášť pro Vincenta speciální, ale i já jsem k němu, právě díky Vincovi, měla jisté pouto. Směřovali jsme totiž k pomníkům Dvojčat, kde jsme si chvíli sedli na lavičku. Na nějaké dlouhé vysedávání venku byl příliš velký holomráz, takže jsme se jen na krátko zastavili. Voda v pomnících byla kvůli té zimě už od začátku prosince uzavřená, ale to tomuto památnému místu nijak na atmosféře neubíralo.

„Vždycky, když jsem sem chodil, tak to bylo proto, že jsem hledal… buďto naději, nebo víru, pomoc a tak. Ale teď konečně cítím klid,“ prolomil to harmonické ticho, zatímco jsme hleděli na pozůstatky majestátních staveb, které New Yorku chyběly přes patnáct let. Držel mě pořád kolem ramen, seděl těsně vedle mě a mně bylo takhle doopravdy hrozně dobře.

„Musím s tebou souhlasit… Po hodně, hodně dlouhé době cítím to samé. Jen nekonečný klid,“ přitakala jsem mu, protože ten pocit byl přinejmenším opojný. Po tom všem vypětí, starostech, nebezpečí, vině, nejistotě, výčitkách a tak dále. Bylo toho strašně moc. „Ani jsem nedoufala, že se ještě někdy takhle budu cítit. Víš, po tom všem, co se stalo. Přesto mám pocit, že to takhle má být. Že je to takhle správně,“ přiznala jsem se bez jakýchkoliv okolků nebo zostuzení, protože před Vincentem jsem se nikdy nemusela bát cokoliv nahlas vyslovit.

„Prožili jsme si toho dost. Myslím si, že si nějaký ten klid zasloužíme,“ pronesl Vincent zcela vážně, přestože jsme oba nepochybně přemítali nad tím, že kvůli nám dvěma přišli o život dva lidé. Avšak za celou dobu, co se my dva známe, jich bylo mnohem víc. Bohužel…

„Jen nějaký? Já doufám, že nám to vydrží do konce života,“ zadoufala jsem si a lehce jsem si u toho povzdechla. Bylo to trochu pošetilé přání, ale s trochou toho štěstí by se nám mohlo vyplnit.

„Hmm, takže se mnou plánuješ zůstat po zbytek života?“ zaujalo Vincenta především to, co chtěl slyšet ze všeho nejvíc, přičemž se na mě díval s očima zářícíma jako dvě oslnivé žárovky a usmíval se u toho potutelným úsměvem, který se s každou další vteřinou rozrůstal až od ucha k uchu. Byl neuvěřitelně roztomilý…

„Rozhodně,“ zahlásila jsem s rezolutním přesvědčením a s týmž širokým úsměvem jsem si opřela hlavu o jeho rameno, načež jeho hlava klesla k té mé. Svou jednoduchostí to nebyla nijak zvláštní chvíle, ale pro mě se v okamžiku stala jednou z nejromantičtějších, kterou jsme my dva spolu zažili. A věřím tomu, že jich ještě nespočetně tolik zažijeme…

O 5 LET POZDĚJI

„Cat? Lásko? Kde jsou ty ubrousky?“ volal na mě Vincent z kuchyně, zatímco jsem se v koupelně vážila. Zase další kilo navrch. Teda, jestli to takhle půjde dál, za chvíli budu vypadat jako nafukovací balónek. Zase jsem z digitální váhy slezla dolů, šoupla jsem ji pod skříňku a šla jsem na pomoc bezradnému Vincentovi. Ten mezitím nervózně prohledával každý šuplík a každou skřínku v lince. Zbývala nám necelá čtvrthodinka do příchodu našich nejlepších přátel a rodiny, abychom všem dohromady oznámili blížící se přírůstek do té naší partičky a zároveň to i oslavili. A ano, ten přírůstek jsem očekávala já s Vincentem. Už se mi překulil třetí měsíc a začínalo to na mně být docela už dost vidět. S tím, jak mi rychle přibývala kila, už jsem to déle zatajovat nemohla, a ani jsem nechtěla. Akorát jsem byla pro jednou přehnaně pragmatická a odmítala jsem onu radostnou zprávu oznamovat dříve, dokud se nepřeklene nejrizikovější období prvního trimestru. S Vincentem jsme se dohodli, že pohlaví děťátka zjišťovat nebudeme, navíc to doteď ani nešlo, a necháme si to jako překvapení pro sebe i pro ostatní. Bylo to lehce nepraktické rozhodnutí kvůli výbavě, výběru jména a tak dále, ale nechtěli jsme se ochudit o ten nenahraditelný moment, kdy nám oznámí, jestli se nám narodila holčička nebo přišel na svět kluk. A naši přátelé a rodina nás aspoň nemohli bohatě zahrnovat dárky pro nenarozené děťátko, když nebudou předem znát jeho pohlaví.

„Vinci, jsi moc hodný, ale já to udělám. Vždyť jsem ti říkala, že si prostření stolu vezmu na starost. Ale nemohl bys třeba namíchat do mísy nějaký drink pro ostatní, prosím?“ zaúkolovala jsem ho, aby se necítil úplně zbytečný, protože jsem momentálně měla jednu z těch těhotenských nálad a chtěla jsem si všechno, ale naprosto všechno, uspořádat podle svého. Vyšla jsem z koupelny a mířila jsem si to směrem k Vincentovi, který již aktivně vyndal příbory a prostírání z šuplíku.

„To bych mohl, žádný problém. A jaký drink by to měl být?“ vyhověl mi ihned velice ochotně, poněvadž již moc dobře znal tyhle mé nálady, jejichž důsledky znal již opravdu důvěrně dobře, takže se jim snažil tímhle vstřícným a opatrným přístupem nějak předejít. Nechal to na stole a otočil se ke kuchyňské skříňce, ve které se nacházela hluboká čirá mísa, která k tomu byla přímo určená.

„Já nevím, třeba margaritu, hm? Ale pospěš si s tím, ano? Za chvíli tu už všichni budou, mají dorazit společně,“ připomněla jsem mu trošku netrpělivě, načež mi s neochvějnou jistotou přikývl, že to s přehledem zvládne stihnout. Ta moje nervozita nepramenila ani tak z časového presu, jako že jsem spíš měla všem oznámit to mé těhotenství. Nepochybovala jsem o tom, že z toho snad nebudou nadšení, ale prostě to pro mě byla obrovská věc. Zároveň jsem byla ale trošku smutná, že se téhle chvíle nedožil ani jeden z mých rodičů. Abych to uvedla na pravou míru, Boba jsem dodnes za svého otce nepovažovala a neviděla jsem ho za posledních pět let ani jednou jedinkrát, přičemž jsem na tom neplánovala absolutně nic změnit. Mými nejlepšími přáteli a zároveň i rodinou byli Heather, která byla i mou nevlastní sestrou, s Jordanem a Tess s J.T.m., a další lidi jsem ke svému spokojenému životu nepotřebovala, samozřejmě až na mého dokonalého manžela Vincenta. Ten byl středobodem mého vlastního vesmíru, ke kterému se za půl roku přidá ještě to maličké. K absolutnímu štěstí jsem jednoduše nic víc nevyžadovala.

Jen co jsme oba dva skončili s posledními nezbytnostmi pro zahájení párty, přišla mi od Heathie textovka, že za pár minut jsou u nás, a tak jsme měli s Vincem pár minut pro sebe. Nadechnout se a připravit se na to, co přijde. Nejdřív ale Vincent přišel automaticky ke mně. Co jsem otěhotněla, představovala jsem pro něj nejspíš něco jako magnet, protože byl u mě nalepený v podstatě nepřetržitě. Měl nanejvýš štěstí, že jsem se zatím jeho omamné blízkosti dostatečně nenabažila, ani po těch letech. Jestli tohle nebude skutečná láska!

„Moc děkuju, miláčku. Jsi neskutečně úžasný s tím vším, co pro mě a kvůli mně děláš,“ vyjádřila jsem mu svoji neskonalou vděčnost za to, jakou neochvějnou oporou mi poslední dobou neúnavně byl. Vysloužila jsem si za to jeho blaženě zářivý úsměv a teplé dlaně kolem svých boků.

„S největším potěšením, Cat. Pro tebe a pro to mrně bych udělal cokoliv,“ přiznal se mi bezelstně, čímž mě naprosto dojal. Skoro jsem měla až na krajíčku, ale to ty rozkolísané hormony.

„I každou hloupost, viď,“ poukázala jsem na ty svoje malichernosti a rozmařilosti, které byly v našem vztahu teď úplnou všedností. Opravdu hodně jsem se snažila se těm náladám tolik nepoddávat, ale občas to bylo holt silnější, než má vůle. A Vincent byl natolik perfektním partnerem, že pro to měl nekonečné pochopení.

„Cokoliv,“ ujistil mě s rezolutním přesvědčením a přitáhl si mě k sobě blíž.

„Miluju tě, Vinci,“ zašeptala jsem skoro až plačtivě, čehož si Vince pohotově všiml a tak něžně se na mě podíval, až jsem se v jeho láskyplných očích bezmála rozpustila. Neodkladně jsem mu musela vlípnout sladkou pusu, kterou si ode mě minimálně zasloužil.

„Já vás taky,“ vrátil mi oddaně, a zatímco mě dlouze políbil na rty, jeho ochranitelské ruce se přesunuly na moje vypouklé bříško, které začaly jemně hladit. Bože, já jsem ho každým dnem milovala snad víc a víc, i když jsem se někdy chovala spíš opačně. Vincent byl výjimečný muž a ještě výjimečnější partner a manžel. Vtom nás ale vyrušilo cinknutí zvonku. „Ha! Už jsou tady, tak pojďme na to!“ zvolal Vincent s maximálně nakažlivým entuziasmem a vzápětí jsme vyrazili ruku v ruce otevřít dvěma nadmíru hlučným párům.

„Pojďme na to,“ zopakovala jsem po něm odhodlaně a otevřela jsem dveře dokořán s širokým úsměvem, který pochopitelně nescházel ani Vincentovi. Následoval dlouhý uvítací proces plný pozdravů, objetí a letmých pus na líčka. To byla další příjemná forma dodání nezbytné kuráže k onomu velkému oznámení. Jelikož jsme měli všechno důkladně nachystané, akorát jsme naše hosty usadili k honosně vyhlížející tabuli, která byla plná pohoštění. Všechny to podle jejich výrazů lehce ohromilo, protože takovouhle hostinu nečekali. Původně jsme se totiž domluvili na obyčejné návštěvě, ale s tím, že každý z nich se musí bezpodmínečně zúčastnit. Naštěstí nám bylo vyhověno.

„Teda, pane a paní Kellerovi, tohle nevypadá na běžnou návštěvu,“ ozvala se první Tess a oči jí z toho všeho dočista přecházely.

„No to ne, spíš na nějakou párty!“ přidal se její povedený přítel J.T., u kterého by bylo vskutku zvláštní, kdyby seděl a zarytě mlčel. Přitom se mu evidentně sbíhaly sliny na domácí minipizzy. Gumové žížaly jsme protentokrát z jídelního lístku vynechali, protože by beztak spráskal jen je, a protože by se jimi přejedl, tak už by u nás nic jiného nepojedl.

„O co tady jde, ségra? Co jste si to na nás přichystali?“ podivovala se i Heather, ale nešlo o žádný výjev negativního nepochopení, ale naopak o hravou zvídavost, která je mé sestřičce tolik vlastní.

„Nezapomněli jsme na něčí narozeniny nebo jmeniny, že ne?“ zlekl se J.T., jestli náhodou neopomněli na nějakou takovou záležitosti, zatímco si ti dva párečky žijí vlastní soukromé životy. Doposud se to nikomu z nás nestalo, že by někdo prošvihnul něčí narozeniny nebo jmeniny, ale to se může někomu přihodit kdykoliv.

„Ne, nezapomněli,“ natahovala jsem je o trochu déle, než na ně tu novinku vybalím.

„Je to nějaká párty, že jo? Nepovýšili tě náhodou v práci, Vincente?“ tipoval J.T. a evidentně se bezmála třásl, aby tohle byla nějaká oslava… čehokoliv.

„No, párty z toho určitě bude, jen… Cat nebude moct slavit s náma,“ podotkl Vincent záhadně, jak se spiklenecky přidal ke mně v tom záměrném oddalování toho avíza. Vtom se na mě sesypalo pár tázavých otázek s nechápavými pohledy, jak se ostatní dožadovali vysvětlení.

„Slavit ano, ale spíš nebudu moct pít,“ uvedla jsem na pravou míru, když je Vince jaksi zmátl.

„Proč bys nemohla?“

„Co se děje?“

„Ty seš nemocná?“

Navalily se na mě další dotazy, které mě pomalu rozesmívaly, jak jsem se čím dál víc blížila k tomu velkolepému odhalení. Nemohlo být nic lepšího, než je nechat si chvíli myslet, že jsem třeba nemocná, než jim prozradím skutečná fakta.

„Ani ne tak nemocná, jako spíš… v očekávání,“ naťukla jsem, což těm bystřejším záhy došlo, co tím mám na mysli, takže na mě taková Heather nebo Tess zíraly s ohromením, zato J.T.mu to očividně nesepnulo, a když se v dalším okamžiku dotázal: „A co jako očekáváš, že nemůžeš pít?“ se Heather hlasitě rozesmála a k ní se přidal i její sympatický přítel.

„No co asi, J.T.?! Přece miminko, ty pako!“ Dovolit si okomentovat J.T.ho nechápavost si mohla pouze jeho přítelkyně, od které to vzal zcela s poklidem. Poté jsme se i od něj dočkali vyjeveného výrazu, avšak všichni ostatní se pobaveně smáli na celé kolo, a tak se k nám všem nakonec přidal. Poté nastal dlouhý gratulovací proces, kdy jsem se dočkala dalších radostných objetí a vřelých polibků na tvář, kterých jsem obdržela nespočetně. A já se díky tomu všemu, díky těm všem, cítila hrozně příjemně. Celé mé nitro se ponořilo do nebetyčně opojného pocitu neskutečného blaha, který by nikdy nemusel skončit, kdyby to bylo na mně.

„Vy jste ale vůbec neztráceli čas, Cat!“ utahovala si ze mě Heather, když byla všude kolem taková veselá atmosféra.

„Tobě přijde brzo dítě po třech letech od sňatku?“ udivovala jsem se se záměrnou okázalostí, čímž jsem trefně poukázala na jejich dlouholeté zasnoubení, které se zatím nikam dál zřejmě posunout nechystali. Ale to pochopitelně záleží na nich, já jsem jí pouze chtěla vrátit tu její prostořekost.

„My s Jordanem nikam nespěcháme, víš! Chceme si zatím užívat jeden druhého, mládí a krásy a tak dále,“ nedala se a špičkovala mě s tím svým jedinečným důvtipem čím dál víc, takže jsem usoudila, že bude nejlepší to raději utnout hned na začátku, který byl ještě zcela nevinný. Nato Heathie schválně vzala Joradana kolem ramen a políbila ho na tvář. Ten se mezitím zaujatě bavil s Vincentem, takže vůbec netušil, za co si to nečekané políbení zasloužil, a tak se jen na Heather mile usmál a pusu jí pohotově oplatil, než se vrátil k debatě s mým zbožňovaným mužem.

„Chápu, však není kam spěchat. Navíc s tebou počítám, že budeš teta v plném nasazení!“ otitulovala jsem ji názvem její nové sociální role, která ji čeká již za šest měsíců. Heather se u toho oči jen rozzářily, když si její bujná fantazie představila, co všechno bude moct jako jediná tetička podnikat s děťátkem za činnosti.

„To teda nevím, když teta bydlí skoro dva tisíce kilometrů daleko, jak moc plné bude to moje nasazení,“ upozornila mě na značně nepříjemné okolnosti, které příliš nehrály v prospěch mých plánů, u kterých jsem nepochybovala, že by Heather byla proti. Ona to totiž s dětmi uměla perfektně. Jednou z ní bude skvělá matka.

„Jestli se ovšem teta a strejda nestanou Newyorčany, protože jsem tady dostal velmi zajímavou pracovní nabídku.“ Tentokrát se vložil do naší konverzace Jordan, když od té letmé pusy své snoubenky jedním uchem poslouchal, o čem si sestry Chandlerovy štěbetají. Heather se na něj jenom zaskočeně podívala s obočím vysoko zdviženým, načež se na něj široce usmála.

„Vážně, zlato?! To je skvělé!... Takže teta bude v plném nasazení!“ rozhodla o všem Heather, ale pouze v žertu, čemuž jsme se všichni pobaveně zasmáli.

„Gratuluju, Jordane,“ řekli jsme unisono s Vincentem, což nás automaticky opět svedlo k sobě bok po boku. Vincent byl ode mě vzdálen již příliš dlouhou dobu, co jsem si tak uvědomila. Bezmyšlenkovitě jsem ho k sobě přivinula a držela jsem ho hrdě kolem jeho pasu.

„Zatím mi není k čemu gratulovat, ale uvidíme, co z toho bude nebo nebude,“ usměrňoval nás Jordan skromně, ale mně se daleko více líbilo, jak o své osobní záležitosti mluvil v množném čísle, poněvadž přirozeně počítal s tím, že se o tom nejprve musí poradit s Heather. Ti dva byli hrozně hezký pár a podle toho, co mi Heather vyprávěla, v něm fungovalo vše tak, jak by v perspektivním vztahu mělo. Heather proto byla bytostně přesvědčená, že je to ten pravý, což jsem jí bytostně přála. Heather si to bezesporu zasloužila.

„My máme taky jednu novinu!“ přihlásila se o pozornost Tess, když už jsme se tu takhle vzájemně zpovídali ze svých drobných tajnůstek, které nám za poslední dobu nějak obohatily život.

„Jakou? Kterou?“ ptali jsme se hromadně, protože to všechny do jednoho zajímalo.

„Budu si otvírat soukromou kancelář detektiva,“ pochlubila se Tess, která chtěla evidentně změnu od křesla šéfové ze 125. okrsku. Postavit se na vlastní nohy byla rozhodně zásadní změna.

„A já budu její pravá ruka. Jsem machr přes počítače a tak, že jo,“ prozradil nám J.T. svou úlohu v celé té nečekané senzaci. Selským rozumem jsme si to všichni domysleli, ale tím, že to sám J.T. tak duchapřítomně připomněl, nás všechny opět rozesmál. Dneska nějak překypoval dobrým smyslem pro humor a hlavně tím správným načasováním.

„Tak to se asi musíte mít fakt hodně rádi, když se odvážíte spolu i pracovat.“ Ovšem korunu tomu všemu nasadila moje drahá polovička, která nás uvrhla do několika osvěžujících minut nezvladatelného smíchu. A takhle to pokračovalo po zbytek večera. Spousta smíchu, spousta zábavy, spousta krásných okamžiků, spousta nezapomenutelných vzpomínek. Měla jsem kolem sebe prostě ty nejlepší lidi na světě.

Vytoužený klid jsme si s Vincentem vychutnávali plnými doušky téměř šest let, než se narodil náš překrásný syn, Warren, a o tři a půl roku později naše rozkošná dcerka Kirsten. Od těchto zlomových událostí se nám znovu obrátil život vzhůru nohama, ale v tom dobrém slova smyslu. Dvěma lidem, kteří se bezpodmínečně milují, se nemůže přihodit nic hezčího, než že nechají ze své nezměrné lásky vzniknout úplně novým životům. A tak se z naší epické lásky zrodily další dvě čisté nefalšované lásky, protože jsme obě děti milovali snad ještě více, nežli sebe navzájem. Naplnili jsme tím tak naše vrtkavé osudy, které se díky tomu staly zcela kompletní. Nanejvýš naplněné. Ani já, ani Vincent jsme již netoužili po ničem dalším. Všechno to podstatné jsme již měli. Všeho důležitého jsme dosáhli. Oba dva jsme s chladnou hlavou mohli říct, že jsme své životy prožili na maximum. A s našimi dvěma dokonalými dětmi nám zbylo i jedno poslední nevyhnutelné poslání, a to předat jim do jejich života to nejlepší, co jsme jen dovedli. Také jim odvyprávět náš skutečný příběh tak, aby nebyl nikdy zapomenut. Aby nikdy nebylo zapomenuto, že skutečná láska dnes ještě existuje. Že souzněné duše si cestu k sobě vždy najdou, ať už je k cíli čekají možné i nemožné překážky. A že to někdy vyžaduje ukázat zvířecí odvahu, sílu, víru a odhodlání.

Protože to za to všechno prostě stojí!!! 

 Moc všem svým nejvěrnějším a nejtrpělivějším čtenářům vřele děkuji!!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXXI.: